Souboj hraběte Voroncova

Hrabě Voroncov,  muž pomenšího vzrůstu a tučné postavy, jehož tvář byla téměř skryta pod mohutným plnovousem, podupával u kočáru v tajícím sněhu a nervózně vyhlížel, kdy se z cárů ranní mlhy vynoří jeho osud, v podobě řadového poručíka  pěchoty, Jurije Kubikova.

Hrabě se podíval na své zlaté hodinky a pak se s nadějí v hlase obrátil na svého sekundanta knížete Rumakova: „Třeba ani nepřijde a bude to kontumačně. Už má pět minut zpoždění! A propó. Ještě jsem vám ani nepoděkoval, že jste přijal místo mého sekundanta. Jsem vám vděčný. Znáte to. Býval jsem jen prostý kupec s kožešinami, než jsem si vzal za ženu hraběnku Marusju a stal se tak také šlechticem. Mnozí, z řad šlechty, mají vůči mně stále předsudky. Vy jste jediný, kdo se se mnou baví, jako rovný s rovným.“

Kníže Rumakov zavrtěl hlavou. „Kubikov nikdy nevynechal ani jeden souboj drahý příteli. Nejspíš se jen někde zdržel. Ta mlha je dnes velmi hustá a toto místo odlehlé. Člověk snadno zabloudí. A neděkujte. Naopak. Já musím být vděčen vám, že jste mne přijal pod svou střechu. Po požáru Moskvy, kdy lehl můj zámek popelem a ostatní statky Francouzi zcela zplundrovali, jsem ve vás našel věrného přítele!“

„Rád jsem vás přijal. Člověk má mít, kde hlavu složit. To jsem poznal, když jsem cestoval Sibiří a vykupoval kožky,“ řekl hrabě a pak se zeptal: „A pokud by Kubikov zabloudil a nenašel nás, co by se dělo? Inu ještě se tolik nevyznám v těchto pikantních záležitostech. Ještě, že jste za mé nepřítomnosti, drahý kníže, vyzval poručíka k souboji místo mne. Vždyť já ani nemám ponětí, jak se to dělá.“

 „V tom případě, podle regulí, by se souboj konal zítra,“ odpověděl  za knížete lékař Bezfačnij a přiložil dlaň k tučnému uchu. „Už slyším koně. To bude jistě poručík Kubikov.“

Lékař měl pravdu. Z mlhy se vynořili dva koně. Byl to poručík Kubikov a jeho sekundant.

Poručíka bylo možno poznat již na dálku. Dlouhá štíhlá postava, které na krku trůnila hlava s ostře pořezanými rysy, z mnoha soubojů. Oba jezdci zastavili své oře u kočáru a seskočili.

Poručík se uklonil a švihaje si bičíkem do dlaně omluvně pronesl: „Je mi líto, ale dřív to nešlo. Měl jsem před hodinou ještě jeden souboj a trochu se to protáhlo. Znali jste plukovníka Myškina?“

„Jistě, že ho znám,“ řekl kníže Rumakov. „To je ten vynikající šermíř. Zrovna předevčírem jsem s ním mluvil v plukovním kasínu.“

 „Dovolte, abych vás opravil,“ podotkl Kubikov. „Plukovník byl šermíř pouze průměrný. Ovšem musím říct, že jako běžec byl přímo excelentní! Dobrých dvacet minut jsem ho musel honit, než zakopnul v tom březovém hájku. No. Už s ním mluvit nebudete. Leda, že byste se účastnil okultních seancí u kněžny Suchoninovové. Ale Voroncov s ním nejspíš bude brzo mluvit osobně. Kde vlastně je?“ rozhlížel se poručík kole sebe.

„Proboha!“ zděsil se hrabě Voroncov. „Chcete snad říci, že…“ 

Poručík pohlédl na hraběte. „Á tady jste. V té mlze jsem si vás prve nevšiml. Omlouvám se vám, že jsem vás nezaregistroval drahý hrabě… Jistě. Chtěl jsem tím taktně naznačit, že plukovník je tuhý jako hejl. Odletěl nám, holoubek, z tohoto slzavého údolí.“

Hrabě Voroncov naprázdno polkl a vytřeštěnýma očima sledoval poručíka, který se pomalu začal připravovat na souboj.

Poručík si sundával zimník a přitom vesel halekal na celé širé okolí: „Pánové, to si vzpomínám, že přesně taková mlha byla tenkrát v prosinci u Slavkova. Taky jsme nic neviděli, ale já pořád velel k palbě! Po bitvě mi osobně blahopřál sám plukovník. Řekl, že ta střelba byla úchvatná. Kdyby byl ve směru palby nepřítel a ne naše jednotky, tak by mě dokonce mohl vyznamenat!“ Poručík se na chvilku zasnil pak pokračoval: „ Ech. Co bylo to bylo. Dneska jsme a zítra ne…“

 Kníže Rumakov podepřel hraběte Voroncova, který náhle zbledl a zašeptal mu do ucha: „Ale, no tak příteli! Nedejte znát slabost. Tím ho jen povzbudíte. Vzmužte se. Ostatně, váš souboj není na šavle, ale na pistole, takže máte šanci!“ 

Voroncov obrátil oči v sloup a tiše zasténal: „Myslíte? Já ho viděl střílet na honu. Ulovil nejvíc králíků a bažantů. A k tomu jako bonus i tři mužiky! Já ten souboj neměl přijímat!“

Rumakov ostře odpověděl: „Styďte se! Kubikov urazil vaši ženu. To nelze přejít jen tak. Který muž by si nechal líbit, aby o jeho manželce někdo prohlásil, že je to stará opice?!“

„Možná měl tak trochu pravdu. Marusja není zrovna krasavice a s tím líčením to tehdá krapet přehnala,“ zamyslel se hrabě Voroncov. „Třeba, když se mu omluvím, tak se ani střílet nebude? Co říkáte?“

„Říkám, že kdyby vás teď slyšela, tak požádá u cara o rozvod. Víte přece, jak jí ta urážka rozběsnila,“ znechuceně odvětil kníže a dodal: „Pravda. Hraběnka Marusja není z nejlíbeznějších, ale jisté kouzlo má. Je to vaše povinnost, zastat se její cti. Vzpamatujte se konečně!“ 

Hrabě si otřel ledové krůpěje potu  z čela. „Máte pravdu kníže. Když nad tím tak uvažuji, zemřít kulkou mezi oči, je jistě rychlejší, než smrt hladem po rozvodu.“

„Tak vidíte drahý hrabě,“ usmál se kníže Rumakov. „Teď mluvíte, jako chlap! Tohle se mi líbí!“

 „Pánové. Nerad vás ruším, ale budeme muset začít,“ ozval se opodál stojící poručík. „Já totiž spěchám. Na jedenáctou hodinu mám objednanou snídani. Tak abych to stihnul. Nerad bych, aby mi vystydnul čaj a zteplala vodka!“

 Kníže Rumakov se obrátil na Kubikova: „Jste si nějak jistý poručíku. Ale máte pravdu. Nebudeme to odkládat. Kdo je váš sekundant?“

 „Vasiliji. Pojď sem,“ mávl rukou poručík na vojáka stojícího opodál. „Pánové. Dovolte, abych vám představil svého sekundanta. Podporučík Vasilij Ponomarenko.“ 

Kníže Rumakov se podáním ruky pozdravil s podporučíkem, pak sáhl do kočáru, vyndal kufřík s párem soubojových pistolí a otevřel jej. „Pan podporučík bude tak laskav a prohlédne se mnou zbraně.“ 

Ponomarenko nahlédl do kufříku, vzal pistole, zkušeně je potěžkal a zběžně prohlédl. „Soudím, že není nejmenšího problému. Standardní soubojové pistole. Pokud pan kníže souhlasí, můžeme provést nabití zbraní.“

 Rumakov přikývl a odešli ke stolku, u kterého si lékař Bezfačnij, již připravoval chirurgické náčiní. Oba sekundanti začali ládovat zbraně  a podle regulí vše hlasitě oznamovali. Hrabě Voroncov opět zbledl, když podporučík zdvihl nad hlavu ruku s těžkou olověnou kulkou a hlásil, že nyní tuto smrtící střelu zasune do hlavně.

 „Proboha kníže! Hlavně to nezapomeňte taky udělat!“ zavolal na Rumakova.

 „Nebojte se!“ zasmál se poručík Kubikov. „Určitě to udělá. I když pro vás to nemá žádný význam, stejně tak, jako to chirurgické nádobíčko, které si sebou přinesl pan doktor. Za ta léta, kdy se věnuji tomuto koníčku, byl vždy zapotřebí spíš pop, než felčar.“

 „Pane poručíku! Důrazně vás žádám, abyste zachovával důstojnost. Není třeba dalších sporů!“ rázně se obořil na Kubikova kníže Rumakov a otočil se na podporučíka. „Pane kolego,“ řekl mu, „umravněte si svého přítele!“

 Ponomarenko zabručel: „Má pravdu Juriji. Nestraš hraběte. Bude se ti pak klepat a blbě ho trefíš. Vzpomeň si na toho minule. Cuknul se a koupil to do břicha. Řval, jako by ho na nože brali než duši vypustil. Volal všechny svatý a maminku. Přitom měl jenom prostřelenej pajšl. Civilové toho nadělají. U Borodina s tím nikdo takový ciráty nedělal. Jednou jsem střelenej, nebo mám hlavu vejpůl, tak nefňukám, neprosím a tiše umřu. Nás mnogo!“ Pak odložil nabiják, přičemž řekl: „Nu. A je nabito pánové!“

 Hrabě s poručíkem přistoupili k sekundantům a převzali pistole. Kníže Rumakov se jim uklonil a řekl: „Nyní si stoupnete zády k sobě…“ 

„Ale to na sebe neuvidíme,“ udiveně řekl hrabě.

 „Nepřerušujte mne prosím hrabě,“ vzdychl kníže a pokračoval: „pak půjdete deset kroků. Poté se zastavíte a otočíte se. Na můj povel vypálíte. Jestliže minete, bude se celý postup opakovat. V případě, jako je tento, se bojuje až do úplného rozhodnutí. Urážka ženy může být smyta pouze smrtí.“

 „Opakování nebude zapotřebí,“ pravil Kubikov a postavil se zády k hraběti. „Zábava může začít panstvo.“ 

Duelanti byli připraveni vykročit, když tu se z mlhy přiřítili na zpěněných koni jezdci v noblesních uniformách carských gardistů.

 „Zadržte! Jsem posel carského veličenstva! Nesu depeši,“ zvolal kapitán, který je vedl.

 Kníže Rumakov přiskočil k poslovi. „Depeši? Dejte mi to. Co se děje?“

 Posel sáhl do brašny a podal knížeti listinu. „Car se dozvěděl o tomto souboji. Jak jistě víte, Jeho veličenstvo duely zakázalo pod trestem smrti.“

 Rumakov převzal obálku a řekl: „Toto, je, ale výjimečný případ. Jde o čest šlechtičny!“

 „A o mojí zábavu!“ dodal poručík Kubikov rozmrzele.

 „Car si je toho vědom,“ kývl hlavou posel. „Ovšem, přeje si, aby se oba pánové usmířili. Pokud však pánové na duelu trvají, bude proti nim zakročeno tak, jak je uvedeno v dopise. Trest smrti  pro vítěze byl pardonován a bude změněn na poznávací pobyt na Sibiři.“

 Kníže otevřel dopis a přečetl ho. Pohlédl na oba duelanty a pravil: „Má pravdu. Je zde uvedeno, že pokud na nějaké formě souboje trváte, má vám být umožněn, ale ihned po konfrontaci bude vítěz neprodleně eskortován gardou na Sibiř, kde setrvá, dokud to cara neomrzí. Poražený nemusí nikam cestovat a má být pohřben na svém rodném hřbitově. Toto má být zcela a bez výhrad dodrženo, nebo bude proti všem zúčastněným, včetně sekundantů a ostatním, milostivě zakročeno. A to s veškerou carskou brutalitou.“  Kníže pohlédl na oba pány. „Tedy jak? Usmíříte se, nebo přijmete podmínky Jeho Veličenstva?“

„Smír nepřichází v úvahu!“ naštvaně odsekl Kubikov. „Jednou jsme se rozhodli, tak to dokončíme. Já se na Sibiř docela rád podívám. Konečně… Delší dovolenka mi neuškodí.“

Rumakov se zeptal hraběte Voroncova: „A vy příteli?“

Voroncov se nejistě škrábal na hlavě. „Pan poručík asi netuší, ale touto dobou není na Sibiři moc pěkně. Tygři mívají rojení! Něco o tom vím. Dost jsem se tam nacestoval, když jsem býval kožišníkem…“ Chvilku mlčel a bylo vidět, že o něčem přemýšlí. Pak nejistě přešlápl a podíval se na Kubikova. „Poručík chce pokračovat. Proč ne, ale něco mne napadlo. Vždyť můžeme vyřešit náš spor nekrvavou cestou.“

 „Hrabě! Jasně jsem řekl, že se smiřovat nehodlám!“ nevrle podotkl poručík. „Musíme to rozhodnout kulí!“

 Voroncov rychle dodal: „Nemějte obavy. Utkáme se! Ale utkáme se jinak! Co si dát kulečník?! Koule jako koule. Kdo prohraje, ztrácí čest.“

Kubikov propukl v smích. „Vy jste mi, ale kujón. Máte štěstí, že jste mne pobavil a já už dnes jednoho tajtrlíka zabi…“ rychle polkl poslední slovo a podíval se na carského kapitána. „Nic jste neslyšel že?!“ 

Kapitán mávl rukou. „Co jste dělal před tím, je mi úplně jedno. Já mám dohlédnout na tento případ. Musím carovi referovat o tom, jak vše dopadlo a dohlédnout na přesné dodržení jeho přání.“

 „Jsem tedy pro, drahý hrabě. Občas nějaká novota neuškodí.“ souhlasil poručík. „Jedeme do hostince ve vsi. Mají tam nový stůl, který tu při úprku zanechali Francouzi. Nasedat pánové!“ 

Hrabě s knížetem a lékařem nasedli do kočáru a jeli za oběma vojáky, následováni carskou gardou, ku vsi.

***

„Tak! A ještě potopím osmičku a jste beze cti poručíku!“ zachechtal se hrabě Voroncov. „Vy umíte střílet a šermovat, ale já koule po stole honím od rána do večera. To jste neušil, že?! Nehrajete vůbec špatně, ale já jsem mistrem gubernie.“

 Hostincem se rozlehl potlesk přihlížejících gardistů Jeho Veličenstva a uznalé mručení.

 „Jste ďábel,“ řekl Kubikov a díval se, jak koule mizí v otvoru, „uznávám svou porážku. Jsem rád, že jsme se poznali také takto. Jste celkem příjemný chlapík. Vy nemít ženu takovou…“

 „Už zase začínáte?! Ještě slovo a dáme si druhou partičku!“ na oko  se rozzlobil hrabě a mrknul na Kubikova.

Kníže Rumakov poplácal hraběte po zádech. „A to bych vám pane poručíku neradil. Voroncov je v kulečníku k neporažení!“ 

Do hovoru se najednou vložil  gardový kapitán: „Sokolíci. Žádná druhá partie se samozřejmě konat nebude. Pobavili jste se, tak pomalu půjdeme.“

 Podporučík Ponomarenko se zarazil a řekl: „I co by ne kapitáne?! Je radost tohle sledovat. Však si mohou zahrát, třebas jen jako přátelé. Žádného sporu mezi nimi již není.“

 „Výborně podporučíku,“ potvrdil hrabě Voroncov. „Soudím, že mohu s klidným svědomím prohlásit, že i když jsme hráli o čest, pro mne poručík Kubikov, ačkoliv prohrál, zůstal čestným mužem. Rozhodl jsem se s ním usmířit. Kde bych také sehnal takového výborného soupeře v kulečníku. Kvůli nějaké prkotině nebude zle,“ řekl a podal poručíku Kubikovovi ruku. „Zde je ruka na usmířenou.“

 Kubikov zjihl. „Jste dobrý člověk hrabě. Rád přijmu vaši ruku.“

 Oba pánové si padli do náručí a kníže Rumakov se smíchem vyhodil klobouk až ke stropu. „Ech vy duše špatné. To jsme my Rusové. Bijeme se, ale stejně se máme rádi. Hej hostinský. Nalej všem vodku!“

 „Tak dost!“ rázně křikl kapitán gardistů. „Jasně jsem říkal, že žádná další partie nebude a týká se to i všeho ostatního!  Vy jste carův dopis nepochopili, nebo co?!“

 „Ehm. Nějak vám nerozumím,“ obrátil se na kapitána kníže Rumakov. „Vždyť můžete nasedat a jet za carem se sdělením, že vše dopadlo nad očekávání dobře.“

