Ve velkém zasedacím sále, vedení Mosfilmu, panovalo ticho, jen občas přerušené nervozním zakašláním, nebo posmrkáním. Náměstci, režiséři, i vedoucí jednotlivých oddělení, seděli na svých místech u dlouhého dubového stolu a před sebou měli šanony, v nichž někteří z nich za tichého vzdychání listovali dokumenty. Jen dvě křesla byla zatím neobsazena. Byla to místa v čele stolu a právě k těm dvou křeslům, za kterými se na piedestalu tyčila busta Vladimíra Ilijiče Lenina, se občas zdvihl zamyšlený a tázavý pohled některého z přítomných.
„Poslyšte. Soudruhu Fjodorove. Vy víte, čeho se týká dnešní kontrolní den?“ zašeptal do ucha svému sousedu vedoucí oddělení veseloher Kotkin.
„To kdybych tušil, tak bych byl možná klidnější,“ odpověděl Fjodorov, vytáhl z náprsní kapsy svého saka kapesník a otřel si pleš lesknoucí se potem. „Vůbec nevím, o čem se může dnes jednat. Pravidelné sezení mělo být až za týden. Když jsem byl ráno na natáčení filmu Tanky v plamenech, přiběhl ke mně poslíček z ředitelství, že mám všeho nechat a po poledni se dostavit sem do zasedačky. Nejdřív jsem si myslel, že jde o to, že ve filmu je v plamenech příliš mnoho našich tanků a proto jsem si vzal sebou scénář, kde je jasně psáno, že ve druhé polovině filmu budou hořet už jen německé tanky a plán zabitých fašistů bude dokonce překročen, ale když tu vidím všechny ostatní soudruhy, včetně vás, je jasné, že se musí jednat o něco jiného.“
„Soudruzi. Taky z toho nemám nejlepší pocit,“ naklonil se k nim přes stůl, naproti sedící režisér Gribov. „Mám rozpracovanou animovanou bajku: Kterak si zvířátka odhlasovala založení kolchozu, a měl jsem obavy, jestli to není náhodou právě kvůli tomu, ale když jsme tu opravdu všichni, tak netuším oč běží.“
„Proč byste měl mít problém s bajkou? A zrovna na takové pokrokové téma?“ zeptal se udiveně Kotkin.
Režisér Gribov mávl rukou. „Ech kolego. Nějak mi uniklo, že hlavní hrdina, který prosazuje založení družstva, je osel! Na překreslování už není čas. Za prvé bych nesplnil plán, a za druhé nám docházejí pastelky a na nové už v rozpočtu nenajdu ani rubl! U nás to není jako v oddělení Velké vlastenecké války, kde se vesele vyhazují do povětří celé vesnice za milióny rublů.“
„Nevyčítejte soudruhu Gribove,“ zamračil se Fjodorov, „práce pro mládež je záslužná, ale připomínání hrdinství našeho lidu, je poněkud na jiné úrovni. A tím myslím i úroveň uměleckou, takže náš rozpočet tomu musí odpovídat. Konečně, střelivo není zadarmo!“
„Stejně by vás neubylo, kdybyste sem tam, něco přepustili i jinam,“ zdvihl prst Kotkin. „My veseloherci také přispíváme k budovatelskému úsilí. Takový dělník, či zemědělec, nebo pracující inteligent, si musí po práci užít legraci, aby opět načerpal síly pro práci pro společnost. A čím méně peněz, tím méně humoru.“
Režisér Gribov se ušklíbnul a jedovatě podotkl: „Soudím, že vy, soudruhu Kotkine, máte velmi malý rozpočet.“
„Jak to myslíte?!“ ostře řekl Kotkin a zle se na Gribova podíval. „Něco se vám na naší produkci nelíbí? Míníte snad, že naše veselohry nejsou dost směšné?! O našem posledním film, který režíroval soudruh Solncov, a který jsme poslali na festival do Benátek, prohlásil tamní předseda poroty, že, cituji: Nikdy jsem něco takového neměl možnost vidět a soudím, že už ani nikdy v životě nic podobného neuvidím!“
Kotkin chtěl zřejmě ještě pokračovat v obhajobě filmů točených v jeho oddělení, když tu se náhle otevřely velké dveře potažené rudou koženkou a dovnitř vstoupil ředitel Mosfilmu Brusilov, následován zástupcem pro kulturní dohled soudruhem Cibulkovem. První si jich všiml Fjodorov, který vyskočil ze židle a zavelel: „Končit! Pozor! Soudruh ředitel a soudruh kulturní v místnosti!“
Všichni přítomní se postavili do pozoru a ředitel s kulturčikem se posadili na svá místa v čele stolu.
„Sedněte soudruzi,“ pokynul umělcům rukou Brusilov, odložil si sako na opěradlo a zapálil cigaretu. Pak se nahnul k Cibulkovovi. „Udělej mi prezentaci.“
Cibulkov vytáhl z aktovky listinu přejel očima osazenstvo a zeptal se: „Chybí někdo? Pokud ano, tak ať se přihlásí.“ Když se žádná ruka nezvedla, otočil se k řediteli. „Vypadá to, že jsou všichni soudruhu řediteli.“
„Výborně,“ zabručel Brusilov a pohodlně opřel o opěradlo křesla svou mohutnou postavu. Na chvíli v zamyšlení zavřel oči, a když je otevřel pomalu řekl: „Asi se divíte, proč se tu scházíme. Doba je vážná soudruzi. Naše společnost potřebuje více lokomotiv. Více oceli. Více přehrad.“ Po této větě se jeho víčka opět zavřela a následovala odmlka, ve které režisér Gribov tiše a spíše sám pro sebe zaúpěl: „A teď nám řekne, že z ministerstva nedostaneme ani rubl a animáky budeme kreslit propiskou.“
Ovšem Gribov se mýlil. Ředitel Brusilov opět otevřel oči, potáhl z cigarety a pokračoval: „Doba je taková. A právě proto musíme vyjít vstříc i našim nepřátelům.“
V místnosti to údivem zašumělo a ruku zvedl nositel Leninova řádu a náměstek pro ideové filmy. Brusilov se na něj podíval a řekl: „Máš dotaz, soudruhu Kněžine?“
Kněžin se postavil a rozhodně prohlásil: „Soudruhu řediteli. Ať je doba jaká chce, ať lid potřebuje cokoliv, naší povinností je neustupovat nepřátelům! Kdybych se tomu zpronevěřil, musel bych svůj řád s ostudou vrátit! Sám za sebe mohu říct, že já neustoupím nikdy a nikomu. Co je mi do lidu. Já stojím vždy za stranou!“
Brusilov povytáhl obočí a zakroutil hlavou. „ Z ideového hlediska mluvíš dobře, drahý Kněžine, ale pochybuji o tom, že generální tajemník Leonid Ilijič Brežněv, by s tebou nyní souhlasil.“
„Předevčírem, po premiéře mého agitačního filmu Kvalitním pěstováním píce, dosáhneme mléka více, jsem byl v Kremlu na recepci a soudruh Brežněv mi mezi kaviárem a vodkou sám podobná slova kladl na srdce,“ tvrdě se ohradil Kněžin a významně zachrastil Leninovým řádem.
Brusilov přimhouřil oči, uhasil cigaretu, pak se mírně pozvedl z křesla a řekl Cibulkovovi: „Ukaž mu moje sako Váňuško.“
Zástupce Cibulkov sáhl pro ředitelské sako, potom vstal a šel s ním k stojací lampě v rohu místnosti. Rozsvítil jí a odleskem z řádů a vyznamenání na chvíli oslnil náměstka Kněžina, který si poplašeně sedl.
„To abys věděl, kdo je tu ředitelem Kněžine!“ vykřikl Brusilov, vyskočil a přitom uhodil pěstí do stolu, až se váza s rudým karafiátem zakymácela. „Tvé úspěchy ti zatemnily mozek. Ale já budu milosrdný a spokojím se s touto lekcí.“ Poté si opět sedl a už klidně pokračoval: „Já byl u soudruha Brežněva včera, a právě kvůli tomu je dnešní aktiv. Pokud mě tedy nebude ještě nějaký jednoplíškař přerušovat nejapným žvaněním, vysvětlím vám oč se jedná.“
Zaměstnanci Mosfilmu seděli nyní jako poslušní žáčci a Brusilov se znovu spokojeně opřel.
„Jak jsem řekl. Soudruh Brežněv si mě dal zavolat a sdělil mi, že do Kremlu dorazila žádost jistého Stevena Spielberga, který by rád využil exteriéry Moskvy a naše štáby, k natáčení jakéhosi jeho filmu. Soudruh Spielberg to samozřejmě nechce zadarmo. Za natáčení poskytne našemu státu významnou sumu a část té sumy půjde na naší kinematografii.“
V zasedací místnosti to opět zašumělo, ale nyní to byl šum, jaký vydávají ruce, když se tře dlaň o dlaň a režisér Gribov se v duchu zaradoval, že z pastelek budou moci možná přejít i na vodovky!
Ředitel Brusilov počkal, až Cibulkov zatleská, aby tak utišil hluk a mluvil dál: „Ovšem ještě to není jisté! Američan se rozmýšlí, jestli má smysl natáčet zde, nebo jestli se spíš nevyplatí postavit Moskvu někde na Aljašce. Vedení státu se tedy rozhodlo, že ho pozve příští měsíc na soudružskou návštěvu k nám do Mosfilmu, abychom ho přesvědčili, že pravá Moskva je k natáčení imperialistického paskvilu lepší, než nějaká atrapa v USA. Musím se vám sebekriticky přiznat soudruzi, že ačkoliv jsem ve funkci již rok, nikdy jsem o tom Spielbergovi neslyšel. To víte. Celý život jsem vedl kolchoz a při pěstování slunečnic nebyl na sledování filmů čas. Až strana a vláda rozhodla, že když jsem měl vynikající výnosy semen, budu mít jistě i vynikající výnosy filmů. Ale soudruzi z KGB nám o něm už něco zjistili. A právě proto předávám slovo, zde přítomnému zástupci pro kulturní dohled, soudruhu Cibulkovovi, aby vám sdělil některé závažné okolnosti ohledně návštěvy nepřátelského režiséra.“
Cibulkov vstal, stiskl jedno z tlačítek v čele stolu a okna se zatáhla těžkými závěsy. Hned nato se na druhé straně sálu roztáhla opona zakrývající promítací plátno a z podlahy před Cibulkovem vyjel diaprojektor. Zástupce pro kulturní dohled vzal do ruky ovladač, přičemž řekl: „Nyní vám ukážu několik snímků, které vám pomohou s tím, aby se pan, nikoliv soudruh, to je velmi důležité, cítil v Moskvě jako doma a utratil tu své mrzké dolary. Takže pozor. To je on!“ Zmáčkl knoflík a na plátně se objevila hnědá oválná tvář s obrovskýma očima, po jejímž spatření několik soudruhů z Mosfilmu vyděšeně zalezlo pod stůl.
„Omyl!“ zavrčel Cibulkov a podíval se do papíru. „To byla postava z jednoho jeho filmu. Nějaký E.T. Mimozemšťan. Spielberg bude až teď.“ Druhý pokus dopadl dobře a tak všichni viděli na plátně vousatého chlapíka ve sportovní bundě a v kšiltovce.
„Vypadá jako můj soused Rabinovič,“ podotkl nahlas Gribov. „Tedy až na to, že Rabinovič nenosí kšiltovku a bundu, ale ušanku a vatovaný kabát.“
„Správný postřeh,“ přisvědčil Cibulkov a dodal: „K původu pana Spielberga se ovšem dostaneme až za chvíli.“ Na plátně se objevil další snímek. „Toto je Coca-Cola. Jak si ověřila KGB, Spielberg jí rád pije. Je proto nevyhnutelně nutné, aby jí měl při návštěvě v Mosfilmu neustále k dispozici. Tímto úkolem pověřuji vedoucího kantýny, soudruha Ševarnadzeho.“
„A kde na ní mám asi tak sehnat peníze?!“ chytil se za černé kudrny kantýnský a pyšný knír mu smutně splihnul. „Co by ještě pan Spielberg nechtěl?! Sloní ucho s olivami?“
„Nezajímá mě jak to uděláte, ale ta limonáda tu bude!“ přísně řekl Cibulkov. „Otázka jídla ovšem také není od věci. Sloní ucho není nutné, nejsme si jistí, jestli se v USA jí, ale olivy mohou být.“
„Vy jste mě nepochopil,“ vzdychnul Ševarnadze. „Sloní ucho klidně seženu, ale olivy jsem viděl jenom v kuchařce z dovozu.“
„Zatraceně! Už jsem řekl. Když tedy nebudou olivy, bude kaviár,“ vztekle odsekl Cibulkov a ukázal další obrázek, na kterém bylo vidět kopec s obrovským nápisem Hollywood. „Toto je bydliště pana Spielberga. Zde jsou filmová studia a podle informací KGB, je tam i jedna z největších koncentrací jmen, která jsou…“ Cibulkov se odmlčel a mnul si bradu. „…jak bych tak řekl, abych se vyjádřil přesně a nevyvolal nesprávný dojem?! No prostě, žijí tam lidé kteří jsou…“
„Jasně!“ skočil mu do řeči Gribov. „Kteří jsou stejného původu jako můj soused Rabinovič! Já to tušil! Jak jsem říkal. Jenom ta ušanka a vaťák mu chybí!“
„Ano. Přesně tak,“ oddechnul si Cibulkov, protože Gribov to řekl za něj. „A pan Spielberg je téhož původu.“
„Jako, že je Žid?“ zeptal se překvapeně ředitel Brusilov. „Jako ten Abrahamovič, co dělal ve střižně, než jsme ho vyhodili?! Já si ho tenkrát vzal na pohovor a ptám se, proč se chce vystěhovat ze Sovětského svazu. Jestli se mu zdá, že má malý plat. A on, že plat je dobrý. Tak se ptám jestli má malý byt. A on, že byt má pěkný a velký… Já vážně nechápu co se tý svini židovský v SSSR nelíbilo. Tak jsem ho vyrazil.“
Cibulkov se podrbal na hlavě. „V tom je právě ten háček soudruhu řediteli. Pan Spielberg si možná všimne, že v celém Mosfilmu neuvidí jediného člověka, který by s ním měl, takříkajíc něco společného. Berme v úvahu, že si bude možná chtít s někým zazpívat lidovou píseň, nebo si zatančit nějaký ten jejich tanec a co potom?! Co si o nás v USA pomyslí. Vždyť mi jim tím nechtěně potvrdíme lživé informace, že v Sovětském svazu je antisemitismus. “
„Nestrašte,“ oklepal se Brusilov. „Potom by byly dolary v prachu a já bych to musel vysvětlovat v Kremlu. Co navrhujete?“
„Přiznám se, že nevím, soudruhu řediteli,“ sklesle odpověděl Cibulkov a stiskem tlačítka nechal odkrýt okna a schovat plátno. Sedl si do křesla a podíval se s nadějí na soudruhy u stolu. „Kdyby snad někdo z vás měl nějaký návrh…“
V sále vládlo mlčení, každý se díval před sebe a tvářil se, že neexistuje. A pak se zvedla ruka náměstka Kněžina. Brusilov zabubnoval prsty na desku stolu a koutkem úst ucedil: „Tak dobře. Ale varuji tě Kněžine. Jestli to bude zase nějaká blbost, tak…“
Kněžin vstal a řekl: „Soudruhu řediteli. Pokud se mnou budete souhlasit, nějaký nápad bych měl. Víte jak ve vrátnici sedí ten Ivanov?!“
„Znám ho. Co je s ním?“
„Všiml jste si někdy jeho nosu? Takový orlí klofan hned tak někdo nemá. To by byl Žid, jako víno!“ pomalu odměřoval slova Kněžin a jedním očkem se díval co na to ředitel.
„Ivanov má sice nos jak orel, ale pro naše potřeby se nehodí,“ otráveně mávl rukou Brusilov a vytáhl z krabičky cigaretu.
„Moment!“ zasvítilo Cibulkovovi v očích, když řediteli připaloval. „Já vás asi chápu Kněžine! Vy myslíte, že kdyby z Ivanova byl náhle třeba, řekněme Izakov, a ten Izakov by mluvil hebrejsky, zpíval by stejně jako kantor v synagoze, a my bychom ho po dobu návštěvy jmenovali do nějaké funkce ve vedení, mohl by Spielbergovi toho Žida zahrát!?“
„Přesně to myslím,“ kývl Kněžin a teď se už sebejistě podíval na ředitele oběma očima.
„Vy nejste zas tak marný kádr a ten Leninův řád jste nedostal jen tak,“ uznale řekl Brusilov a spokojeně plácnul dlaní o stůl. „Jestli to vyjde, tak vás Kněžine povýšení nemine. Cibulkove! U KGB vyjednáte pro Ivanova nové doklady. Věřím, že to nebude problém. Uděláme z něj Izakova.“
„Jen ještě detail,“ poznamenal Cibulkov. „Kdo ho naučí hebrejsky?“
„Pokud na mé studio bude pamatováno s přídělem barev, zařídím mu kurz u souseda Rabinoviče,“ ozval se Gribov a čekal co na to ředitel. A Brusilov? Ten nadšeně souhlasil.
***
Celý měsíc vrátný Ivanov docházel na kurzy hebrejštiny k sousedovi režiséra Gribova. Pravda. Z počátku se cukal a říkal, že nechce, ale vidina povýšení, byť jen chvilkového a pár hodin na KGB, z něj učinily pilného žáka. Jen si vymínil, že nové doklady nedostane pouze on, ale i jeho žena Nasťa a spolu s nimi i jeho tři děti. Vedení Mosfilmu souhlasilo a vše vyjednalo na vyšších místech k jeho plné spokojenosti.
A tak běžel den za dnem a týden za týdnem a Ivanov, nyní již Izakov, mluvil hebrejsky jako když bičem mrská, ba i tančil lépe než kdyby se židem narodil a zpíval tak, že by i bez konkurzu dostal hlavní roli v muzikálu Šumař na střeše.
Až přišel ten den, kdy se celé vedení Mosfilmu opět sešlo ve velkém zasedacím sále, kde teď nebyl dlouhý dubový stůl, ale mnoho malých stolků a na nich misky s kaviárem a láhve s Coca-Colou.
„Výborně. Všechno klape jak má,“ usmíval se ředitel Brusilov a poklepal Cibulkovovi na rameno. „Dopadne to dobře. Myslím, že máme dolary pana Spielberga v kapse. Tohle ho určitě přesvědčí, že tu bude o něj a o jeho lidi dobře postaráno.“
Cibulkov se ovšem pořád nervózně rozhlížel kolem sebe a mrmlal: „Jen je mi divné, že tu ještě není!“
„Žádný strach. Fjodorov pro něj jel na letiště vozem,“ uklidňoval ho ředitel Brusilov a nabral si na kousek chleba kaviár. „Za chvíli tu budou.“
„Já nemyslím Spielberga,“ zavrtěl Cibulkov hlavou. „Nevidím tu nikde Ivanova. Tedy vlastně Izakova.“
„Klid,“ řekl Brusilov a zakousl se do chleba. „Izakov tu taky bude za chvilku. Pro něj jsem poslal Gribova. Prý si ten náš znalec talmudu ještě něco potřeboval vyjasnit u toho jeho souseda.“
„No doufejme,“ řekl Cibulkov a podíval se na kaviár. „Ten kantýnský se opravdu činil. Však jsem mu na to dal peníze ze stravovacího fondu. Proto taky byly celý měsíc k obědu jenom brambory se zelím.“
„Kde vůbec je, ten náš gruzínský Othelo?“ zeptal se Brusilov.
„Ševarnadzemu jsem přikázal, aby si vzal dovolenou, a neukazoval se tady, ani kdyby ho někdo volal,“ odpověděl Cibulkov.
„A pročpak?“
„Právě proto, že vypadá jako mouřenín,“ řekl Cibulkov. „Dodatečně jsme si zjistili, že se ty dvě skupiny lidí zrovna moc nemilují. Nechci nic nechat náhodě!“ dodal a zrovna v tu chvíli vešel do sálu Gribov.
„To je dost Gribove,“ oddychl si Cibulkov, ale pak si všiml, že tvář režiséra Gribova je poněkud bledá. „Co je vám? A kde je Izakov?“
Gribov si zdrceně sedl ke stolku. „Soudruzi. Věřte mi. Já za nic nemohu…“
„Za co nemůžete Gribove?!“ netrpělivě se ptal Brusilov, ale odpověď ihned nedostal, protože v tu chvíli vešel do sálu Fjodorov, který lomil rukama a už od vchodu volal: „Všechno špatně! Celá práce na nic soudruzi!“
„K čertu! Tak co se děje?!“ rozčílil se ředitel Brusilov. „Chci okamžité vysvětlení. Kde máte Američana, Fjodorove! A kde vy máte falešného Izakova, Gribove?!“
Gribov vzlykl a tiše špitnul: „Izakov nepřijde. Prý se před hodinou vystěhoval i s celou rodinou do Izraele!“
Ředitel se chytil za srdce, němě lapal po dechu a ztěžka dosedl na židli. „Ale to jsme…“
„Ano. Přesně tam jsme!“ zavyl Cibulkov a podíval se na Fjodorova. „Kdy přijde Spielberg?“
Fjodorov rozhodil rukama. „Spielberg nebude. Prý onemocněl a místo něj přiletěl herec, který by měl film spoluprodukovat. Nějaký Freeman. Je tady a zatím si prohlíží obrazy na chodbě. Kotkin mu dělá společnost.“
„Alespoň, že to podle jména není Žid,“ otřel si čelo Brusilov. „Možná jsme z toho tak trochu venku. Cibulkov řekne pár vtipů o těch černých tlamách a bude dobře!“
„Opravdu?! Tak tím bych si nebyl zcela jist,“ řekl Fjodorov a ukázal na dveře, kterými právě vcházel zcela bledý Kotkin, doprovázející hosta z USA.
„Cibulkove! Okamžitě přiveďte Ševarnadzeho… A v rekvizitárně mu dejte saxofon, nebo nás v Kremlu sežerou jako kaviár…“ zasípal Brusilov a postavil se, aby hostu potřásl rukou
„How do you do, mister Brusilov,“ zaznělo z usmívajících se úst. „Mé jméno je Freeman. Morgan Freeman. A jsem…“
„… a jste černý. Docela úplně černý. Ale nebojte. I u nás máme vám podobné…“ hlesl ještě Brusilov těsně před tím, než ho stihla mrtvice.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat