A už zase Apríl!

No a je to tady zase! Apríl!

Letos jsem si řekl, že se nesmím nechat nachytat vůbec na nic. Pro bublinku do vodováhy už fakt chodit nebudu. A ani mezery do žebříku shánět nehodlám. Letos někoho vyvedu aprílem já! To se budou divit!

Ráno jsem vylezl z maringotky jako první a přemejšlel jsem, co bych připravil. Pak mě to napadlo! Vykydám hnůj ze stájí a nakrmím zvířata dokud všichni spěj. Chachá!

Hodinu před rozedněním jsem nanosil vodu, vykydal a vyvez hnůj. Podestlal jsem pod koně a bembloudy, a ještě jsem vyhřebelcoval koně a rejžákem vydrhnul slona. Paráda!

Pak jsem naklusal k maringotce stájníků a zabušil jsem na ní, že jako Bancrotti chce, aby šli hned dělat! Chahachá. Ty koukali, když tam bylo všechno hotový a já jsem zařval: „Aprííííl!“

To jste měli vidět, jak na mě koukali s otevřenou pusou. Neměli slov. No bodejť by jo. Takovej fór má pořádný grády. Taky hned odešli zpátky do maringotky a měli nejspíš takovej vztek, že z ní vylezli až před polednem!

Tenhle úspěch mě nakopnul. Přemejšlel jsem, co bych ještě komu vyved ...

Takže, jak jsem byl v ráži, vyčistil jsem Wolodijowskému holínky, co je měl před maringotkou a okýnkem jsem na něj potom zařval, že je má nějaký zahnojený.

Artistkám jsem nafouknul gumy u maringotky a pak je strašil, že jim ucházej kola. A nakonec jsem ještě vyčistil medvědovi zuby, když jsem před tím medvědáře vyděsil, že mám podezření na to, že má medvěd paradentózu.

(Za ty potrhaný rukávy u košile a škrábanec na čele ta prča stála.)

To pak všichni koukali, když jsem jim řek, že to byl Apríl. Takhle jsem se už dlouho nepobavil. Lidská blbost a důvěřivost je holt nehynoucí!

No dostal jsem jich dost, takže si na mě už nikdo netroufnul. Za celej den se mě Aprílem nikdo nepokusil vyvést.

Odpoledne po představení za mnou přišly artistky. To naše trio. Sabrina, Saskia a Sandra.

Sabrina mi dala takovej malej lísteček, že prej je to vizitka a posílá mi jí jedna ctitelka, co se jako nechce nechat poznat. U vizitky bylo psaníčko. Bylo růžový a navoněný. Pozor! Bylo navoněný dovopravdickou voňavkou a né osvěžovačem vzduchu, nebo mejdlem s jelenem, jak se to obyčejně dělává. Tak to vypadalo dobře!

Ostatně se není co divit, že?! Mužskej jsem pěknej, a když se ještě nalíčím na představení, tak po mně ženský blázněj. Takovýho chlapa, jako jsem já, hned tak neviděj!

V tom líbesbrífu bylo psaný, že se jako sejdeme v osm večír ve vinárně: „U pravdy na dně sklenky“.

Tak tenhle podnik jsem znal za ten tejden co tu ložírujeme, jenom zběžně od vidění. Vypadalo to z venku moc nóbl, tudíž jsem radši navštěvoval restauraci: „U lží na dně půllitru“. Tam to bylo takový lidový. Umakart, zakouřený zdi a pavučina před dámskejma záchodkama, protože tam ještě nikdo nikdy nevstoupil.

Nó, ale když tajemná dáma myslí, tak holt ve vinárně. Aspoň je vidět, že to není nějaká tahlencta!

Večír jsem nastartoval traktor a dojel k vinárně. Vystoupil jsem, obloučkem jsem hodil klíčky portýrovi, (z toho kanálu je šikovně vyndal nějakým drátem), zdůraznil jsem mu, aby mi to neodřel, anóbrž je to čerstvě natřený a ještě to schne a vstoupil jsem do vinárny.

Vevnitř to bylo samej plyš, jako by majitel zmasakroval továrnu na dětský medvídky.

Zastavil jsem číšníka, kterej vypadal jak gigantickej tučňák a zeptal se ho, kde mám rezervovaný místo. Pingl si mě prohlídnul a zeptal se, kdo jako ráčím být. Když jsem mu sdělil, s lehce pohrdavým tónem, že jsem onen známý umělec, který je znám pod jménem Vadim a mám zde schůzku, tak tlesknul a spokojeně řekl: „Á. Tak na vás už čekáme. Jste obdivuhodně přesný. Posaďte se támhle. Hned u vás budu.“

Tak jsem si kecnul do křesla a čekal.

Vrchní byl u mě za chvilku. Nesl na podnose skleničku s nějakým pitím a kyblíček s ledem. Přes ruku měl ještě ručník. Juknul jsem na to a zeptal se: „Co to je? Já si zatím nic neobjednal… A na co je ten kyblík s ledem? To asi donesete šampus, že jó. Mimochodem. Mám tu rande s jistou dámou. Neptala se na mě? Já, že jí tu zatím nevidím.“

Vrchní se uklonil a pravil: „Vím, vím... Dáma tu již byla. Ale nebyla sama, ale byly tu tři. Dámy mi říkaly, že se dostavíte kolem osmé večer. Mám vám předat tento nápoj a kyblík s ledem, včetně tohoto ručníku. A ještě tato obálka. Dámy říkaly, že budete prý toto všechno potřebovat. Vysvětlení je prý uvnitř.“

Zamrznul mi úsměv na tváři. Nějak jsem nechápal o co jde a tak jsem otevřel dopis ...

„Milej zlatej Vadime. Jak určitě víš, je v cirguse tradice, že se na Apríla vždycky klaunům vyváděj různý vylomeniny...“

Požádal jsem vrchního o ručník.

„A ani tenhle rok není výjimka. Pan vrchní ti přinese náš účet a něco k tomu. Neboj. Ten panák je placenej ...“

Kopnul jsem do sebe vizoura.

„Led a ručník je zdarma.

 PS: Nesnaž se utíkat. Daly jsme mu tvojí občanku. S pozdravem:  Aprílu zdar, tvoje Sabrina –Saskia - Sandra!“

Vrchní sáhnul pod ubrousek a podal mi účtenku: „Pán si led vyklopí na hlavu sám, nebo mohu posloužit?!“

Nenávidím Apríl!!!

KONEC