Za devatero
horami. Za devatero řekami. Za jedním kopečkem a třemi vršky, bylo jedno
království.
To království
nebylo obyčejné. Bylo chudé. To ovšem není nic zvláštního. Chudých království
je na světě jako much v maštali.
To království
bylo neobyčejné v tom, že šlo totiž o pohádkové království. A protože bylo
pohádkové, žily v něm neobyčejné bytosti. Například mluvící vlk, obr
s obryní, sedmihlavý drak, víly a vodníci a mnohé jiné bytosti, které se
v jiných zemích vyskytují pouze na výstavách kuriozit, ale
v pohádkových zemích jde o zcela běžně se vyskytující postavy. Takže
vlastně můžeme říci, že to bylo docela obyčejně neobyčejné království.
To království
mělo samozřejmě také svého krále. Král byl starý a šedivý muž, který se stal
králem již před mnoha a mnoha lety. Králem se stal tak, jak už to tak
v takových neobyčejných pohádkových zemích chodí. Když byl mladý princ, vyzval
ho jeho předchůdce, aby osvobodil zakletou princeznu. Jako hrdina v blyštivé
zbroji, vyjel na křišťálovou horu, kde splnil tři zcela nesmyslné úkoly, jež po
něm požadoval vetchý a zlomyslný černokněžník, jehož po tomto testu proklál
mečem.
Inu jak
povídám. V takovém království, je to úplně normální způsob převzetí vlády.
A tento starý
král měl také jednu dceru. Žil s ní sám, neboť, jak to v pohádkách
chodí, žena mu zemřela před drahnou dobou. Přebýval sám s princeznou, v krásném
a výstavném hradu, na vysoké hoře.
Tedy sám… Žil
tam ještě se spoustou sloužících a komorníků a komornic, ba i špajzníků a
špajznic. Samozřejmě nechyběli ani rytíři a stráže. Kuchaři a lovčí, a i jiného
personálu měl ten král a princezna nepočítaně. Jenže tyto lidi nemůžeme počítat
do bližšího okruhu královských příbuzných.
Inu, ani all
inclusive vám v jistých chvílích štěstí nepřinese.
Král se tedy
cítil s dcerou osamocen a jednoho dne zatoužil po vnoučatech, která by
pobíhala po hradních komnatách a chodbách, padala z cimbuří a tahala ho za
jeho královský vous.
I nechal si
tedy předvolat princeznu do trůnního sálu, kde jí sdělil své přání. Princezna
se vdá a on pak předá žezlo, korunu a klíče od státní pokladny svému nástupci.
Princezna,
Berenika se jmenovala, nic nenamítala. Sama si už dávno říkala, proč pro ní
otec nehledá ženicha. Všechny princezny z okolních pohádkových království
byly vdané, jen ona stále nic. Její královský otec se stále neměl k tomu,
aby do země pozval nějakého draka, zlého rytíře, či jinou obludu, u které by
objednal její únos, aby jí pak mohl udatný rek vysvobodit a Berenika ho mohla
posléze pojmout za manžela. I ta princezna Kunhuta ze sousedního království se
už vdala.
Pravda, nebylo
to za reka v plechu zakutého, ale za hloupého Honzu, ale vdána byla a to
milou Bereniku převelice trápilo.
Myslela na
vdavky den co den. Aby také ne. Ve svých čtyřiceti letech měla již na čase!
Proto otcův návrh přivítala tak radostným voláním a smíchem, až se na protější
perníkové hoře poplašila marcipánová zvěř.
Královský otec
byl potěšen jejím nadšením pro věc, ale vzápětí musel, ač nerad, její radost
poněkud zakalit. Sdělil jí, proč doposud nepřiletěl drak, ani nepřišel podlý
čaroděj, který by jí unesl, aby jí mohl
posléze někdo osvobodit a ona se mohla vdát. Nebylo to proto, že by snad chtěl
kralovat na věky věků, ani proto, že by si chtěl dceru uchovat pro sebe, ale
protože jejich království je chudé a výnosy z daní jen stěží uživí je dva
a hradní personál.
Zkrátka a
dobře. Král neměl v královské pokladně dost zlaťáků, kterými by mohl
zaplatit sumu, požadovanou draky, nebo ostatními potvorami za předsvatební
akci.
No nedivte se
milé děti. I obludy musí z něčeho žít, takže za únosy princezen si
počítají docela velké honoráře.
Aby taky ne.
Draky sice po boji jejich asistenti pokropí živou vodou a hlavy jim za nějaký
čas dorostou a černokněžníci jsou proti smrti očkovaní svými lektvary, však
jsme v pohádkové zemi, ale za tu dobu, kdy jsou ve stavu pracovní
neschopnosti, jim utíkají kšefty. Navíc, nechat si sekat hlavy, ačkoliv víte,
že vám zase narostou, není rozhodně nic příjemného. Však si to navzájem někdy
zkuste. No, a i ta živá voda něco stojí!
Rozhodně tedy
nelze finanční požadavky takových únosců považovat za přemrštěné. Král dlouho
šetřil peníze, ale to co našetřil, bohužel nestačilo na víc, než na jednoho
plesnivého vodníka, který stejně už zanechal řemesla a trávil odpočinek
v čertovském penzionu pro přestárlé pohádkové bytosti, kde si hřál revma
v kotli s vroucí vodou.
Princezna po
tomto sdělení přestala radostí skákat a zasmušile se zeptala otce, jak to tedy
hodlá udělat, aby se vdala. Naštěstí otec byl nejen starý, ale i moudrý král.
