Rohlík
k polévce
Josef otevřel oči a zamžoural do ostrého
slunečního svitu, který pronikal oknem do ložnice. Pootočil hlavu a podíval se
na budík. Ukazoval poledne. Uf. To byl
sen! Už nesmím nikdy tolik pít, řekl si a odhodil peřinu, aby vstal. Zatraceně! To přeci není možné?! Josef
zděšeně zíral na své nohy, pokryté vrstvou bláta a pyžamové kalhoty až ke
kolenům špinavé a místy i potrhané. Co
jsem to vyváděl? Že bych byl skutečně náměsíčník?!
„A vida.
Dobré poledne,“ řekla s kyselou tváří Jana, která se objevila ve dveřích.
„Jdu tě probudit k obědu a koukám, že milostpán už je vzhůru.“
„Přispal jsem
si,“ pokusil se o omluvný tón Josef. „Vždyť není kam spěchat, ne?! Máme
prázdniny.“
Jana zahlédla
jeho nohy a na moment ztuhla. Pak řekla: „Můžeš mi vysvětlit, co to má
znamenat? Ty ses rozhodl, že si o prázdninách nebudeš mýt nohy nebo co?! Vedle
takového prasete jsem spala? Kdybych si toho všimla večer, tak tě ženu do
koupelny rákoskou!“
„Večer jsem
byl čistý,“ smutně řekl Josef a zavrtěl hlavou. „Věř mi prosím. Ty netušíš, co
se tu v noci odehrálo. Já jsem byl hnaný rákoskou, ale ne do koupelny,
nýbrž do lesa! A víš kým? Prasetem Bobíkem!“
„Josefe,“
vzdychla Jana a posadila se na postel. „Nepij už prosím. Opravdu už nepij. Oba
přeci dobře víme, že tvůj dědeček byl, jak to tak říct…“
„Vím, vím.
Můj dědeček byl blázen a byl hospitalizován v Bohnicích na protialkoholním
oddělení, protože každý den vypil dvě láhve slivovice a pak běhal kolem domu a
každému na potkání vyprávěl o tom, že slyší hlas svaté Barbory, která ho nabádá
k tomu, aby sestrojil perpetum mobile,“ dořekl za ní Josef. „Jenomže já
nic nechci sestrojovat. Já byl opravdu venku s Bobíkem!“
„Drahoušku,“
pohladila ho Jana. „Rodinná diagnóza je neúprosná. Víš, co říkala má kolegyně
Nešporová. Když se nebudeš ovládat, dopadneš úplně stejně. Není to na sto
procent, ale jistá možnost tu je! A já mám obavy, že když si s tím budeš
takto zahrávat…“
Josef
vyskočil z postele a vzrušeně říkal: „Ale já mám důkazy! Copak sis
nevšimla těch dveří na zahradu? Ty jsi snad slepá?“
„Dveře? Co
s nimi má jako být?“ zavrtěla hlavou Jana a opět si povzdychla. „Možná by
si zasloužily promazat panty, ale jinak nechápu, co by…“
Josef mávl
odmítavě rukou a běžel po schodech dolů do kuchyně. Přitom volal: „Prý
promazat. Vždyť tam žádné dveře nejsou. Cha chá! Ty jsi asi fakticky slepá,
když si nevšimneš, že jsou vyražené z futer!“
„Miláčku!
Nepij už prosím,“ vzlykala Jana a třásla Josefovým ramenem, když k němu
došla.
„Ale opravdu
je vyrazil,“ tiše řekl Josef a s rozšířenýma očima zíral na neporušené
dveře. „Vážně! Bylo kolem druhé a šli jsme ven. Ještě se mi za to omlouval.
Fakt! Všechno to bylo tak živé…“
„Noční můry
z alkoholu!“ tvrdě řekla Jana a dala mu poprvé v životě facku. „To
aby sis pamatoval, že pít se nemá!“
„Promiň.
Proboha promiň,“ řekl sklesle Josef a posadil se na botník. „Já už to nikdy
neudělám. Takové sny už nechci mít.“
***
„To bych
řekla, že už to nikdy neuděláš!“ řekla Jana, zatímco třásla Josefovým ramenem.
„Mluvíš ze spaní. Musela jsem tě proplesknout, aby ses probral. A koukej
vstávat, ty ožralče! Už je poledne!“
Josef otevřel
oči a zamžoural do ostrého slunečního svitu. Podíval se na budík, který
ukazoval pravé poledne. Zatraceně. Vždyť
jsem už dneska jednou vstával, pomyslel si zmateně a nahlas řekl: „To už je
zase ráno?“
„Proč zase?!“
zeptala se Jana a zavrtěla hlavou. „Koukám, že už se ti všechno plete, co?!“
„No já jen,
že jsi mě už dneska jednou budila.“
„Já?!“
zavrčela Jana. „To by nemělo smysl. Spal jsi jako zabitý. Ani to, jak Hrouda
dole dělal kravál vrtačkou a kladivem, tě nevzbudilo! Můžeš mi vysvětlit, cos
tu v noci dělal? Máš nohy od bláta a pyžamo je zničené. O prostěradle
nemluvě. A o těch dveřích už vůbec ne!“
„O dveřích?!“
lekl se Josef. „Co je s nimi? Přece jsou v pořádku. Já ti říkal, že
jsou vyražené a tys mi domlouvala, abych už nepil, protože mám pak ošklivé
sny.“
„No to nevím,
jaké jsi měl sny, ale muselo to stát za to,“ ucedila Jana. „Nejspíš jsi
v tý opilosti coural někde na zahradě a rozhodl ses, že si otevřeš tak, že
je vyrazíš! Já toho Hroudu sice vůbec nemusím, ale ještě že je tak šikovný a ty
dveře nám opravil. A ty, jestli budeš takhle pokračovat, tak dopadneš jako tvůj
dědeček!“
„Jano! Ale to
je důkaz!“ zvolal Josef a vyskočil z postele. Rozeběhl se dolů do kuchyně,
kde se zastavil u dveří. „Ty dveře vyrazil Bobík, když mě v noci táhnul na
ten tajemný výlet!“
„Tak Bobík,“
vzdychla mu Jana za zády. „Já to věděla. Celý tvůj předek.“
„Vážně,
Jano,“ volal Josef a otevřel dveře. „Na zahradě musí být stopy po jeho
kopýtkách!“
„Opravdu?“
zeptala se Jana a chrstla mu do tváře hrnec ledové vody. „To aby sis pamatoval,
že už nemáš pít!“
***
Josef
leknutím otevřel oči a mžoural do světla, které vydávala žárovka visící na
kabelu pod zažloutlým stropem. Tvář měl mokrou a vlhko bylo i všude kolem. U všech čertů, kde to jsem? blesklo mu
hlavou a rozhlédl se. Proboha! Já jsem ve
vaně.
„Přesně tak. Jsi
v mojí vaně Pepiku. Já v ní teda normálně drhnu prasata od štětin, ale je to
lepší než nic,“ řekl Hrouda a podal mu mýdlo. „Koukej se pořádně vydrhnout.
Pyžamo jsem ti už vypral i zašil a vysušil fénem. Klidně se koupej a já zatím
skočím opravit ty dveře. Tvoje holky by teď neprobudilo ani střílení
z děla.“
„Počkejte,“
zadržel odcházejícího Hroudu zoufalým hlasem Josef. „Kolik je hodin a co je
vlastně za den?“
Hrouda se
zastavil a vrátil se. Sedl si na okraj plechové vany. „No když to chceš slyšet…
Stejně si to asi nebudeš pamatovat. Je dnešní noc a jsou právě dvě hodiny.“
„Copak jsem
se zbláznil?!“ vykřikl Josef a pokusil se vylézt z vany. „Ve dvě hodiny si
pro mě přišel Bobík. Já nemůžu být tady, když jsem tam.“
„Ale můžeš.
Tohle je magickej kraj Pepiku,“ ušklíbl se Hrouda. „Hodiny starý Štruncový.
Pamatuješ?! Já měl včera večer nějaký divný tušení, a tak sem si je k ní,
ještě po tom, co sem odešel z toho grilování, zašel pučit. A zalez do
vany, protože já nemusim vidět všechno!“
„Jenže jak
jsem se ocitl tady?!“ hlesl Josef a posadil se zpět do mydlinek. „Co se to tu
děje?“
Hrouda si
zapálil cigaretu a řekl: „To nevím pořádně ani já. Ale je to rozhodně divný. Já
tě totiž viděl, když ses vracel. Nes si v ruce toho plyšovýho paňácu a
kvílel si strachy. Šel sem potajmu za tebou, a když sem si všimnul těch dveří,
a toho jak vypadáš, omráčil sem tě cepem a odnes jsem tě sem, abych tě
vykoupal. Tvoje stará by ti asi dala co proto, kdyby to všechno viděla.“
„Ale ona to
už viděla. Viděla opravené dveře. A pak viděla i vás, když jste opravoval
dveře. Viděla i mé špinavé pyžamo,“ rozhodil rukama Josef a měl pocit, že ho
velmi brzy čeká návštěva Bohnic.
„Tak né
všechno se vždycky povede,“ pokrčil rameny Hrouda. „Já ty hodiny neumim moc
štelovat. Návod je jenom v korejštině. Ale řek bych, že teď už to vyjde
jak má.“
„Proboha!“
vykřikl Josef a ukázal na oprýskané dveře, ve kterých se znenadání objevila
postava v montérkách a rádiovce, nesoucí přes rameno omráčeného… jeho!
„Ale né,“
obrátil oči v sloup Hrouda. „Zase chyba!“
***
Josef otevřel
oči a protáhl se. Zívl a podíval se na budík stojící na nočním stolku u jeho
hlavy. Ukazoval osm hodin ráno. To jsem
se dobře prospal, pomyslel si. Jako
bych spal aspoň dvacet hodin. Tady vážně plyne čas jinak. Odhodil přikrývku
a do nosu ho okamžitě udeřila příjemná vůně aviváže a mýdla. To by jeden neřekl, jak hezky můžu vonět po
tak horké noci. Obyčejně jsem propocený jako myš.
Ohlédl se a
podíval se na spokojeně spící manželku a dceru. Půjdu dolů a udělám jim snídani, řekl si a jemně políbil Janu,
která se ve spánku usmála.
„Zvláštní,“
zamručel v koupelně, když si omýval obličej, „vůbec si nepamatuju, kde
jsem se včera bouchnul do hlavy. To je pořádná boule.“
V kuchyni
se posadil s čajem a houskou ke stolu, a zadíval se na dveře. Přísahal bych, že ty dveře byly hnědý a
dneska vidím, že jsou modrý. Jsem nějak málo všímavý.
Když já hnědý dveře neměl. Bylo to moc na
kvalt. A tu bouli si snad zamáčkneš, ne?! zaznělo mu v hlavě a Josef
se otřásl, ale pak si polohlasem řekl: „Vem to čert. Hlavně, že je tu krásně!“
