Janek a umrlec

Tři braši cestou jdou,

jdou tou cestou klikatou,

vesele si zpívají,

do hostince směřují.

Zpívají si ze všech sil

a ten zpěv snad slyšet byl

v okolí tak na pět mil.

Pak zástup jdoucí ku hřbitovu potkali,

leč oni v té veselosti o pietu nic nedbali.

Nepostojí, nesmeknou, čepice do vzduchu vyhazují,

jak kozlové skáčou a povykují.

Pohoršil se kněz a pozůstalí,

o trochu úcty k nebožtíku, je žádají:

„Smekněte, a zůstaňte stát,

neb sluší se mrtvému, poctu vzdát.“

Dva z brachů vskutku čapky smekli,

a pokorně na kolena klekli.

Však jeden, z těch tří, Janek se jmenuje,

bude se ženit, tak radost má,

přemohla ho pýcha veliká

bujaře  křičí: „Zítra bude moje svatba.

Holku okatou budu si brát,

Budu se radovat, budu se smát.

A ty umrlče, budeš jen v hrobě spát!“

V němém úžasu zůstali tam státi všichni.

Dva braši Janka prosí: „Probůh ztichni.

Nechceme být na tě přísní,

ale uvaž, co by se mohlo stát,

měl by ses aspoň Boha bát!“

Janek však jen rukou mávnul,

A z lahve kořalky si řádně nahnul:

„Ech, co by se mohlo stát!?

Pánbůh je daleko a mrtvý mi nemůže nic udělat.

Jdem raděj do hostince hodovat!“

Pak zakvílel vítr a začal ze stromů listí brát,

a v tom větru, bylo znát,

jak říká jakýs hlas:

„Však jen počkej, přijde čas,

Protože smi nedal klid,

setkáme se brzy zas!“

***

 Seděli braši v krčmě celý večer,

Každý z nich tam byl rád a vesel.

A když noc temná pak venku již byla,

hostinská je na cestu vyprovodila.

Rozžhnuli lucerny tři braši, by na cestu viděli,

a znovu s písničkou, k domovům kráčeli.

Jdou braši vesele,

těší se, jak zítra sejdou se na svatbě v kostele.

Jde Janek a vesele si píská,

pak tam, kde roste vysoká líska,

a cesta se stáčí k hřbitovní zdi,

vzpomněl si Janek na hlas záhrobní.

Na ten hlas, který odpůldne slyšel,

zda bylo to jen mámení, zkusit by chtěl.

„Hola braši, nápad mám!

Nebožtíka zpovídám.

Zeptám se ho, jaké je to mrtvý být,

a v té černé zemi hnít.“

Kamarádi ustrašeni, začali ho přemlouvat:

„Bratře milý, neplaš mrtvé, a nech ty duše spát.

Pojď už domů a dopřej jim, nechť dál je svírá smrti chlad.

Kdož ví, co v tento noční čas, mohli by nám udělat.

Janek však jen rukou máv,

neboť pýchy v sobě měl jak páv,

a myslel si, že není proč se bát,

branou prošel a počal se nad novým hrobem zpupně ptát:

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,

řekni nám, jak je tam tobě?

Hoj umrlče, pověz nám,

jak v té rakvi, spí se tam!“

Pak poslouchal, zda cos slyšet bude,

ale nic, než šumot vánku pouze všude.

Nic než vánek slyšet není,

a v Jankovi se krve pění

Tu Janek, vzteklý, na hrob stoup, i zadupal!

„Nebožtíku pod kamenem odpověz mi, já se ptal!

To nestojí ti živý za odpověď?

Tak mluv a slyšet to chci hned!“

A tu zdůli zazní hrozný hlas:

„Poznáš sám, až přijde čas!

Poznáš sám, až dohoří tvá svíce,

Nyní mi dej klid a neptej se více.“

Hrůza dva brachy obestřela,

ústa jim strachem oněměla.

Na kolena padli v Boží bázni,

pot z nich tekl, jak v parní lázni.

„Janku, probůh, říkáme ti,

nech ty mrtvé spočívati.

Nech ty mrtvé v Pánu spát,

neradno s nimi obcovat.“

Však Janek radit nic si nedá,

na lavičku k hrobu sedá,

Na pomník lampu postavíc,

ptá se znovu, a o to víc:

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,

řekni nám, jak je tam tobě?

Hoj umrlče, pověz nám,

jak v té rakvi, spí se tam!“

Chvíli ticho, pak hlas bouří zas:

„Poznáš sám, až přijde čas!

Poznáš sám, až dohoří tvá svíce.

Podruhé říkám, dej mi klid a neptej se více!“

Zase děsu můra ty dva svírá,

a mdloba je obestírá.

V ústech sucho, v rukou třas,

když prosí Janka zas a zas:

„Janku oba prosíme tě,

unikni z té pekel sítě.

Nemluv už s tím umrlcem,

neb budeš Bohem zatracen.“

Janek však si nedá říct,

a s mrtvým touží mluvit, čím dál víc.

Chce s ním mluvit stále dál,

by konečně sám odpověď znal.

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,

řekni nám, jak je tam tobě?

Hoj umrlče, pověz nám,

jak v té rakvi, spí se tam!“

Sýček houk a hned řve hlas:

„Poznáš sám, až přijde čas!

Poznáš, až dohoří tvá svíce,

to bylo potřetí, a nepromluvím více!“

Dva braši teď strachy skučí,

onen hlas je příliš mučí.

Janka již o nic neprosí,

lucerny v rukou maj a prchají.

„Pospěšme, tam je hřbitovní brána,

doufejme, že jen krok chybí do rána.

Pospěšme z moci ďábelské,

snad někdy zbavíme se té vzpomínky nehezké.“

Tak Janek na krchově osaměl,

že by snad utekl, na to ani nevzpomněl,

toužil se ptáti ještě dál,

jak to nebožtík myslel s tou svící, by rád znal.

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,

řekni mi, jak je tam tobě?

Hoj umrlče, o té svící,

cos chtěl mi tím vlastně říci?“

Leč ticho bylo všade jen,

hovor nebožtíkův byl již domluven.

Tak Janek vzal lampu svou,

a vydal se domů na cestu klikatou

Jde ve tmě mezi hroby k bráně hřbitovní,

v uších mu prorocká slova o svíci stále zní.

Jde ve tmě, pod nohy se nedívá,

v lucerně voskovice ubývá.

Jde v temnu, světla není mnoho,

nevidí Janek příliš toho.

A náhle ustal svíce svit.

Jan netušil, že před ním, v té tmě, čerstvý hrob je skryt!

Neviděl Janek jámu hlubokou.

Marně se chytal pomníku svou rukou.

Nohy mu podjely, do hrobu spad.

Kosti mu praskaly, zlámal si vaz.

 ***

Ráno slunce za kopcem vyšlo,

že krásný den bude, to bylo jisto.

Krásný den bude, a v poli, kde pšenice je bílá

Dva opilci vstávají,

jeden z nich zívá.

„Ach moje bolavá hlava,

proč já jen včera pil tolik piva,

proč pil jsem tolik dobrého moku,

dnes mi jisto nebude do skoku.“

Druhý též oči otevřel a takto děl:

„Kdož v noci vesel jest,

tak ráno by raděj se neviděl.

Kdo v noci přespříliš jásá,

toho netěší ta ranní krása.

Vzdychají oba, jak hlavy je bolí,

pomalu vstávají, v oděv se strojí.

„Hej hola, bratře můj, kde Janek zůstal?“

„Ech. Kdeže je Janka,“ povídá druhý,

„Zatímco spali jsme, prošel domů už jistě tudy.

Zatímco my tu leželi, Janek v posteli si spal,

já bych za tu jeho postel, teď třeba i koně dal.“

Ach, kdyby jen tušili, kdyby jen věděli,

kde Janek spí, měnit by nechtěli.

„Asi máš pravdu, brachu zlatý,

Janek je jisto u svojí milý kudrnatý.

Jistě se k svatbě do obleku strojí,

dnes řádně oslaví ženitbu svojí!“

Tak oba kol ramen se vesele chytí,

a smějí se, že ještě natrhají pro novomanžele kvítí.

Pro nevěstu kytici z těch lučních kvítek,

a pro ženicha pár myrty snítek.

Janek přece dneska svatbu má,

oslava čeká je veliká.

Muzika vesele k pochodu hráti jim bude,

o té svatbě, mluvit musí se všude.

***

Jde průvod, v čele s dívkou spanilou,

však do tváře jí vidět není,

neb skrytu ji má pod závojem, tvář tu unylou.

Obličej má zakrytý závojem černým,

dnešek měl být veselý, je však jen bědným.

Jde průvod, kapela hraje mu do kroku,

nikomu však není do skoku.

Nehraje muzika písničku veselou,

smuteční pochody zní cestu celou.

Celou tu cestou klikatou,

podpírají dva braši nevěstu okatou.

Kde včera tři braši šli, dnes jen dva jdou,

a mezi sebou, nevěstu třetího, v podpaží vedou.

Nevěstu Jankovu, jenž dnes se ženit měl,

však místo svatby pohřeb má-kdo by to pomyslel.

Včera se ptal, jak v hrobu se leží,

dnes už to ví, však těžko říct, zda ho to těší.

A kdo by to chtěl vědět, kdo by se ho chtěl ptát,

musí se jako on, v noci na hřbitov dát.

Jeho hrob najdeš hned za zdí, je pěkně v rohu,

nápis, jenž takto zní, citovat mohu.

Zde leží Janek, co je s ním ámen,

Včera živ byl, dnes je nad ním kámen.

  

KONEC