Jak jsem si dal seznamovací inzerát

    Není dobře cirkusákovi samotnýmu. A proto si cirkusák jednou dal inzerát...

 No fakt. Už mě nějak nebavilo bejt furt samotnej. A hlavně mi neměl kdo vařit a uklízet. Já to sice zvládnu sám, ale gulášů se člověk po několika letech docela přejí. Navíc, já neumím knedlíky a jíst pořád guláš s hranolkama, to není vono. Tak jsem si jednoho dne řek, že si budu muset dát do novin inzerát. O ženský z cirkusu jsem opravdu nestál. Za prvý většina z nich je vdanejch, nebo maj nějakýho přítele a to pak je celkem o hubu.

 Chvíli jsem uvažoval, že bych začal nadbíhat některý z trojičky Sabrina, Saskia a Sandra, ale jsou mi nějak podezřelý. Bydlej pořád spolu. Ještě by se chtěly se mnou vdát všechny tři a co já potom...

 Po přezrálý úvaze jsem se rozhod, že nějakou tu životní držku, musím hledat někde mimo okruh zábavního průmyslu.

 Sednul jsem ke stolu, vzal papír a tužku a začal sepisovat inzerát. Muselo to bejt něco hodně nápadnýho, ale přitom né zase moc, abych nepadnul za oběť nějaký sňatkový podvodnici. To víte. Samotnej mužskej může přitáhnout i dost pochybný typy.

 Jednou se takhle seznamoval žonglér z Humberta. Padnul do spárů podloudnice a ta s ním zažonglovala takovým způsobem, že přišel nejen o maringotku a úspory na stáří, ale i o kuželky a koule. Tak takhle bych dopadnout nechtěl.

 Plodil jsem inzerát dost dlouho, ale nakonec jsem to stvořil.

***

 „Pohledný muž, v nejlepších letech, by se rád seznámil s dámou, nebo,alespoň se ženou.

 (Pohlednej jsem! To vidím každej den v zrcadle! A s mužem se opravdu seznamovat nehodlám!)

 Jsem ve stabilní finanční situaci. Mé konto nevykazuje žádné mimořádné výkyvy.

 (V reálu to znamená, že mi na něj už dlouho nic nenaskočilo, ale to je opravdu stabilní situace.)

 Jsem světoběžník. Ovšem kamkoliv zavítám, mám svůj dům.

 (To je taky fakt! Maringotka je pojízdná.)

 Jsem umělec, takže uvítám především ženu, která bude mít pochopení pro mou činnost a pro různé aktivity s ní spojené.

 (Prostě bude muset pochopit, že večír mám vystoupení a v noci jsem v hospodě a pak musím přes den hodně spát, abych měl dost sil na večír a na noc!)

 Se mnou se setkáte se spoustou zajímavých lidí, kteří jsou ve svých oborech naprosté špičky.

 (Taky nekecám. Nejlepší cirkusáci, krmiči, stavěči a kriminalisti.)

 Za svou osobu, vám, drahá dámo, mohu zaručit, že se mnou budete šťastná a již nikdy ode mne nebudete chtít odejít.

 (Za svou osobu jí to klíďo zaručím. Za sebe ovšem zase tolik ručit nemůžu…)

 Těším se na naše setkání. Pokud jste tedy sexbomba, umíte vařit a uklízet a pokud jste nepřiměřeně, až nechutně bohatá, ozvěte se prosím na tento inzerát, skromnému a tolerantnímu muži.

***

 Hezkej inzerát se mi poved. Která by mu mohla odolat!

 Jak jsem to dopsal, mazal jsem s tím hned do nejbližší redakce.

 Nejblíž bylo zrovna vydavatelství časopisů: Dobrovolný hasič-Rek to udatný a  Pravidelný zpravodaj jednotitelek řepy.

 To se mi sice moc nepozdávalo, ale nechtělo se mi cestovat někam jinam. Rozhodnul jsem se inzerát dát do Jednotitelek a to do jejich kulturní přílohy Veselá řepa, která vychází v sobotním vydání.

 Za tejden to vyšlo. Bylo to hned pod článkem o řepný kosmetice. No a pak už nezbejvalo, než jenom čekat na ty hromady dopisů od vdavek chtivejch ženštin…

 No a za další tejden už mi ty inzeráty přinesly svou řepu.  Pardon. Vlastně ovoce v podobě nabídek!

 Dlouho jsem mezi těma nabídkama vybíral. Konec konců není to rozhodnutí jen na pár měsíců! Je to už na celej život!

 Její život…

 Sednul jsem na otoman, a začal probírat ty dva dopisy.

 V prvním mi psala nějaká Boženka.

***

 „Vážený pane Vadime. Jsem šťastná, že Vám mohu odepsat na Váš seznamovací inzerát.

(To mi snad psát nemusela. Já si dal jenom seznamovací inzerát, takže mi na jinej odepsat nemohla. To dá rozum!)

 Když jsem si otevřela přílohu Veselá řepa, hned mi padl do oka! Jste jistě mimořádný člověk, který si zaslouží hodnou a milující ženu. Já se jmenuji Boženka Vošahlíková. Zde u nás na vsi mám pověst,

(Tak tady jsem se zarazil. Ženský s pověstí jsou nebezpečný!) dobré pracantky a kuchařky.

(To se mi ulevilo!)

 Bydlím v malé chaloupce na okraji řepného lánu. Můj život není tak pestrý, jako ten Váš. Žiji vlastně jen prací a vařením. Ale svou práci miluji a vaření také. Bohužel, je v naší vísce jen nemnoho mužů, kteří by byli vhodní na vdavky. Vy jste člověk světa znalý a tu jsou jen samí řepáci. A ti kteří nejsou řepáci, tak jsou traktoristé. Traktoristé jsou ovšem povětšinou zadáni, či ženatí. Jediný, kdo není řepák ani traktorista, je obecní blb Miloušek, ale toho já nechci. Miloušek chodí se starostou

 (Cožé?! To je vesnice, jak stehno!)

 na psychiatrii.

(Tak to jo, už jsem myslel...fuj!)

 Byla bych tedy přešťastná, kdybyste se se mnou rozhodnul sejít. Pokud vám to vyhovuje, tak bychom se sešli ve středu u hřbitova,

 (Že by věk?!)

 abychom měli klid na seznámení, a aby nás nikdo neobtěžoval zvídavými pohledy.

(Jo takhle.)

 Těším se na shledání a jsem s pozdravem: Hip Hip Cukrovka. Málem bych zapomněla. Jsem stára 25 let a jsem blondýna.“

PS: „ Máte rád řepný nákyp?! Já hrozně!“

***

 Boženka vypadala slibně. Otevřel jsem si druhej dopis a začetl jsem se.

***

 „Tě brko chlapáku! Jsem Anča Ruprechtová a musím ti napsat, že Vošahlíková je pořádná mrcha! Fakt jí všichni silně nesnášíme! Vona si jako myslí, že když má tu svojí chatrč s muškátama na voknech, tak si může na někoho vyskakovat. Já bydlím v obecní ubytovně. To víš. Každej si po revoluci nenakrad.

(No to má svatou pravdu! Hned mi bylo divný, že tak mladá holka už má svojí chalupu.)

 Chodila jsem s traktoristou Bedřichem, ale pak ho ty hajzlové z vedení přeřadili na závozníka na valníku, a tak jsem se s ním pro nepřekonatelný povahový vlastnosti rozešla.

(To dá rozum. Holka vypadá charakterně.)

 Ráda chodím na zábavy, který se pořádaj u nás v kulturáku. To je ten velkej barák na návsi. Prej to bejvával kostel, ale nikdo do něj nechodil. Naposledy prej tam šli sudeťáci před vodsunem. Ty taky všichni nesnášíme. Starosta říkal, že kdyby se vrátili, tak nám všechno seberou a daj to Vošahlíkový! Tu nesnášíme víc než sudeťáky, ale to jsem už psala.

(Na tý Vošahlíkový nebude něco v pořádku. Přeci by jinak nemohla ve vesnici budit takový pohoršení. Jak to tak vypadá, asi mi v dopise kecala. A kdo ví, jestli vůbec umí vařit.)

 Vošahlíková taky vůbec neumí vařit! Určitě ti psala, jak vaří! Pche pche pche! Vaří vždycky na zábavách. A všichni, když si jdou po třetí přidat, tak říkaj, jak je to její jídlo hnusný!

(No prosím. A je to tady.)

 Hele sejdem se teda?! Byla bych ráda, kdyby jo. Bedřicha by to silně dožralo. Ale neboj. Von je Bedřich jináč dobrej kluk, jen se nesmí moc vožrat. To pak najíždí trakařem do lidí. Tak jestli se chceš sejít, můžem třeba v hospodě na návsi. Ať ta kráva Vošahlíková čumí! Je mi dvacet čtyři. Vošahlíkový je dvacet pět a je teda stará, jak černý uhlí. Mám super černý vlasy a velký... Hehe. Víš co, že jo!“

PS: „Vošahlíková skoro žádný nemá! V hospodě jsem každej den, takže mě tam najdeš kdykoliv, než s cirkusem odjedete.“

***

 Hm. Jak se rozhodnout. Nejdřív jsem byl přesvědčenej, že Božku, ale dopis od Anči mně otevřel oči a ukázal mi Vošahlíkovou v pravým světle!

 Takže zvítězila Anna Ruprechtová.

 Milá Vošahlíková, čekej si u hřbitova, třeba až do svýho funusu!

***

 Hned druhej den večír po vystoupení jsem se hodil do gala. Vesnice byla pár kiláků od našeho placu, takže jsem si na cestu půjčil velblouda, ať Ruprechtová vidí!

 Po setmění jsem docválal na náves. Velblouda jsem zaparkoval u rybníčku. Hostinec jsem poznal okamžitě podle množství osob, který v souvislý vrstvě pokrejvaly chodník před ním.

 Na dveřích byla cedule Jiří Lang- zodpovědný vedoucí, k čemuž někdo připsal:  A nezodpovědnej hostinskej.

 Upravil jsem si vlasy rozevlátý divokou jízdou a s odvahou hodnou krotitele blech, jsem vstoupil do lokálu.

 Nejdřív jsem rozhrnul kouř a podle sykotu hledal pípu, abych si dal jedno na kuráž. Po chvilce bloudění jsem jí našel.

 Hostinskej stál za pultem a tvářil se jako když spí. Po pěti minutách jsem zjistil, že fakt spí. Tak jsem si natočil sám. Rozhlídnul jsem se po lokále, ovšem viditelnost byla asi dva metry, takže mi nezbejvalo než putovat od stolu ke stolu a hledat Anču.

 Přisednul jsem si k prvnímu stolu. Seděli tam jen tři chlápci. Moc jsem je nezajímal. Pozdravil jsem a oni jen něco houkli. Znělo to jako polib nám řepu, nebo tak nějak podobně. Chtěl jsem zavýst hovor, abych se dozvěděl, kde bych našel tu holku, ale jeden z těch chlapů zrovna oslovil druhýho: „Bedřichu. Tý volé. Kašli už na tu Anču! Tý vole, ta tě už nebere.“

 „Tak to je teda ten Bedřich z dopisu,“ řek jsem si v duchu a nenápadně jsem kouknul na jeho lístek. Měl na něm už slušnej plot, takže jsem se rychle rozloučil a šel si přesednout k jinýmu stolu. Nestojím o přejetí trakařem!

 Sednul jsem o stůl dál. Byl u něj samotnej starej děda v sutaně. Pozdravil jsem a on odpověděl: „Až na věky,“ a potom se na mě zadíval skelným pohledem. „Jdi odsud. Z toho údolí slzavého milej synu, nebo zde zajdeš a nebude ti pomoci. Věř mi! Říkám ti to jako ředitel kulturního domu!“  Pak spadnul pod stůl.

 V tu chvíli nade mnou zahřmělo: „Ták co to bude pane?!“  To se probudil hostinskej a našel v dýmu novýho hosta. „Koukám, že pívo už máš. Co si dát takhle pořádnou řepovici, co?! Máme nově pálenou. A k jídlu tam mám řepový knedlíky. S tvarohem a s máslem, jedna báseň! Jen si nemůžu vzpomenout jaká…“ říkal a mával přitom ležérně utěrkou.

 Odpověděl jsem: „Ne dík. Zůstanu u piva, ale potřeboval bych vědět, kde najdu Anču Ruprechtovou. Mám tady s ní schůzku na inzerát.“

 Hostinskej se na mě pátravě podíval: „Jó Ruprechtová ?! Tak ta sedí támhle pod věšákem. A co jí chceš?!“

 „No co by. Seznámit se. A vůbec,  co je to za pívo?! Něco v něm plave!“

 Lang si odplivnul: „Pivo je z natě. Jestli ti nejede tak si polib.“

 „Já vím ... řepu,“ dořek jsem za něj, neboť jsem již stačil pochopit místní folklórní jazyk.

 „Přesně tak! A jestli se chceš seznámit s Ruprechtkou, tak si jdi sednout támhle na pětku. Musíš čekat, až na tebe dojde řada,“ mávnull utěrkou směrem ke stolu stojícímu u zdi.

 To mě zarazilo: „Proč mám čekat? To jí přišlo tolik nápadníků?! Ta Anča si snad dala taky inzerát na nějakou seznamku?! Já myslel, že jen odepsala na můj inzerát!“

 Hostinskej Lang se útrpně usmál: „Chlape. Proč by si měla dávat inzerát. Tady v okolí to o ní každej ví!“

 „Počkat! Co ví?!“ zakroutil jsem hlavou.

 „No co asi! Koukám, že ty jseš stejnej vořech jak támhle Bedřich. Ten si taky myslel, že chodí jenom s ním. Jak říkám. Jestli se s ní chceš na půl hodinky seznámit, musíš holt počkat. Před tebou je ještě starosta a Miloušek.“

 Pak se podíval ke stolu, u kterýho seděl ještě před chvilkou Bedřich: „Chlapi. Kam šel Béďa? Nemá zaplaceno!“

 Chlápci se otočili a jeden řek: „Von ti to zatáhne zejtra Jirko. Říkal, že musí ještě dneska skočit na krchov, aby ometl starý Štruncový hrob.“

 V tu chvíli mi blesklo hlavou: „Hřbitov. A dnes je středa! Ve středu má čekat Vošahlíková u hřbitova!“

 Hodil jsem na stůl dvacku za to pivo, vyšťoural jsem si párátkem ze zubů zbytky řepný natě a zeptal se hostinskýho: „Kde je tady hřbitov!“

 Lang povídá: „No kde. Za vesnicí. Směrem na Marxovu Lhotu.“

 Pak si ještě zabrblal něco o zmalovanejch pankáčích, který měli taky odsunout, ale to už jsem ho neposlouchal a hnal se ven k velbloudovi!

  Venku jsem naskočil na velblouda a cválal směrem na Marxovu Lhotu, jak Horymír od Vyšehradu…

 Jen dál a dál, kol močálu a černých skal, kde mužík v zeleném zatleskal.

 Ke hřbitovu jsem dojel právě včas! Právě včas na to, abych viděl, že u vrat je zaparkovanej trakař a v dálce, jak Bedřich, ruku v ruce s jakousi blondýnou, odchází do západu slunce!

 Já vím. Bylo už po setmění, ale když ono to zní tak romanticky.

 Takže budu dál hospodařit v maringotce jako samotář.

 Ale co. Já stejně řepu nerad!

KONEC