To vám tak
jednou za mnou přijde principál a spustí: „Přijede k nám návštěva. Direktor z
Krone. Tak bych mu rád připravil nějakej fajnovej raut. Takovej, aby na něj do
smrti smrťoucí nezapomněl! A byl bych rád, kdyby ses toho ujal. Myslel jsem, že
to nechám na našem uměleckým vedoucím Narcisovi, ale jak víš, ten je nemocnej.
Asi ptačí chřipka. Vždyť víš, jak se rád cicmá s labutěma, když jim hází
chleba! Tak teda spoléhám na tvoje umění! Konec konců - jsi taky skoro jedinej,
kdo tu umí něco uklohnit. Od tý doby, kdy nám zavřeli kuchaře do Valdic za
travičství, jsi tu asi nejlepší kuchař ty! Ten tvůj modrej guláš byl posledně
docela dobrej!“
Netvrdím, že mě
to nepotěšilo. Sice z toho koukala práce navíc, ale na druhou stranu se ze
surovin dá něco ulejt pro vlastní spotřebu. Ulejvat budu hlavně tekutiny...
Druhej den jsem
si vzal vozejček dvoukoláček, a na pomoc poskoky Mišu a Grišu. Jeden může
táhnout a druhej tlačit. Po zralý úvaze, jsem ještě sebou přibral Sabrinu,
Saskiu a Sandru. To pro případ, že bych musel v krámu smlouvat. Na to jsou
holky dobrý. Strčíme je vždycky před vedoucího a pak ty chlapi ze sebe vydávaj
jen: „Ano. Jistěže. Ano. Ano!“
Blbý by bylo,
kdyby tam byla vedoucí ženská. Ale to bych snad zase zvládnul já. Takže jsem zavelel
a šlo se.
Dovrzali jsme
až k supermarketu. Vozejček Miša předpisově zaparkoval a vzali jsme si ten na nakupování.
Chvilku to ovšem trvalo. Já nikdy nemám u sebe drobný, takže to pilování
řetízku trochu zdržuje.
Uvnitř toho
obřího hokynářství krásně hráli. To se to pak nakupuje. Tančíte za vozejkem.
Občas si zastepujete a trochu zažonglujete s konzervama. Skoro jako u nás v cirkusu.
Tak, ale konec
zábavy a hr do práce! Vytáhnul jsem ruličku toaleťáku, na kterým jsem měl napsanej
seznam nákupu.
V tu chvíli, ke
mně přistoupil takovej pán, co vypadá jako policajt, ale není to vlastně žádnej
policajt. Podíval se na mě. Podíval se na ruličku. A pak řek: „Jestli hledáš
záchod somráku, tak ten tady nenajdeš. Zmiz odsud, nebo tě nakopu!“
To mě dožral!
Jakej somrák?! Tomu herci Somrovi nejsem podobnej ani náhodou, takže jsem se
dost tvrdě ohradil: „Tak hele. Ty obchodní snajpére. Na tomhle papíru mám
nákup. Hodláme tady utratit tolik peněz, kolik ty si vyděláš jen v tom případě,
že je něco pravdy na reinkarnaci, protože na to by ti jeden život nestačil!
Čelem vzad a odchod pro šéfa! Bude nám radit, kde máte jaký poživatiny!“ řek
jsem důrazně a zamával mu před očima šrajtoflí od principála.
Hlídač se za
chvíli vrátil s mužíčkem v bílém plášti.
„Pánové a dámy
mají nějaký problém?!“ zeptal se ten čloběk.
Sabrina se
začervenala, naklonila se k mužíkovi a něco mu pošeptala.
To zase pro změnu zrudnul prodavač: „Madam. Já sice
mám bílý plášť, ale lékař opravdu nejsem, takže s tímto problémem se budete
muset nejspíš obrátit na odborníka.“
Viděl jsem, že
je nejvyšší čas zasáhnout: „Váženej pane vůdče obchodu. Nechceme dělat žádný
problémy. Chceme si jen v klidu a bez zbytečnýho rozruchu nakoupit na raut. Nic
víc-Nic míň. Čím dřív si to tu odbudeme, tím dřív se nás zbavíte.“
Mužík
vzdychnul: „Tak pojďte. Bohužel bez toho vzruchu už to asi nepůjde.“
No nevím, proč
by to nešlo. Jestli si pan vedoucí vzruch představuje jako povykování dětí:
„Jééé klááun. Ahoj šáááášóóó.“ Případně jako slintání nakupujících chlapů nad
triem artistek a nadávky od jejich manželek, pak jo. Já ale za vzruch považuju
něco docela jinýho! Je vidět, že vedoucí toho ještě málo zažil! I když musím
uznat, že situace, která nastala po tom, co se Míša s Grišou usmáli na jednu
prodavačku a ta začala ječet hrůzou a následně vyvolala paniku, při který
spadla pyramida plechovek, se mýmu pojetí vzruchu trochu blížila.
Pan vedoucí nás
vodil tím labyrintem světa a rájem srdce, od rohlíku ke kaviáru a hned zase k
salámům. Plnili jsme košík konzervama, olivama, mandarinkama, rybičkama a ještě
nějakejma paštikama s obrázkem koček. U nápojů jsme to tam hrnuli rovnou z
regálů!
Potom se
vedoucímu najednou nějak zalesklo v očích: „Vážení. Máme tu speciální oddělení,
kde bychom vám za ještě speciálnější cenu přenechali pochutiny, jaké hned tak
někdo neochutná!“
Vida vida. Jak
byl najednou úslužnej. Hokynář jeden!
Zaved nás někam do skladu. Předtím mobilem zavolal nějaký
Jarušce: „Jarunko. Pusinko, připravte mi v řeznictví ty řízečky, jak jsem je
chtěl dát do akce tuto sobotu. A připravte i ty salámky a plísňové sýry. Ano
ano. Ty plísňové. Jak předtím nebyly plísňové. Přesně ty myslím.“
A pak že to
nejde! Dokonce nám prodal docela čerstvej Hermelín! Představte si. Úplně
čerstvě dozrálej! Jen nevím, proč na obalu bylo napsáno ementál, ale to byla
asi nějaká chyba v balírně. No a ty řízky! Ta barva! Až oči přecházely! Krásně
rudý! Ještě z nich krev kapala, jak byly čerstvý!
Griša reptal, že ta krev smrdí jako barva, co s ní
natírá na červeno sloupy od cirgusu. Ale on tomu prd rozumí!
No krásně jsme
si nakoupili na ten raut! Pan vedoucí nám ještě dlouho mával kapesníčkem.
Jen mi trošku
vrtá hlavou, proč tý Jarušce při našem odchodu řek, když se ho ptala, jestli se
ještě vrátíme někdy nakupovat: „Nebojte Jaruš. Oni už nikdy nepřijdou. Už nikdy!“
Ale co. Vem to
čert. To bude raut! Se těším!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat