Jak jsem měl zaučovat učně

Spolu se začátkem školního roku k nám nastoupili noví cirkusový učni. No co se divíte?! V naší branži je to némlich to samý, jako v jinejch oborech lidský činnosti. Taky potřebujeme čerstvou krev. Teda né, že bysme jí pili! Jednoduše potřebujeme dorost. A dorostu, s ohledem na naše ztráty, není nikdy dost.

Jó dřív! Dřív to bejvávalo jiný. Třeba v Sovětským svazu na to měli školy, na který byl nával, ale dneska je to horší. Do cirgusový práce se moc mladejch lidí nehrne. Ty se hlásej spíš do reality šóu, nebo do Sůprstár. Ovšem nechápu proč vlastně?! V cirgusech se setkáte taky s různejma magorama, získáte popularitu u kulturního publika, a ostudy si tu užijete až až. Je teda fakt, že milióny se tu nevydělávaj, ale když je člověk šikovnej, tak si tady taky přijde na svý jistý. Zkrátka. Hladovíme málokdy!

Ale zpátky na začátek. Začátkem tejdne přived principál ty učně. Byli ze soukromýho cirkusovýho učiliště, který vloni otevřel jeden milionář, kterej fandí cirkusům. No. On ho původně zamejšlel jako školu, která by vychovávala novou politickou elitu, ale časem mu to samo sklouzlo k cirkusu.

Bancrotti si nás, starý mazáky, svolal do manéže, aby nám ten potěr představil: „Táák. Panstvo a ženstvo. Máme tady tři nový tváře, který se chtějí stát tím, čím jsme teď my!“

Ze skupinky učňů se ozvalo nesmělý pípnutí: „To snad radši ani ne.“

„Říkala jste něco slečno?!“ zeptal se Bancrotti a podíval se při tom na malou blonďatou slečinku v černejch šatičkách. Tvářil se při tom jako, když jí chce sežrat bez hranolků!

„Říkala jsem, že si to snad ani nezasloužíme, dostat se do tohohle cirkusu.“

„No to bych prosil, slečinko! Tohle je cirkus, kterej je známej skoro v celý Evropě!“

To měl šéf teda recht. Znali nás fakt všude. Taky máme skoro do všech evropskej států zakázanej vjezd!

Trojice mlaďasů stála vyjukaně v manéži a čekala, co bude dál. Bancrotti si je šel prohlídnout blíž: „Tak povídej mladej. Kdo jsi a co umíš?!“ To se obrátil na hubenýho kluka, kterej měřil asi tak dva metry dvacet.

„Rádžif Novák. Třetím rokem studuju přízemní akrobacii pane řediteli.“

„A proč zrovna přízemní akrobacii Rádžife?!“ otázal se principál.

„Já chtěl původně na hrazdu, ale byl s tím problém. Když mě tam nahoře rozhoupali, a já lítal sem a tam, tak jsem brkal nohama o zem! Tak mě holt přeřadili na přízemní akrobacii.“

„No dobrá. Půjdeš tady s Emanem. On dělá antipoda, tak tě snad něco pořádnýho přiučí. Jen dávej pozor, abys nohama neprorazil šapitó, až budeš ležet na zádech.“

Principál postoupil k druhému: „No dobrýýý. Ty jsi chlap jako hora! Svaly jako Frištenský blahé paměti! Tak co?! Volnej styl nebo vzpěrač, či snad zápasník s hady, nebo s medvědy?!“

„Ó nikoliv pane šéf,“ zašveholil svalovec. „Já dělám exotické tance, a jako druhý obor jsem si přibral asistentku kouzelníka. Silvester Arnold Frištenský jméno mé. S tím pradědečkem jste to vážně trefil. Jsem z Frištenských. Silvester a Arnold mi dal taťka, protože ze mě chtěl mít chlapáka. Však jsem což?!“  Zamrkal na principála a přepudroval si nos.

Bancrotti se chytil za hlavu: „No super! To budou diváci štajf, až začneš tančit. Ále co?! Jiná doba jinej mrav. Jenže máš smůlu. Tanečnice je ve špitále s křečákama a kouzelník minulej tejden při představení zmizel tak dokonale, že jsme ho dodnes nenašli.  Co s tebou děvče? Tedy vlastně hochu…“

Z hloučku vystoupil náš scénograf Narcis Esttet: „Když byste šéfíčku dovolil, tak já bych si ho vzal. Však já si ho zaučím. Viď Sláji?!“

Bancrotti zavrčel: „Vem si koho chceš Narcisi. Vždyť už to máte povolený. Alespoň tady přes zimu bude trochu teplo!“

Pak přišel k tý malý drzý slečně: „Tak copak vy, slečno?! Hlavně mi netvrďte, že trháte řetězy! To by bylo i na mě moc!“

„Já jsem Jana Mostecká. Chtěla bych se vyučit na klauna!“ řekla slečna a trochu zrudla.

V tu chvíli jsem se málem udusil kafem, který jsem zrovna pil. To nebylo možný! Holka a chce bejt klaun. Teda, né že by to už nebylo v některejch cirgusech normální, ale tahle mě šokovala jak elektrický křeslo. Když jsem dokončil chrlení kávy, šel jsem si jí prohlídnout.

Bancrotti seděl na lavici pro diváky a skuhral, že tohle je Sodoma v komoře. Kulturisti budou dělat břišní tance a holky budou šaškovat. Kouknul na mě a řek: „Je tvoje Vadim. Hlavně, ať tu praxi u tebe přežije. A já se jdu podívat do bible, jestli tam v Apokalypse není něco o týhle scéně, protože to vypadá na začátek konce světa!“

Holka stála uprostřed manéže a tvářila se jako uzlíček neštěstí. Černý šaty. Dlouhý blond vlasy do pasu a u nohou dva kufry. Vypadala jako když se chystá odejet na konferenci balzamovačů.

„Co se tváříš jak antická tragédie, ženská?! Chceš bejt klaunice, nebo ne?!“ houknul jsem na ní. „S tímhle výrazem bys nerozesmála ani racka chechtavýho. A tomu stačí fakt málo! Zavazadla máš?! Jo máš. Ty dva kufry co?! Asi jsou těžký viď?! Tak ukaž. Já ti po...“

„Jé to jste hodnej, že mi pomůžete,“ pokusila se o úsměv.

„Nepřerušuj … Já ti povím, kde najdeš maringotku našich artistek. Jsou tam tři. Maringotka je pro čtyři lidi, nebo pro osm fakírů. Takže se tam vejdete v pohodě. Až se ubytuješ, přijď ke mně do vozu. Holky ti řeknou, kterej mám. Nebo jestli umíš číst, tak na ní mám jméno. Já ti vyberu něco na sebe, jestli nemáš svoje kostýmy. Pak půjdem na oběd. Dneska máme pivo, tak to nechci zmeškat.“

Tohle jsem jí říkal cestou ze šapitó. Šel jsem před ní a ona cupitala s kuframa za mnou. Vrtalo mi hlavou, proč chce dělat zrovna klauna?! Byla by z ní možná dobrá tanečnice, nebo hadí žena, ale klaun?!

„Hele Mostecká?! Proč chceš dělat klaunici? Navíc s takhle blbým jménem?! To ti rodiče nemohli dát nějaký normální jméno?! Třeba Xenie, Jasmína nebo Albína?! To jsou jména pro cirkusačku. A vůbec. Na učnici jsi trochu moc stará ne?“

„Já vím pane Vadim. Já nejsem z cirkusový rodiny. Mě sem přidělil pracák na rekvalifikaci. Nic jinýho nebylo!“ pokrčila ramenama.

Obrátil jsem oči v sloup: „No tě prsk! Co já s tebou budu dělat?!“

„Já se budu snažit.Vážně. Jen mám strach, že se mi budou lidi smát, když něco pokazím!“ říkala a cupitala poslušně za mnou.

„Jó holka. Mám obavy, že když něco pokoníš, tak se lidi smát nebudou,“ vyvedl jsem jí z omylu.

„Jééé. Opravdu né?! To by bylo dobrý, pane Vadim.“

„Když myslíš?! Jen se pak nediv, když na konci praxe propadneš. Bacha tady na ty lana...“

Jen jsem dořekl slovo „lana“, ozvalo se zajímavý plácnutí! Asi, jako když byste upustili do louže meloun. Otočil jsem se a uviděl úžasnou scénu.

Učnice ležela rozpláclá v blátě. Ruce rozhozený do stran a obličej v louži. Pokusila se vstát, ale nohy jí zase podklouzly. Jak padala, chytila se lana od šapitó a povedl se jí perfektní přemet. Sice ho nedokončila dopadem na nohy, ale znova obličejem do bláta, jenže o to to bylo efektnější. Chvilku tak ležela. Pak se zase čapla lana a začala po něm ručkovat, až se postavila. Vzala kufry za ucha a chtěla je zvednout. Jak s nima trhla, zůstaly jí uši v rukách a kufry zůstaly přilepený v blátě. Fantastický číslo! A přitom bez přípravy!

Začala kopat do kufrů a ječet, že se na to může vykašlat. Pak otevřela jeden kufr a z něj začala vyhazovat laskonky, sachry a kremrole: „Všechno je zničený! Blbý dorty! Já se s tím pekla jako blázen!“

To mě zaujalo ještě víc, než to její antré: „Moment! Ty jsi pekařka?!“

Moje nová učnice, teď už vyloženě zuřila: „Kulový pekařka! Cukrářka! Jsem si to napekla do zásoby, kdybyste tady blbě vařili, ale teď se tím dá tak akorát házet! Podělaná rekvalifikace!“

„No to je, ale skvělý!“ zajásal jsem. „Budeš mi píct dorty na házení! Nic složitýho. Jenom šlehačkový! Ty jsou na to nejlepší! Holkááá! Ty budeš ještě dobrá... Mimochodem, to číslo, co jsi teď předvedla, nebylo vůbec zlý! Trošku to dopilujem a tak příští měsíc ho můžeme zkusit před publikem!“

Tak jsme se skamarádili. Je pravda, že klaunice z ní asi nebude, (odmítá si malovat obličej podle mýho vzorníku), ale cukrářka se nám bude možná taky hodit! No né možná! Určitě! Představte si, že já si díky dortům, který pekávala paní principálová, celý roky myslel, že sachr dort je kyselej. A von je sladkej! Nádhera!

KONEC