Jak jsem byl nemocnej

Není ráno jako ráno. Tohle ráno bylo všechno divný.

 Vzbudil jsem se mokrej jako myš. Myslím tím, že jsem byl zpocenej! Né, aby si někdo domejšlel, že jsem byl mokrej nějak jinak. Na noční nádobu to stíhám. Tak starej zase nejsem!

 Bylo mi to divný. Není přeci léto, abych se takhle potil!

Chtěl jsem si dát svoje ranní pivko, ale ouha! Ono mi vůbec nechutnalo! Dokonce se láhev při dotyku rtů začala zahřejvat jak varná konvice!

 Chtěl jsem vstát, ale všechno mě bolelo, jako kdybych den před tím skládal uhlí pro tepelnou elektrárnu.

 To nebylo normální. Sice mi je občas po ránu šoufl, jenže to dokážu zahnat kafčem s citrónem a s trochou rumu. Teď jsem neměl na kafe ani pomyšlení.

 Jazyk se lepil na patro. Hlava třeštila a začínal jsem vidět pozoruhodný obrazce na stropě mojí maringotky. Začal jsem tušit neradostnou novinu. Asi jsem marod.

 Doklopýtal jsem k okýnku a odmontoval teploměr. Lehnul jsem zpátky na kavalec a dal si teploměr do podpaží.

 Po pěti minutách ukazoval teploměr mínus tři stupně. To mohlo znamenat, že jsem buď mrtvej, nebo že teploměr neukazuje dobře. Vzhledem k tomu, že jsem se necítil nic moc, začal jsem vážně uvažovat o první variantě. Naštěstí po dalších pěti minutách, vylezla teplota na plus patnáct. To bylo povzbudivý, protože jak známo, mrtvolám teplota nestoupá. Tedy pokud nejsou zrovna v krematoriu.

 Za další půlhodinu už ukazoval  třicet osm stupňů. Bylo rozhodnuto.  Jsem marod.

 Uvažoval jsem kam k doktorovi. K tomu našemu ani náhodou. Za prvý je to hroznej ras a za druhý je to veterinář. A za třetí. Praxi vykonával naposledy na jatkách!

 Ještě, že jsem si vzpomněl! Když jsme jeli do tohohle města, všimnul jsem si na náměstí cedule, že je tam v jednom domě praktická lékařka! Praktické ženy já mám rád, takže bylo rozhodnuto. Stáhnul jsem si ze sebe mokrý pyžamo a ošplejchnul se ve škopku. Přeci nepůjdu k doktorce jako fujtajxl.

 Když jsem dorazil do čekárny sedělo tam asi patnáct lidí. Zeptal jsem se: „Kdo je poslední prosím vás?“ Odpovědí mi byly kalný a nepřítomný pohledy.

 Jedna paní zahuhňala: „Hahi jhá. Jhem tho nepočhítala.“

 Divná řeč to byla. Asi cizinka.

 Pán naproti ní, jí na to odpověděl: „Hépšík. Myshlim, žhe jshem phišel po vháááš.“

 Hm?! Co jim na tohle říct?! Takže jsem slušně poděkoval: „Děkuju vám za ochotu předrazí cizozemci, ale vzhledem k tomu, že vám ani zbla nerozumím, musím vstoupit první!“  a vešel jsem do ordinace.

 „Jsem akutní případ paní doktorko! Moje teplota je vysoká a zdravotní pojištění taktéž! Konejte svojí povinnost, nebo zhebnu,“ vyrazil jsem uvnitř ze sebe a pak jsem omdlel.

 Když jsem se probral, skláněla se nade mnou sestřička. Ta byla krásnáááá. Taková modrá s bílým čepečkem. Prostě tak trochu přerostlá šmoulinka.

 „Už se probral paní doktorko!“ řekla, když viděla že jsem otevřel oči.

 „Probral?! Tak to ještě zopakujte sestři! Ať nám znova neupadne do limbu,“ přikázala jí doktorka.

 Čekal jsem, co ta hezká sestra udělá. Vztáhla ke mně ruku. Říkal jsem si, že mě asi chce pohladit za to přestálý utrpení. Ruka se blížila a ... A najednou mě ta fúrie začala fackovat jak šílená! „Co blbnetéé,“ ječel jsem jak raněnej. Raněnej jsem sice nebyl, ale nemocnej jo! Copak se smí maroda takhle třískat?!

 Doktorka vstala od stolu a šla k lehátku: „Tak pán už je při sobě?!“

 Mimochodem taky nevypadala vůbec špatně. Tak trošku zase jako Sněhurka. Doufal jsem jen, že nemá podobný sadistický choutky jako její sestřička!

 „Jak si to představujete, takhle mi sem vtrhnout?! Navíc jste předběhnul všechny lidi v čekárně!“ zeptala se přísně.

 To se mě trochu dotklo. Copak jsem nebyl akutní případ?! Copak jsem neměl smrt na jazyku a horečku v podpaží?! Uraženě jsem řek: „Paní doktorko. Já na tom jsem móc zle! Mám teplotu. Suchý rty. A zimnici taky... Asi tu už dlouho nebudu.“

 Podívala se na mě: „No to si pište, že tu dlouho nebudete. Předepíšu vám Paralen a pomažete odsud. A byla bych ráda, kdyby z města zmizel i ten váš cirkus. Od tý doby co tu jste, se nám nějak zvýšil počet případů žloutenky. Dokonce se vyskytla i malárie, ale to si nejsem jistá, jestli je to kvůli vám, nebo jestli to přitáhnul doktor Holubička z Afriky. Mimochodem. Kartu pojištěnce máte?!“

 Teda co ta si o mně snad myslela?! Zatvářil jsem se uraženě: „Jistěže mám paní doktorko. Oborová pojišťovna cirkusových a operních umělců. Platí včas a dost. Jako bonus lékařům přiděluje jednou ročně vstupenky na hru Zdravý nemocný!“

 Nakonec jsme si hezky popovídali. Paní doktorka, vlastně vůbec nebyla paní, ale slečna. Vylezlo z ní, že má ráda cirkus. Dokonce jsem jí přesvědčil, že i tu žloutenku přitáhnul doktor Holubička. Udělali jsme si čaj a já jí, a slečně sestřičce, co nebyla slečna ale paní, vyprávěl o cirkusovým životě. Hezky nám to uteklo. Hnedle byl konec ordinační doby.

 Doktorka poslala sestru, aby vyhodila ty simulanty z čekárny, že mají přijít zítra, protože já byl těžkej případ.  Toho krvácejícího pána, jsme pak odtáhli společně do jinýho obvodu.

 No jo. I na nemoci se dají najít pozitivní věci. Slečna doktorka nakonec rozšířila naše řady. Vzala si za muže krotitele. Čímž mě trochu nasr... Rozlobila!

KONEC