Dvě tváře lásky

Michael zastavil vůz na kraji polní cesty, vedoucí podél strmého srázu, pod nímž hučel příboj, tříštící své vlny o bělostná skaliska. Vypnul motor a podíval se na Klaudii.

„Pamatuješ?! Přesně takhle, zuřivě, bily vlny o skály, tehdy před deseti lety,“ řekl tiše a pohladil Klaudii po ruce.“

„Ach ano,“ odpověděla Klaudie, „jak bych nepamatovala. Připadá mi to, jako by to bylo včera.“

„A přitom je to tak dávno,“ usmál se Michael a vystoupil z auta. Obešel jej a dvorně otevřel dveře Klaudii. „Podívej?“ ukázal rukou k západu, kde za majestátně se tyčícím majákem, právě zapadalo slunce „náš maják. I on tu stále drží svou stráž.“

„Maják,“ vzdychla něžně Klaudie a objala Michaela. „Tak jako ukazuje cestu zbloudivším lodím, ukázal cestu našim srdcím.“

Michael Klaudii něžně políbil do dlouhých plavých vlasů a řekl: „A stejně jako on dělá blik - blik - blik, naše srdce od té doby tepou ve stejném rytmu tuc – tuc - tuc.“

Klaudie se usmála a políbila Michaela. „Jsi hodný, že jsi mě sem dnes vzal. Když jsi mi řekl, že pro mne máš na výročí našeho seznámení překvapení, čekala jsem, že opět pojedeme do Paříže, nebo mi dáš zase diamantovou brož, tak jako každý rok, ale vidím, že v tobě pořád zůstal ten romantik, jakým jsi byl, když jsem tě tu viděla poprvé.“

„Ale jdi,“ řekl Michael a pousmál se. „Já vím, že jsem se od té doby trochu změnil, vypracoval jsem se na největšího vývozce ručně malovaného porcelánu, koupil jsem dva zámky a bio farmu, ale tady v jádru, jsem stále týž chudý chlapec s hlavou plnou bláznivých nápadů.“

„Však vím,“ řekla Klaudie, pohladila ho po hladce oholené tváři a zadívala se mu do blankytných očí. „Já vím, Michaeli, žes musel tvrdě pracovat, abychom byli spolu šťastní, takže jsi neměl tolik času, aby ses mi plně věnoval. A můj otec…“

Michael jí položil prsty na rudé rety. „Pst,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Prosím, lásko, o tvém otci již nemluv. Měli jsme neshody, ale co bylo, to bylo. Myslím, že jsem tvému otci za ty roky dokázal, že nejsem žádné budižkničemu, které se nedokáže postarat o budoucnost jeho dcery.“

„Jsi laskavý,“ řekla Klaudie a povzdychla si. „Můj otec byl starý morous a měl proti tobě stále nějaké připomínky.“

„Nekřivdi mu,“ řekl Michael a pousmál se. „Svým způsobem měl tak trochu pravdu. Našla jsi mě tady na pobřeží, nikdo o mně nic nevěděl, nic jsem neměl a navíc se do mě zamilovala jeho jediná dcera. Nelze se mu divit.“

„To však neomlouvá jeho chování!“ vybuchla Klaudie a rozhořčeně pokračovala: „Nikdo, nikdo, ani jeho baronský titul, mu nedal právo, aby o tobě rozhlašoval, že jsi ohyzdná stvůra, která skrývá svou pravou tvář! Pořád tě podezříval z něčeho nekalého. Vždyť si vzpomeň, jak se na tebe při každé příležitosti vrhal a tahal tě za obličej, přičemž řval, že on tvou skutečnou tvář zná.“

„Uklidni se,“ řekl Michael a Klaudii objal ještě pevněji. „Nemohl za to, že se pomátl na rozumu.“

„Víš, je to můj otec, ale oddychla jsem si, když náš rodinný lékař doporučil jeho hospitalizaci v ústavu pro choromyslné,“ řekla Klaudie a setřela si slzy vzteku. „Od té doby naší lásce nic nestálo v cestě a my se mohli vzít.“

„Právě proto jsem nechtěl, abys o něm mluvila,“ zasmušile pravil Michael a slíbal jí zbylé slzy z tváří. „Vím, jak se pokaždé rozčílíš a to v tvém stavu není zrovna nejlepší!“

„V mém stavu?!“ zeptala se Klaudie a podívala se na Michaela. „Ty něco víš?“

„Má lásko,“ zašeptal něžně Michael. „Já viděl tvůj těhotenský test, který jsi nechala v koupelně!“

„Tak proto!“ nadšeně vykřikla Klaudie. „Proto tenhle dnešní výlet, na místo, kde jsme se poznali! Ty jsi skutečně romantik!“

Michael se Klaudii vysmekl z náruče a se smíchem přešel ke kufru auta. Otevřel ho a vyndal z něj velikou krabici, ovázanou pentlí. „A nemysli si, že jsem jako dárek k výročí přichystal jen tento výlet.“

„Co je to?“ zeptala se zvědavě Klaudie, když jí krabici podal.

„Však uvidíš,“ tajemně řekl Michael a dodal: „Rozbal jí.“

Klaudie rozvázala stužku, sundala víko a něžně vzdychla. „Ach, Michaeli, to jsou oblečky pro naše děťátko.“ Položila krabici na střechu auta a opět Michaela objala. „Už se těším, jak do nich budeme to naše malinké štěstíčko oblékat. A jak budeme sledovat jeho růst, jeho první krůčky, jeho první slůvka…“

Michael se usmíval, ale náhle posmutněl. „Víš, lásko, jsem šťastný, a jsem rád, že i ty jsi šťastná, jenže ti musím ještě něco říct. Něco vážného. Něco o sobě.“

Klaudie zaznamenala v jeho slovech tón, který jí lehce mátl. „Michaeli, já vím, žes nikdy o své minulosti nemluvil, a já tě k tomu nikdy nenutila, ale jestli cítíš potřebu mi něco prozradit, učiň tak. Nyní, když z nás budou matka a otec, nemělo by mezi námi být žádné tajemství, ať by bylo sebetrpčí.“

Michael pokýval hlavou a těžce vzdychl. „Jsem ti vděčný, že jsi nikdy neměla otázky k mému původu.“

„Neptala jsem se. Ostatně, ty sám jsi mi řekl, že si na nic nepamatuješ.“

„Ano, to jsem ti řekl,“ pravil Michael a vymanil se jí z náruče. Pomalu přešel na okraj srázu a zadíval se k obzoru, na mořskou hladinu, kde bylo vidět poslední paprsky zapadajícího slunce. „To jsem ti řekl,“ opakoval Michael a pokračoval: „Bylas na procházce a našla jsi mě tady, na tom kraji útesu, jak tu ležím nahý a mokrý. Sklonila ses ke mně a řekla jsi…“

„… haló, pane, nejste náhodou mrtvý?!“ dořekla za něj Klaudie a postavila se vedle něj, přičemž ho vzala za ruku. „A ty ses postavil a těžce jsi sípal.“

„Přesně tak,“ řekl Michael a stiskl jí dlaň. „Sípal jsem, jelikož se mi ještě špatně dýchalo.“

„A není divu,“ pokývala hlavou Klaudie. „Málem ses utopil.“

„Kdepak, neutopil,“ řekl Michael a podíval se na Klaudii. „Prostě se mi špatně dýchalo. To, o tom topení, byla lež…“

Klaudie se zarazila. „Ale mně jsi řekl, že jsi nahý a mokrý, protože ses zachránil z nějaké ztroskotané lodi, která zmizela v mořských hlubinách. A to je také vše, co si pamatuješ.“

„Tobě nebylo divné, že nikdo po žádné lodi nepátral?“ zeptal se Michael. „To tvému otci tedy ano…“

„Michaeli, já jsem zmatená,“ tiše řekla Klaudie a pustila jeho ruku. Postavila se proti němu. „Podívej se mi do očí a řekni mi vše. Za těch deset let jsem se přesvědčila, že jsi dobrý člověk. Jestli máš nějaké tajemství, můžeš mi ho prozradit. Jistě to nebude nic hrozného. Ale jedno vím jistě. Nechci žít ve lži.“

„Loď neztroskotala, ale byl jsem tu z ní vysazen do moře,“ řekl Michael a upřeně se Klaudii díval do očí.

„Proboha,“ vykřikla Klaudie a přitiskla si ruku na ústa. Pak zašeptala: „Nechceš mi snad říct, že jsi pirát, kterého jeho kumpáni vyhodili z lodi?“

„No dovol?!“ ohradil se Michael. „Copak žijeme v sedmnáctém století?! Nejsem žádný vyvrhel, ale výzkumný pracovník.“

„Výzkumný pracovník?!“ opakovala po něm Klaudie. „Vůbec tomu nerozumím. Co jsi měl zkoumat?“

Michael roztáhl ruce. „Tak nějak všechno, co tady je, ale především, a to byl můj hlavní úkol, měl jsem zjistit, zda se tady můžeme s vámi množit.“

Klaudie zavrávorala a než jí stačil Michael zachytit, dosedla do trávy na kraji útesu. Vzala hlavu do dlaní a těžce řekla: „Jako by nestačilo, že se mi pomátl otec. Nyní přišel o rozum i můj manžel.“ Pak vykřikla: „Ty si ze mě děláš legraci, nebo co?! Proč všechna tahle komedie?!“

Michael si sedl vedle ní. „Když už jsi zase začala o otci, tak ti něco povím. Nelhal jsem ti, když jsem řekl, že tvůj otec nemůže za to, že se pomátl na rozumu. Vzpomínáš si, odkdy se ke mně začal chovat hrubě?!“

„Zhruba po roce. Do té doby byl k tobě celkem milý. Když jsem tě tehdy dovedla k nám na zámeček, ochotně se tě ujal. Pravda, je, že se mu nezdála ta historka o ztroskotané lodi a ztrátě paměti, ale mlčel.“

Michael přikývl. „Ano, vždycky říkal, že peněz má, i jako zchudlý baron dost, a jeden krk navíc ho nezničí. Po nějaké době mi nabídl i místo majordoma a já ho přijal.“

„A tehdy jsem se do tebe zamilovala,“ řekla Klaudie. „Frak a paruka s copem ti nesmírně slušely… Jenže, co se tedy stalo?!“

Michael zachmuřeně pravil: „Jednoho dne, když jsem se sprchoval, přišel za mnou do koupelny tvůj otec!“

„Bože! To snad ne?!“ řekla Klaudie a otevřela ústa dokořán. „Snad ne, aby…“

„Ano!“ řekl Michael temně. „Přišel za mnou, aby mi řekl, že už na mě pět minut zvoní, jelikož chce čaj, a já nikde.“

„A kvůli tomu tě začal nenávidět?“ nedůvěřivě se zeptala Klaudie. „Otec býval někdy nedůtklivý kvůli maličkostem, ale že by zašel až tak daleko, to se mi nezdá.“

„Je fakt, že čaj ho poněkud rozladil,“ řekl Michael a pokrčil rameny, „ale pravá příčina byla jinde. Ta pravá příčina byla ta, že spatřil mou pravou tvář! Od té doby mne nenáviděl a chtěl se mne zbavit.“

„Tak proto jsi tenkrát tak nakvap odešel ze zámečku a já se s tebou musela tajně stýkat v tom hotelu ve městě?!“

„Přesně tak,“ řekl Michael. „A za těch pár ušetřených liber z platu majordoma, jsem začal své podnikání, díky kterému se dnes máme tak dobře.“

„Pořád jsi mi ještě nevysvětlil, jakou tvou druhou tvář měl můj otec na mysli. Co je to za strašné tajemství?!“ řekla Klaudie a zavrtěla hlavou. Pak mimoděk vzala ze země kámen a začala si s ním pohrávat. „Kdykoliv na tebe přišla řeč, otec se rozlítil a křičel, že by tě měli odstřelit, nebo aspoň rozsekat na kusy. Vždy, když tě potkal ve městě, skočil na tebe a tahal tě za nos, nebo za uši. V klubu vykřikoval, že musíš z města pryč. A co já vím, tak tě několikrát udal na policii, ale odtamtud ho pokaždé vyhodili s tím, že si z nich dělá legraci.“

„Až nakonec skončil v ústavu,“ řekl Michael a trpce se pousmál. „Klaudie. Odhalím ti teď dvě věci. Za prvé tě dnes opustím.“

„Ale proč?!“ vykřikla Klaudie a vyskočila ze země. „Co mi to děláš, Michaeli?! Chceš, aby i já přišla o rozum? Aby naše dítě mělo šílenou matku?!“

„Musím tě opustit,“ pokračoval tvrdě Michael, „protože můj úkol skončil. A za druhé…“ Michael se odmlčel a hledal slova. „Za druhé, ti odhalím svou pravou tvář.“

„Tu už znám, ty odporníku,“ zaštkala Klaudie a rozeběhla se k autu. „Je to tvář lháře a podvodníka, který opustí ženu s dítětem!“

„Neznáš,“ řekl Michael a pomalu vstal a šel ke Klaudii. Sáhl si pravou rukou na zátylek a chvilku prsty šátral pod límečkem svého trička. „Tak se podívej, Klaudie, s kým žiješ,“ řekl a trhl jezdcem zipu, který mu směřoval od zátylku dál do vlasů.

„A do prdele,“ vykřikla Klaudie, když spatřila modrozelenou hlavu s obříma blankytnýma očima. „Ty jsi, ale zrůda!“

„Ve vaších očích ano,“ řekl Michael, který držel svou první, krásnou tvář, v ruce, „ovšem tam u nás, na naší planetě, jsem celkem krasavec.“

„Můj otec tě tedy viděl takhle?!“ zašeptala Klaudie, o kterou se pokoušely mdloby. „Vždyť ten chudák je v ústavu neoprávněně!“

„Ne tak docela,“ podotkl Michael a podrbal se na modré části slizké hlavy. „Je fakt, že mu krapet přeskočilo, když mě viděl, takže odborná péče je na místě. Ty jsi evidentně mnohem odolnější než on. A to mě mile překvapuje.“

Klaudie se opírala o vůz a vrtěla hlavou. „Ne, ne, a zase ne! Všechno je to jenom strašlivý sen, ze kterého se probudím.“

Michael k ní přistoupil a štípl jí do ruky. „I kdepak. Nespíš.“

„Auvajs,“ vyjekla Klaudie a chytila se za ruku. „Tak dobře tedy. Nespím a je to všechno pravda. A co bude dál?“

Michael ukázal rukou k již setmělé obloze. „Za chvíli si pro mě přiletí naši a odvezou mě na mou planetu. Jde to jen jednou za deset let a právě na tomto místě. No, a ty zatím donosíš dítě, porodíš, vychováš ho a já se pak za dalších deset let přiletím podívat, jak se mu daří. A pokud bude vše v pořádku, budu pokračovat ve výzkumu jiné samičky.“

„To jako sama?! Sama ho mám vychovávat?“ zeptala se s přimhouřenýma očima Klaudie a nervózně přehazovala kámen z dlaně do dlaně. „Takhle si to představuješ, Michaeli?!“

„Chápeš to správně,“ řekl Michael. „Když bude dítě prospívat, provedu pokus na další ženě.“

„Jo takhlééé,“ řekla Klaudie a plácla se do čela. „Ty jsi vlastně ten výzkumný pracovník, takže to nebyla láska, ale pokus. A když se vydaří, tak budeš zkoumat jinou samici. A já hloupá ženská, jsem to hned nepochopila. Kdepak já a věda!“

„Ale, tak nemusíš být tolik sebekritická,“ usmál se Michael zelenými rty. „Já vím, že intelekt nebyl nikdy tvou silnou stránkou. Ovšem jsem rád, žes to pochopila a budeš plně spolupraco…“

Michael větu nedokončil, protože se zhroutil do trávy vedle auta.

„To víš, že ano, lásko moje,“ řekla Klaudie a odhodila kámen ve tvaru srdce na zem. „To je mi jasné, že by sis to takhle představoval. Jenže já mám o naší budoucnosti úplně jiné představy.“

Klekla si vedle Michaela a na modrozelenou hlavu mu natáhla jeho druhý, krásný obličej. „Ty si myslíš, že budu svobodná matka?! Ty si myslíš, že nechám ty můry v country clubu, aby se mi za zády posmívaly, že jsem měla nejhezčího a nejmilejšího chlapa, kterej se tu kdy objevil, a ten mě hned jak jsem otěhotněla, nechal plavat?!“

Zapnula zip jeho krásné tváře a naklonila se k ústům. „Dýcháš?! Tak dýchej! Neopovažuj se natáhnout brka. Jedeme domů, miláčku. A když říkám domů, myslím tím k nám domů a né někam do vesmíru.“

Klaudie naložila tělo do kufru vozu, zaklapla víko a usedla za volant. Nastartovala a vyrazila po polní cestě směrem k městu. Když se podívala do zpětného zrcátka, a zahlédla, jak se v dálce za majákem vynořil ze tmy jakýsi letící a blikající objekt, vítězoslavně se usmála a z otevřeného okénka vystrčila ruku se vztyčeným prostředníčkem.

Konec