Pravda, ne tak moudrý, aby jeho království bylo bohaté, ale i tak měl dost
rozumu pod korunou. Vysvětlil jí, že po celé zemi nechá rozvěsit plakáty,
zvoucí udatné rytíře, ba i ty méně udatné zemany, dokonce i zcela zbabělé podruhy,
aby se dostavili k velikému turnaji, ve kterém se spolu utkají o její
spanilou, i když již krapet vrásčitou ruku. Turnaj uspořádá za našetřené
peníze. Rozhodně si byl jist, že se zájemci dostaví. To víte. Království nebylo
bohaté, ale i to nejchudší království má vždy dost zlaťáků na to, aby si
nejvyšší panstvo, žilo jako v bavlnce. Tudíž i v chudé zemi, je trůn
převelikým lákadlem.
Jak král
pravil, tak i udělal. Jeho zbrojnoši na rychlých koních pádili od města
k městu. Od vsi ke vsi. Od doupěte k doupěti, a všude, za velikého
vytrubování, vylepovali pozvánky k turnaji, který se bude konat o ruku
princezny Bereniky.
A tak se
stalo, že si jeden z těch plakátů přečetl i trpaslík Fridrich.
Trpaslík
Fridrich byl docela běžný pidimuž, zaměstnaný jako permoník v uhelných dolech.
Malá postava. Bílé vousy rámující růžolící obličej. Na hlavě trůnící plandavá
čapka. Červená vestička na zelené košili a na nohou žluté kalhoty zastrčené do
věčně zablácených holínek. A v rukou neustále lucernička a krumpáček.
Tak to byl
Fridrich. Ovšem pozor! Ač byl Fridrich malého vzrůstu, jeho myšlenky nebyly tak
malé. Fridrich toužil stát se velkým. Tím největším pidimužem na světě! Ve své
chaloupce si čítával bulvární časopisy a před usnutím snil o tom, že i on bude
jednou na jejich stránkách vedle Sněhurky a Šmudly, kteří si chodí od banketu
k banketu, zatímco on, Fridrich, jen kutá a kutá v dolech plných
mouru.
Fridrich si
tedy přečetl plakát a usoudil, že konečně přišla jeho příležitost. Zaběhl do
kanceláře a tam sdělil, že v dolech končí. Pak odešel do své malinké
chaloupky, aby si sbalil raneček na cestu. Když tak učinil, vyrazil na cestu.
Šel dlouho, předlouho. Jeho malinké nožičky sotva zvládaly takovou štrapáci,
ale nakonec šťastně, a na poslední chvíli, dorazil ke královskému hradu.
U brány se
ohlásil královskému ceremoniáři. Ten se nejprve zdráhal zapsat do turnaje
trpaslíka, ale pak si řekl, že vyhláška platí pro všechny a Fridricha uvedl na
kolbiště, kde se to již hemžilo bojovníky přihlášenými k utkání o ruku lehce
odkvetlé, leč stále spanilé princezny Bereniky.
Fridrich
pohlédl vzhůru ke královské lóži a pokynul rukou králi a princezně, ale ti ho
ani koutkem oka nezahlédli, protože trpaslík se zcela ztrácel v tom davu
rytířů, zemanů a sedláků, kteří divoce mávali svými meči, palcáty a vidlemi.
A tehdy si
Fridrich řekl, že to musí být on a ne nikdo jiný, kdo zvítězí v tomto
turnaji. Ano, on a nikdo jiný. Pak budou všichni vzhlížet k němu, tam
nahoru!
Ceremoniář
ohlásil pravidla turnaje. Ten, kdo na konci zůstane stát sám a jediný, ten
zvítězí a stane se manželem princezny Bereniky a získá tak nejen ji, ale i trůn
a nehynoucí slávu. Potom se uklonil králi a princezně, která zamávala šátkem a
boj započal.
Jiskry létaly
od mečů. Strašlivý zvuk štítů, narážejících na sebe se ozýval nádvořím. Rytíři
honili zemany. Zemani honili sedláky a ti zase, aby se kruh uzavřel, honili
rytíře. Křik bojujících se nesl nad hlavami a spolu s ním se ozývalo klení
poražených, kteří byli na zem sraženi a s brní rytířskou promáčklou, nebo
se sedláckou halenou, zle pomuchlanou, se plazili na ošetřovnu pro svou
dávku živé vody.
Bojovníků
ubývalo a již jen nemnoho, jich bylo bez šrámu. A co náš Fridrich? Ten stál
stále na nohou a jak byl malý, tak nikým nezpozorován, probíhal mezi nohama
bojujících. V ruce svůj krumpáček a bil a bil. Nejeden rytíř se divil,
když jeho soupeř náhle spadnul na zem, aniž by se ho on sám dotknul svým mečem.
Jak to bylo
možné?! Inu tak. Fridrich se rozpřáhl, a ukrutnou ranou zatnul krumpáček do
kotníku bojujícího.
A tak se
stalo, že nakonec stál na nádvoří jen jeden bojovník. Ten nejmenší z nich.
Ano správně. Byl to Fridrich!
Princezna se
poněkud zarazila, když spatřila, kdo že to vyhrál její ruku, ale pak si
uvědomila, kolik jí je a že lepší tento ženich, nežli žádný a Fridricha si
vzala za muže.
Nakonec, jak
už to v pohádkách bývá, byli všichni šťastní. Princezna se vdala. Král se
zbavil kralování a dočkal se i malinkých vnoučat a Fridrich?! Teď už král
Fridrich!
Fridrich byl
nejspokojenější. Nyní, jako král, byl tím nejvyšším v celém království a
všichni k němu vzhlíželi.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat