Apríl by neměl bejt

Apríl. To je vám tak blbej zvyk. Já nevím koho to napadlo, dělat si ze slušnejch lidí na prvního dubna šprťouchlata. Pochopitelně to vodnáším u nás v cirgusu nejvíc já! Kdo taky jinej. To si každej myslí, že mě na apríla musí nějak nachytat. Jako kdyby toho nebylo za celej rok dost...

 Prvního to začalo hned ráno. Jen co jsem vystrčil nos z maringotky, tak se ke mně přihnala Sandra s vytřeštěnýma očima a ječela, že jí musím jít pomoct. Prej Sabrinu škrtí její krajta.

 Že já blbec jsem takovej ochotnej dobrák! Vletěl jsem k nim do maringotky, abych jí teda jako osvobodil od hrozný smrti udušením. Rozrazil jsem dveře! Vběhnu dovnitř a co nevidím. Sabrina stojí před zrcadlem jenom v kalhotkách a zkouší si svý nový boa!

 Málem mě tím boa potom uškrtila! To bylo řevu, že jsem úchylák, kterej musí šmírovat hned po ránu! Sandra a Saskia se při tom mohly smíchy potrhat!

 Když jsem šel nasypat ryby lachtanovi, potkal jsem Wolodijowskiho: „Vadime. Máš vzít ty ryby a odnést je k principálovi. Lachtan se z večera nachladil a Bancrotti ho má u sebe v karavanu. Bojí se, že lachtan mohl chytit od papoušků, co na něm jezděj, tu ptačí chřipku, takže ho tam drží v karanténě. Ryby mu tam máš teda radši nasypat oknem.“

 No co. Vzal jsem kyblík s chcíplejma šupináčema a všechno jsem to chlejstnul otevřeným oknem k Bancrottimu do karavanu.

 Mňo. Moje blbost. Nemám všemu hned věřit. Wolodijowski řval smíchem ještě odpoledne a ten zmetek lachtan tomu ještě tleskal ploutvema! Bancrotti asi řve ještě teď!

 Po tomhle jsem se zařeknul, že už nikomu nebudu věřit ani slovo!

 Večír po představení jsem zalezl do maringotky a pořádně se tam zalígroval. Na mě si bando dnes už nepřijdete!

 Asi za hodinku po setmění, se venku začal ozývat nějakej šrumec. Vykouknul jsem opatrně oknem, co že se to děje. Venku se balilo! Tenťáci spouštěli šapitó a rozmontovávali lavičky. Krmiči a domptéři naháněli velbloudy a jiný potvory do vozů a zavírali je na zámek. Všechno zapřahalo vozy, maringotky a karavany za náklaďáky a traktory.

 Někdo mi zabušil na dveře: „Vadime! Balíme. Zapřáhni traktor. Miša a Griša jeli sbírat plakáty po městě, až se vrátěj hoděj ti je do traktoru. Padáme vodsuď.“

 Já jim dám! Hezky to maj připravený. Neřádi. Dokonce kvůli tomu nejsou líný složit celej cirkus. To si jako myslej, že pojedu na příští štaci o pět dní dřív než se má vyjet?!  Dobrej fór, ale dneska si na mě už nepřijdou. Já moc dobře vím, kdy se tady má končit!

 Za půl hodiny se bušení ozvalo znovu: „Vadime.Kurnik. Zapřahej traktor. Už není moc času.“

  Tak tenhle hlas jsem poznal. Byla to Sabrina.

 „Jo táááák. To jsi vymyslela ty?“ houknul jsem z maringotky. „Děvenko fáákt hezký, ale jako pomsta za to ráno, kdy jsem tě viděl před zrcadlem, je to trochu moc komplikovaný! Jen si hezky hrajte děti! Vadim není takovej trouba, jak si asi myslíte! Dvakrát to dneska stačilo. Potřetí už ani omylem.“ A zavřel jsem okenice!

 Radši jsem šel do hajan. Na tohle blbnutí nemám náladu.

 Ráno, druhýho dne, jsem se vzbudil a venku byl klid.

 „Pche,“ myslel jsem si. „To by mě zajímalo, kdy je to přestalo v noci bavit.“

 Vstal jsem z kanafasu a šel se podívat ze dveří.

 „Néééééééé! Tohle ne!“ proběhlo mi hlavou, když jsem viděl, to co jsem viděl. Cirkus byl fuč a voda z řeky, vedle který jsme ložírovali, šplouchala až na práh mých dveří.

 Tohle nebyl žádnej Apríl, ale docela regulérní a nepříliš vtipná povodeň!

 Po pravdě přiznám, že jsem v první chvíli začal zmatkovat. Co teď?! Voda dosahovala skoro až na práh dveří maringotky. Kolem plula spousta zajímavejch věcí, který byly zárukou spousty divnejch nemocí, takže jsem zavrhnul možnost, že se vrhnu do vln a doplavu ke břehu. Navíc jsem jen tak trošku zkusil strčit prst do vody, jak je teplá! No teplá nebyla ani omylem. Byla ledová jak v ledovým oceánu. Hnedle se mi vybavily scény z Titaniku.

 Takže plavání opravdu ne a ne a ne! Jenže co dělat? Pak mě to trklo. Maringotka je dřevěná. Dřevo přece plave! No, když může například plavat támhleta chata a třeba i tamten chlívek s kozou, tak proč ne moje bouda na kolech?!

 Začal jsem utěsňovat všechny škvíry v podlaze a na stěnách! Jo jo. To se mi hned hodila moje velká sbírka igelitovejch tašek! Rval jsem je všude tam, kde začala pronikat voda a chvílema jsem si připadal jak nějakej Fricek z kriegsmarine, kterýmu torpédovali ponorku.

 Z podlahy co chvíli začala stříkat fontánka. Skoro jako v Karlovejch Varech na kolonádě. Jeden vodotrysk byl celkem pěknej, tak mi to nedalo a hodil jsem na jeho vrcholek pinpongáč. Hezky tam hopsal. Ale na takovou legraci nebylo moc času. Musel jsem těsnit a těsnit.

 Pak to přišlo! Maringotka se zhoupla jak jí voda nadzvedla a já začal jsem chytat talíře sypající se z kredence. Maringotka se najednou naklonila na druhou stranu. Zpod postele se vykutálela láhev rumu a ginu. Tak tady byly! Co já se jich nahledal. Však já věděl, že ještě někde jsou!

 Dopotácel jsem se k okýnku a uviděl, že jsem přímo uprostřed řeky. Kolem plulo několik stromů. Já teda nejsem žádnej znalec flóry, ale ta palma s kokosama mě fakt udivila!

 Fofr to byl obstojnej. Asi jako když pobřežní hlídka pronásleduje u břehů Floridy kluzák s kokainem!  Snažil jsem se manévrovat přesouváním nábytku v maringotce, abych nakláněním mýho plavidla udržoval bezpečnej směr mimo pilíře mostů a střechy domků. Ze začátku to šlo blbě, ale časem jsem chytil grif a dokonce mě to začalo bavit.

 Po pár kilákách plavby jsem zaslechnul zvuk motorovýho člunu. Zajásal jsem radostí! To bude záchrana! Hasiči, nebo někdo podobnej!

 Prdlajz! Ona to televize NOVA! Nějakej pochybnej chlápek se natahoval ke mně do okýnka a přes hukot živlu hulákal: „Mohu se vás zeptat jak to snášíte? A co říkáte na to, že je velká voda? A utopil se vám alespoň někdo? A je vám to líto, že se utopil?“

 Zůstal jsem na něj čučet jak husa do flašky: „Na co že se to ptáte? Proboha zachraňte mě radši. A co to melete o nějakým utopeným? Já jsem tu sám? Čeho, že mi má bejt líto? Já vás blbě slyším přes to hučení proudu!“

 Chlápek se otočil na kameru ve člunu a spustil: „Jak vidíte, i při tak strašných chvílích se mezi lidmi najdou hyeny! Tento muž má pouze starost o svůj vlastní život. Vůbec neví, zda se mu někdo utopil a ještě se podivuje tomu, že by mu to mělo být líto!“ Pak odpluli informovat veřejnost někam jinam.

 Ale mě začal zajímat úplně jinej problém. Přede mnou se objevil most, kterej se nedal podplout. Měl vozovku tak metr a půl nad hladinou. Všechen ten plující bordel se s divnejma zvukama nořil pod něj. Tě prsk, jestli se pod hladinu zanoří i maringotka. Plave, to jo, ale jestli zvládne i potápění to fakt nevím. Most se blížil jako neodvratnej osud.

 Doprčic. Já si vždycky myslel, že zahynu nějak slavně. Třeba při saltu mortale z jednoho slona na druhýho, nebo, že mě rozmázne zřítivší se artista, ale takhle blbě se utopit?! To ne! To nikdy! Pak jsem dostal nápad a začal jsem ho vzhledem k blížícímu se nebezpečí ihned realizovat.

 Všechno jsem nahrnul do zadní části maringotky. Tím se zvedla přední část, i s ojí, z vody!

 Most už byl tady. Teď nebo nikdy!

 A povedlo se. Maringotka předníma kolama najela na most, kterýmu uřezali zábradlí, protože předpokládali, že se voda bude valit přes něj. Naštěstí se tak zatím nestalo.

 Tak to byla první část operace. Teď jsem zase všechno nahrnul dopředu. Zadek se zvednul a řeka maringotku i se mnou natlačila nahoru na most.

 A bylo to! Vážení to byla úleva! Zachráněnej a živej a zdravej! Vylez jsem ven a radostí jsem políbil asfalt silnice. Pak jsem si hodně rychle začal tu pusu otírat, protože asfalt není nejchutnější materiál. Ale byl jsem šťastnej!

 Náhle se vedle mě ozvalo skřípění brzd. Zastavil tu modrej mikrobus a z něj vystoupil chlap s mikrofonem.

 No asi takhle. Policajti mě sice vyslechli, ale pak mě zase hned z fízlárny pustili.

 Rozbití držky televizního reportéra, se v jistejch situacích dá prej tolerovat ...

KONEC