Někdy, když se kšefty moc nehejbou, tak si principál
přivydělává pronájmem šapitó na různý akce.
V létě se za principálem Bancrottim stavil jeden
bejvalej tenťák, co u nás dělal před dvěma sezónama a pak odešel pryč. Nějakej
Vošáhlík se jmenoval.
Povídal Bancrottimu, že se za ty dva roky udělal pro
sebe a pořádá teď všelijaký párty. Takže chtěl, jestli by mu šéf nepronajal
šapitó na jednu z těch párty.
Bancrotti si s ním plácnul. Co by ne. Bejvalej tenťák
mu nabídnul platbu v hotovosti a ještě mu dal zálohu. Tak proč to nevzít?!
Taková párty je príma věc. Chlebíčky. Šampáňo. Možná i nějaká ta celebrita. Pro
nás prakticky žádný náklady a zisk jistej. Navíc bejvalej stavěč na párty
pozval celej ansábl cirkusu.
V dohodnutej termín jsme dovezli šapitó na louku, kde
se to mělo konat. Tenťáci měli stan v cuku letu postavenej, jelikož ten
organizátor nechtěl žádný sedačky, ale jen samotnej stan. Jako, že na tý párty
stejně nikdo nebude sedět. No co. O to líp.
Tent stál v celý kráse na place a my jsme se na párty
taky hezky vymódili, abysme nedělali ostudu.
Bancrotti si vzal sváteční frak. Rodinka fakíra
Lakatoše měla hódobožový obleky a vůbec všichni, včetně mě, oslňovali elegancí.
Já ale oslňoval ze všech nejvíc, jelikož to flitrový sako, co jsem koupil od
jednoho konferenciéra z kabaretu, házelo pěkný prasátka.
Principál se na večír moc těšil, protože si sliboval,
že se na párty setká s nějakejma vlivnejma lidma, který by nám třeba v budoucnu
mohli bejt něčím prospěšný. Na takový párty se kolikrát ukáže i nějakej ten
politik, nebo hvězda šoubyznysu. Pořád pobíhal kolem Vošahlíka a ptal se ho,
kdy se už hosti začnou sjíždět. Vošáhlík ho uklidňoval, že hosti tu budou co nevidět.
Jen jim musí dát hlášku kde jsme, jelikož je to prej tajná párty. To aby se na
ní hned tak někdo nepovolanej nedostal. A že prej až přijedou, tak se sjedou
určitě všichni.
Za hodinku se to začalo plnit. Lidí tam bylo hafo. Jen
jsme mezi nima marně vyhlíželi nějaký ty slavný lidi a taky nám bylo divný, že
nepřijížděj v Mercedesech, ale v nějakejch starejch dodávkách a autobusech.
Ale je možný, že slavný lidi to byli, ale my jsme je
jenom neznali. Fůra jich byla z Německa. Nějaký Angláni a moc jich bylo taky z
Holandska. Ty Holanďani byli asi nejpřátelštější. Pořád se něčemu smáli a
kouřili takový tlustý cigára. Príma lidi.
No, a pak začala hrát hudba. Teda hudba ... Já čekal,
že budou mít živou kapelu a že si pěkně zatančím, ale tohle bylo docela divný. Repráků
teda měli hodně, ale muzikanty jsem nikde neviděl. Jenom to dělalo nějaký: huí - huí – duc - duc - tuc - bum -tradá -
bum. A tak podobně. No co. Každej má holt jinačí vkus.
Abych našim lidem ukázal, že se není čeho bát, vyrazil
jsem požádat o tanec jednu dívčinu, co jen tak postávala u repráků, kde
rozhazovala rukama a kroutila se. Taková pěkná holka a nemá s kým tančit.
Všichni pánové totiž taky jen tak pohazovali tělem a nikoho si nevšímali.
Přišel jsem k ní a řek: „Smím prosit slečno?“
Slečna na to nic. Tak jsem svojí žádost opakoval.
Slečna furt nic. Jenom strčila hlavu přímo do repráku.
Teda tohle jsem nečekal. Že bych pro ní nebyl dost
dobrej? Chvíli jsem nad tím přemejšlel a pak mi došlo, že mě asi neslyšela.
Ostatně já jsem se taky neslyšel. A jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe,
napadlo mě, že tohle asi nebudou párový tance. Ale co. V osmdesátejch letech,
jsme taky na diskotékách tančili pěkně v kroužku a spolu jenom při ploužákách.
Holt musím počkat na ploužáky. Pak si s nějakou zatančím.
Když jsem na ploužák čekal už tři hodiny a pořád nic,
rozhodnul jsem se jít ven na cígo. Tam jsem potkal principála, kterej měl
docela vyděšený oči a něco řval do ucha krotitelovi Wolodijowskému.
Přišel jsem k nim a ptal se co se děje. Bancrotti se
držel za hlavu a křičel na mě, jestli nemám nějakej prášek, že ho z toho bolí
hlava.
Prášek jsem neměl, ale řek jsem mu, že jsem uvnitř
viděl, že ten Vošahlík, co to organizuje, nějaký prášky má. Pár lidí si je od
něj bralo, tak ať to u něj zkusí. Principál mi do ucha zařval, že děkuje a
zmizel uvnitř šapitó. Já jsem s Wolodijowskim zůstal venku. Skočil jsem do
svýho traktoru pro lahváče, protože tam všichni jinak pili jenom vodu a žádný
šampáňo tam nebylo. Otevřeli jsme si teda pivčo a koukali na to, jak nám šapitó
pěkně bliká a plachta se nadouvá od basovejch tónů.
Principál se nějak nevracel. Takže jsme se za ním šli za
chvíli mrknout, jestli je v cajku. Přeci jenom ho bolela ta hlava, tak jsme
měli obavy.
To vám bylo překvápko, když jsme ho vevnitř našli
vedle tý holky, co měla hlavu v repráku. Bancrotti jí měl vraženou hned vedle a
kroutil se jako raněná krajta.
Naklonil jsem se k němu a co to dalo jsem zařval:
„Tak co šéfe. Měl ty prášky? Je vám fajn?“
„Voléééé. Vadimééé. To je síláááá,“ řval a dupal na
místě. „Jó má prášky. Asi nějakej silnej Aspirín, protože mě to za chvíli
přešlo. Ty vole to je rytmus. Já tu budu snad pořáááááád!“
To by jeden neřek, jak ta farmacie dneska pokročila.
Pár prášků, a člověk je hned tak fit, že může tančit jak siuxskej šaman po
porážce Custera.
No, mě hlava taky začínala bolet. Hrálo jenom pořád to
tuc tuc, a ploužák žádnej. Jenže já na prášky moc nejsem. Já to zaháním pivem.
To je taky osvědčenej protibolehlav. Tak jsme tam Bancrottiho nechali a šli
radši do nedaleký vesnice, kde byla hospoda. A dokonce tam nějakej pán hrál na
harmoniku.
To bylo fajn. Jo, a paní hostinská a nějaký vesnický
holky tam byly taky. Takový se mi stejnak líběj víc. Ta slečna u repráků nebyl
špatná, ale já jsem přeci jen krapet staromódní a myslím si, že náušnice se maj
nosit na uších a né na nose a v obočí.
Jo, a hřebík taky patří spíš do zdi, než do pupíku...
Bancrotti dotančil za tři dny. A od tý doby prej už šapitó
na párty nepronajme!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat