Jak jsem našel dítě

V cirkuse se kolikrát po představení najdou různý věci. Nejčastějš je nacházíme pod galerkou, kam vám toho padá vždycky nejvíc. Obyčejně jsou to různý části oblečení. Třeba různý čepice, nebo šály. Sem tam se najde i nějaká ta bota. Bohužel to bejvá jen jedna. Takže bych na vás chtěl apelovat, abyste je tam házeli obě. Stejně tak i v případě, že vám tam žuchne peněženka, bych prosil, jestli by nemohla bejt podepsaná, nebo s dokladama, abych pak věděl, komu mám zaslat děkovnej dopis.

Ale jednou jsem našel i něco úplně jinýho. Představení skončilo a já jen tak ze zvyku brouzdal manéží a hledištěm, jestli tam něco nezůstalo. A najednou vidím, docela nahoře na galérce, na sitzbretu, ležet dětskou bundu a kulicha. To mi bylo divný. To se málokdy stane, aby rodič zapomněl celou garderóbu svýho potomka. Tak jsem vyšel uličkou k tý bundě, že jí vezmu, aby jí náhodou nesebral někdo jinej. Vypadala celkem slušně. Šacoval jsem, že za ní dostanu v sekáči tak pade. S kulichem možná i šedesát. Čapnu bundu za kapucu a ejhle!

„Tatííí. To už je konec?“ řekla bunda a posadila se.

Fuj. Jak já se leknul. Jak kapr na suchu! Nebyla to samotná bunda, ale docela mrňavá holka: „Jo. Už je konec holčičko. Kde máš dospěláka?!“

„Jééééé. Šáááša! Ahoj šášo. Kde mám tatínka?“ zeptala se a protírala si oči.

„Nevím. Skončili jsme před čtvrt hodinou. Všichni už odešli. Co tady ještě děláš?“

„Já nevím. Mě to nebavilo a usnula jsem. Kde je tatínek strejdo šášo?!“ pokrčila rameny a rozhlížela se po prázdným šapitó.

„Tak za prvý nejsem tvůj strejda,“ ohradil jsem se. „ Já nejsem ničí strejda. Já jsem jenom klaun. A za druhý, tvýho tatínka nehlídám. Toho sis měla hlídat ty… Nebo spíš měl hlídat on tebe.“

„Já vím, že jsi klaun. Já jsem právě začala zívat, když jsi tam dole byl ty. Pak jsem usnula… Já chtěla vidět jenom koníčky a pejsky. Pak jsem chtěla domů, ale tatínek říkal, že to stálo moc peněz, tak tu budu až do konce. Tatínek musel o přestávce odejít, že se pro mě pak vrátí, až bude konec,“ říkala a klátila nohama.

Hajzlík malá! Tak koní a čoklů se jí jenom zachtělo a klauna neocení!

„No vidíš. Kdybys dávala pozor, tak ses mohla zasmát a nemusela bys usnout a pak tady zůstat bez táty.“

„Aha. A čemu jsem se měla smát?“

To dítě mi začínalo bejt sympatický ještě míň než ostatní děti, který v životě potkávám Mávnul jsem rukou a řek: „Uf. To nebudem řešit. Hlavně nesmíš nikde povídat, že ses nesmála. Tak hele, jak se jmenuješ? A máš třeba mobil, že bychom tatínkovi zavolali?“

„Já jsem Mařenka. Mobil mám. Hele,“ vytáhla z miniaturní kabelky telefon.

„Tak vida. Teď to půjde snadno,“ zaradoval jsem se. „Půjč mi to. Brnknu tátovi, ať si tě tady vyzvedne.“

„Tak jo. Já jsem s ním jednou zkoušela tatínkovi volat ze školky, ale nešlo to. Ty to umíš?“ vrhla na mě důvěřivej pohled a podala mi mobil.

„Neboj. Já jsem dospělej a chytrej. Mně to půjde,“ odpověděl jsem s převahou moudrýho dospělého muže.

„Jéééé. Tak to jsi šikovnej. Já si s tím mobilem volám jenom s tím pejskem, co z něj štěká, když se mačkaj čísla… A taky hraje!“

„Aha. A ještě z něj jíš ty lentilky, co v něm chrastěj, co?! No, tak Maruško, s touhle hračkou se dovolám taky jenom tomu pejskovi!“

„Hm… Já myslela, že to šášové uměj.“

„Ne. Neuměj. My umíme volat jenom z opravdovejch mobilů!“ odsek jsem a zamyslel se. „Nó holka co s tebou?“

„Počkáme na tatínka,“ odvětila rozhodně. „On přijde. On mě už jednou zapomněl ve školce a taky přišel. Pak ho paní učitelka moc hubovala. Maminka chodí včas.“

„Fajn. A co maminka?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Moje maminka je hodná a má dlouhý vlasy. Včera chtěla, aby jí tatínek koupil novej chlupatej kabát, ale tatínek povídal, že je moc drahej.“

„Počkej! Já chci vědět, jestli tě maminka bude hledat. Ona tady s váma nebyla?“ přerušil jsem výlev informací o stavu rodiny.

„Ne. Maminka je v práci. Tak říkala tatínkovi, aby šel on. Že vždycky chodí ona a on jenom čte doma noviny, a kouká na fotbal… Taky pije pívo a pak smrdí.“

„Kdo? Maminka?“ zůstal jsem na ní zaraženě koukat.

„Ale néééé. Ty jsi hloupej šáša. Vždyť to povídám, že tatínek přeci. Smrdí potom skoro jako ty. Ale ty smrdíš trochu jinak. Taky mu smrděj nohy…“

To už mi došla trpělivost: „Víš co? Přestanem rozebírat, jak kdo smrdí. A vůbec. Já nesmrdím. Já voním rumem. A nohy si meju! Hele pojď se mnou. Já tě vyšoupnu před cirkus, ať si tě tam někdo sebere. Já na tebe nemám vůbec čas.“

„Béééé…“ rozbulela se holka. „ Já s tebou nikam nesmím. Mně maminka s tatínkem říkali, že když se ztratím, tak nemám nikam chodit, že mě najdou… A nesmím nikam s cizíma lidma.“

„Holčičko,“ pravil jsem vážně. „Ty ses neztratila, ale táta tě tady zapomněl. A já nejsem cizí. Já jsem zdejší. Cizí jsi tu ty. Tak jdem!“

No řvala, jako bych jí táhnul k ježibabě, a né jenom před cirgusovou bránu.

„Holka neblbni. Já tě tady nemůžu nechat. Já snad zavolám policajtům, ať tě odvezou.“

„Bééé. Proč policajtůůům…“ vřískala a snažila se mi vytrhnout. „Bůůů… Oni mě zavřou do vězenííí… Já nevěděla, že se v cirkusu nesmí spááát… “

„Ale prdlajz. Odvezou tě domů,“ snažil jsem se jí uklidnit.

Začal jsem na svým mobilu zrovna vytáčet číslo, když se otevřely dveře od maringotky artistek, a vykouknul z nich nějakej chlap: „Maruško? To jsi ty? To už je konec?“

„Jééé. Tatíííí! Ty jsi tady?“ nadskočila radostí holka, ale hned jak dopadla, dodala: „A proč jsi v tom domečku? A proč je tam s tebou ta paní, co cvičila na tom kruhu? Já jsem tam usnula. To jsem ráda, že nejsi ztracenej a já jsem našlá.“

To jsem zůstal paf. Tak sem tatínek zmizel. Saskia vystupovala jenom v první části a potom měla celou druhou půlku volno. Hm. Já si všimnul, že se s ní tenhle chlap o přestávce nějak moc vybavuje.

No, a aby toho nebylo málo, tak před cirgusem zastavilo auto a z něj vystoupila ženská.

„Mamíííí. Ty jsi pro nás přijeláááá! Huráááá,“ ječela ztracená a znovu nalezená Máňa. A přitom ukazovala na tátu stojícího ve dveřích maringotky, kterej se tvářil velmi, ale velmi překvapeně. „Hele mamíííí. Táta mě zapomněl vevnitř, ale potom mě asi hledal u týhle paní v tom domečku! To jsem ráda, že jste tu oba.“

Nó řekl bych, že tatínek byl asi taky moc rád. Takový shledání! To jednoho potěší…

Když tatínek schlíple odcházel k autu, tak jsem ještě Marušku zastavil a šeptnul jsem jí do ucha: „Hele Maruš. Vsaď se, že zejtra tvůj tatínek mamince koupí ten chlupatej a drahej kabát. Uvidíš, že ten nejdražší… A ty si taky o něco řekni.“

„Myslíš šášo? Třeba o tu panenku co mluví?“ zeptala se Maruška a v zamyšlení si dala prstík na rty.

„Klidně. Klidně třeba o dvě!“ ujistil jsem jí, když jsem viděl výraz její maminky, která se tvářila jako tygřice před skokem.

KONEC