 Kapitán zbrunátněl.  „Nerozumíte, jo?! Dovolte, abych vám připomněl znění carské instrukce. Pánové se měli usmířit…“

 „Však to jsme udělali,“ pokrčil rameny hrabě Voroncov, „v čem je problém?“

 „…a nebo provést duel za následujících podmínek. A to bez výhrad!“ mrazivým hlasem dokončil kapitán svou větu. „Pánové si už vzpomínají?“

 Lékař Bezfačnij upustil na podlahu svou brašnu s nástroji a ztratil barvu ze svých rudých tvářiček. „Panstvo. Asi mi začíná svítat.“ řekl vyděšeně a začal pomalu couvat od kulečníkového stolu. „Jak to tam bylo?! Zcela a bez výhrad?! Ajaj.“ 

Podporučík Ponomarenko bezradně těkal očima z jednoho na druhého. „Asi jsem tupá hlava, ale nechápu. Tuhle doktor je študovanej, takže má možná jasno, ale já ne!“ 

Kapitán přimhouřil oko a temně řekl: „A proto jsi jenom podporučík a já kapitán. Číst umíš podporučíku?“ zeptal se a podal mu dopis.

 „Trošku. Já jsem sice důstojník, ale školu nemám. Byl jsem původně svobodník, jenže u Borodina mě povýšili, protože byly velký ztráty,“ nesměle pípnul Ponomarenko a předal dopis knížeti. „Blahorodí to umí docela určitě.“

 Kníže Rumakov si nasadil cvikr a dnes, již  podruhé, se začetl do dopisu. „Že bych tam něco přehlédl?“ mudroval polohlasem, když si ho prohlížel.

Hrabě Voroncov a poručík Kubikov nahlíželi knížeti přes rameno a dumali nad tím, jaké, že to tajemství snad nepochopili, či snad přehlédli.

Kníže dočetl a řekl jen: „Už rozumím.“

 Podíval se na doktora a ten jen němě kývl. Pak kníže vycouval k doktorovi.

 Kapitán spokojeně pronesl: „Vidím, že už jste dva, kteří mají pod čepicí. Jen ti dotyční, kterých se to týká nejvíc, tomu stále ještě nehoví.“ Obrátil se na své muže. „ Inu co. Chopte se jich sokolové jasní!“

 Gardisté skočili lvím skokem na poručíka a hraběte a v mžiku je svázali. Kapitán si zamnul ruce a podíval se na knížete Rumakova. „Vysvětlíte jim to, kníže?“

 Rumakov ztěžka usedl na stoličku a ukázal na depeši. „Holoubci. Měli jste se smířit a ne se utkat. Tak to je.“

 Poručík Kubikov se zmítal v poutech a volal: „Však jsme se smířili. Ba co víc. Jsme snad přátelé!“

 Hrabě Voroncov mu přitakal: „Kulečník spolu budeme u mě na zámku hrávat. U svaté bohorodičky, proč jste nás spoutali?“

Kníže zavrtěl hlavou. „Ale duel jste uskutečnili.“

 Voroncov se divil ještě víc. „Jaký duel? Biliárd jsme hráli. A posléze se pobratřili.“

 Kapitánovi již došla trpělivost. „Pánové pánové. Car si potrpí na přesné plnění příkazů a rozkazů. Car vám nařídil, abyste neměli spor. To jste odmítli. Car si přál, pokud bude nějaká konfrontace, aby se dále postupovalo, jak nařídil. Car nařídil, aby vítěz byl expedován na Sibiř. Car také chce, aby poražený byl pochován na rodném hřbitově. A car nařídil, abych já, jako jeho prodloužená ruka, dohlédl na to, aby vše proběhlo dle jeho vůle. Co ještě nechápete?! Mám snad předstoupit před báťušku a říci mu, že vy dva si běháte po matičce Rusi, nedbajíc jeho milostivé vůle?!“

 Poručík Kubikov zalapal po dechu. „To tedy znamená, že vykonáte vše jak je psáno? Naprosto vše?!“

 „Konečně slovo inteligentního člověka,“ řekl kapitán. „Nu což. Vemte zatčené, sokolíci, a odneste je ven.“

