Za devatero
horami a devatero řekami. Daleko předaleko. V zemi malé a vesničce ještě
menší. Vlastně tak malé, že jí ani na mapách nenajdete, žil-byl, jeden starý a
udřený dřevorubec.
Ten dřevorubec
v chaloupce žil se svými dětmi. Jenem a Marií.
Otec byl
laskavý, možná až moc, a na děti nestačil. Žena mu zemřela již před drahnou
dobou a on vychovával děti sám.
Každé ráno, ať
byl pátek, nebo svátek, vstával dřevorubec do práce a odcházel do lesa kácet
stromy. Práce to byla těžká. Chudák se dřel od Božího rána do slunka západu a
nikdo mu nepomohl.
Dcera Marie,
jen na to myslela, jak by líčka svá zmalovala a syn Jan zase, čím by nos, či
pupík si probodl a jaký obraz, by si na hrudník jehlou po matce vybodal.
Až jednoho
rána otec otevřel almárku a nahlédl do hrníčku, kde přechovával skromné úspory.
I zlekl se, když v hrníčku viděl jen prázdno. Pro jistotu ještě rukou sáhl
dovnitř, ale zrak ho nešálil. Úspor nebylo.
Sedl si dobrák
ke stolu, vzal hlavu do dlaní a bědoval: „Co si nyní počneme? Z čeho já
budu děti živit a šatit, když na burze dřevo tak hluboko kleslo?! Kam jen se
úspory poděly?“ A tu do chaloupky vešla Marie s Jenem. Dřevorubec si
nasadil hlavu zpět a viděl, že Marie je oblečená do fěrtůšku od královského
krejčího Armána a syn Jan, zas na bicepsu má obraz od da Vinciho.
I rozezlil se
otec. Udeřil pěstí do stolu a povstal nad jeho troskami: „Tak takhle je to! Já
tu střádám měďák k bronzáku a vy takhle? To jste si pořídili za naše
skromné úspory?!“
Marie se
ušklíbla: „A teď už nemáme ani stůl otče! Nestojíš ani za zlámanou grešli. Abys
věděl; jestli nezačneš víc pracovat a vydělávat mnohem víc peněz, opustíme tě a
půjdeme s Jenem do světa.“
Otec pohlédl
na Jana a pravil: „Mluví pravdu synku? V tebe jsem přeci jen vkládal
jakés-takés naděje. Jsi sice železem prošpikovaný a obrazy zmalovaný, ale
alespoň cvičíš a svaly utužuješ. Doufal jsem, že mě jednou zastaneš. Ty mě
chceš také opustit?“
Jan otci
vzpurně odpověděl: „A co bych z takového života měl?! Od té doby, co nám
matka zemřela, jen do lesa chodíš a klátíš tam sukovité duby. Takový život není
pro mě. Já chci být něco víc.“
Chudák tatík
usedl na rozvrzanou židli a smutně se díval na své děti. Srdce mu to rvalo, ale
uvědomil si, že s nimi jeho život bude jen samé trápení.
Pokýval hlavou
a takto mluvil: „Dobře děti. Hned zítra začnu nový život také já. Máte pravdu.
Musím víc pracovat a více stromů na zem položit, abychom si lépe žili. A
abychom ten nový život nezačínali ve při, rozhodl jsem se, že půjdete do lesa
se mnou a tam ten nový začátek společně oslavíme večeří, v nově otevřené
stylové restauraci.“
„Kecáš fotr.
Tam v lese něco takovýho je?!“ překvapeně řekl Jan.
„Ano je,“
přisvědčil vážně otec, neboť dobře věděl, že jeho zlé děti si na takové věci
potrpí. „Chodí tam myslivci od knížete pána a občas tam zavítá i kníže sám.“
Marie s Janem
otci ani nepoděkovali a už se jen radili, co si na ten výlet zítra vzít na
sebe, aby v restauraci udělali na knížecí panstvo dojem.
