Případy pro poručíka Slídila - Případ vzrostlé trávy

Ukázka z knihy

Poručík Slídil toho letního rána doběhl na služebnu jen tak-tak. Neměl z toho dobrý pocit. Věděl, že major Vomáčka je akurátní člověk, který nemá rád nedochvilnost. Navíc poručík Slídil si velmi zakládal na své přesnosti. Ale bohužel, to ráno mu selhal jeho do té doby spolehlivý budík, který mu darovala snoubenka Bohunka.

Budík selhal, ale Bohunka neselhala! Poručík Slídil si přes všechen shon radostně uvědomoval, jaké je štěstí, že jí má. Ano! Bohunka. Jeho štěstí a největší životní láska. Právě ta, snad puzena podvědomím, se probudila ještě včas sama od sebe, a milého svého poručíka vyvedla ze snu, ve kterém právě zatýkal mnohonásobného recidivistu. Tak zmítán těmito rozporuplnými pocity, vběhl do kanceláře, kde major Vomáčka právě sahal po telefonním přístroji.

„Á mladej je tady. No kde jsi?! Bohunka ti přilehla pyžamo?! Zrovna jsem ti chtěl volat.“

Poručíka Slídila polil stud. „Soudruhu majore. Já… Já se omlouvám, ale víte… Budík nezvoní!“ vysvětloval o překot.

„Ale jdi. Budík zvoní. Chceš se vsadit? Kukačky například nezvoní, ale budík má takovej zvoneček a zvoní. Já ho mám doma taky,“ odpověděl major a přísně se na poručíka zadíval.

„Ale né soudruhu majore. Víte ten můj je sovětský a...“ snažil se vysvětlit poručík.

„Co tím chceš říct?“ skočil mu do řeči Vomáčka. „I Sovětský budík musí zvonit. Kdyby v Sovětském svazu neměly budíky zvonění, tak jak by úderníci vstávali včas k plnění svých úkolů?! Hochu hochu. Že ty máš mezery v Marxismu-Leninismu?“

Poručík Slídil se napřímil a pevně řekl: „Nemám mezery, soudruhu majore. Chtěl jsem pouze oznámit, že můj budík má poruchu.“

„No no. Se hned nečil mladej,“ ušklíbl se major. „Tos měl říct hned, že ho máš porouchanýho a né mi tady koktat, že nezvoní. Zítra mi ho přines spolu s flaškou vodky. Odnesu ho nahoru na zámek, na sovětskou posádku, ke staršinovi Volovkinovi. Známe se z vinárny Družba. Je to machr na opravy. Mně tuhle opravil samovar, co jsem si přivezl z Moskvy.“

Poručík Slídil na majora vděčně pohlédl. „Jste ke mně velmi laskavý. Omlouvám se. Už se to nikdy nebude opakovat.“

„No jen žádný dojemný scény mladej. To je maličkost. Já tam stejně večer musím pro naftu,“ mávnul rukou major.

Poručík Slídil si tehdy uvědomil, jak je rád, že má nejen Bohunku, ale i tak skvělého nadřízeného, jako je major Vomáčka.

„Tak ovšem popojedem mladej. Budík jsme vyřešili a teď musíme řešit mimořádnej úkol.“

Poručík Slídil zbystřil smysly v očekávání nějaké vraždy, nebo loupeže století.

Major Vomáčka otevřel desky a vytáhl hlášení. „Vrátná z Okresního muzea nahlásila, že se jí tam v noci před muzeem potulujou nějaký máničky kolem trávníku. No, a dneska ráno tam pochůzkáři načapali jednoho vlasatce, jak seká trávu. Jedem tam.“

Poručík Slídil otráveně pronesl: „Jé. A já myslel, soudruhu majore, že jde vážně o mimořádku. No a co. Tak tam nějaký živel sekal trávu. Vždyť můžou být rádi, ne?“

Major Vomáčka vzdychnul. „Hergot, dedukuj. Máničky se jim tam producírujou po nocích, a teď se tam jeden objeví brzo ráno. A dokonce pracuje. No mysli hlavou mladej. Odkdy máničky makaj. Je to samej příživa.“

„Aha. A vy myslíte, soudruhu majore, že mají jako něco za lubem?“ zamyslel se Slídil.

„No vida ty Watsóne, jak ti to zapaluje. Vypadá to, že si obhlížej terén a ten ranní sekáček trávy se tou činností jenom maskoval. A už se nebudem zdržovat. Však on nám to chlapec vyklopí.“

***

Poručík Slídil s majorem Vomáčkou, dojeli k muzeu, kde hlídka VB zadržovala umolousanou postavičku nevábného, až nesocialistického, ba dokonce západního vzezření.

