Jak se forman Říha upsal

Žil byl jeden starý a udřený forman. Jak se jmenoval? Snad Říha. Kdo ví?! Ale jisté je, že určitě žil, protože se o něm dodnes povídá.

A ten forman měl mladou ženu Máňu. Krásnou sice, ale zlou. Před léty si ho vzala za muže, protože si myslela, že se s ním bude mít hodně dobře. Jenže její představy byly moc přehnané. Forman si nepřišel na špatný vejdělek, ale jí to nebylo nikdy dost. Ať vydělal, co vydělal, jí to bylo pořád málo. Jen co přijel z cesty domů, už na něj čekala na zápraží před jejich chalupou a zle hartusila, kdeže je tak dlouho a jestlipak dostal zaplaceno víc než minule. A pak mu všechny peníze pobrala a než byl týden v trapu, nezbylo z nich víc, než na kus chleba, jednu cibuli a hlt piva, které si sebou forman bral na další cestu.

Marně jí forman vykládal, že je velká konkurence a on musí držet ceny nízko, neboť kdyby chtěl víc než berou ostatní, tak by brzy přišli na buben a ani tu vetchou chalupu by neměli.

Leč nic to nebylo platné. Jeho ženě to bylo úplně jedno a všechno co říkal, jí šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jediné co chtěla, bylo víc peněz, jelikož chtěla žít místo ve stavení, v krásném zámku.

Nu. Nedobře mu s ní bylo, ale vyhnat si jí netroufal. Jen jednou to zkusil a tak mu záda zvalchovala válečkem na nudle, že od té doby měl loupání v kříži. Však ona moc dobře věděla, že ačkoliv jí její manžel nenosí tolik peněz, kolik by chtěla, těžko by se jinde měla tak dobře a držela se v chalupě zuby nehty. I tedy forman prostě trpěl a doufal, že jednoho dne buď získá velké jmění, nebo že se jeho žena polepší a on povede lepší život.

A ten forman jel jednoho dne se svým povozem černým lesem. Rolničky na postrojích zvonily, kola skřípala, kopyta cvakala a forman naříkal, že se domů vrací s malým výdělkem. No, on to nebyl zas tak malý výdělek, ale jak jsem říkal, jeho zlé ženě bylo vše málo. A jak si tak zoufá, napadne ho, že se přeci povídá, že v tomhle lese straší! A to ne lecjaký hejkal, nebo lesní žínka, ale opravdový čert, že se tu zjevuje.

Kdo ví, kde to slyšel. Oni se formani stavují v lecjaké hospodě a tam hodně lidí spoustu věcí napovídá a ještě více lidí těm řečem věří. A forman Říha, patřil k těm lidem, kteří řečem víc věří, než je povídají. Prostě té historce o čertovi věřil stejně, jako věřil tehdá před lety, že mu Máňa bude dobrou ženou.

Tak tedy přemýšlí o tom čertovi a o tom co se o něm ještě povídá. Ten čert, prý za jeden úpis dokáže zařídit i věci zcela nemožné. Zrovna si říkal, že by nebylo špatné toho čerta potkat, když mu vítr k nosu přivál kouř.

Forman zvedne hlavu a krve by se v něm nedořezal, ani kdyby ho pilou půlili. Z lesa a z kouře vyšel na cestu mužskej. Na hlavě klobouček s pírkem. Zpod něj vykukují černé kudrnaté vlasy. Obličej umouněnej. Zelená kamizola, kalhoty zastrčené do holínek a v ruce třímá vidle!

Formana hnedle napadlo, že je to ten, na kterýho si zrovna myslil. Pokřižoval se a ten mužskej vypláznul jazyk a udělal nějaký blebleble a povídá:

„Fujtajxl. To mi z toho hicu pekelnýho vyschlo v krku. Proč sem kníže poslal zrovna mě! Poslechni, formane. Nemáš něco k pití?“

Forman se vzpamatoval, sáhl po čutoře a hodil jí zelenýmu panáčkovi. Zelenej zapíchnul vidle do země, a když se napil a otřel si pot z čela, podíval se na Říhu, kterej je bledej jako čerstvě obílená světnice.

„Zdáš se mi nějak marodnej,“ řekl a podal čutoru formanovi. „Nemáš moc zdravou barvu. Můžu ti nějak pomoct?“

Říha vzdychnul a řekl si, že když už ho jednou přivolal, a ten kudrnáč mu nabízí pomoc, všechno mu vypoví. Slezl z kozlíku a začal mu vyprávět o tom, jaké to má trápení se ženou. A že by rád jeho pomoc přijal. Jen jestli mu může nějak pomoci. Neví, totiž jestli by to i čert dokázal. Potřeboval by zařídit, aby měl dost peněz, nebo aby mu žena už dala konečně pokoj. Případně obojí najednou. Jenže neví, jestli tohle není i pro čerta moc velkej úkol.

Mužskej v zelené kamizole se zamyslel a řekl:

„Podle tvého vyprávění jsem poznal, že jsi forman Říha, který je pořád na cestách a tvá žena, že je Máňa! Však už jsem o vás hodně slyšel. Hlavně o Máně! Prý je to pěkná ženská. Kde kdo mi už říkal, že je to pořádná čertice.“

V Říhovi hrklo jako ve starých pendlovkách. Tak už i v pekle o nich vědí. Toho se ani ve snu nenadál. Povídá proto tomu umouněnci, jestli by mu tedy mohl nějak pomoct?!

„Hohó,“ zasmál se panáček. „Jak jsi říkal Řího. Tohle je i pro peklo těžkej úkol, ale já bych ti snad mohl od trápení odpomoct. Jenže jak se říká, tak ani kuře zadarmo nehrabe.“

I zeptal se tedy forman, čeho si za to od něj žádá? Zda duši, nebo tělo, případně obojí po smrti komplet.

Mužskej si poklepal na čelo a pravil:

„K čemu by mi byla tvá duše? A o tvé tělo už vůbec nestojím. Já chci duši a především tělo tvé ženy. Sepíšeme smlouvu, že mi každý měsíc dáš půlku toho, co vyděláš. Každý měsíc se sejdeme v tuto hodinu na tomto místě a ty mi předáš peníze. A já za to odvedu tvou ženu k sobě. Nebude to hned zítra, nebo pozítří, ale tak do tří týdnů, nebo do měsíce, si jí vezmu k sobě. To víš. Žiju sám a nějaká spřízněná duše se mi bude hodit.“

Forman se podivil, ale po kratším přemýšlení souhlasil. Spočítal si totiž, že i když dá tomu zelenému každý měsíc půlku vejdělku, a on si Máňu odvede, zbude mu víc, než kdyby měl výdělek celý a ženu doma. Vždyť mu pokaždé všechno sebrala.

Říha tedy vytáhnul papír a sepsal na něj smlouvu, kde stálo vše, co si s panáčkem v zeleném ujednal. Pak se zeptal, jestli se má píchnout do prstu, aby úpis podepsal vlastní krví. Kudrnáč mu řekl, že jestli na tom trvá, tak klidně může, ale lepší to bude jeho plnicím perem. A hned jak byla smlouva podepsána, vyskočil Říha na kozlík a práskl do koní, aby byl už pryč z toho čmoudu pekelného.

A povídalo se potom v hospodě mezi lidmi, že vždy, když byl forman na cestách, chodíval do jejich chalupy, vždy po setmění, jakýsi kudrnatý mladý muž, celý v mysliveckém. A když uplynuly tři týdny, a jednoho dne se forman vrátil z cesty domů, byla chalupa prázdná. Tak forman poznal, že jak bylo ujednáno, tak se i stalo. Od té doby si forman Říha užívá klidu a peněz.

A ještě se mezi myslivci povídalo, že si mladý pan nadlesní do svého bytu v knížecím zámku, přivedl moc krásnou ženu, na kterou prý uzavřel smlouvu tehdá, když dohlížel na uhlíře, kteří pálili dřevěné uhlí v knížecím polesí. Dokonce prý k ní získal jako věno každý měsíc pěknou sumičku.

A ještě se do třetice říká, že Máňa si moc libuje, jakého má mladého a šikovného mužského, který má pěkný plat od pana knížete, a ještě si navíc dokáže přivydělat bokem, takže se u toho kudrnáče má ta čertice přímo jako v ráji!

KONEC

Jak jsem šel na hokej

Tak jsem si řek, že by stálo za to zajít zase jednou na hokej. Hokej je hra plná vzrušení a napětí. A to já mám rád.

Kdybyste náhodou někdo netušil, co je to za hru, tak se jedná o kolektivní hru, kterou proti sobě hrajou dvě mužstva. Hráči se pohybujou na ledový ploše, která jim značně znemožňuje běžnej pohyb, a proto maj hráči brusle.

Mimo bruslí jsou hráči vybavený helmou, dresy a velkou vrstvou ochrannejch prostředků z plastů, kůže a vycpávek. Brankář je mimo to, vybavenej navíc náhubkem a neprůstřelnou vestou, která zabraňuje jeho usmrcení během zápasu.

Cílem hry, je za prvý nasázet soupeři víc gólů nežli on vám, a za druhý, zmlátit víc protihráčů.

Hra má také jistý pravidla, na jejichž dodržování bdí pruhovanej muž s obrovskou pravomocí. Tento muž se nazývá rozhodčí. Pravomoci rozhodčího se podobaj pravomocem velitele pevnosti v době obležení. Může hráče odsuzovat k různě dlouhejm trestům odnětí svobody a všelijak jinak se jim vysmívat. Od velitele pevnosti se liší pouze v tom, že nemůže hráče odsoudit k trestu smrti zastřelením. Ale aby mu to nebylo líto, může nařizovat trestný střílení.

Tohle všechno sledujou diváci, který vydávaj různý zvuky a výkřiky. Podle vývoje utkání, buď výkřiky radosti, či naopak hrůzy a děsu. Občas i výkřiky bolesti. To když se puk, kterým se hraje, zatoulá rychlostí kolem sta kilometrů v hodině do hlediště. No, a mezi ty diváky patřím občas i já.

Ložírovali jsme zrovna v jednom městě, který vlastnilo zimní stadión. Už když jsme přijížděli na plac, tak jsem si všimnul plakátů, že se tady taky hraje hokej.

Paráda! Nehrála se tam zrovna extraliga, ale hokej je hokej, i když jde o nižší soutěž. Aspoň budou ty hokejisti hrát srdcem. Oni teda hrajou pukem, ale to se tak prostě říká, že?!

Večír, v sedmnáct hodin, jsem přikvačil k zimáku. Těsně před zahájením. To já tak dělávám. Víte. Já mám hokej rád, ale nemám rád placení za vstupenku, takže se vždycky přimíchám do davu, kterej se tlačí na poslední chvíli do budovy, a nějak se tam pronesu. Stepoval jsem u vchodu a čekal na ty davy.

V pět hodin a pět minut, mi začalo bejt jasný, že se se žádnou tlačenicí dovnitř nedostanu. Asi už byli všichni vevnitř, jsem si říkal. Nejspíš tu budou mít tak sportumilovný publikum, že chodí na zápasy o hodně dřív.

Nó co se dalo dělat. Vstoupil jsem dovnitř a šel ke kase: „Jednu vstupenku prosím. Paní … Jednu vstupenku ,říkám.“

A nic. Pokladní seděla v křesle, hlavu měla zvrácenou dozadu a měla pootevřenou pusu. Vypadala, že zaujatě sleduje toho pavouka, co se na vlákně spouštěl ze stropu. Jenže paní pokladní ho nesledovala, ale dočista chrněla. Proto mě taky neslyšela, když jsem si říkal o lístek. Pochopitelně jsem jí nechtěl rušit že?! Nejdřív jsem chtěl potichoučku odejít, ale nemoh jsem svý zvědavosti odolat. Dosáhne pavouk až do cíle, nebo ne?! To je ta moje zvědavost! Blbá a pitomá!

Čučel jsem na pavouka, pomalu uzavíral sázky sám se sebou o to, jak to dopadne, když se najednou objevil nějakej dědek s páskou, na který bylo napsáno Pořadatel: „Vaší vstupenku pane,“ řekl a natáhl ruku.

„Nemám. Ta paní prosím pěkně spí,” ukázal jsem na pokladní.

Z ničeho nic se v kukani ozvalo: „Echrách. Kuck.“

Pavouk asi dorazil do cíle svý životní pouti a prodavačka lupenů se s chrchláním probudila.

„Tady pánovi prodejte lístek paní Vosáhlová. Nebo si snad pán bude přát permanentku?!“ řek pořadatel.

„Né. Stačí mi to na dnešek. Už se začalo hrát, pane uvaděč?!“ zeptal jsem se.

Pořadatel se zachmuřil: „Zatím ne. Propadla se rolba, tak čekáme, až to zamrzne. Zatím si klidně můžete dát pivko ve stánku. Máme dobrý. S pěnou. Kelímek je k tomu grátis.“

Zaplatil jsem čtyři pětky za zážitek a vstoupil do útrob stadiónu.

***

Uvnitř stadiónu, jsem teda podle rady pořadatele zašel nejdřív ke stánku s občerstvením. Za pultem stála slečna v zástěře, která byla buďto v klubovejch barvách, nebo tak špinavá. Ta zástěra myslím. Zahlídla mě, jak se blížím ke stánku. Vyndala cigáro z koutku pusy a típla ho o bagetu: „Co to bude, pane?!“

„Dám si pívo,“ odpověděl jsem.

„Desítku nebo dvanáctku?“ zeptala se.

„Podle toho co máte,“ mávnul jsem rukou.

„No vždyť říkám. Desítku nebo dvanáctku máme.“

Slečna vypadala na první pohled inteligentně.  Na první pohled …

Naklonil jsem se k ní blíž a přečetl si její jméno, co měla vyšitý na zástěře. Daniela: „Danielo. Můžu vám tak říkat?!“

„Se tak jmenuju. Tak mi přeci nebudete říkat Bedřiško né?!“ ušklíbla se slečna.

„Dobře. A jaké máte to pivo … Moment! Já vím, že desítku a dvanáctku, ale jaký to pivo je?“

„Nóó. Když ho natočím, tak je takový žlutohnědý a má pěnu,“ řekla a pokrčila ramenama.

„Fakt?! Ale, já chci vědět značku!“ zaskučel jsem.

„Mojí?! A proč? Já si jí nepamatuju a auto mám venku. Tam se mi nechce. Dáte si teda to pivo?“

Mávnul jsem rukou a rezignovaně řek: „Ale jó. Dejte mi teda obě.“

Slečna se usmála a pravila: „Obě? Tak dobře. A bude to do jednoho kelímku, nebo do dvou?“

„Do dvou bych prosil.“

Slečna stánkařka vzala dva kelímky a jeden dala pod pípu. Vzala za páku a z pípy vyšlo jen chrčení: „Jééééé. Tak dvanáctka právě došla. Tak já vám dám dvě desítky jo? Teda jestli vám nebude vadit, že to v tom případě bude vlastně už dvacítka. ”

„Nebude, slečno. Nebude. Je už mi to srdečně jedno. Ještě si dám dvě klobásy. Jeden krajíc chleba a dvojitou hořčici,“ řek jsem a nevěřil vlastním očím, když jsem viděl, jak to všechno začíná pečlivě pokládat na tácky. „ Nééééé! To dejte na jeden tácek, né všechno zvlášť!“

Tak jsem se obtěžkanej pochutinama odebral do hlediště. Teprve tam jsem pochopil, že můj plán, že proniknu na zimák skrytej v davu, jak jsem měl původně v plánu, neměl šanci na úspěch. V hledišti sedělo, nebo postávalo asi dvacet lidí. Z toho asi deset jich bylo v takzvaným kotli. To je taková skupinka skalních fanoušků. Skalní fanoušek ovšem neznamená, že jsou to horolezci. To jsou prostě lidi, který na hokeji řvou ze všech nejvíc a svoje mužstvo nikdy neopouštějí. Jediná výjimka na světě jsou skalní fanoušci v Japonsku. Ty opouštěj svý mužstva klidně i na začátku zápasu. Teda pokud zrovna vypukne zemětřesení!

No, ale zpátky. Usadil jsem se blízko kotle, protože tam bejvává nejlepší atmosféra. Takovej kotel to umí pořádně roztočit. Tyhle taky měli pár povzbuzovacích pomůcek. Buben. Řehtačku. Bombardón a signální pistoli.

Ucucával jsem pivo a prohlížel si stadión a ledovou plochu. Na takovou pralesní ligu to bylo celkem ucházející. Střecha se propadala jen místama. Mantinely byly kolem celýho hřiště, branky měly sítě a rákosí v rozích bylo hezky sestřižený.

Náhle se na stadiónu setmělo a začala světelná show. Musím uznat, že takovou nemáme ani v cirguse. Střídavě se blejskalo a od stropu pršel ohnivej vodopád. Když to skončilo, ozvalo se z rozhlasu: „Prosíme elektrikáře, aby se dostavil. A to okamžitě. K opravě rozvodné skříně. Opakuji. Elektrikář k rozvodné skříni. Netopýři opět zkratovali vedení pod střechou.“  Zatímco elektrikář šplhal kdesi pod střechou, pořadatelé rozvěšovali na plexiskla petrolejky.

Konečně začali nastupovat obě soupeřící mužstva. Jedno bylo celý v červeným a druhé mělo modrý dresy a bílý kalhoty.

Musím říct, že mě tohle trochu zmátlo! Chvilku před tím totiž hlavní ceremoniář zápasu hlásil do kornoutu ze stočenejch novin sestavy a přitom říkal, že domácí hrajou v bílém a hosti ve žlutym.

Vstal jsem a šel ke kotli: „Hele. Chlapi. Jak je to s těm dresama?“

Otočil se ke mně dvousetkilovej maník a zahuhňal: „Naši jsou ty modrý s bílejma kalhotama. Vono to bejvávalo vobráceně, ale když perou ty propocený hadry v jedný pračce, tak jim to do sebe nějak pustilo. Kalhoty byly původem modrý a vršky bílý.“

„No a ty druhý? Maj bejt žlutý, ne?!“

„To jó. To voni bejvaj, ale v minulým kole dostali hrozně na držku v Dolní Lhotě. Tam jsou strašný řezníci. Prostě jim prej ty dresy nějak nechtěj pustit vod krve.”

To znělo slibně! Bude to hezkej hokej! Rozhodčí ještě vysekal z ledu přimrzlou kachnu a svolal obě mužstva ke vhazování.

Diskžokej vypnul před vhazováním Mozartovu „Malou noční hudbu“, kterou vylepšoval náladu, a všichni jsme upřeli zrak do středu hřiště. Rozhodčí vzal puk do ruky a stoupnul si do středu kruhu. Oba kapitáni se sklonili spolu s ním a začali kvedlat hokejkama. Rozhodčí cukal rukou a naznačoval, že puk vhodí mezi hole. A hráči pořád soustředěně čekali …

Teda já vím, že se některý rozhodčí rádi předváděj, ale vhazovat úvodní buly pět minut, je přeci jenom trochu moc!

Není divu, že to oba borci nevydrželi a z kvedlání hokejek byl najednou regulérní boj holema.

Rozhodčí se napřímil a hvízdnul. Ukázal na oba dva a vyloučil je za hrubost.

Časoměřiči zamkli vyloučený hráče do klecí a hra mohla pokračovat. Tentokrát už to rozhodčí moc neprodlužoval a vhodil už za tři minuty. Začal boj o kus gumy.

Hra se přelejvala dramaticky na obě strany. Je fakt, že domácí měli mírnou výhodu, protože hráli z kopečku, ale hosti to vyrovnávali kvalitním bruslením. Některý dosáhli v bruslení takový dokonalosti, že měli dokonce jednonožový brusle a ne kluzky!

V desátý minutě se na domácího brankáře řítil hostující útočník! Byl to parádní únik. Útočník prokličkoval mezi obráncema a jedním zmateným divákem a ocitnul se před brankářem docela sám. Napřáhnul ke střele a domácí gólman s výkřikem: „Jéžíšmarjájózef,“ přeskočil mantinel i plexisklo a uprchnul hledištěm kamsi pryč.

Útočník vystřelil strašlivou ránu. Puk narazil nejdřív do levý tyčky a pak se odrazil k pravý a od tý do břevna, kde se znova odrazil a pekelnou rychlostí zamířil na moje místo!

„Jóóóóóóóó! Mám hóóóó!“ zařval jsem. Jednak nadšením, že ho mám a taky tou příšernou bolestí. Teda pecka to byla hrozná, ale chytil jsem ho. Čert vem ruku napuchlou jak balónek.

Hosti se hned dožadovali videorozhodčího. Když jim hlavní rozhodčí vysvětlil, že ten se v krajským přeboru neráčí vyskytovat, uraženě odešli na střídačku s reptáním, že tohle by se v NHL nemohlo stát.

Hlavní chtěl vhodit buly, ale z budky časoměřičů na něj začal mávat jeden funkcionář. Hlavní rozhodčí přijel k budce a ptal se, co se děje.

„Pane hlavní. Můžeme už pustit ty dva vyloučený, když jste je nechal sedět na dvě minuty, a máme odehráno přes deset?“ uctivě se optal rozhodčího časoměřič.

„Fajn. Ale na podmínku! Jak něco provedou, budou to mít doživotně!“ milostivě rozhodnul sudí a hodil časoměřiči klíč od trestný lavice.

Oba provinilci radostně odhodili skývu chleba a džbán vody a po kolenou lezli děkovat hlavnímu. Ten jim pokynul a poslal je na střídačku.

Mělo se hrát, ale nešlo to. Teď totiž zase volal na rozhodčí trenér domácích: „Frantó pojeď sém!“

Hlavní si nebyl jistej, co mu tam chtějí. Pár hráčů domácích mělo totiž podivně podlitý oči krví, a zlověstně bušili hokejkama do mantinelu.

Zavolal proto na čárový rozhodčí, ať tam jedou místo něj: „Hoši, zajeďte se tam podívat. Odsud je to moc daleko. Bych se unavil...“

Jeden čárovej vzdychnul, předal kolegovi závěť a jel ke střídačce: „Tak co je?! Když tak to proveďte rychle. Nechci trpět jako Šmaťha v pátým kole, kterýho rozjezdili rolbou.“

„Klid Evžene,“ řek trenér. „To se uvidí po zápase. Momentálně mám jinej problém. Nemám náhradního gólmana. Kam utek Slimavčenko nevím. Hledat ho tady v budově nemá smysl. Víš, že se dodnes nenašla ta delegace, co to tady otevírala. Odešli na chlebíčky a nikdo už je nikdy neviděl. A druhej góĺman marodí po tý sekeře z minulýho kola.“

„Jo o tom vím,“ kejvnul rozhodčí. „To bylo ošklivý. Diváci by neměli házet takový předměty po hráčích.“

„No právě. Co teď?! Dovolíte nám na rychlo sehnat někoho jinýho?“

„Já se zeptám hlavního. Počkej moment,“ řek čárák a odejel k hlavnímu a něco si tam tiše vyprávěli.

Pak hlavní rozhodčí zamířil ke střídačce: „Tak jo. Můžete si někoho vzít. Ale chceme za to tři kapry. Né mražený a né porcovaný, ale pěkně čerstvý a živý. Kapišto?!“

„Beru. Tak vyhlaste mimořádnou přestávku. Já si už někoho najdu,“ řek spokojenej trenér a zamnul si ruce.

Potom rozhlas vyhlásil, že bude mimořádná komerční přestávka. Na led si stoupnul pán se čtvrtkama, na kterejch měl napsaný názvy sponzorů a začal je jako večerníček rozhazovat.

To se pochopitelně nelíbilo trenérovi hostů. Začal řvát na celej stadión, že tohle už přestává všechno. A ať si daj domácí do pole šest hráčů, když nemaj gólmana.

Na to se na něj obořil domácí trenér: „Ty bejku! A kde bych asi tak vzal šest hráčů! Sám jsi rád, že máš aspoň dvě pětky!“

Vypadalo to divně. Takhle jsem si ten hokej vůbec nepředstavoval. Znechuceně jsem se zvednul a šel si koupit další pivo do stánku. Snad někoho najdou, než se vrátím.

***

Došel jsem dolů k občerstvení. Slečna stánkařka tam zrovna míchala v hrnci boršč: „Jé to už je přestávka?“ zeptala se.

„Hm. Komerční,“ řek jsem a nasál vůni, která se linula z hrnce. „Helemese to vypadá dobře. Dejte mi talíř, aspoň budu mít něco teplýho do žaludku.“

„Tak já vám to naberu, ale jste si tím jistej?!“ zeptala se krapet nedůvěřivě.

„Nemudrujte a nalejvejte,“ odpověděl jsem. „Voní to hezky!“

„No, když myslíte, pane. Tady to je,“ podala mi talíř a lžíci.

Usrknul jsem ze lžíce: „Mňam. Co jsem dlužnej?“

„Ale nic. To máte gratis.“

„No tak dík. Cože jste tak rozdávačná.”

„Ále, to je pro prasata. Zbytky z bufáče. Pan šéf si pro to za chvíli přijde, ” řekla s nevinnou tváří a míchala dál.

Boha jeho! Za co já tohle mám?! Otočil jsem se a talíř jsem chrstnul do koše.

„To je škoda, pane," řekla. "To jste mi moh dát. Já bych to vylila zpátky do hrnce.“

Nadechoval jsem se, že jí něco řeknu, ale najednou někdo promluvil dřív než já. A promluvil dokonce na mě!

Z čista jasna se za mnou ozvalo: „Jéééžííš, to jste vy?!“

To mi docela polichotilo, ale přeci jen jsem musel toho nadšenýho pána mírnit: „Ale co vás nemá, člověče. Já nejsem Ježíš. Já jsem Vadim z cirgusu co k vám přijel. Populární jsem, ale takovejch nadoblačnejch výšin to zas nedosahuje.“

„Co to?! Jó takhle už to chápu. Né, já vás znám z hlediště! Vy jste ten chlap co chytil puk! Těší mě, já jsem trenér místního hokejovýho souboru,“ řek pán a dodal. „Máme problém, pane, a vy byste ho mohl vyřešit. Stál jste někdy na bruslích?!“

„No víc jsem na nich ležel, než stál. My teda máme v cirgusu takový malinký kluziště pro tučňáky, ale na něm se rozjedete a hned to končí, takže nejsem žádnej velkej bruslař.  Proč se ptáte?“

„Proč?! Protože vy sice nejste Ježíš, ale spasitel byste moh bejt tak jako tak! Chtěl byste si zachytat?“

„Šmankoté, já?“ ukázal jsem na sebe. „Já se na to rád koukám a ještě radši kritizuju, ale hrát? To po mně nechtějte. Ještě bych vám to zkazil a co pak?!“

„Nebojte se, pane Vadime!“ položil mi ruku na rameno. „Nemáte co zkazit. My jsme už několik sezón suverénně poslední. Sestoupit není kam. Tak co?  Berete?“

Po pravdě řečeno, moc se mi do toho nechtělo. Proto jsem se dost ošíval: „No já nevím. Abych se nezranil, že jó. To bych pak nemoh vystupovat a hokej mě nebude živit. To pochopte, pane trenér.“

„Nebojte se! Všechno je důsledně ošetřený. Máme i ošetřovnu. Hned vedle zimáku. Dřív tam bejvávaly jatka, ale majitel to odkoupil. Tak cóóó. Nedejte se prosit,“ přemlouval mě dál. „Já vám slibuju, že když budete hrát, tak vám dáme jeden sud tady z bufetu!“

To znělo moc dobře! Začínal jsem se chytat na háček. Na tohle slyším: „Dobře. Ukecal jste mě. Ale mám ještě jednu podmínku!“

„A to jakou?!“ zasvítily mu oči.

„Vy, a celej mančaft přijdete na nedělní představení a principálovi oznámíte, že jdete na moje upozornění. Budu z toho mít provizi,“ sdělil jsem mu svůj požadavek.

Trenér mi podal ruku: „Dobrá beru! Pojmeme to jako utužování kolektivu mimo hřiště. To majitel pochopí!“

Pak se otočil k slečně ze stánku: „Danielko, buďte tak hodná a vemte z bazénku tři čerstvé kapříky a hoďte je rozhodčím do šatny jo?! Hodná.“

Šli jsme spolu do útrob tribuny. V takovejch místech jsem ještě nikdy nebyl. To jsou ty tajemný místa, z kterejch vycházejí hokejový hvězdy na led, aby se oddávaly rozkoším slávy.

V jedněch pootevřenejch dveřích jsem zahlídnul poličku plnou skleněnejch pohárů! No, nejspíš nebejvávalo tohle mužstvo tak špatný, když maj tolik trofejí: „Pane trenére. Za co jsou ty poháry támhle v tý místnosti?“

„Jaký poháry? My tady máme nějaký poháry?“ divil se. „Ty jsem v životě neviděl, kde to bylo!?“

Ukázal jsem mu na dveře, ve kterejch jsem si jich všimnul.

„Jó tohle myslíš…“ přešel na tykání, z čehož jsem poznal, že mě už bere za součást mužstva. Mávnul rukou: „To jsou bohužel jenom šampusky pro antidopingovou komisi. A jdeme, jdeme. Není čas.“

Stáli jsme před dveřma s nápisem Domácí. Chtěl jsem vejít, ale trenér mě zastavil a zaklepal na ně: „Vydrž chvilku, Vadime. Já si vyzvednu od paní domácí klíč od šatny.“

Museli jsme jít ještě kousek dál, než jsme byli u těch pravejch dveří. U dveří za kterejma je hokejová šatna. Šatna plná emocí a bojovýho ducha a taky… Taky strašnýho smradu ze zpocenejch dresů!

„Tak rychle převlíkat. Támhle máš chrániče a dres. Hokejky jsou támhle v polici. Jo a masku ti přinese kustod. Hned tady bude. Já mažu na lavičku,“ řek mi trenér a odkvačil pryč.

Začal jsem se navlíkat do chráničů. Teda betony jsem poznal bezpečně, ale s tím ostatním jsem si nebyl jistej. Třeba takový divný spoďáry. Zadek to nemělo, ale vepředu to bylo vycpaný jak renesanční punčocháče. Snad jsem si to oblíknul dobře…

A do prčic. Taky mi mohlo dojít, že kalhoty se oblíkaj dřív než betony. Tohle nepřetáhnu, ani kdybych se zbláznil. Tak holt znova.

Patnáct minut mi to trvalo! Ale zvládnul jsem to. On totiž naštěstí dorazil ten kustod a pomoh mi s tím.

Teda po pohledu do zrcadla jsem se sám sebe málem leknul! Takový ramena! Fíha! Jsem drsnej! „Tak ještě tu masku mi dejte a můžu jít na led,“ řek jsem kustodovi.

Snažil se mi jí narvat na hlavu, ale nešlo to. Za boha ne!

„Sakra chlape co budeme dělat?“ drbal se na hlavě a přemejšlel. „Já větší masku nemám. Snad kdybych ti dal normální helmu a k tomu náhubek od Azora, ale to je jenom pudl, takže by ti to krylo s bídou snad jenom nos.“

„To né. Já chci pořádnou masku! Bez toho nevlezu na led!“ pronesl jsem rezolutně.

„Moment! Něco mě napadlo,“ plácnul se do čela. „Kde jen to je? Museli to tu někde nechat. Po tom karnevalu… Jo už tu masku mám!“ jásal, když se za mnou hrabal v nějakým pytli.

Stoupl jsem si a kustod mi zezadu nasadil masku. Tahle seděla jako ulitá. Byla hodně uzavřená a taková, jakoby elastická. A přitom lehounká. Neměla ty mřížky, ale jen dvě díry na oči. To je určitě bezpečnější. Chtěl jsem se na sebe podívat do zrcadla, ale kustod mi to už nedovolil a hnal mě ze šatny na střídačku.

***

Když jsem vyšel na střídačku, všechno na stadiónu zahučelo. Někdo údivem, a jinej zase vztekem. Trenér hostů začal nadávat, že si domácí sehnali gólmana a domácí kotel se pokusil vyvolat mexickou vlnu. Moc jim to v deseti lidech nešlo. Navíc za nima přišel pořadatel, že toho maj okamžitě nechat, protože se zimák začal nebezpečně kymácet.

Rozhodčí ukázal, že se bude hrát. Trenér do mě drcnul a já jsem otevřenejma dvířkama v mantinelu vypadnul na led.

Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal k brance a tam jsem uslyšel: „Vypadni, troubo. Tady chytám já.“

Takže jsem se musel složitě přepravit na druhej konec do svojí klece. Když jsem bruslil kolem střídačky hostů, tak jsem zaslechnul, jak jejich kouč ucedil: „To je buď hodně dobrej krasobruslař, protože takovýho salchova jsem už dlouho neviděl, nebo je to jenom nějakej šašek.“ Ani netušil jak je blízko k pravdě.

V bráně jsem se zapřel nohama o led, a rukama se chytil konstrukce brány. Snad to tady nějak přežiju. A ten sud piva za to stojí.

Začalo se hrát. Naštěstí se hra odehrávala ve středu hřiště a ke mně se moc útočníků nedostalo. Jen jednou mi k brance přijel domácí obránce a to tak, že po zádech, jak ho soupeř nabral krosčekem po hubě. Pak se ještě před koncem druhý třetiny z mlhy vynořil nějakej hokejista, ale nerozeznal jsem dres, tak jsem radši roztáhnul ruce a čekal, jestli vystřelí. Ale on nevystřelil. Jenom zajel s pukem za branku, tam zastavil a začal si zavazovat tkaničku: „Klid. Já jsem s tebou. Jak to jde, gólmane?!“ zeptal se mě.

„Ale jó. Nestěžuju si. Kolik to je?“

„Ani nevím. Dělá se pořádná mlha a větráky nefungujou, tak není vidět na skóre. Ale jestli jsi nedostal žádnej gól, tak nejspíš vedeme. Před pěti minutama jsme jeden dali. Tak já jedu, než si všimnou, že hrajou bez puku. Se měj...“

Za nějakou dobu se mlha přeci jenom rozplynula a já si díky tomu všimnul, že začala přestávka, všichni jsou v šatně a já stojím na hřišti sám. Začal jsem se přepravovat ke dvířkům, ale z ničeho nic se hokejisti začali hrnout zpátky na hřiště. Přestávka skončila…

Přelezl jsem na druhou stranu hřiště. Rozhodčí počkal, až se připravím a zase to vypuklo. Teď už to nebyla žádná idylka. Soupeř se snažil dohnat manko jednoho gólu z druhý třetiny a občas na mě dokonce vystřelili. Těžký a nebezpečný střely to byly. Od červený čáry se to blbě chytá!

Blížil se konec zápasu a já držel pořád čistý konto. No je fakt, že jeden gól jsem dostal. Gólman soupeře vyhazoval puk od vlastní branky a vyhodil ho tak zákeřně, že mi dal gól. Jenže to neplatilo! Heč!

Rozhodčí sice nejdřív ukázal rukou na branku a brankovej rozhodčí dokonce zapálil červenou světlici, ale já jim vysvětlil, že gól od brankáře vůbec neplatí a navíc že jsem zrovna nedával pozor. Takže prdlajz!

Rozhodčí tvrdil, že góly od brankářů platěj stejně jako od kohokoliv jinýho, ale pak si všimnul, že kotel roztáhnul transparent s nápisem: „Máme vás rádi a víme, kde bydlíte“ a ten pořízek z kotle, že si pohrává s vodovodní rourou. Tak se vcelku správně rozhodnul, že gól neplatí!

Když se hosti dostatečně vyvztekali a rozmlátili lavičky na střídačce i v přilehlejch parcích, mohlo se pokračovat.

Do konce zbejvaly jenom vteřiny. Kouč hostí odvolal brankáře, protože mu majitel klubu volal mobilem, že když neodvolá, tak ho nechá upálit.

Stálo jich proti mně šest. Našich bylo pět. Což je poněkud nespravedlivý. Rozhodčí vhodil buly po mojí levý ruce a...

„No moment pánové… Kdo jste? Nevyhazujte mě od počítače…Hééj… Pusťte měééé“

„Buldan vyhrává buly a nahrává Čumčákovi. Čumčák zpět na Buldana, ten spěchá s pukem do rohu a nahrává zpět na modrou. Od modré pálí Tuolaminen. Puk letí k brance, kde se ho chystá tečovat pět hráčů hostí a dalších pět hráčů domácích. Zajímavá taktika. Brankář Vadim nic nevidí. Evidentně poslepu vyráží do klubka hráčů, které se podivuhodně svíjí. Máchá holí kolem sebe a ano… Zasáhnul puk přímo bejsbolovou ranou. Puk letí sledován hráči k brance hostí, která je opuštěná. Góóóóóóóól. Přepište dějinýýýýýý. Domácí poprvé v historii vyhrávají zápááááás!“

„No děkuju, pane Vichnar, ale taky jste se mohli ohlásit, že přijdete. Tak už běžte, já si to dopíšu sám.“

„Já myslel, že to ještě rozebereme s elektronickou tužkou.“

„Né děkuju. Záruba! Pro vás to platí taky. A když už si tu tužku tady ořezáváte, tak si ten bordel aspoň ukliďte“

No tak to napsali za mě. Co se dá dělat. Ale vcelku je to správně. Byl jsem strůjcem jednoho z gólů. Dva nula to dopadlo. Vedení klubu, splnilo, co slíbilo, a dostal jsem sud z bufetu. Dokonce byl plnej, ale musel jsem se s tou slečnou z bufetu dost dlouho hádat. Pořád mlela, že trenér řekl sud a né pivo!

Hokejisti došli na nedělní představení a tak jsme z toho měli slušnej profit.

No a dokonce mi dovolili, abych si nechal na památku tu masku, co jsem v ní chytal!

„Když si tady označíme naší elektronickou tužkou tohoto hráče, tak uvidíme, že chytá v masce Mickey Mouse.“

„Vichnare, já to nebudu opakovat!  Ať už jsi venku!“

KONEC

Anekdota

„Nu vida vida,“ pokýval hlavou předseda soudu Andrej Nikolajevič Osudov a zdvihl oči od pověřovacích listin, které držel v ruce a podíval se se zájmem na vysokého mladého muže, jenž stál před jeho stolem. „Tak vy jste ta nová posila z Petrohradu. Nuže tedy vítejte v Jekatěrinburgu pane Krivozubove.“

Mladý muž, plavovlasý, se světlou, téměř bílou tváří, bledýma modrýma očima, které ladily s jeho frakem, také modrým a střiženým dle poslední evropské módy, se lehce se uklonil a pravil: „Je mi ctí pane předsedo. Doufám, že nezklamu vás ani vaše kolegy.“

„O to nemám starost,“ rozšafně řekl soudce Osudov a odložil listiny na stůl. Potom vstal a podal Krivozubovi ruku. „Doporučení od mého přítele, bývalého kolegy a vašeho strýce, nynějšího ministra hraběte Volkova, je mi dostatečnou zárukou, že od vás mohu čekat pouze to nejlepší.“

„Děkuji za důvěru,“ řekl Krivozubov a přijal nabízenou ruku. „Můj strýc mi kladl na srdce, abych ho nezahanbil.“

„Ještě jednou opakuji, že doporučení hraběte Volkova je pro mne dostatečnou zárukou,“ zopakoval Osudov a vybídl mladíka, aby se posadil. „Dáte si čaj kolego?“

„Velmi rád pane předsedo,“ řekl Krivozubov a pohodlně se usadil do nabídnutého křesla, „cesta byla dlouhá a zima je dnes ukrutná.“

„Hlavně, že vás cestou nespořádal medvěd. A nebo vy toho medvěda. To byste se nám poněkud zdržel, že?!“ zažertoval Osudov a pozorně se na Krivozuba zadíval.

Mladíkovi z Petrohradu se ovšem ve tváři nepohnul ani sval. Ani náznak úsměvu! Když to Osudov viděl, zamnul si ruce a řekl: „Tedy čaj jste říkal, ano?! Nuže tedy čaj.“ Zazvonil zvonečkem stojícím na psacím stole. „Hned to bude, kolego. Sluha Jefim je bývalý voják a čaj vaří silný a dobrý. Ten by i mrtvého postavil na nohy. Občas tu říkáme, že kdybychom ten jeho čajíček nalili popravenému do úst, tak bychom mohli popravu opakovat.“

„Skutečně?!“ zeptal se Krivozubov a přehodil si nohu přes nohu. „To jde? Opakovat popravu?“

Předseda Osudov se poněkud zarazil, ale pak hned řekl: „Pochopitelně jsem pouze žertoval. Mrtvého by možná šlo oživit, ale jak je jednou poprava vykonána, tak jí nelze opakovat.“

„Ach tak. Žert,“ téměř neznatelně kývl hlavou Krivozubov. „Zajímavé.“

„Ano pouhý žert. Žertíček. Legrácka,“ říkal Osudov a tvářil se velmi spokojeně, přičemž polohlasem, jen tak pro sebe dodal: „Pověst nelhala. Vážně je to suchar.“

„Povídal jste něco?“ podíval se na něj Krivozubov a povytáhl obočí.

„Divím se kde je ten zatracený Jefim!“ honem zamluvil vzniklou situaci Osudov. „Zvoním tu jak o Božím těle a ten darebák se někde fláká. Však já mu ukážu, zač je toho loket, až přijde!“

Jen co domluvil, otevřely se dveře a do kanceláře vstoupil malý mužík v papáše, krátkém kožíšku a válenkách, do kterých měl zastrčené šedé záplatované kalhoty. Před sebou nesl samovar, za kterým nebyl téměř vidět. Postavil samovar na stolek stojící u zdi místnosti a zahuhňal: „Tuhle to mají vaše blahorodí. Horký je to jako prase, tak ať se neopaříte!“

„Z tebe by se jeden pominul,“ vyštěkl na sluhu Osudov. „Neumíš pozdravit, když vejdeš? Obzvlášť, když vidíš, že je tu nový pan soudce?!“

„Ráčej odpustit,“ řekl nevrle sluha Jefim a sňal z hlavy chlupatou čepici. „Já jsem si přes ten samovar nevšimnul… Pochválen buď Ježíš Kristus.“

„Až na věky,“ odpověděl Krivozubov, aniž by se vůbec na Jefima podíval.

„No proto,“ pohrozil prstem Jefimovi Osudov. „Tuhle k soudci Krivozubovi budeš uctivý. Ten není nějaký hej, nebo počkej. Přijel k nám až z Petrohradu, takže je zvyklý na vybrané chování!“

„To, jako, že s náma nebude chodit do nálevny k Nastě Nikolajevně?“ zeptal se Jefim a opět si nasadil papachu na hlavu.

„Vy chodíte se sluhou do hospody, pane předsedo?“ podivil se Krivozubov a otočil se, aby si Jefima prohlédl. „Při vší úctě, ale to snad nemůžete myslet vážně. S takovým…“

„Ale to víte kolego. Tady není Petrohrad, kde máte divadla, opery, důstojnické plesy a jiné různé zábavy,“ pokrčil rameny Osudov. „U nás v Jekatěrinburgu toho moc není. Tak si sebou bereme do hospody Jefima, aby nás pobavil. Je to skvělý zpěvák a umí fůru humorných písniček. A pozor! Nevěřil byste, jak umí skvěle napodobovat slepici.“

Krivozubov sáhl do kapsičky, nasadil si monokl a pohlédl na Jefima. „Sluha Slípku předvádí?“

„Ne. Teď jenom tak stojím,“ řekl Jefim a podíval se na Osudova. „Mám to vašnostovi ukázat?“

„Jen s chutí do toho!“ pobídl Jefima Osudov a zatleskal. „To se pobavíte kolego!“

„Domníváte se, že je to vhodné?“ zeptal se Krivozubov a zatvářil se značně znechuceně. „Myslel jsem, že probereme mé zdejší působení a vy mi zatím nabízíte vystoupení tohoto pochybného individua. Nepřijel jsem, abych se tu bavil.“

Předseda soudního tribunálu se podíval na nového kolegu a poněkud vážnějším hlasem řekl: „Nejspíš se vám mé chování jeví jako zvláštní, ale věřte, že je to důležité a s úkolem, který na vás čeká, to souvisí víc, než si myslíte.“

„Přiznám se, že vaše počínání nechápu,“ opět povytáhl obočí Krivozubov, „ale ctím vaší zkušenost a poddám se tedy a shlédnu ono kejklování.“

„Jste rozumný člověk,“ spokojeně odvětil předseda. „Konečně, jde o vaší budoucnost. Nevezmu si na svědomí, aby se vám stalo to, co těm dvěma před vámi,“ dodal ještě a pokynul Jefimovi, aby začal s produkcí.

Jefim se uklonil a začal kvokat. Nejdřív jen lehce, ale pak postupně přidával a přidával a procházel kanceláří nachlup stejnou chůzí, jako chodí slepice. Dělal, jako by hledal něco k sezobnutí a začal kvokat rozčíleně, když nic nenašel.

Předseda Osudov se smíchy prohýbal a popadal se z břicho. Ba i do kolen se plácal, když Jefim vyskočil na stůl a předváděl, jak snáší vajíčko. Nakonec Osudov sáhl do kapsy a na zem rozsypal hrst slunečnicových semínek. Jefim seskočil ze stolu a všechna je v mžiku sezobal.

„Už dost ty kujóne!“ volal Osudov a otíral si kapesníkem slzy, které se mu smíchem vyřinuly z očí. „Už přestaň. Nebo smíchy puknu!“

Jefim dokvokal, dozobal a postavil se znovu ke zdi, vedle stolku se samovarem a čekal na slova uznání.

„Opravdu věrohodné. Samice kura domácího, téměř jako skutečná,“ ozvalo se z úst Krivozubova, který si sňal z oka monokl a začal ho čistit o klopu fraku. „Můžete mi nyní, pane předsedo, vysvětlit proč tato ukázka imitování domácího zvířete?“

„On se vážně nesměje, pane předsedo“ vydechl překvapeně Jefim. „Vždyť se tomu smějou úplně všichni. Tak proč ne on?!“

„Protože je to on! On na kterého čekáme! A vypadni Jefime,“ řekl Osudov a ukázal na dveře. „Zavři za sebou. Musím panu kolegovi něco důvěrně sdělit.“

Jefim se ještě před odchodem dovolil tiše zeptat: „On?! Ten, co má soudit, toho?!“

„Přesně tak,“ houkl Osudov. „A už padej.“

„Bože pravoslavných, stůj při soudci Krivozubovi,“ říkal Jefim a couvaje z místnosti, znamenal se třikrát znamením kříže.

„Kdybyste byl tak laskav a vysvětlil mi už konečně, co to má všechno znamenat, byl bych vděčen,“ řekl Krivozubov.

Osudov do šálků natočil čaj, postavil je na stůl a posadil se naproti kolegovi. „Budu k vám upřímný. Vy, pane Krivozubove, jste vyvolený!“

Krivozubov protáhl v údivu tvář. „Vyvolený? Jak to myslíte?“

„Hrabě Volkov vám neřekl, proč vás sem poslal?“ zeptal se Osudov.

„Je vás tu málo. Tak jsem sem byl přidělen. To je vše co vím.“

„Hm,“ zatahal se za knír Osudov. „Je nás tu málo. To je svatá pravda. Ale proč je nás tu málo, to vám hrabě ministr už nesdělil, že?!“

„Snad prý jakási nepříjemnost, která zapříčinila snížení stavu. Údajně šlo o to, že dva soudci, kteří sem byli přiděleni přede mnou, se zapletli do jakési aféry. Ale to jsou pouhé drby z kuloárů na ministerstvu a já jim nepřikládal a nepřikládám žádnou váhu. V Petrohradu se toho namluví…“

Osudov se na chvilku zamyslel, zadíval se do Krivozubových chladných očí a potom zabubnoval prsty na desku stolu. „V kuloárech se občas dozvíte i věci, které nejsou pouhé drby, vážený pane kolego. V tomto případě je to pravda.“

„Ano?!“ přimhouřil oko Krivozubov. „Co konkrétně se stalo a co já s tím mám co dělat?“

„Máme tu zapeklitý případ,“ vzdychnul předseda, poposedl si a upil čaj. „Jde o jednoho politického provinilce. Velmi nebezpečný člověk.“

„Anarchista?“ zeptal se Krivozubov, a v tu chvíli se jeho chladné oči na pár okamžiků rozzářily. „Anarchistu jsem ještě nesoudil. To by mohlo být zajímavé. Zabil někoho?“

Osudov se pokřižoval. „Bože pravoslavných! Kéž by to byl anarchista. Tohle je něco mnohem horšího a proto jsem napsal na ministerstvo, aby vybrali někoho schopného a hlavně, pane kolego, hlavně, aby měl jisté schopnosti, které by ho předurčovaly k tomu, aby byl schopen toho vyvrhele odsoudit!“

„Chcete snad říct, že tím, kdo byl vybrán jsem já?“ řekl Krivozubov a ruka s čajem se mu zastavila na půli cesty k ústům.

„Jistě,“ přisvědčil Osudov. „Jak jsem již říkal. Vy jste vyvolený. A to vyvolený samotným carem!“ dodal vážně a ukázal na obraz cara Mikuláše, který visel na protější stěně. „Nechť vládne ještě mnoho let.“

„Sám báťuška mne vybral, abych přijel?“ divil se mladík z Petrohradu a nevěřícně zavrtěl hlavou, až mu plavá kadeř sjela do čela. „Ale to je mi divné. Já cara téměř neznám. Viděl jsem se s ním vlastně jen jednou, a to, když jsem byl s ostatními nově jmenovanými soudci na recepci v Zimním paláci.“

„Evidentně to stačilo k tomu, aby si vás zapamatoval, pane kolego. Váš strýc, hrabě Volkov mi psal, že Jeho veličenstvo, bylo vámi, jak to jen říct? Ano, bylo zaskočeno. To je ten správný výraz. Prý i Rasputin se podivoval. A to už je co říct! Ostatně, i já jsem vámi jaksi konsternován.“

„Račte odpustit mou troufalost, pane předsedo, ale říkal jste přeci, že mi na základě doporučujících listin plně důvěřujete,“ ozval se dotčeně Krivozubov, „a teď vedete řeči, které to snad zpochybňují.“

Osudov zdvihl v omluvném gestu ruce. „Pardon kolego. Nevyjádřil jsem se asi přesně. Jsem vaší osobou konsternován, ale to je jen dobře. Já dosud nikoho takového nepoznal. Hrabě Volkov psal, že car pro nově jmenované soudce nechal připravit zábavný program. Pozval oblíbeného komika Vladimíra Ilijiče Uljanova, který hostům vyprávěl nějaké komické příběhy o sedláčcích. Jak si jednou sedláci nechají rozorat meze a pak budou tak dlouho hospodařit, až pomřou hlady. A nějaké podobné veselé historky. Jeho veličenstvo se smálo, že je štěstí, že vládne on a ne ten humorista. A i všichni ostatní se chechtali, až se po vzácných kobercích váleli. Jen vy prý ne! A díky tomu si vás car zapamatoval.“

„Pravda. Já vskutku humoru neholduji, a abych se přiznal, ani nepovažuji za vhodné, aby se soudce zabýval něčím tak přízemním. Soudce musí být vážný a přísný,“ zachmuřil se Krivozubov. „Jenže pořád mi uniká souvislost s mým jmenováním, sem do Jekatěrinburgu.“

„Souvisí to velmi, můj drahý kolego. Jak jsem říkal, máme tu ve vazbě nebezpečného živla. Je to takový budižkničemu. Táhl od vsi ke vsi a za polívku a piroh vyprávěl po hospodách vtipy.“

„A jistě v nich i loupil, ne?“

„Kdepak. V jistém smyslu, je ten živel člověk slušný a dosud nebyl trestán.“

„Proč je tedy ve vazbě?“ zeptal se Krivozubov a usrkl čaj.

Předseda Osudov významně vztyčil prst. „Poněvadž vyprávěl politické anekdoty a ne jen nevinné fórky. Konkrétně vyprávěl nějakou anekdotu o carovi.“

„Aha. A v čem je problém? Za politickou anekdotu je podle její délky, pět až deset let ve vyhnanství. Pokud je o Jeho veličenstvu, tak se dává dvojnásobek za urážku cara,“ řekl Krivozubov, a ještě dodal: „A ten kdo se takové anekdotě směje, je odsouzen na rok káznice. Respektive na dvojnásobek.“

„Velmi správně kolegáčku,“ vzdychl Osudov. „Velmi dobře si to pamatujete. A právě to je náš problém, na který doplatili dva soudci z mého soudu a pro který toho vyvrhele nelze odsoudit!“

Krivozubov si nervozně poposedl v křesle a potom se naklonil k předsedovi. „Tak a teď už tomu vůbec nerozumím. Proč ho nemůžete odsoudit a proč na to doplatili vaši dva kolegové? Má ten člověk nad sebou snad nějakou mocnou ochranou ruku, nebo co? Vždyť není vyšší autority na zemi, než je sám car, proti kterému ten vtip vykládal. Kdo by ho mohl chránit? Cizí velmoc?“

„Nikoliv,“ téměř vykřikl Osudov a vzal hlavu do dlaní. Pak tichým hlasem pokračoval: „Sama anekdota je jeho ochranou! To ona ho chrání a likviduje mi lidi! Je prý tak vtipná, že nikdo neodolá a musí se jí začít smát. Teď mě pečlivě poslouchejte. Vyložím vám celou tu historii.

Před měsícem přišlo udání, že ten vandrák vykládal vtip o báťuškovi Mikulášovi. Tak policejní ředitel poslal četníky, aby ho sebrali a vzali do šatlavy. Až potud šlo vše hladce. Druhý den bylo stání. Bývalý kolega Krasin to měl soudit. Přivedli vandráka do síně a Krasin na něj spustil, proč tam je a co provedl. Vandrák se přiznal. Vtip prý říkal. Krasin na to, aby ho tedy řekl před soudní stolicí. Vandrák ho řekl a považte, kolego, co se stalo. Soudce Krasin se smál, až spadl pod soudní stolici a nemohl vynést rozsudek! I strážní se smáli, až se za břicha popadali.

Když jsem přišel do soudní síně, přilákán tím hlaholem, nevěřil jsem vlastním očím. Tak se ptám Krasina, co se děje a on na to, že slyšel vtip o carovi a že je k popukání.

Probůh, tak co jsem mohl dělat? Musel jsem Krasina a ty dva strážné odsoudit za to přiznání ke dvěma letům káznice!

Chtěl jsem vynést rozsudek i nad vtipálkem, ale Krasin mě zapřísahal, ať od vandráka nechci nic, ani za živého Boha slyšet, nebo dopadnu stejně. A nelze odsoudit chlapa za to, že o něm někdo jen tak říká, že povídá anekdotu o carovi. Ten vtip je třeba slyšet a pak posoudit přiměřený trest!“

„Ale to je příšerné!“ zděsil se Krivozubov. „Ale říkal jste, že to postihlo dva kolegy?!“

Osudov přitakal. „Ano. Druhý byl bývalý kolega Dubenko. Ten byl obezřetnější, to je pravda. Když přivedli vandráka do síně a on na něj spustil, jak je to s tím vtipem, vandrák chtěl začít vyprávět, ale Dubenko ho přerušil, a řekl mu, aby anekdotu napsal na papír a podepsal se. I to by pro odsouzení stačilo.

Chlápek tedy vtip napsal na list papíru a strážný jej předal Dubenkovi. Ten si to přečetl a bylo to tu zase!

Chudák kolega. Má ženu a pět dětí! Kdo je bude živit, když jsem ho musel poslat do vězení?! O těch strážných nemluvě…

A vandrák? Zase bez trestu, protože od té doby se nikdo na onen kus papíru neodvážil podívat, natož, aby si ten vtip nechal vyprávět. A právě proto, můj drahý kolego, jsem se opovážil požádat o pomoc v Petrohradu u ministra. A poslali mi vás. Vás. Naprostého suchara, který se prý nebyl, a není schopen zasmát ničemu a nikomu. To vy, musíte odsoudit onoho vandráka! Ve vás vkládám své naděje na další existenci soudu v Jekatěrinburgu. A právě proto jsem vás zkoušel Jefimem a jeho šaškováním, kterému se každý směje. A vy jste obstál na výbornou. Vy jste vyvolený k tomu, abyste si vyslechl vše ničící anekdotu a již dnes večer pronesl s chladnou tváří rozsudek. Proboha! Vždyť nás ten vandrák jinak úplně zničí!“

Předseda soudu Osudov domluvil a chytil se za srdce. Těžce oddychoval a s očima plnýma naděje se díval do netečných očí Krivozubova, ve kterých nebyla ani jiskřička, naznačující nějaký smysl pro humor.

Krivozubov seděl tiše a nehybně snad minutu. Pak vážně kývl hlavou a pravil: „Pochopil jsem. Vždycky jsem tušil, že pro mne osud chystá podobný případ, ve kterém prokážu své služby Jeho carskému veličenstvu. Jak pravíte. Jsem vyvolený! Nezklamu vás!“

Soudce Osudov sepjal ruce a oba pak společně padli na kolena a začali se modlit k Bohu všech pravoslavných.

Druhý den ráno, pak v káznici města Jekatěrinburgu přijali nového vězně. Údajně to byl ten nejveselejší vězeň, jakého tam kdy měli. Prý před ním stačilo říct jméno Mikuláš a bývalý soudce Krivozubov se smíchem svíjel na pryčně.

Další den, předseda soudu Osudov objednal u stavaře Maselnikova zedníky. Měl jen tři podmínky. A to ty, že mají být hluší, němí a analafabeti. Osobně je pak odvedl k jisté cele ve vazební věznici, do které vhodil list papíru a přikázal zedníkům, aby dveře zazdili.

 Třetí den, pak odepsal, velitel strážných, ze stavu jednu celu a jednoho vězně a Osudov si konečně mohl oddychnout…

KONEC

Jak jsme vyvolávali ducha

Nedávno se principál rozhodnul, že zjistí, co bude s cirgusem dál.

To víte. Léto je na ústupu a pomalu nám končí sezóna. Začal teda bilancovat, aby zjistil, jak to bude a jestli nebudeme příští sezónu balancovat nad propastí.

My teda nad ní balancujeme imrvére, ale teďkonc je to docela nahnutý. Skoro jako ta věž co jí mají nad jednou pizzerií.

Probíral se účetnictvím a vydával u toho prapodivný zvuky. Když skončil s prohlížením a přestal kvílet, tak chvíli jen tak tiše seděl s rukama v klíně a koukal někam do nebe. Pak řek jenom, jedno slovo: „Kludský!“

To nám všem zatrnulo a po zádech se nám proběhnul děda Mráz. Abyste rozuměli. Jak je někdo v cirguse takhle nepřítomnej duchem, a neví si rady, začne se určitě brzo radit právě s tím duchem! A to není žádná sranda vážení! Navíc zrovna s duchem Kludskýho!

Principál Bancrotti naštěstí sahá k tomuhle řešení jenom výjimečně. Vyvolat ducha Karla Kludskýho je nebezpečná věc.

Copak vo to. Von byl starej Kludskej celkem dobrák a prej rád lidem vod kumštu poradil. A ani jako duch není špatnej člověk, ale přece jenom … Nikdo totiž nikdy neví, jestli se objeví právě Kludskej a né jeho paní, což byla sice taky stará dobračka, ale byla i hrozná drbna. Takovou Kludskou pak odvolat není nic jednoduchýho. Mele a mele …

Potom je tu ještě jedna potíž. Kludskej měl to svoje stádo cvičenejch slonů. V nejlepších letech mezi válkama jich vystupovalo i dvacet pět najednou! No prostě nikdy nevíte, jestli se objeví jenom éterickej starej pán, nebo jestli se objeví i těch dvacet pět slonů.

Oni jsou teda taky jenom éterický bytosti, jenže když se najednou podělá dvacet pět éterickej slonů, tak to pak smrdí, jako by se posralo stádo normálních slonů! Prostě riziko!

Jenže Bancrotti byl asi opravdu nešťastnej. To jsme na něm poznali. Za prvý hrozně vzlykal, a když jsme ho odřízli, tak nadával, že nemá cenu žít!

Jenže my jsme si mysleli, že to cenu má. Teda né Bancrottiho život, ale životy naše. Cirkus po něm určitě nezdědíme a kam bysme asi tak šli?! Je tady kolem třiceti cirkusů a všude je plno. Museli jsme prostě jít do toho vyvolávání ducha!

Po setmění jsme se sešli v manéži. Rekvizitáři připravili velkej kulatej stůl, na kterým normálně jinak vystupuje hadí žena. Sesedli jsme se kolem a Bancrotti zapálil uprostřed stolu velkou svíčku.

Jako vývojku pro ducha, Bancrotti určil kouzelníka Dona Boscy de Domu. Ten se vyzná ve všelijakejch okultních a obskurních záležitostech. Boscymu se do toho moc nechtělo, protože si dobře pamatoval, jak před dvěma lety dělal privátní seanci na výročním zasedání „Klubu skeptiků“. Astronom Grygar tehdá prej nechtěl věřit, že je to možný, a tak jim to předvedl. Vyvolal Grygarovic kolegu Galilea. Jenže Galileovi se pak nechtělo zpátky. Boscy ho nemoh odvolat ani Bohem, ani ďáblem, ani výhružkama. Skeptici z toho byli špatný, obzvlášť po tom, když jim Galileo začal vysvětlovat, že se tehdá seknul, a země je ve skutečnosti velká krychle, která pluje v misce plný borůvkovýho džemu. Nakonec si skeptici racionálně navzájem vysvětlili, že jde jenom o výplody jejich mozků, který jsou oblouzněný špiritusem a výpary z pokusů. Pak Boscyho i s Galileem vykopli na ulici. Boscyho se Galileo držel jako klíště. Prej: „Vyvolals mne mágu. Starost o mne padá na bedra tvá!“ Tak co mu zbejvalo. Když Boscy ujistil Galilea, že se v hospodách pořád ještě točí, tak s ním chodil i na pivo. Pak jednoho dne Galileo zmizel. Prostě jen tak. Boscyho to štvalo. Jednak si na Galielea docela zvyknul a hlavně. On tenkrát zmizel bez placení!

Prostě Boscymu se do vyvolání Kludskýho nechtělo, ale byl jedinej, kdo to umí, takže po nějakým přesvědčování do toho šel.

Bancrotti umí přesvědčit. Bejčák je holt bejčák!

Seděli jsme kolem stolu a byla úplná tma, až na to světýlko ze svíčky.

Boscy řek: „Každý teď uchopí své dva sousedy …“

„Jau!“ zařval jsem, když mi na tváře z obou stran přistály facky. Jedna od Saskie a druhá od Sabríny.

„Boscy myslel za ruce a né za stehna ty bejku!“ zařvaly na mě obě.

To to taky mohl říct snad hned nééé?! Chytil jsem je teda za ruce a čekal, co bude.

Boscy protáhnul obličej a napomenul nás, že nemáme rušit seanci. Pak začal něco mrmlat. Do šapitó se pomalu začalo vkrádat tajemno, a taky nějakej divnej chlad.

Plamínek svíčky se zatřepotal a Boscy se do tmy zeptal: „Jsi tu duchu Karla Kludského? Jsi tu duchu majitele největšího cirkusu, který kdy zde existoval? Jsi tu duchu?“

Bancrotti šeptnul: „Myslím, že tu nějaký duch je … Ale fuj … Teda přiznejte se! Kdo měl k obědu ty fazole?!“

Wolodijowski potom musel nutně opustit tajemnej kruh, protože to fakt bylo hrozný!

Boscy po vyvětrání pokračoval: „Duchu Karla Kludského. Snažně Tě prosíme. Zjev se nám a dej nám odpovědi na naše otázky. Vyber si mezi námi médium, kterým k nám budeš promlouvat.“

Sabrina se najednou začala divně kymácet, a hodně divným hlasem něco skuhrala. Byl jsem z toho celej vyděšenej, protože seděla vedle mě. Vypadalo to, že chce něco říct a taky měnila barvu, jak bylo vidět v tom slabým světle svíčky. Nějak tmavla a dělala: „Echrrrm … Ehmchrrrm …“ Vypadalo to příšerně. Boscy úpěnlivě šeptal, ať jí nepouštíme ruce, že z ní určitě cosi vyjde. Sabrína měla vykulený oči. Ještě udělala jednou to „echrrrmmm“ a na stůl fakt cosi vypadlo!

Bohužel to byla jenom Bonpara, kterou se Sabrína dusila.

„Ty jelito do smokingu navlečený! Ještě jim říkej, ať mě nepouštěj, když mi zaskočí bonbón! Málem jsem se udusila! Tohle si dělejte sami a beze mě. Jdu pryč!“

Tak se pokračovalo bez ní. Boscy znova začal: „Tak ještě jednou. Karle Kludský. Haló. Karle. Karle jsi tu?“

Choreograf narcis Esttet, co seděl naproti mně, náhle ztuhnul a s líbezným úsměvem prones: „Ano jsem. Vítám vás tu všechny v divadélku ve Slaném. Sem do Slaného jezdím rád …“

Bancrotti obrátil oči v sloup: „Tak. A teď je někde Karel Gott, docela a úplně bezduchej.   Hele Boscy odvolej ho. Nebo nám tady bude Esttetovým prostřednictvím sladit kafe. K sakru já potřebuju Kludskýho! Chápeš? Kludskýho!“

Boscy se pustil rukou ostatních a vstal: „Šéfe, asi to nepůjde. Nějaká blbá konstelace, nebo co. Zkusíme to třeba zejtra. Dneska jsem vyčerpal svojí duchovní sílu. Balíme.“

Tak jsme se zvedli a šli. Co se dalo dělat. Duchům neporučíš. Jenže …

V noci jsem měl těžký sny. Pořád jsem se v posteli převaloval a zdálo se mi o všem možným i nemožným. Pak přišel jeden sen. V tom snu ke mně přišel klaun Zapata. To bejvávala slavná klaunská famílie, co jí měl angažovanou právě Kludský. Zdálo se mi, že mě pořád tahá za rukáv od pyžama a ukazuje k šapitó. Tak jsem v tom snu vstal a šel za ním. Zapata odhrnul závěs do manéže a tam jsem uviděl ten náš stůl a na něm svíčku, kterou nikdo nesfouknul. Spadla a vypadalo to, že od ní chytne ubrus. Tak jsem pochopil, že od ubrusu by chytil stůl a od stolu piliny a tak dál a dál. To jsem plně pochopil.

Tak jsem tam v tom snu stál a moudře pokyvoval hlavou, jako, že to plně chápu. Pak mi dal Zapata pohlavek a řekl: „Tak to snad zvedneš ne?! Madonna mia. Nebo vyhoříte.“

 Když jsem jí zvednul a sfouknul, chtěl jsem odejít z manéže. Jenže v tu ránu Zapata zmizel a v manéži se objevilo světlo. Moře světel. A v manéži v těch světlech stálo deset slonů. A před slonama starej, bělovlasej pán, ve fraku s kytkou v klopě. Koukal jsem jako blázen. Pán ke mně přišel a vzal mě kolem ramen: „Je jich jenom deset. Máte malou manéž. Omluv moje zpoždění, ale musel jsem Babyho ještě naučit jeden trik. A navíc. Mně se nechtělo mluvit před nima. No před těma, co tady byli s tebou. Neboj se. Vy vydržíte. Nebude to lehký, ale vydržíte. Chtěl jsem to říct tobě. Vy klauni jste totiž duší každýho cirkusu. A tak to bude, co svět světem stát bude.“

Pak vytáhnul z kapsičky hodinky na řetízku a řek: „Už musím. Nahoře čekají.“

Ve snu jsem zůstal stát a koukal jsem se, jak to všechno mizí, jako v nějaký páře. Starej pán si mě všimnul a ještě se usmál: „Chceš se ještě na něco zeptat?“

„Jo chci,“ vykoktal jsem.

„Nu tedy?“

„Těch slonů je deset. Hele, kdo ten sajrajt tady pak uklidí, co?!“

Starej pán vytřeštil oči a podíval se do kopule stanu: „Bože! Za co?!“

Pak zmizel, jak se objevil. Byl to zvláštní sen. Jenom je mi divný, proč jsem se ráno probudil se svíčkou v ruce a pyžamo jsem měl od pilin.

Jo a taky mahud, co vodí slona, strašně řval. Prej kdo dal Bimbovi sníst tolik žrádla, že je v manéži tak naděláno… Tak nevím, jestli to byl vážně jenom sen!

KONEC