Dřevorubec
vyšel ven a tam padnul na kolena. Vzhlédl k nebesům a zvolal: „Bože! Ty
víš, že já to nechtěl, ale co mám dělat? Vždyť s nimi bych žádného života
neměl. Odpusť mi, že je chci do lesa pod průhlednou záminkou vlákat, aby tam
záhuby došli.“
Řvoucí otec
přiměl Marii, aby otevřela okénko a zeptala se: „Co to říkáš fotr?“
„Ále… Že si
zítra musím vzít košík, kdybychom cestou nějaké houby našli,“ odpověděl otec a
stíral si slzy. „Jdi za bratrem. Nějak mě ten zítřek dojal děvče.“
„Říkala jsem
ti, že je to magor,“ utrousila k bratrovi Marie, když zavírala okénko, „ten už
jinej nebude.“
Starý dobrák,
zaslechnuvše tato slova, zašeptal: „Dosud jsem jím byl. Od zítřka již nebudu,“ a
odešel na kutě.
Druhý den,
k večeru, otec přichystal sekeru, pilu a do láhve vodu. Děti na to dívaly
se s nedůvěrou.
„Otče. Proč
sebou bereš nářadí, když jdeme do restaurace?!“ divila se Marie.
Leč otec již
byl na dotazy připraven: „Milé děti. Nářadí si beru, protože já bych se
v takovém podniku necítil nejlépe. Jen vás tam posadím a sám si budu kácet
stromy v okolí. Až budete mít dost, tak jen zavoláte a já přiběhnu
zaplatit útratu. A kdybych náhodou neměl dost peněz. Můžu jim dát sekeru, nebo
zahrát pro obveselení na pilu.“
Děti byly
velice hloupé a na podnik se těšily, takže této lži ochotně uvěřily.
Všichni tři
šli lesem stále hlouběji a hlouběji. Až děcka začala být netrpělivá a stále se
otce vyptávala, kdy už tam budou.
Otec se
zastavil a zeptal se: „Trefíte odtud domů?“
Marie řekla:
„Vocaď? Jasně. Tady to znám.“
Tatík
se usmál: „Tak to musíme ještě dál, dceruško.“ A znovu vykročili.
Za krátkou
chvíli začal remcat Jan: „Tak kdy už tam budeme fotr?!“
Dřevorubec se zase zastavil a ptal se ho: „A
odsud? Odsud bys trefil, Jene?“
Jan řekl: „Jasně. Sem chodím s Božkou.“
Tatínek opět
s úsměvem odpověděl: „Tak v tom případě ještě nejsme dost
daleko. Půjdeme ještě hlouběji do lesa.“ I opět šli.
A když
napotřetí obě děti začaly naříkat, že je už nohy bolí a kdy, že už tam budou,
že v téhle části lesa ještě nikdá nebyly, otec se zastavil a takto mluvil:
„Jsme tedy u mého cíle… Vlastně u našeho cíle.
Vy půjdete ještě dál. Máte tam rezervaci. Jděte tímhle směrem a zhruba za sto
sáhů najdete restauraci. Já si tu zatím budu dříví kácet a pak za vámi přijdu.“
Jan
s Marií si pomysleli, že otec je vážně blázen, ale nechali ho být, a
naivně šli dál.
Tatík se za
nimi díval a v duchu se radoval, že od nich bud mít na věky-věkův pokoj.
Marie
s Jenem se ani neohlédli, jak pospíchali k neexistujícímu podniku. A
to byla jejich chyba. Kdyby se ohlédl alespoň jeden z nich, viděl by, jak
tatík dlouhými skoky pádí kamsi pryč.
Takhle obě
děti šly a šly, až se začalo stmívat a Marie začala být lehce nervozní: „Myslím
bratříčku, že si z nás otec vystřelil. Pochybuju, že tu nějaká hospoda
je!“
Jan už také
nebyl úplně klidný: „Už je skoro tma. Vylezu támhle na ten strom a podívám se,
zda-li neuvidím nějaké světlo z neonů.“
Vyšplhal na
strom a rozhlédl se: „Marie! Vidím světlo! Ale není to nic moc. Fotr asi
nelhal, ale na nějakej nóbl šantán to nevypadá. Moc tam nesvítěj.“
Sjel ze stromu
a vyrazili ke světýlku.
Když přišli na
mýtinku, byla už úplná tma. A co na té mýtince uviděli?! Přeci chaloupku. A ta
chaloupka nebyla obyčejná. Byla celá z perníku. Jan s Marií si
pomysleli, že to bude asi ta stylová restaurace a hned se šli podívat blíž.
Ó to byla
vůně. Všude perníčky zdobené a polévané cukrem. Dveře z marcipánu. Až Jan
neodolal a ukousl si kus okapové roury z cukrkandlu. A jen co ukousl,
otevřela se dvířka a ven vyšla mladá krásná paní.
Byla to pěkná
baba jménem Jadwiga, původem z Polska: „Copak tu chcete dětičky?“ Marie
pohodila vlasy: „Co by? Vy jste ta stylová restaurace? Fotr tu má rezervaci a
máme si dát co chceme.“
Paní to
překvapilo, protože její chaloupka nebyla pohostinským podnikem, ale soukromou
rezidencí a jediná rezervace, široko daleko, byla pro medvědy. Ale
protože byla hodná a každému, kdo k ní zabloudil, dala najíst a ráno mu
ukázala, kde najde cestu z lesa, nabídla jim, že mají jít dovnitř, protože
medvědi se občas na noc z rezervace zatoulají až sem. Inu i takové hodné
podivínky v lesích žijí.
Brzy však své
pohostinnosti litovala. Jan s Marií začali řádit jak utržení
z řetězu. Marie okusovala sprchový kout a Jan dělal Jadwize neslušné návrhy.
Leč mladá a hodná paní to snášela a říkala si, že to do rána nějak vydrží a pak
je pošle domů. Nechala děti, ať si hrají a šla péct nové střešní tašky, neboť
jich pár padlo za oběť lesním mravencům. Dala tašky do pece a šla se dívat na
perníkovou televizi.
Za chvíli si
všimla, že se obě děti mlsně motají kolem pece: „Děti, prosím, budete tak hodné
a podíváte se, jak se mi to peče? Otevřete dvířka pece a nahlédněte dovnitř.
Když bude perníček dobře upečený, tak vám dám každému jednu čerstvou tašku k večeři.“
Marie odsekla:
„Proč my? Je to vaše pec ne? A my to ani neumíme. Doma pekla máma a když
zcepeněla, tak v peci pekl táta. Mimochodem… Až zítra přijdem domů, tak si
to s ním vyřídíme. Takhle nás vypéct!“
Paní Jadwiga
vzdychla a zvedla se z křesla: „Alespoň se tu něco naučíte.“
Přišla
k peci a otevřela dvířka, aby dětem ukázala, jak se do pece nahlíží.
Jenže ouha!
Jan s Marií se za ní zbrkle tlačili a chudáka Jadwigu do pece srazili.
Dvířka se za ní zavřela, a protože ani Jan, ani Marie, netušili, jak se
otevírají, Jadwiga se v peci docela upekla.
Ráno se děti
pokusily najít cestu z lesa. Ale ať hledaly, jak hledaly, domů už nikdá
netrefily.
Po nějakém
čase bloudění toho obě děcka nechala a usídlila se v chaloupce. A když už
jim perníček přestal chutnat, vzpomněl si Jan na Jadwigu v peci. Ochutnal.
Pak ochutnala Marie. A když zjistili, že Jadwiga byla velmi dobrý člověk,
nechtěli jíst už nic jiného.
A tak ty děti
žijí v chaloupce z perníku dodnes. Jen už to nejsou děti. Z Jana
je starý dědek a z Marie hnusná babizna. Ale masíčko jim jede pořád stejně!
Takže, až
v lese uvidíte chaloupku z perníku, zdaleka se jí vyhněte.
A teď už
klidnou, dobrou noc...
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat