Jak u nás byli ochránci zvířátek

To takhle jednou u brány do cirgusu zastaví auto s logem ČT a z něj vyleze Kubišová a Srstka. Principál Bancrotti zrovna svačil před karavanem, a když je viděl, tak mu málem zaskočila tlačenka, jak se jich leknul: „Do pytle! U svatýho Humberta, tak tyhle mi tu ještě chyběli. To jsem zvědavej, co tady hodlaj natáčet!?“

Nacpal si zbytek tláči do pusy a vyrazil jim naproti s nuceným úsměvem na rtu: „Vítám vás. To jsou k nám, ale hosti. Jdete se podívat na zvířátka paní Kubišová?! Koukám, že máte pěknýho ježka pane Srstka.“

Srstka se zarazil a povídá: „Ale to není ježééék ... To je pejsééék ... Miléééj a přítulnéééj ... No podívejte se na ty očičkááá ... Roztrhal páníčkááá ... Ale nemoh za tóóó ... Tak jsem si ho vzááál.“

Bancrotti vzdychnul a řek: „Ale já myslel na hlavě. Tu frizůru. A že na vodítku máte psa, tak to by mě při pohledu na tu potvoru ani nenapadlo. Co vás přivádí naši kolegové televizní?!“

Kubišová si urovnala boa z umělýho peří a pravila: „Jedeme na přátelské upozornění jednoho z našich diváků. Do redakce nám přišel dopis, že tu týráte zvířátka! A to dokonce i některé chráněné druhy!“

Bancrotti se zachmuřil a hned na to zrudnul v obličeji jako vytočenej krocan: „U nás a týrat zvěř?! Vyloučeno! U nás se ke zvířatům chováme jako k vlastním lidem. Jako k bratrům a sestrám. Pravda. Poněkud primitivnějším bratrům a sestrám, ale jako k vlastním! Klidně si se mnou můžete projít cirkus a uvidíte sami. Pojďte. Ale pan Srstka si toho pejska pořádně uváže. To, aby nám nesežral papoušky!“

Srstka se zatvářil uraženě: „Nebojte se pane principál. Uvázanej je, takže mi neuteče A o papoušky se nebojte. Já drůbež nerad.“

Z vozu dorazil i kameraman se zvukařem a všichni vyšli, jako nějaký procesí, ke klecím a stájím. Bancrotti šel první a předváděl těm dvěma zvířomilům, jak je o zvířata postaráno.

V bembloudích stájích si dal zavolat Aliho, a nařídil mu, aby paní Kubišové ukázal, jak se mají velbloudi dobře. Řek mu o co jde a Ali přikývnul, že rozumí: „Ali chápe. Velblud Lawrence dnes velmi kvalita. Podívat se!“ a strčil Kubišový pod nos lopatu s velbloudím trusem. „Paní spokojený?“

Kubišová byla asi spokojená, protože ze stáje vystřelila jak raketa. Bancrotti vyšel za ní a ze stáje ještě bylo slyšet: „No to je mi pěkný hovínkóóó...“ Takže Srstka byl evidentně spokojenej taky!

Bancrotti počkal, až Srstka vyjde ven a pak se zeptal, kam chtějí jít dál. Kubišová se rozhlídla a řekla, že teď by ráda koně.

Srstka se olíznul a mlasknul: „Takovej gulášek. To by bylóóó. To jsem netušil Marti, že ty je taky ráda?!“

Kubiška se na něj otočila a v očích měla výraz raněnýho oposuma: „No Srstka! Léta tě učím jíst soju a naklíčený žito a ty takhle! Styď se! A já myslela, že jsi už převychovanej! Já trpím tvým chováním!“

Srstka stál a zahanbeně šoupal nohama: „Já vím. Ale když já si nemůžu pomóóóct. Já už budu poslušnej. Hele ke svačině mám müsli tyčinku.“ Vytáhnul z kapsy cosi, co by moh bejt klidně patník, kdyby je teda dělali ze zrní a ovoce.

Šlo se teda ke koním, kde Wolodijowski zrovna drezůroval novýho poníka. Učil ho tančit mazurku. Poník stál na zadních a Wolodijowski stál za ním, držel ho za přední kopýtka a zpíval: „Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě,“ přičemž ho učil základní kroky. Když v tom se před ním objevila Kubišová, jak bohyně pomsty: „Co to děláte?! Proboha. Vy ho učíte tančit mazurku?! Nezbláznil jste se?!“

Wolodijowski pustil poníka a vyjeveně se zeptal: „A nezbláznila jste se náhodou vy?! To ho mám snad začít učit hned valčík? Víte jak je těžký naučit ho aspoň tohle? Je úplně novej, takže musím začínat pomalu. Jó to ty ostatní, to je už jinší kafe. Charleston válej jak o závod, ale to chce čas!“

Kubišová zbledla a chystala se omdlít. Bancrotti jí zachytil a zařval: „Vodu! Ale presto!“

Za chviličku na Kubišovou přistálo deset litrů vody z kýble. Oklepala se a mrkala: „Viděla jsem dobře?!“

Bancrotti se jí zeptal, co jako jestli viděla dobře.

Kubiška se na něj otočila se slovy: „No, kdo na mě vylil tu vodu! To byla vážně opice?!“

Bancrotti jen pokrčil ramenama: „No a má bejt? Zrovna jí nesla k lachtanovi, tak o co jde?!“

To už drahá Marta měnila barvy jak chameleón na maškarním bále. Pochybuju, že v tý chvíli měla náladu zpívat: Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

V hlavě se jí spíš honily myšlenky na nějaký bojový písně zelenejch baretů. Aspoň se tak teda tvářila: „Pane principále. Tohle už přestává všechno! Vždyť vy využíváte tak ohrožené zvíře, jako je šimpanz, na otrockou práci! Vy jste mi tvrdil, že máte zvířata jako vlastní bratry a sestry!“

Bancrotti se ušklíbnul a pravil: „Vy moje příbuzný neznáte co?! Prosím vás. Paní Marto. Šimpanz a ohrožený zvíře. Kde jste to u svatýho Kludskýho sebrala?! Jak by moh bejt šimpanz ohroženej? Viděla jste někdy, co takovej opičák dokáže? Jak se umí prát? To jsme v ohrožení spíš my! Proto ho musíme takhle během dne zaměstnávat, aby mu trochu ubylo elánu. Prej ohroženej! Pche!“ Bancrotti domluvil, zapálil si viržínko, a řek: „Tak chcete jít ještě někam, nebo vám to už stačilo?“

Kubišová se zamyslela. Pak řekla, že by ještě chtěla, aby se natočily klece se lvama. Bancrotti mávnul rukou a řek, že klidně.

Došli ke lvím klecím a Kubišová hned začala šmejdit u mříží s metrem, a přeměřovala velikost vozů. Bancrotti zamručel, že vozy jsou přesně podle směrnic, který se musej dodržovat, takže v tom nějakou nesrovnalost asi těžko najde.

Nějak se jí to nezdálo a chtěla, jestli by jí ty směrnice někdo moh ukázat. Bancrotti zavolal domptéra Hasana Nejezchlebu a řek mu co a jak. Hasan odkvačil s kyselým ksichtem do maringotky a za chvilku se vrátil s deskama, ve kterejch měl lejstra. Otevřel je před Kubišovou a řek jí, že on má všechno podložený papírama z úřadů a začal číst: „Směrnice ku chovu lvů a tygrů, jakož i jiné dravé zvěře dovážené z kolonií a jiných zámořských oblastí. Bod první: Velikost vozů určených C. a .K úřadem pro chov dravé zvře jest tato...“

To se o paní Kubišovou zase začaly pokoušet mdloby: „Proboha jak je to starý?“

Hasan přelistoval lejstrama na konec a spokojeně řek: „Moment. Tady to je. Podepsal zemský rada pro dravou zvěř, Leon hrabě ze Lvova, vlastní rukou roku 1877. No tak vidíte, že je to v cajku. Co je psáno -  to je dáno! Signoval to i císařpán, tak co?!“

Kubišová zadupala: „Ale to je strašně starý! To se už nesmí používat!“

Nejezchleba sklapnul desky a sladce řekl: „Vy jste taky strašně stará, a pořád vás v televizi používaj!“ načež hrdě odkráčel.

Bancrotti spokojeně plácnul do dlaní a řek, že to by tedy jako bylo v pořádku, a že se půjde dál. Teda chtěl jít dál, ale všimnul si, že někam zmizel Srstka. Pak si ho všimnul, že sedí ve lví kleci a drbe lva ve hřívě: „No podívejte se pane principál. Takový to má pěkný lesklý očičkááá ...“

Bancrotti se chytil za hlavu a tiše zašeptal: „Lesklý očička  má, protože dneska ještě neměl krmení! Takže, jestli ho nechcete poznat tak nějak do hloubky, měl byste pomalu vycouvat ven!“

Srstka dal lvovi ještě pusu a vylezl ven.

 Bancrotti zavřel dvířka od klece a rozhlídnul se kolem sebe: „Helejte. Pane Srstko. Kde máte toho vašeho psa?! Je tady jenom vodítko uvázaný ke kolíku.“

Srstka se vrhnul k vodítku: „Hafíkůůů. Hafínečkůůů. Kdepak jsi? Pojď k páníčkovi. Tak kde tě mááám. Kdepak se touláš!“

Zatímco Srstka běhal cirkusem sem a tam, a hledal psa, Bancrotti Kubišový vyprávěl, že se teda zvířata mají v našem podniku hodně dobře a že jim nic nechybí. Kubiška si dělala poznámky do notesu, ale výraz její tváře nevěštil nic dobrýho. Vypadala tak trochu jako soudce, co se už rozhodnul, že toho recidivistu odsoudí za krádež slepice k doživotnímu žaláři, a teď jen z povinnosti a znuděně poslouchá závěrečnou řeč obhájce. Vypadalo to zle, ale najednou se z druhý strany šapitó ozval řev našeho fakíra Mámhnáty Lakatoše: „U Višny svetého! Čo som komu porobil?! Ktorý chumaj sem nanhal toho psa? Kto to bol! Boha jeho! Moj obed! To psisko ho zožralo. Ani kostičku mi zo sliepky něnechalo! Bohyňu Khálí na vás!“

Bancrotti s Kubišovou běželi za hlasem, aby se podívali co se děje. Kubiška cestou křikla na kameramana, aby to točil, protože tam toho psa určitě tlučou.

Doběhli k maringotce, kterou obývá Lakatoš se svojí rodinou, právě ve chvíli, kdy Mámhnáta zíral na Srstku, kterýho tam ten řev taky přilákal: „Jojky. Pán Srstka. Já vás spoznám z telky. Ale iba černobíle. Farebku chudobný Ind němá.  Těrazky stě bohovsky farebný! Aranka. Deczi. Choďte sa pozriet na pánka Srstku. To je vaše psisko pán Srstka?! Jój tak to je iná. Aranka dones ještě polievku. Psisku pána Srstky chutí jedlo starého Inda!“

Ta Srstkova potvora debužírovala jak o závod a Srstka byl evidentně v sedmým nebi. Poskakoval kolem psa a radoval se jak mu chutná: „No vidíš Hafíku. To je pošušňáníčíčkóóó. Tady by ses měl dobřééé. To by byl páníčééék. No to by bylóóó!“

Kubišová si hryzala rty a kameraman točil celou tu scénu. Jak pes dobaštil, vypnul kameru a zeptal se jí: „Tak fajn šéfko. Mám to natočený. Můžeme to tady zabalit ne?!“

Bancrotti se podíval na Kubišovou a řek: „Chutnalo mu co?! Tak se těším na reportáž. Dáte nám vědět, kdy to bude ne?“

Kubišová něco odsekla a šla k autu. Když zmizela z dohledu, tak se Bancrotti přitočil ke kameramanovi a něco mu pošeptal. Ten se zatvářil nejdřív dost udiveně, ale pak po chvíli přemýšlení kývnul, sundal kameru z ramene a šel taky do auta.

Srstka byl blaženej, že se Hafík má tak pěkně k Mámhnátovi, že se spolu nakonec dohodli a toho psa mu nechal.

Mámhnáta sprásknul ruce: „Joj. Ďakujem pánko Srstka. Takého psa. A od vás. Stě taký dobrý člověk. Aj v telke stě dobrý. Aj to psisko bude určitě dobré!“

Nó, a za několik tejdnů jsme se v televizi koukali na tu reportáž. Nejdřív nic moc. Nějaký povídání o tejrání potkanů v kanálech, ale pak to přišlo. Reportáž o našem cirgusu.

Pěkný to bylo. Výčet zvířat jaký tady máme, a nějaký záběry na šapitó a ansábl. Ale ani jeden záběr do stájí, nebo klecí.

Byl tam jen vidět dikobraz, jak si ho nasadil Srstka na hlavu, jestli by mu slušel víc než ježek, ale jinak už jen ten pes, jak se cpal Mámhnátovým obědem a Srstka, jak jásá, že je mu tady krásně! Musím se přiznat, že mi to bylo krapet divný, tak jsem se zeptal principála co on na to.

Bancrotti si zamnul ruce a řek: „Je vidět, že drží slovo, kluk jeden kamerovací. Holt porucha kamery je prevít. Za tu celoživotní volnou jízdenku na slona, a volnej vstup do lóže, pro jeho celou rodinu to fakt stálo! Jo abych nezapomněl. Mámhnátovi musím dát nějaký prémie na tu barevnou telku. Sice dostal toho psa, ale vem to čert!“

KONEC