 Když je gardisté vynášeli spoutané z hostince, ucedil hrabě vztekle ke knížeti Rumakovovi: „To vám tedy pěkně děkuji! Prý čest! Kdybych se jenom rozvedl, tak to bylo lepší než tenhle výlet na Sibiř! Kdo ví, jak tam dlouho budu. Co moje manželka tady samotinká? “

 „Neklesejte na duchu příteli,“ odpověděl mu kníže Rumakov. „Budu Marusju pravidelně navštěvovat a chlácholit jí v jejím žalu. Povím jí, jak jste obhájil její čest!“

 „ No, a vy jste taky dobrák,“ utrhl se na poručíka hrabě Voroncov. „To vy jste trval na tom souboji. Vidíte, kam jste mě tím dostal?“

 „To poručík ví. Jako vítěze, vás dostal přece na Sibiř. Ale my nevíme kam s poraženým poručíkem,“ řekl jedovatě gardový kapitán, který pobaveně sledoval jejich hovor. „Tak kdepak máme rodnou hroudu Kubikove?“ zeptal se ho, a když viděl, že Kubikov ztratil vědomí, dodal: „A vida ho sokolíka. Omdlel nám.“ Pak zavolal  Ponomareneka. „Poslyš podporučíku. Chtěl bys být poručíkem a zavděčit se carovi?“

 Ponomarenko sklapl paty. „Vaše blahorodí! Jsem k službám! Co račte přikazovat?“

 „Ty jistě víš, odkud Kubikov pochází, že?“

 „Samozřejmě, že vím.“

 „Tak pojedeš s eskortou a tam na hřbitově… Však víš. Jak báťuška car nakázal.“

 „Chápu,“ znovu sklapl podpatky podporučík. „Aáááá, mám ho, jaksi šavlí, nebo pistolí?“ zeptal se ještě pro jistotu.

 „Ale ne. Co car nakázal? Pohřbít. O nějaké šavli ani pistoli v dopise nic nestojí. Vše, jak si báťuška přeje, musí být splněno! Nu tak jdi budoucí poručíku,“ poplácal ho po rameni kapitán, rozloučil se s knížetem a doktorem a vyšel také ven.

 ***

 V hostinci, tak náhle prázdném, zůstali na lavici sedět kníže a lékař.

Doktor Bezfačnij se chvěl po celém těle a přemýšlel, jestli se mu to náhodou jenom nezdá. Bodl se skalpelem do ruky a bolest ho ujistila o tom, že nesní. „Kníže. To byl tedy den. Víte, o čem přemýšlím?“

 „O čempak?“ zeptal se Rumakov.

 „Napadlo mě, jak se car mohl o souboji dozvědět? Vždyť bylo všechno utajené. Někdo mu musel dát avízo!“

 Kníže se pohodlně opřel o stěnu a poručil si u hostinského láhev vodky. „Pijte příteli. Vodka přináší lepší myšlenky a odnáší zbytečné otázky. A víte, že teď něco napadlo mě?!“

 Doktor do sebe obrátil hlt vodky. „To vážně nevím.“

 „Napadlo mě, že, až chuděrce hraběnce Marusje sdělím tu strašnou novinu, o náhlé služební cestě jejího chotě, že se třeba zhroutí. Ty starosti o tak velké panství. To není jen tak. Bez manžela. Nu a já jsem vdovec. Už po třetí… A potom budeme určitě dlouhodobě potřebovat rodinného lékaře! Líbilo by se vám mít stálý příjem, doktore?“

 Doktor Bezfačnij ztuhl a zkoumavě se na knížete zahleděl. „Jak jste to myslel, když jste říkal, že nám by se hodil lékař. Chtěl jste snad říci, že jí by se hodil, ne?“

 „Pijte víc lékaříčku. Říkal jsem vám, že vodka odnáší nadbytečné otázky,“ řekl kníže a pohladil doktora po hlavě. „Jen pijte a neptejte se. Dnes zdravá hraběnka. A kdo ví, co bude za půl roku? Třeba chorá kněžna?!“

 Bezfačnij se podíval na knížete a v očích se mu objevil záblesk prozření. „Říkáte stálý příjem? Máte pravdu. Vodka vážně nese mé hloupé otázky někam pryč.“

 Kníže Rumakov vzal do ruky sklenku a ťukl s ní o doktorovu. „Dnes byl tak krásný den. Co říkáte doktore?!“

KONEC