Major Vomáčka plácnul poručíka Slídila do zad. „Tak teď si užiješ mladej. Ten zjev mi už prošel rukama asi desetkrát,“ řekl a vykročil směrem k zadrženému. „Dobrý ránko Jaroušku. Copak ty tady děláš?“

Zadržený zdvihl sklopenou hlavu a rukama si odhrnul závoj mastných vlasů z obličeje. „Jé konečně. Souhu majore. Símvás, řekněte tady těm zelenejm, že já nejsem žádnej živel. Si tady vole sekám a najednou na mě skočej, že jako chci vybrabčit muzeum. Ty vole souhu. Co bych tam asi tak bral. To neni vole lékárna vole.“

Dva příslušníci VB mu rázně domluvili dobrou radou, zdůrazněnou obušky. „Jak to mluvíte se soudruhem, občane?! Soudruh major pro vás není žádný vůl. Soudruha budete oslovovat soudruhu majore, občane. Rozuměl jste?!“

Major Vomáčka oběma příslušníkům vlídně pokynul a kysele se zasmál. „Ale klid hoši. Tak už ho zvedněte. On občan ví, jakou mám hodnost i titul. Ale to víte. Vždyť je to už něco jako můj syn.“

Zadržený se oprášil a ucedil mezi zuby: „No jasně. Se známe, ne… Fotříku.“

Major Vomáčka se znovu usmál. „Ale i láska otcovská má svý meze. Hoši dáme si repete.“

Po druhé domluvě už zdržený vlasatec nedělal příslušníkům bezpečnosti problémy.

„Jasně jasně. Jsem už hodnej. Tak vo co jako jde?“

„O co jde?“ zdvihl major obočí. „No to nám povídej sám Jaroušku. Copak tu děláš a proč takhle pokoutně?“

„No normálka. Vždyť říkám, že jsem tady sekal trávu né? Jsme to tady s klukama po nocích zasejvali, a teď sklízíme,“ pohodil kšticí živel Jaroušek.

Poručík Slídil se tázavě zadíval na majora a prstem si poklepal na čelo. „Není on tak trochu to?!“

Vomáčka přikývl. „To víš. To je samá Okena a rozpouštědla. Občas nějaký prášky a pak to takhle dopadá. O tom kraválu, co mu říkají bigbít, nemluvě.“

Pak se otočil znovu na Jarouška. „Můžeš mi vysvětlit, proč zasejváte trávu na tenhle hezkej trávník? A pak to dokonce jdeš sekat? Podívej, jak to tu pak vypadá. Ten velkej, přerostlej plevel v tý svěží travičce… Prčic hovno na botě.“

„Jo, jako proč jo? To pak hulíme,“ Jaroušek naznačil rukou u úst cigaretu.

„Vy kouříte trávu?“ zeptal se užaslý Slídil, kterému to bylo jako zapřisáhlému nekuřákovi naprosto nepochopitelné. Ale major Vomáčka se ušklíbnul. „No to se nediv. Tenhle příživa má málokdy v občance nějaký razítko od zaměstnavatele, tak už kouří, co příroda dá. No, ostatně, i já kouříval domovinu na konci války. A ta machorka v osmašedesátém, co jí měli soudruzi ze svazu sebou… Hmmm. Ta byla!“

Pak se zamyslel a řekl: „Víš co mladej. Necháme ho běžet. Tady soudruzi z VB to zapíšou jako planej poplach, co?! To, že někdo zaseje nějakou trávu, a pak to seno hulí, není zločin. Nikoho neokrad, a tady to měl jako brigádu na údržbu trávníku. Aspoň si jednou máknul.“

Podíval se na Jarouška. „Hele santusáku. Mám ale podmínku. Připomeneš mi, jak se balej cigára. Za ty léta jsem to už zapomněl. A to, co už máš sušený u sebe, mi odevzdáš.  A pak si mazej na snídani. V drogérii už určitě otevřeli. Třeba bude čerstvá Okena.“

Zadržený, a nyní velkodušností majora Vomáčky propuštěný živel Jaroušek, pokrčil rameny a pravil: „Teda, to jsem jako netušil, majore, že vy na tohle taky jste. To budu muset klukům v hospodě na Kartáči říct. Jako, že jste teda třída, jo.“

***

Když dorazili zpět na služebnu, zeptal se poručík majora Vomáčky:

„Soudruhu majore. Vy to vážně budete kouřit? Takový seno smrdutý?“

Vomáčka zálibně balil cigaretu. „Ále. Víš prd mladej. To je nostalgie. A ve svým věku už na ní mám snad právo, ne?! Vezmu ty papirosy sebou dneska na zámek. Na sovětskou posádku. Se staršinou vodky popijeme a zakouříme papirosu, jako tehdá v srpnu, když včas přijeli. Skoč domů pro budík. Zajdu tam hned po službě.“

Poručík Slídil tedy nelenil a zaběhl domů pro budík.

***

Ten večer se ze zámku dlouho do noci ozýval bujarý zpěv ruských písní.

Druhý den, přišel major Vomáčka, poprvé pozdě do práce.

Třetí den, byl staršina Volovkin, neočekávaně odvelen zpět do SSSR.

Čtvrtý den, si poručík Slídil, musel koupit nový budík.

KONEC