Občas má někdo z nás v cirgusu narozky nebo svátek.
To už tak bejvá. V tomhle jsme my cirgusáci úplně stejný,
jako vy lidi. No, a když už se to někomu přihodí, tak se sluší to oslavit!
Víte - Ona je s tím slavením trochu potíž. Teda se
slavením konkrétně ne, ale s tím, že dost lidí od cirgusů vlastně ani nezná
správnej datum, kdy se narodili.
To víte. Někdy žijeme v takovým fofru, že si mamina
ani nevšimne, že už vlastně porodila.
Jó to je pak těžký. Představte si, že žádáte o pas a
na ouřadě uvedete narození třeba šestýho až osmýho června, sedmdesát jedna.
Většinou si ovšem vyberem nějaký pevný datum, aby se narozeniny nemusely slavit
dva až tři dny. To je poněkud finančně neúnosný!
Zkrátka tuhle měl narozeniny náš principál. To mě sice
nijak zvlášť nedojímá, ale pan šéf se rozhodnul, že nás několik vylosuje a vylosovaní
se s ním zúčastní večeře v nějakým nóbl podniku. To stálo za to, abych se začal
snažit!
Další den po tomhle oznámení jsem mazal koupit do
města dárek. Nějakej pěknej, abych udělal dojem.
Bloumal jsem městem a nahlížel do výkladních skříní. Vyloučil
jsem obchody se zlatem, protože za prvý na takovej dárek ani nemám, a za druhý
je Bancrotti řetězama ověšenej jako pohádkovej čert.
Krámy s porcelánem jsem po zralý úvaze zavrhnul taky. Šéf,
když se dožere tak hází vším, co mu přijde pod ruku.
Pořád jsem nevěděl co koupit, až kolem mě projela
inspirace! Jelo tam takový to auto s ampliónem, a z něj se linul hlas
oznamující, že se v kulturním domě koná velkej výprodej kvalitního zboží. Kupte
jeden kus a zdarma dostanete jako dárek druhej kus stejnýho kusu! To znělo slibně!
Hned jsem nabral kurs na kulturák!
Ve vchodu do „Kulturního
domu dřevozpracujích kovodělníků“, jsem se zařadil do fronty nedočkavejch
důchodců. Fronta se táhla až na chodník a to se mi moc nelíbilo.
Čekat v tomhle hicu až na mě přijde řada, a poslouchat
řeči starců a stařenek, kde je loupá a kdo zrovna umřel se mi nechtělo. Proved
jsem teda jeden taktickej manévr. V kapse jsem chytil mobil a spustil na něm
zvonění. Fronta podle mýho očekávání úplně ztichla. Všichni zvědavě začali
poslouchat co budu do telefonu říkat. Vytáhnul jsem ho a dělal, že poslouchám.
Pak jsem udiveně řek: „Fáákt? A za kolik to maj? Jenom korunu devadesát za
kilo?! A kde? Jo v tom marketu na druhým konci města jo?! Sakra to je smůla. Já
teď stojím ve frontě u toho výprodeje. To je škoda, že se tam nedostanu. To bude
asi hned vykoupený!“
Účinkovalo to. Ostatně jako vždycky! Dav důchodců vyrazil
okamžitě ulicí směr market! A já měl cestu do výprodeje volnou. Alespoň jsem
tak naplnil ranní předpověď počasí, kde se tvrdilo, že fronta se bude rychle přesunovat
z východu na západ.
U dveří do sálu jsem čapnul košík a vstoupil do
království levnýho zboží. Nádhera! Toho tovaru rozličnýho. Od samočisticích
škrabek na brambory, kombinovaných s holícím strojkem, přes nádherný plastový
čajový servisy, až po kvalitní koberce z veletržních stánků!
Nadšeně jsem se přehraboval v koších a probíral se
ramínkama a potom jsem to uviděl! To je ten dar, kterej mi zaručí objektivní
vylosování mýho jména, a přiblíží mi opulentní večeři se šéfem! Nádherná
konvice s tácem. Vypadala jako měděná. Znáte to ne?! Takovej ten arabskej styl.
To se mu bude hodit do karavanu mezi ty jeho ostatní cetky z celýho světa! Může
z toho pít třeba kafe! Na to to určitě je! Hned jsem jí vzal. A jak říkalo to
auto, dostal jsem jí hnedle dvakrát! Jednu si taky vystavím!
V maringotce jsem jí zabalil do dárkovýho papíru. No,
on to ani nebyl tak dárkovej papír, jako spíš noviny, ale měly hezký obrázky a už
jsem se těšil se na předání.
Nazítří jsme nastoupili před šéfův karavan. Trochu mě
vylekalo, že přišel skoro celej ansábl. To by bylo, kdyby mě někdo přebil
nějakým lepším dárkem. No uvidíme.
Zazpívali jsme společně přání a šéf vylezl z vozu.
Dojatě si nás prohlížel: „Moji drazí vykořisťovaní! Jsem tak rád, že mě máte
rádi. Pojďte a pochlubte se, jak moc milujete svého pána!“
Strategicky jsem se postavil na konec řady, aby můj
dárek šéf viděl jako poslední a nejvíc mu utkvěl v paměti.
To jsem si mohl myslet. Většina darů byla nic moc.
Nápad žádnej. Asi čtvery bačkory. Jeden banán. Dvě košile. Z toho jedna mu byla
malá a ta druhá velká. Jeden dort. Ovšem jak se ukázalo, byla to sádrová atrapa
z výlohy v cukrárně. Taky s ním Sandra dostala hned do škeble!
Dokonce tam byl i mobil! To si ovšem Ping s Pongem dovolili
moc, protože Bancrotti v něm poznal telefon, kterej mu někdo ukradnul před půl
rokem!
Korunu tomu nasadil Wolodijowski, kterej nesl s vážnou
tváří kufřík a oznámil, že je v něm meloun ... A byl tam. Nakrájenej na
čtvrtky!
No a pak konečně přišla řada na mě! Předstoupil jsem s
úklonou před šéfa. Podal mu ruku a popřál hodně štěstí: „Pane šéf. Můj dar se
vám bude hodit. Věřím, že ho budete používat rád a často. Je to výbava hodná
člověka vašeho formátu.“ Pak jsem mu
položil dárek k nohám.
Bancrotti ho rozbalil a žasnul: „Teda Vadim! To zírám.
Opravdu jsi mě potěšil. Říkáš, že je to hodné pouze mě?! To jsem opravdu dojatej!“
Šlo to hezky. Už jsem se viděl, jak mě šéf zcela
náhodou vylosuje na večeři! Kdyby… Kdyby se do toho nevložil ten závistivej
Arab Ali!
Zíral na tu konvici s tácem a pak ze sebe lámanou
češtinou vysoukal: „Pán šéf! Vy vědět co to být?! Proč vám to Vadim dávat?! Já
myslet, že vy dělat po toaleta všechno jako Evropan?! A vy to dělat jako my v
poušť?!“
Bancrotti se otočil na Aliho: „Jak jako my v poušť?!
Co tím myslíš?“
Ali vzal šéfovi konev z rukou a povídal: „My v poušť nemít
hajzlpapír. Tak my jaksi … No rukou šéf! A pak mi ruka umít z tahle konev! To
vy nevědět? Vy se nemuset stydět jestli to tak vy dělat taky.“
Šéf na mě vrhnul pohled leoparda před skokem: „Vadime!
Jak jsi to myslel, že je to hodno pouze mě!“
Pak křičel ještě hodně nechutnejch slov, ale ty jsem
slyšel už jen zdálky, jak jsem utíkal.
Prostě není dárek ten, aby se zavděčil lidem všem!
Jo kdyby někdo z vás chtěl tu druhou konev, tak
jí mám k dispozici. Jsem přeci jen evropsky vychovanej a kafe se z toho taky
nedá pít. Klidně vám jí nechám.
Třeba za dvacku jo?!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat