Když nemůžeš, tak nemůžeš!

Když nemůžeš…

Nerad běhám. Tedy, nerad… To je slabý slovo. Já běhání nesnáším. Dokonce se mi přímo hnusí! A vůbec nechápu, proč bych měl běhat jen tak. Prostě jen tak odněkud někam, aniž bych tam někde něco chtěl. Jako próč?! Lidi zlatý. Vždyť já si radši nechám ujet před nosem autobus, než bych se přinutil k poklusu.

Mě honit pes, tak si radši lehnu a budu předstírat nechutnou mrkev, než abych před ním zdrhal.

A proč byl na Bílé hoře zmasakrovanej celej pluk Moravanů? Houby hrdinové u zdi obory, který chtěli bojovat až do konce. Padli tam, protože byli líní zdrhnout. Taky bych tam padnul! Takovej jsem já člověk!

Už od dětství každýmu tvrdím, že běh je pohyb nedůstojný džentlmena. A když mi někdo začne vykládat, jak je takovej jogging zdravej, odpovídám protiargumentem, že Karel Hynek Mácha kdysi běžel z vrcholku Radobýlu až do Litoměřic, přičemž si uhnal zápal plic a pak na následky toho zdravýho pohybu dočista umřel.

Jako fajn, já připouštím, že u něj ten zápal plic byl poněkud zkomplikovanej i tím jeho syfilisem, ale hlavní příčinou smrti bylo prostě uhnání z běhu! Vidíte? Dopadl stejně jako ti mušketýři od obory. Jenže ti, na rozdíl od něj, aspoň padli důstojně a né v propoceným tílku jako Mácha! Si říkejte, co chcete!

Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaká líná lemra, která furt leži na gauči a jenom vymýšlí ptákoviny. Kdepak. Já se hejbu rád a s chutí. Kolo mi nevadí. Tůry mi nevaděj. A plavání mě vyložen baví. Jen ten běh né a né.

No, ale protože se kolem mě v poslední době vyrojilo hafo běžců obojího pohlaví, kteří do mě imrvére ryli, proč si s nima nejdu někdy zaběhat a jak je to strašně fajn, tak jsem i já jednoho dne podlehnul a řekl si, že ten úžasnej běh pro zdraví musím zkusit.

Prostě jsem podlehnul představě, že mě při tom čekaj nějaký úžasný zážitky a po prvních dvou kilometrech se dostaví ta slibovaná euforie a tělo zaplavěj endorfiny a já budu běžet v nějakým rauši a budu se u toho tvářit jako svatej František, když kázal lesní zvěři a kolem bude všechno duhový jako v nezávislým filmu šedesátejch let a prostě vůbec to bude sportovní orgasmus nejvyšší třídy a já k tomu jako bonus ještě shodím nějaký to kilo. Aspoň takhle mi to nějak všichni líčili.

Jsem člověk nedůvěřivej a né tak snadno podlehnu svodům. Ale tohle znělo prostě tak lákavě. Prostě, za trochu bolesti fůra štěstí.

Takže jsem jednoho dne na sebe vzal starý triko a šortky. Obul si tenisky. Do taštičky dal mobil na kterým jsem spustil aplikaci, která mi měla změřit čas a vzdálenost, po kterou jsem měl prožívat ty exaktický stavy.

No, asi takhle. Já to nebudu nijak prodlužovat a líčit vám, co všechno jsem prožíval během těch čtyř kilometrů, co jsem střídavě urazil poklusem a chůzí.

Nadšení a euforie? Sportovní orgasmus? Duhovej svět?

Ty vole! Hovno!!! Hovno endorfiny! Tak akorát pot krev a slzy. Za chvíli vás nohy bolej jako by si vás vzal do parády sám kat Mydlář. Jehly pod nehtama jsou proti tomu akupunktura! Já ani netušil, co všechno za svaly na těch nohách mám! A k čemu mi tam vůbec jsou?! Leda tak na to, aby mě do nich braly křeče. Pot v očích. Pot na zádech. Pot na krku. Pot… no ani nechtějte vědět kde všude!

Hele, a to určitě znáte, ne?! Zátopek: „Když nemůžeš, přidej víc!“

Ty kráso! To není citát hodnej citování a šíření mezi lidma. To je citát na pár facek! Tomu se to kecalo, když byl na běhání nadanej od pánbíčka. Já bych ho posadil před prázdnej papír a řekl mu: „Tak hele, Emile. Tady napíšeš stránku vtipnýho textu, a kdyby tě náhodou nic nenapadalo, tak prostě buď vtipnej víc!“

Bych ho pak chtěl vidět. Kde nic není, nic navíc nevydolujete ani náhodou.

No, ale doběhl jsem. Údaje na aplikaci tak akorát pro ostudu a já těsně před zhroucením. A nelžu vám. Dva dny. Celý dva dny mi z toho bylo blbě. A to tak blbě, že se k něčemu takovýmu, jako je běh, už nikdy nehodlám vracet.

A je mi úplně jedno, že mi celej tenhle módní běžeckej vlak kamsi ujede. Já ho totiž dobíhat nebudu!!!

PS: Jo, ale zhubnul jsem. To jak jsem ty dva dny nemohl jíst…

Fejeton: Mark je sadista aneb Nervy na síti

Občas se člověku stane, že si něco uvědomí teprve, když už s tím nemůže nic udělat. Například až po otištění fejetonu se chytí za hlavu a zvolá: "Ale Zuckerberg nenosí brýle!"

Ale to je fuk, ne?!

Mark Zuckerberg je regulérní sadista, který se vyžívá v trápení a rozčilování lidí! To tvrdím. Za tím si stojím a je mi fuk, jestli mu to někdo vyžvaníte a on mě za tohle tvrzení bude žalovat.

Jo, kdybyste náhodou netušili, kdo je Mark Zuckerberg, tak to není žádný cukrovarnický magnát, ale jistý obrýlený Američan, který jednoho dne uvedl do chodu seznamku pro pár stovek studentů a ona mu z ní vypučela poněkud monstrózní sociální síť, která nese náze Facebook. No, a kdo z vás netuší, co je Facebook, tak snad ani nemusí dál číst, protože jen těžko pochopí, o čem budu psát.

Jako, abyste si nemysleli. Já nikoho z vás nepodceňuji. Já se snažím psát tak, aby mé texty pochopil úplně každý. Prostě, aby to bylo pro každého jasné a pochopitelné. Snažím se nedělat žádné kudrlinky pro znalce literárních skvostů, ale napsat jasné sdělení.

Konečně, račte posoudit sami. Aspoň uvidíte mou všestrannost a genialitu, které se až sám děsím. Krátká báseň: Chyba ve svádění. (Mohl bych jich dát víc, ale zhledem k tomu, že jsem i přirozeně skromný, stačí na ukázku jedna.)

Skládal jsem jí origami a lákal jí na tatami. Ještě teď mi srdce buší, když vzpomenu si, jak roloval jsem pro ní suši. Leč všechno marno bylo činění. Já neměl ani tušení, že nebyla to Japonka, ale chladná Laponka.

Jak račte vidět, báseň je jasná a není na ní nic k nepochopení. Jen snad musíte mít jisté znalosti a povědomí o národnostech a jejich zvycích. Ale jinak s ní jistě nemáte problém, že?! Ovšem tohle teď necháme stranou. O tom to dnes není. Dnes je to o tom, že pan Zuckerberg je krutý člověk, který pod záminkou spojování lidí, vytváří skupiny nervově zdeptaných uživatelů Facebooku.

Vám, co Facebook nepoužíváte a přesto jste nedali na mou radu a dočetli jste až sem, se to pokusím vysvětlit. Ta deprese vzniká zcela jednoduše. Představte si, že jste člověk, který něco tvoří. A nebudeme chodit daleko. Takže si představte, že jste třeba já a napíšete právě tu básničku o svádění. Chvíli na ní koukáte. Trochu to dopilujete, a když se vám do druhého dne nezhnusí, rozhodnete se jí vystavit na „zdi“ vašeho profilu na Facebooku.

Dobrý, paráda. Nyní ovšem nastává něco, co zná téměř každý uživatel zmíněné sociální sítě. A tím je čekání. A čekání na co?! Uživatelé už vědí, nebo aspoň tuší a ostatním to rád řeknu. Jde o čekání na uznání v podobě LIKE, neboli lajkování. To sedíte u počítače, nebo držíte tablet, či telefon a zíráte a zíráte. A pak to přijde. Zhruba do minuty se u vašeho příspěvku objeví první palec nahoru. Konečně! Povyskočíte na židli a spokojeně si mnete ruce. Váš příspěvek zabral. A proč by taky nezabral, když víte, že je sakra dobrej, néééé?!

Po prvotním nadšení zjistíte, že to byl některý z členů vaší rodiny. Je to od nich pochopitelně hezké, ale jak už zkušení lovci lajků vědí, palce a jiné reakce od nejbližších příbuzných se tak úplně nepočítají. Proč ne?! Protože příbuzní, alespoň ti nejbližší jsou vázáni nepsaným zákonem reciproční výměny lajků! Ten pravý a hodnotný lajk (né že mi od dnes nebudou příbuzní nic lajkovat) přichází až od vzdálenějších přátel. Ano, od přátel, které jsme možná nikdy ani osobně neviděli. To jsou lajky, kterých si člověk, v tomto případě humorista, váží a kterým se téměř klaní.

A co je ještě hodnotnější než lajk od téměř neznámého člověka? Je to sdílení příspěvku. To potom sprásknete ruce a řeknete si, že vaše práce měla smysl. Kohosi jste pobavili natolik, že ten kdosi, se rozhodl, že vaším příspěvkem pobaví další lidi. A to je prostě super a paráda a sláva nám, věnce sem a špunty ven!

Je mi jasné, že je to poněkud infantilní a dost to vypovídá o vaší ješitnosti. (No jasně, že o vaší. Jsem psal, představte si, že vy jste já!) Ale vážení, co naplat?! Píšete to snad do šuplíku?! Píšete to pro lidi. A jak jinak zjistíte, že se to lidem líbí, než že to dáte veřejně v plen?! Tak vidíte!

Ale proč jsem na začátku psal, že M.Zuckerberg je sadista vytvářející deprimované jedince?! No protože to někdy probíhá úplně jinak. Vystavíte. Sedíte. Zíráte a co se nestane?! Nestane se vůbec nic. Jen pár lajků od příbuzných a jinak pusto a prázdno! Vidíte?! Dovedete si to představit?! Fajn, já beru, že vám je třeba jedno, když vám nikdo neolajkuje sdělení, že jste právě obědvali svíčkovou. Tak co, no?! Obědváte každý den, ale napíšete každý den básničku?! Tak proč vám to, u všech zatracenejch čertů, nechce nikdo lajkovat?! To je to tak špatný?! Vážně?! A umíte vlastně vůbec něco, když to lidem nestojí ani za hloupý kliknutí myší?! A jsou to vůbec vaši přátelé?! Houby s octem, přátelé! Je to banda ignorantů a nic jiného!

Uf, jsem se zase rozčílil. Tak to vidíte. A kdo za to všechno může?! Jeden brejlatej Američan za to může. Tak je to!

Fejeton v měsíčníku EnterDC najdete zde

Fejeton: Dejte vejce malovaný nebo aspoň bílý...

Fejeton najdete

ZDE

Velikonoce jsou príma. Jaro je většinou už v plném proudu, ráno je brzy vidět a večery se prodlužují. Vzduch voní svěžestí... No, vlastně jak kde. Tuhle jsem čekal v okrajové čtvrti Boletice na autobus a díky intenzivní práci tamních zemědělců jsem uvažoval o tom, že plynová maska by nemusela být špatným doplňkem moderního muže. Ten puch hnoje byl vskutku monstrózní. Na druhou stranu si ovšem uvědomuji, že většího výnosu brambor se jen těžko dosáhne poléváním polí Channelem číslo pět, takže jsem to se sebezapřením vydržel až do příjezdu autobusu, do kterého hned na příští zastávce nastoupilo několik individuí, která byla cítit tak, že jsem hnůj okamžitě vzal na milost a skoro ho začal srovnávat se svíčkou navoněnou skořicí a jablkem. 

Ale vrátím se tam, kde jsem začal. Však vy, jako moji (snad) věrní čtenáři, dobře víte, že bych to ani nebyl já, kdybych si trošku nezadržkoval před tím, než začnu být optimistický a pozitivní, že?!

Tedy, Velikonoce mám rád. Napucnu se vajíček a všemožných vaječných salátů a pomazánek. A nějaká ta omeletka navrch taky není špatná. Z toho jste jistě poznali, že nemám rád jen Velikonoce, ale miluji i jejich hlavní produkt, kterým jsou vejce.

Je tedy pravda, že já bych těch vajec neměl jíst tolik, protože mi to doktor zakázal, ale kdo by poslouchal doktory. Prosím vás. Kdo by poslouchal to jejich věčné strašení kornatěním tepen, infarkty a já nevím čím vším ještě. Pche. Takové záhrobní strašení pouštím jedním uchem tam a druhým ven.

To máte to samé jako s kouřením. Na krabičkách jsou ty šeredné fotografie umrlců a umírajících, navíc doplněné o sdělení, která vám oznamují, co všechno se s vámi stane pokud si zapálíte. Upřímně řečeno, docela by mě zajímalo, jak letitého vášnivého kuřáka od kouření odradí informace, že ztratí plodnost. Takového padesátiletého chlapa zcela jistě tato informace dostane do kolen a v trafice se před prodavačkou nekontrolovatelně rozpláče. To naprosto určitě.

Jo, ale já původně psal o vejcích, jestli se nepletu. Prý bych jich neměl tolik jíst, protože mám příliš vysoký cholesterol. No tak ho mám vysokej, a co má bejt, sakra práce.

Prostě mám tedy vejce rád a je mi celkem jedno, co obsahují. No, vlastně mi to úplně jedno není. Třeba salmonelu by obsahovat nemusela. To fakt ne. Ale pokud obsahují jen to, co mají, tedy bílky, žloutky a cholesterol. Zkrátka, všechny ty ingredience, které spolu s olejem, majonézou a dalšími ochucovadly způsobí, že se vám budou dělat boule za ušima. No a taky poněkud nafukovat břicho, ale jednou za rok se to snad dá vydržet.

Ovšem, abyste k těm vejcím přišli, je nutné si je nejdřív vykoledovat a to je trošku problém. Tak za prvé. Ke koledování je potřeba mít pomlázku a znát nějakou tu velikonoční říkačku. Ti zručnější a znalejší pradávných lidových postupů si na proutí zajdou sami a stejně tak si sami upletou pomlázku, kterou si pak ozdobí pentličkama.

My, co jsme sice znalí lidových tradic, ale jen tak nějak v teoretické rovině, si pomlázku koupíme na trhu. Pokud již na trhu mají vyprodáno, můžeme vyhledat některou z podivných figurek, které se právě kolem Velikonoc začínají zjevovat na parkovištích supermarketů, a které sebou v podpaží vláčejí svazky pomlázek. Ačkoliv má smlouvání, a vůbec nákup od těchto individuí jisté kouzlo, tak trochu si připadáte, jako byste místo pomlázky kupovali crack někde v Bronxu, já osobně doporučuji zakoupení pomlázky na trhu, jelikož vyšupání má děvčeti přivodit omlazení a nikoliv kožní problémy.

Nu. Máme chuť na vajíčka. Máme i pomlázku a nyní se již jen naučíme říkačku. Takové prosté Hody, hody, doprovody, nemusíme jen tak odříkávat. Kdo je hudebně nadaný, může to zkusit na nápěv titulní písně z filmu Horečka sobotní noci. Však to znáte. Jak jde Travolta ulicí a do toho fistulema zpívají Bee-Gees. To by znělo asi tak: Hodyhody-Hodyhody-Ho-Ho-Ho-Ho-Doprovodýýý...

A kdo bere Velikonoce tak nějak duchovně, může zkusit nápěv Ktož jsů Boží bojovníci. Což by bylo asi tak: Hody hódý doprovóóódýýý, dejte véééjce malováááánýýý atd atd.

Ale ať to budete jen tak odříkávat, nebo zpívat (ono vám stejně po tom desátém panáku už nebude rozumět) mějte na paměti, že ty holky a paní máte pomlázkou jen plácat, tak, aby vám měly chuť nějaký to vejce dát. Pomlázka neslouží k tomu, abyste z nich tu vejslužku vymlátili. Hergot. Jste koledníci a né barokní výběrčí daní!

No, a hlavně a to je nejdůležitější a je třeba si to pamatovat, koleduje se dopoledne. A to je ten největší problém. Tedy aspoň pro mě. Zatraceně! Může mi někdo vysvětlit, proč bych měl vstávat ve volnej den někdy kolem sedmý?! Já to tedy nechápu a jak jsem starej, tak se mi takový vstávání povedlo snad jen pětkrát za život. No, a proto, vážení, proto já vždycky ty saláty, pomazánky a kdovíco ještě, dělal vždycky jen z vajec bílejch a nikoliv barevnejch, jak by se slušelo. Ale vzal to čert. Vejce, jako vejce. A je úplně fuk, jestli jste si ho ráno vykoledovali, nebo jestli už vám dva dni leželo v lednici. Cholesterol je stejnak v každém! Tak co!

Promrzlý fejeton

Únorový fejeton pro měsíčník Enter DC

s názvem

Promrzlý fejeton

najdete ZDE

Naprosto upřímně se přiznám, že nesnáším zimu! Ano, stokrát ano, nemám jí rád. Naprosto nechápu, jak někoho může rozněžnit pohled na zamrzlá okna a sněhové závěje. Na padající sníh, který zvolna zasypává promrzlou zem. Na hladké hladiny rybníků, proměněných v ledová kluziště. Na to jak srnky vycházejí z lesů a nechávají se vidět na bílých polích.

No to už stačí! Prostě – tak to vidí romantici. A já jejich pohled nechápu. Nebo, né že to nechápu. Já to jsem schopen pochopit u lidí, kteří všechnu tu „krásu“ sledují oknem z houpacího křesla a s hrnkem punče v ruce, zatímco jim kousek od nohou praskají hořící polena v krbu. Ale vážení! Drahouškové! Já se v zimě pracovně pohybuji venku! A to mi věřte, že v takovém případě zimu vidíte poněkud jinak než osoba, která zimou pouze proběhne z tepla do tepla.

Jak to vidí člověk, který pracuje v zimním čase venku?! No asi takhle...

Venku mrzne až praští, ptáci v hnízdech cvičí, aby se zahřáli! Na každé druhé zamrzlé louži se málem přerazíte! Na kost vyhublí jeleni žebrají u silnic o skývu chleba, hadice se vám v ruce zlomí jako kus klacku a jakási malá holčička támhle na rohu škrtá sirku za sirkou, aby si zahřála ruce! Ta poslední scéna je od bratří Grimmů a já neznám výstižněji vyjádřenou hrůzu zimního času! Brrr!

Tak takhle vidí zimu a mráz člověk, který do ní musí at chce nebo ne. A nechápu, opravdu nechápu, jak lidstvo mohlo přežít dobu ledovou. A kdyby jenom přežít. Naši předci dokázali v tom mrazu ještě ke všemu lovit mamuty, obří nosorožce a aby toho nebylo málo, sem tam ke svačině klepli nějakého jeskynního medvěda, který je rušil, když se rozhodli, že tu jeskyni vyzdobí loveckými výjevy, které turisté dodnes obdivují. Já být jimi, nevystrčím nos z jeskyně po celý dlouhý život. V případě prehistorických lidí by to činilo nějakých dvacet pět let, což už by se dalo někde v teplejším koutě útulné jeskyně nějak přečkat.

Někde jsem četl, že zimu bych měl mít rád, jelikož právě ta doba ledová snad zapříčinila, že jsme, jako lidstvo, inteligentní. Protože drsné podmínky prý člověka donutí víc přemýšlet a ty vymyšlené věci pak uvádět do praxe.

Jako já nevím, ale podle vědců to má být neoddiskutovatelný fakt, který se projevuje i v současnosti. Za příklad dávají africké kmeny, které žijí ve stálém teple, kde všechno roste tak nějak samo od sebe. Tudíž je nic nenutí něco vymýšlet a zlepšovat. Prostě na zem hodíte semínko a ono samo od sebe vytvoří cosi jako širý lán nad kterým by lecjaký sedlák zajásal.

Dobře, uznávám, je to možné, tvrdí to študované hlavy a asi na tom částečně něco bude. Zulukafrům kvete pšenka jak k květnu tak únoru. Krávy dojí jak v červnu tak i v lednu. Takže drazí Zulukafrové si s ničím nedělají těžkou hlavu a jen tančí, loví lvy a misionáře, to aby k té pšence bylo co přikusovat, a potom s přecpanými žaludky leží v chýších a ani je nenapadne, aby je něco napadlo.

Jediné, co je snad napadne je tak akorát rozzuřený sourozenec upečeného lva, nebo trestná výprava lorda Rusworma, přicházející pomstít nebohého misionáře. Ale nějaký inovativní nápad nikde.

Jak jsem už psal. Tuto teorii jsem ochoten akceptovat, ale jedno mi nejde do hlavy. Pokud platí tato teorie, měla by existovat i teorie opačná. A jaká?!

Podle mě, by měla existovat teorie, podle které by národy a etnika žijící v oblastech věčné zimy, měly být extrémně chytré. Co chytré?! Takové národy by měly být geniální. Mělo by se to tam hemžit nositeli Nobelových cen. Ta věčná zima by je měla nutit k intelektuálním supervýkonům. Za polárním kruhem. Na Sibiři. V té podivné zemi jménem Jutsko a já nevím kde ještě všude, tak všude tam by měl být v každém iglů, v každém kajaku nebo na ledoborci, minimálně jeden až deset géniů!

A je to tak? Pche. Není! Protože kdyby to tak bylo a zima nás hnala k nějakým mozkovým supervýkonům, museli by Eskymáci být v čele kybernetiky! A jsou snad? Leží snad Silicon Walley v Grónsku?! Myslím, že nebude politicky nekorektní, když napíšu, že Eskymáci nejsou vpředu ani ve vývoji kuličkových počítadel a Silicon Walley leží v oblasti pěkných hiců. Holt tak to je! Takže všechny vědátorské teorie jsou, jako téměř vždy, k ničemu!

Já si prostě myslím, že blbec je blbec a lenoch je lenoch, at už žije v chladném pásmu, tropickém pásmu nebo právě v tom našem pásmu, tedy v pásmu mírném, kde se střídá zima s teplem. A stejně tak je to s lidmi, kteří v té hlavě něco mají. On se takový génius může klidně narodit v rákosové chýši nebo právě v tom sněhovém iglů. A stejně tak jako se tam může narodit génius, může se tam narodit i úplný hlupák.

A co platí pro chýše a iglů, platí pochopitelně i pro nás a pro naše mírné pásmo. Rodí se tu jak chytří lidé, tak i blbci. A rodí se jak v palácích tak i chalupách a myslím, že je celkem jedno, jestli je zrovna léto s třiceti stupni, nebo zima s mínus deseti.

Například já jsem se narodil v té únorové zimě, v prostinké chaloupce, pacholkovi a děvečce...

Tak ne. To byste mi asi nezbaštili. Já jsem se narodil jako většina z vás v porodnici a žil jsem v činžáku v centru města. Únor ovšem zůstává v platnosti. Na něm si trvám.

Takže jsem se narodil, rostl jsem, prožíval zimy i léta, no a vidíte! Vyrostl ze mě bud chytrej spisovatel, nebo naopak, strašně hloupej škrabal. To už záleží na vašem úhlu pohledu a na tom, jestli vás tento fejeton pobavil, nebo znechutil. Já tedy budu doufat ve dvě věci. Za prvé. Doufám, že vás to pobavilo. A za druhé. Doufám, že tahle zima už má namále!

Fejeton: O smůle a štěstí

Novoroční fejeton pro měsíčník EnterDC

najdete

ZDE

Než jsme se stačili pořádně rozkoukat, je zase ten starý rok za námi a nový před námi. Po bujarých oslavách, střílení zátkami od šampusu a tancích na stole, přichází první leden, kdy nastává čas bilancování toho, co nám ten starý rok dal i vzal.

Tedy je pravdou, že někteří lidé, hlavně ti, kteří o silvestrovské noci stříleli špunty jak u Verdunu a při tanci skákali z jednoho stolu na druhý, začnou s tím bilancováním třeba až druhého ledna. Oni totiž prvního jen matně tuší, co se to v noci vlastně dělo a hlavně proč se to dělo a proč, u všech čertů, mají na čele fixou napsané to strašně sprosté slovo.

Tak tihle lidé rozhodně nemají prvního ledna nejmenší náladu bilancovat uplynulý rok, jelikož mají dost problémů s tím, aby si vzpomněli, kde včera v noci nechali ten mobil, natož aby si vzpomněli na to, co se jim za celý loňský rok přihodilo dobrého, ale i zlého.

Ovšem já předpokládám, že vy jste lidé střídmí a víte, jak se pije s mírou, takže jste nyní ve stavu, kdy jste schopni vnímat svět okolo sebe. No, a pokud jste na Silvestra taky poněkud přebrali, a budiž vám to přáno, pevně věřím, že tenhle fejeton čtete už ve stavu střízlivém (pane Novák, já vím, že vy to táhnete až do Tří králů, ale vy jste fakt velká výjimka) a tak nějak pochopíte smysl toho, co tu píšu.

Víte, já si občas vezmu starý kalendář a pak se jím probírám a vzpomínám na to, co se událo a jestli bych něco udělal znovu a stejně, anebo to udělal úplně jinak, či to neudělal vůbec. Ale protože já nejsem svým naturelem moc velký nostalgik, který s dojetím vzpomíná na své úspěchy, ba ani nejsem sebemrskač, který by se příliš trápil neúspěchy, a mnohem raději se dívám do budoucnosti (ano správně, jsem založením optimista), nakonec ten kalendář vezmu a hodím ho do odpadu. Co s ním taky jiného, že?! Nač se moc dlouho babrat v minulosti. Z minulosti je třeba si vzít příklad, a pak jít dál. 

Zkrátka a dobře. Jeden kalendář jsme vyhodili a ten druhý, nový, postavili na stůl. I já to tak dělávám. Ovšem protože jsem hlava děravá, ještě před tím, než ten starý nadobro zlikviduju, přepíšu si z něj do nového kalendáře všechny narozeniny a jiné významné dny naší rodiny. Jen je třeba při takovém přepisování minulosti do budoucnosti dbát na to, abyste si ty velevýznamné dny zapsali správně a né jako to občas uděláme u nás doma.

To si tak vezmeme starý kalendář a začneme z něj automaticky přepisovat všechny ty svátky a narozeniny. Ono to vypadá lehce a taky to lehké je a jeden by neřekl, že se přitom může přihodit nějaký omyl, ale chyba lávky. Omyl se přihodí více než snadno.

Každý nový rok si na vás přichystá fintu. Finta je to prostá, ale účinná. Ten zlomyslný Nový rok posune vždy jeden den dopředu. Mimořádně zlomyslný je přestupný rok, který dny pošoupne hned o dvě políčka. Vy pak, jako ukázkové trdlo, zcela bez přemýšlení sice správně opíšete do kalendáře všechny významné dny, ale nikoliv dle dat, ale podle dnů v týdnu.

Je mi jasné, že teď si klepete na čelo a přemýšlíte, jestli jste na tom s chápáním textu tak špatně, nebo jestli já, jako autor, poněkud neblábolím z cesty. Uvedu tedy jasný příklad.

 Dejme tomu, že fiktivní prababička Bláža má narozeniny pátého října. V roce dva tisíce šestnáct tento den připadl na středu. Co mi tedy velí logika? U dne pátého října udělat vykřičník a napsat: Popřát prababičce k narozeninám. Jako co na tom?! Jasné jako facka. No a co já udělám? Já udělám vykřičník nikoliv u pátého října, ale u středy roku sedmnáct a je mi dokonale „jedno“, že je tam datum čtvrtého října. A co stane dál?! Co se stane pak?! Klidně zkuste hádat.

 No ano! Hádáte úplně správně. Jak by taky ne. Přesně jak si myslíte. My pak se ženou stojíme u vrátek prababiččina domku, zbytečně zvoníme, bezvýsledně házíme kamínky do oken, ten drahej pugét vadne a my marně přemýšlíme, kde jen ta babča může být, když přeci ví, že jí každé narozeniny chodíme přát.

A zatímco se nám honí hlavou všelicos, bábrle vesele pije griotku za griotkou v té cukrárně na rohu, kde má každou středu spicha s holkama, co se s nima poznala na práci v „rajchu.“

Ano, já vím, můžeme si za to sami, protože jsme nepozorní, ale to není jen nepozorností. To je tím, že jsme prostě měli smůlu. A smůla to je ještě větší prevít než přestupný rok. I proto si všichni navzájem přejeme prvního ledna šťastný nový rok.

Takové štěstí, vážení, takové štěstí, to je totiž v životě lidským moc důležitá a nezbytná věc. Já vždycky říkám, že když máte ten správný kousek štěstíčka, přeplavete kanál La Manche, i když jste se dosud ráchali jen na koupálku v brouzdališti.

Ale no tak nééé, dobře. To jsem asi přehnal. Prostě, když máte štěstí, klidně přejdete v noci dálnici. A to i se zavázenejma očima! Holt tak to je a nejspíš to tak, co svět světem bude, dál i bude.

Takže i já vám do toho nastávajícího roku přeju jednak to důležité zdraví, ale hlavně hodně, vlastně pořádnej kopec štěstí, protože jak jistě víte, na Titanicu byli všichni zdraví ale nějak neměli to štěstí.

Fejeton: Takový Mikuláš, To je nadělení!

Prosincový fejeton pro měsíčník Enter

Takový Mikuláš, to je nadělení!
Najdete

Zde

Sakra. Taky jste si všimli, jak ten čas strašně rychle utíká?! Ještě nedávno jsme chodili na koupaliště a jezdili na Mácháč a než se nadějeme, přijde Mikuláš. Někdy mám pocit, že ten starej fousatej dobroděj musí mít pod tou noční košilí snad plavky, jak se to rychle překulí z léta do zimy. Někdy si představuji, jak to tam nahoře asi vypadá. 

Mikuláš sedí někde v Tropical baru. Před sebou Cuba Libre. Klátí nohama na barový židličce a přitom pomrkává na svatou Máří Magdalénu, co sedí naproti. A v tom mu najednou zazvoní v bermudách mobil. Tak ho vezme a tam Lucifer, že prej kde zase trčí, protože on na něj na zemi už hodinu čeká. Mikuláš pochopitelně zbledne, seskočí ze stoličky a maže se převlíknout a taky pro nůši do skladu, kde fofrem nafasuje bonbóny a svoje podobizny v podobě čokoládových sošek. 

Cestou popadne dva anděly, co se zrovna poflakujou kolem, místo toho aby brnkali na loutny u nebeskýho trůnu. No, a jak tak běží kolem toho trůnu, povídá mu Ježíšek, kam tak rychle letí. A Mikuláš na to, že se přeci stačí podívat do kalendáře. Takže v tu chvíli zbledne i Ježíšek a uvědomí si, že ještě neotevřel ani jeden dopis z tý hromady, co tam před ním leží. No, ale to je už jiný příběh.

Jó, dárky a nadělování. To je mi pěkné nadělení. Byly časy, kdy jsem se kvůli dětem pátého prosince převtěloval z mladého, a celkem volnomyšlenkářského muže, do starého moralizujícího biskupa. Na tváři vousy z vaty. Na hlavě mitra z papíru. Bílá košile a od pasu dolů prostěradlo. Na ramenou šarlatový závěs a v ruce berla. To byl můj tradiční oděv, který jsem oblékal léta létoucí vždy, když se v předvečer svátku svatého Mikuláše venku setmělo.  

Pochopitelně jsem se do tohoto oděvu neoblékal doma v obýváku. Taková metamorfóza se musí odehrát zcela tajně, aby vás děti neviděly, a vy jste je nepřipravili o zážitek. Takže jak na to?! V mém případě poněkud komplikovaně. Člověk, který bydlí v rodinném domě, nebo v bytě o velikosti dvacet pět plus KK, tuto situaci nemusí řešit nijak dramaticky, a převlékne se prakticky kdekoliv, protože není problém zmizet dětem z očí. Ale Mikuláš z bytu dva jedna na to musí jít velmi rafinovaně. 

Tak v první řadě si takový Mikuláš musí sbalit převlek do nějaké tašky. Tu tašku pak musí nenápadně vystrčit za dveře na chodbu. Poté následuje fáze, kdy je třeba zblbnout dětem hlavy. Lehce je začnete připravovat na Mikulášův příchod. Navozujete atmosféru tajemna. Například takto. „Slyšíš? Jako by někde něco zacinkalo!“ řeknete a přiložíte si ruku k uchu.

Je dost dobře možné, že jako odpověď uslyšíte: „Tatí, to se ti jenom zdálo!“

 Nedáte se a mnohem přesvědčivěji prohlásíte: „Ale ne. Opravdu něco cinká! Možná přijde Mikuláš.“

„To bude můj mobil. Asi mi přišla zpráva,“ zazní otrávený hlásek. „Co by tady dělal.“

„Nech mobil mobilem,“ zavrčíte a dodáte: „Tohle je jiné cinkání. Jako ze stříbrného zvonečku.“

„Myslíš tohle?“ zeptá se potomek a pustí na telefonu vyzvánění zvonků.

„Jo,“ řeknete a utřete si pot z čela. „Je to skoro stejný, ale vlastně úplně jiný, protože to cinká pohádkový zvonek od Mikuláše. Mikuláš nepotřebuje telefon, protože jemu cinká zvoneček jen tak. Já si myslím, že Mikuláš tu bude tak za půl hodiny.“

Dětské reakce prostě občas bývají dost demoralizující. Ale vy se nedejte nedůvěrou vašeho potomka vyvést z míry, nalezněte ztracenou rovnováhu a navozujte atmosféru dál.

 Zapalte františka a nechte děcka inhalovat vůni svátků. Do toho pusťte na dvd pohádku S čerty nesou žerty a z cédéčka nechte znít koledy. Neustále vyhlížejte z okna a vykřikujte, že už asi jde. Občas se potomků zeptejte, zda umí nějakou básničku nebo písničku. Když vám děti konečně slíbí, že básnička je uložena v hlavě a na příchod Mikuláše se fakticky těší, přichází okamžik, kdy se musíte nenápadně vypařit z bytu.

 Manželka jde k odpadkovému koši a otevře ho. Spráskne ruce a řekne, že ten koš je ale plnej. Až to z něj padá na zem. Vy se v té chvíli nezachováte jako obyčejně, tedy nejdete tam ty odpadky natlačit s tím, že do zítra to snad vydrží, nééé, ale neobyčejně ochotně ho popadnete a jdete vynést. Cestou zpět vyjedete výtahem o jedno patro níž. Připlížíte se ke dveřím. Vezmete tašku a v mezipatře se převléknete za Mikuláše. Pak zazvoníte. Otevře manželka a zavolá děti! Ha! V jejich očích vidíte směsici bázně a těšení. A taky je vám jasné, že ode dneška jste pro ně bůh, protože jste příchod Mikuláše předpověděl naprosto přesně. Jste otec s velkým O.

Po nadílce, nezbytném focení a odchodu se na chodbě opět převtělíte do běžného smrtelníka a s košem v ruce zavoníte u dveří. Tentokrát neotevře žena, ale děti, které se na vás na chodbě vrhnou a o překot vykládají, jak tu byl Mikuláš a vy jste ho s tím košem propásli. 

Inu, vše je jak má být. A pak už nezbývá než doufat, že si děti na fotkách nevšimnou, že Mikuláš má úplně stejné hodinky a boty jako tatínek. 

No, a když všimnou?! Já na to měl vždy jednu odpověď. A to: Ano, je to možné, že je máme stejné. Mikuláš má totiž dobrý vkus, děti!

Fejeton: Dušičky

Vážení přátelé. V listopadovém měsíčníku Enter vyšel můj fejeton Dušičky ve velmi okleštěné podobě. Díky "šotkovi" byla ustřižena téměř čtvrtina a to čtvrtina závěrečná, takže fejeton končí někde, kde končit neměl. Proto vám ho sem dávám v té správné podobě.

Víte, kdy a kde potkáte nejvíc přátel, příbuzných a známých, které jste už dlouho neviděli?! Tak na tuhle otázku je jednoduchá odpověď. Všechny tyhle lidi potkáte kolem začátku listopadu na hřbitově.

A proč?! No protože, jak jistě víte, druhého listopadu je v kalendáři den, který nese název Svátek zesnulých. Lidově řečeno – Dušičky. A Dušičky, to je pro drtivou většinu Čechů svátek, který slaví rádi, a nebojím se říct, že ho slaví přímo vášnivě.

I když, slovo slaví se pro tento svátek snad ani nehodí. Možná je lepší říct, že se tento svátek v našich končinách dodržuje s železnou pravidelností. Zkrátka, jak je druhého listopadu, je třeba vyrazit za babičkou a dědečkem, i když jsme za nimi za jejich života nepřijeli, jak byl rok dlouhý.

Nechci, aby to teď vyznělo, že mám snad něco proti vzpomínání na naše drahé zemřelé. A nebo, že si snad z toho chci dělat nejapnou srandu. Já pochopitelně nejsem výjimka a na hřbitov v tomto období také zavítám, položím tam věneček a zapálím svíčku. Ale to, co se kolem Dušiček někdy děje, mne až děsí. Jsou totiž i lidé, kteří na hřbitovy nejen chodí, ale kteří na ně dokonce přímo pořádají zájezdy.  

To jsou nadšenci, kteří mají Dušičky snad raději než Vánoce. Tihle milovníci funerálního umění pak nakupují, nebo ti více zdatní, dokonce vyrábějí různé věnce z chvojí a šišek, které jsou mnohdy velké jako zadní kolo traktoru. Také vážou kytice. Umně vytvářejí ozdobné koše plné umělohmotných květin a takových těch divných sušených rostlin, jejichž plody připomínají malé červené papričky a já nikdy nevěděl a nevím, jak se vlastně jmenují. A v neposlední řadě také skupují všechno, co jen trochu připomíná svíčky a je schopno hořet.

Věřte si tomu nebo ne, ale já znám rodiny, které už koncem října sestavují itinerář rodinné výpravy po hřbitovech, kde je téměř na minutu vypsáno, v kolik se bude klást kytice na tomhle hřbitově a v kolik se položí koš na tamtom hřbitově. Šestiletá dvojčata se omluví ve škole a tím se způsobí to, že se oběma chlapcům, tento pro ně zatím podivný svátek, začne jevit jako sympatický.

 Do plánu je pochopitelně také zahrnuto  kde se rodina cestou naobědvá, případně, pokud zbude čas, kde se navštíví zatím žijící pratetička, kterou rodina naloží do vozu a odjede s ní na třetí hřbitov, kde se pak pratetička rozplývá dojetím nad tím, jak to bude jednou krásné, až tam budou všichni společně ležet. Následně vezme oba caparty za ruku a jde jim ukázat na téměř setmělém hřbitově márnici, kde si jako malá hrála. Tím způsobí dvěma šestiletým chlapcům první větší trauma v životě a Dušičky je následujících deset let budou pouze děsit.

 Epizoda s pratetičkou nesmí ovšem trvat příliš dlouho, aby na tom dalším hřbitově, kde leží jakýsi Bedřich, kterého sice nikdo pořádně neznal, ale strejda Evžen o něm tvrdil, že to byl příbuzný, mezitím nezavřeli. A stejně tak se musí dbát na to, aby pratetička obdržela dárkový koš určený pro ni, tedy obsahující bonboniéru, čokoládu a kávu, a nikoliv koš pro pratetičku nežijící, obsahující smrkové větve, šišky, a stuhu s nápisem VZPOMÍNÁME, protože to by se jí nemuselo líbit a rodinu by za tohle faux pas mohla vydědit, takže by v té hrobce nakonec ležela pohodlně úplně sama.

Jako nemyslete si, že přeháním. Kdepak! Já vím, o čem píšu. Když jsem byl malý, vždycky jsme taky takhle na Dušičky vyráželi. Tedy, musím se ovšem přiznat, že se žádná pratetička na hřbitově nekonala, protože naše rodina nikdy žádné movité pratetičky nevlastnila, ale jinak je to celkem reálné.

Rodiči jsem byl ve škole omluven. Auto jsme měli od strejdy půjčené. Věnce a koše naložené, takže hurá do Staré Boleslavi, odkud část našeho rodu pochází, takže tamní hřbitov je možno také označit jako náš rodný hřbitov.

Moc dobře si vzpomínám na ta mlhavá studená rána, kdy jsem sice musel vstát jako bych šel do školy, ale já vstal docela rád, protože do žádné školy jsem nešel. Víte, možná je to divné, ale já se na ten hřbitov skutečně těšil.

 Kde taky jinde by si kluk z města mohl tak krásně zapumpovat starou a vrzavou pumpou, aby natočil vodu do konve, kterou pak máma lila na náhrobní kámen. A pak ten kámen máma s tátou drhli kartáči a já zatím honil mezi okolními hroby brouky hrobaříky. A když jsem se konečně nabažil hrobaříků, tak jsem se vydal na výpravu mezi náhrobky a četl jsem si jména lidí a představoval si, co asi dělali a jak vypadali.

 A taky jsem vždycky strašně moc toužil vidět na tom hřbitově opravdovýho ducha. Takovýho, jaký kreslil Neprakta. Ovšem je jasné, že jsem ho nikdy vidět nemohl. Byl přeci den, že… No, a přitom courání jsem se kolikrát zatoulal až někam dál od našeho hrobu a jak jsem byl malej, neviděl jsem přes ty náhrobky a přepadl mě takový lehce strašidelný pocit, který mi říkal, že tady zabloudím a už tu zůstanu až do smrti. Ovšem jak můžete vidět, nezůstal jsem tam, takže jsem dnes mohl napsat tenhle fejeton o svátku, který mi sice připadá vážně trochu divný, ale přesto všechno ho mám taky vlastně trochu rád.

Jo, a ještě něco. Já si nemůžu pomoct, ale myslím si, že Dušičky by mohly vyřešit jeden vážný problém. A to nízkou volební účast. Stačilo by jediné. Všechny volby pořádat právě na svátek zesnulých, kdy je k urnám zvyklých chodit dobrých devadesát procent Čechů!

Fejeton celkem o ničem

Fejeton Celkem o ničem najdete

ZDE

Tedy já tušil, že k tomu jednoho dne dojde, ale stále jsem si říkal, že mně se to třeba nestane. Ovšem to byla dost naivní představa. Stalo se to už každému. Takže, proč já bych měl být výjimkou.

Dobře, dobře, já vím, že jste teď nejspíš trochu zmatení tímhle ještě zmatenějším textem, takže vám to hned vysvětlím. Stalo se mi to, co se už přede mnou stalo nespočtu fejetonistů. Zkrátka a dobře – nedostal jsem žádný nápad. Sedím tu a zírám do monitoru počítače a marně si lámu hlavu, o čem bych tak napsal, aby to bylo aktuální, vtipné a ještě se to vešlo do požadované délky.

Jediné, co mě na téhle záležitosti těší, je to, že v tom nejsem, jak jsem už napsal nahoře, sám. Stalo se to už Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. A že to byli nějací machři, neřku – li géniové, kteří dokázali napsat fejeton o čemkoliv.

Taková krize zcela jistě postihla i proslulého pana Nepila (mladší ročníky si jméno toho pána jistě najdou a starší s nostalgií zavzpomínají) a naprosto nepochybně se přihodí i tisícovkám dalších nešťastníků v celém světě, kteří píší tyhle sloupky.

Himllaudon! Jan Neruda přece svůj neslavnější fejeton napsal o docela obyčejném slamníku, který neměl kam vyhodit, takže fejeton se opravdu dá napsat o jakékoliv hlouposti. No vidíte, A stejně si jednoho dne sedl k psacímu stolu a netušil, co na ten proklatý papír napíše, aby v novinách mohli ten kus bílého místa něčím zaplácnout.

(Nebudeme si nic předstírat. Fejetony většinou slouží právě k zaplácnutí prázdného místa. Těch vražd a inzerátů nebývá do každého čísla tolik…)

Ale zpět. Ačkoliv byl pan Neruda mistr nad mistry – nepřišel jednoho dne na nic, o čem by napsal! Zkrátka nic! V hlavě prázdno a duto, jako v hliněném džbánu.

Tedy, já původně myslel, že vím co budu psát. Víte, já docela nedávno řešil kam vyhodit taková ta dvířka z bytového jádra, co se za nimi ukrývají stoupačky a odpadová roura. Chvíli jsem docela vážně uvažoval o tom, že tento fejeton věnuji právě této světové události. Lepší o starých dvířkách než o ničem, že?!

Klidně jsem mohl napsat, jak jsem se tím kusem plastu a dřevotřísky, nebo z kterýho záhadnýho mateiálu je to udělaný, plížil z baráku ven, a jak jsem přitom potkal místní drbnu a strážkyni morálky a veřejného pořádku. Pak jsem mohl nahodit nějaký pěkný dialog. Například v pracovní verzi tento.

Já: Dobrý den, paní Hopsálková. S dovolením, jen bych se kolem vás protáhl.

Hopsálková: Dobrý, dobrý, pane Deli. Copak to nesete?

Já: Ále, dveře nesu. Nějak se nám už nelíbí.

Hopsálková: Vidím, vidím, pane Deli. A kam je chcete dát? Snad né do sklepa?

Já: Co vás bere?! Vždyť vidíte, že jdu ven!

Hopsálková: Ale nejdete to dát ke kontejrům, ne?!

Já: Jak vás tohle mohlo napadnout?! Já s tím jdu k silnici. On si pro ty dveře přijede kamarád. Jemu se hodí. Takový dveře! To se dneska hned tak nevidí!

Hopsálková: No, jen aby…

No, a pak bych mohl napsat, kterak Hopsálková odešla, a já se plížil ke kontejnerům a jak jsem si pak všiml, že ta jedubaba kouká za záclonou, jestli si ty dveře opravdu někdo odveze. A jak sem tam musel čekat a čekat. A jak jsem pak musel ty dveře vzít a jít je dát zase domu, protože už mi byla zima a žádný z okolojedoucích řidičů nejevil nemenší ochotu zastavit a ty dveře si naložit do kufru.

To jsem mohl všechno napsat a možná by to bylo veselé, ale já se normálně přiznám. Nic z toho se nestalo a vyhození dvířek vůbec žádný problém nebyl.

Jednoduše jsem je vzal a dal jsem je popelářům, kteří je odvezli. Tím jsem ovšem přišel o príma téma.

Ale pozor! Zároveň jsem se zachránil před nařčením z plagiátorství, protože já si myslím, že tyhle fejetony čtou lidé vzdělaní, kteří by hned poznali, že se vezu na cizí vlně. A to bych vážně nerad. I když je fakt, že někdo, a já už nevím kdo, pravil: „Plagiátor není ten, kdo je druhý, ale ten, kdo je horší!“

Ale nechme dveře a slamníky na pokoji. Když člověk nemá nápad, nenapíše nic, ať by se snažil sebevíc. Jak bylo řečeno. Stalo se to Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. Stávalo se to Nepilovi. A bude se to stávat dalším a dalším.

A stejně tak jako Neruda, Čapek, Nepil a ti mnozí před nimi a po nich, sedli a udělali jediné možné, sedl jsem i já a napsal jsem tenhle fejeton o tom, jak za živého boha žádný fejeton nemůžu napsat!

A tím mi pro dnešek dejte s nějakým psaním svátek! Kde mám pořád ty nápady brát! Copak jsem nějaká Rosamunde Pilcher?!

Fejeton: O klidném létu a jeho roztržitém konci

Fejeton nebyl v Enteru publikován z důvodu nedostatku místa. 

Ale do šuplete si ho přeci nestrčím, ne?!

Tak, a máme po létu. Tedy nikoliv kalendářně, ale prostě podle zdravého rozumu.  Já to holt takhle beru. Jak se stmívá před půl devátou a po západu slunce udeří deset stupňů, léto skončilo a basta fidli.

 Až budu žít na Mallorce, budu klidně tvrdit, že léto trvá od března do října. Jenže dokud budu žít tady, ve střední Evropě, léto pro mě končí se srpnem a je mi fuk, kolik beduínů evokujících saharské vedro na ulici potkám!

Prostě, ať se to někomu líbí nebo ne, jak je po prázdninách a přijde září, je zkrátka a dobře konec letním radovánkám a nastává období školy a práce.

I když pokud jde o tu práci, většina z nás chodí do zaměstnání po většinu těch dvou prázdninových měsíců, takže konec srpna a začátek září zase pro nás není až takový šok jako pro chudáky školáky a studentíčky, kteří si užívají celé dva měsíce volna, takže to náhlé ukončení sladké svobody jim může přinést jistý nervový otřes.

Ano, drazí studenti, já vím, že mnozí z vás byli v létě na brigádě, tudíž jste neměli celé dva měsíce prázdnin, ale kvůli tomu mě nekamenujte a laskavě pochopte, že prostě musím použít jistou literární nadsázku, abych zdůraznil to strašlivé a nervy drásající překročení hranice, mezi tou sladkou menšinou roku a nastávajícím obdobím onoho většinového pracovního kolotoče, kdy jeden lítá od rána do večera jako hadr na holi, neví, kde mu hlava stojí a vůbec je to všechno tak nějak ve strašném fofru.

Je ovšem zajímavé, že jakkoliv se vše odehrává v takové zmatené rychlosti, čas od pondělí do pátku se přitom neskutečně vleče.

Inu – Léto je léto, a je během něho na všechno tak nějak víc času a vše se odehrává v mnohem poklidnějším tempu, který určují orosené půllitry s pěknou pěnovou čepicí, nebo koktejly plné ledu a s deštníčkem navrch.

No vážně. Zkuste kvaltovat po třech pivech nebo dvou Mojitech. Ani náhodou! Všechno se zpomalí, svět kolem vás plyne s lehkostí a grácií a na všechno je dost času. A co, no?! Všechno se stíhá.

A i ten pohled na svět je v létě nějak hezčí. Sedíte si někde na lavičce, nebo ležíte na dece u bazénu, případně sedíte v předzahrádce a máte před sebou něco z toho, o čem jsem psal nahoře, a sledujete.

Sledujete, jak se lidé čvachtají ve vodě. Jak si hrají s létajícím talířem. Jak si hrají rodiče s dětmi. Jak se lidé čvachtají v kašně. Jak je z kašny vyhání bdělá městská policie. Jak městská policie dělá, že nevidí toho bezdomovce se svrabem, co se válí kousek od vás na lavičce. Sledujete, co si někteří lidé dokáží na sebe navléknout, a divíte se, kde berou odvahu to na sebe vzít.

 (Teď to nebylo o tom bezdomovci, ale o té slečně v minišatech a dvaceti kilech navíc. I když ten bezdomovcův model stál taky za to.)

Zkrátka a dobře. Všechno tohle hemžení kolem sebe pozorujete s takovým klidem a v pohodě, o jaké se vám, nebo aspoň mně, po konci léta ani nezdá.

Upřímně řečeno, ono by to asi ani moc nešlo, protože sedět v listopadu s Mojitem na předzahrádce by nebylo nic moc. Navíc kašna je vypuštěná, bezdomovec uklizenej ve sklepě, koupaliště zavřený a ta slečna v minišatech navlečená v kabátě.

Vidíte, vážení čtenáři, a právě tahle lehce zmatená vsuvka předznamenala tu část fejetonu, ve které se zmíním o roztržitosti. Já totiž na konci léta a se začátkem podzimu začínám být díky pracovnímu stresu lehce roztržitý.

Tedy nedosahuje to kvalit mého jistého kolegy, který, ať je léto nebo zima, provádí díky své roztržitosti psí kusy. Například onehdá se marně snažil deset minut odemknout skříňku. Když už to vypadalo, že půjde požádat údržbu o vylomení zámku, nebo se nervově zhroutí, povídá mu další kolega: „A pane inženýre, jsou to vůbec správné klíče?!“ Pan inženýr se zamyslel, svazek klíčů si prohlédl a pak s úsměvem pravil: „Aha. To nejsou moje. Já je někomu vzal…“

Má roztržitost se naštěstí odehrává v poněkud menší míře. Ale i tak někdy dokážu šokovat sám sebe. Copak takové maličkosti, jako je hledání brýlí, které mám na čele. Nebo marné přehrabování skříně, abych nakonec tu čepici našel na své hlavě. To jistě taky znáte a kromě ztráty času vám jinou škodu tyhle malichernosti nezpůsobí.

 Jiné to ale je, když vám vlastní roztržitost způsobí i finanční ztrátu. Pravda, nejde o ztrátu nikterak ohromující, ale i tak…

Například nyní. Piju kávu. Nic neobvyklého, že?! Ovšem jak jsem se k ní dopracoval?

Tak za prvé. Nejdřív jsem uvařil vodu a zalil jí starý lógr od včera.

Za druhé. Vylil jsem tu špínu a uvařil znovu vodu, abych jí zcela neomylně nalil do prázdného hrníčku.

 Za třetí. Vylil jsem vřelou vodu, nasypal kávu do prázdného hrníčku, vyndal jiný hrníček a nalil do něj vodu.

 Za čtvrté. Pomalu a s rozmyslem nalévám uvařenou vodu do správného hrnku s nasypanou kávou.

 Radši ani nebudu počítat, kolik elektřiny jsem promrhal! A proč se to stalo? Protože je po prázdninách! Proto!

Fejeton: Neřešte!

Fejeton pro měsíčník Enter

Neřešte!

Najdete ZDE

Už jste někdy zabloudili nebo něco hledali a nevěděli kudy kam?! Věřím, že ano. Já taky mockrát zabloudil, nebo něco hledal a nevěděl jsem kudy kam. Je to celkem normální věc, která se už prostě stala kdekomu.

Takové bloudění v lese, to nic není. Nežijeme ve Venzuele nebo na Sibiři, abyste v lese zahynuli hladem nebo byli rozsápáni divou zvěří. Na vybloudění z tuzemského lesa nemusíte být génius. Bloudění v lese nijak neřeším, protože podle mé zkušenosti se v tomhle případě vše vyřeší tak nějak samo.

Zato takové bloudění, nebo hledání něčeho v cizím městě, to je zážitek, na který se hned tak nezapomíná. A věřte – nevěřte, čím je to město menší, tím větší problém vás tam čeká. Například o dovolené je to hned. Dovolte takový malý příběh.

Bylo léto. Byla dovolená. I řekl jsem si, že nadchnu svou rodinu a poskytnu jí relaxaci a oddych v jednom nejmenovaném městečku. Vedle městečka je rybník, jemuž místní obyvatelé začali v jakémsi záchvatu romantiky říkat jezero. Kolem jezera jsou kempy a celkem slušná pláž. Pro slunečné letní dny přímo ideální. A kdyby se slunečno nekonalo, tak v okolí je dost míst, kde se dá se skřípěním zubů strávit deštivé počasí. Takže jsem neváhal a zamluvil jsem kemp. A hned, jak mi obratem potvrdili rezervaci, běžel jsem všechno nadšeně oznámit manželce a dceři. To vám bylo radosti.

Po příjezdu na místo, rodina projevila ještě větší nadšení. Vždyť, co může být lepšího, než několik dní a nocí strávit v bývalém dětském táboře, kde chatky postrádají vodovod, a sociální zařízení se nachází zhruba dva dny usilovného pochodu od chaty, ve které jste ubytováni. Byl jsem milován! Hlavně, když druhý den po příjezdu udeřilo pravé české letní počasí, které se vyznačuje dvaceti stupni a vytrvalým mrholením. Nezbývalo, než zavrhnout návštěvu pláže a vymyslet náhradní program. Napadlo mě, že blízko městečka je skanzen. Tak proč ne?! Do chalup neprší a do skanzenu jezdí autobus. Vyrazili jsme na nedalekou zastávku. A měli jsme štěstí. Jak jsem zjistil, autobus měl dorazit během patnácti minut.

Po patnácti minutách regulérního a dalších deseti minutách marného čekání jsme lehce znervózněli a já začal držkovat, že všude je tak akorát bordel, když v tom se dcera podívala na hodinky a pak na jízdní řád. „No, ono to jede to ve 45, ale až v 11.45 a teď je o hodinu míň,“ řekla suše a vrhla na mě pohled, který jasně oznamoval, že není možné, aby tak inteligentní dítě mělo tak retardovaného otce.

„Stane se,“ řekl jsem a pokrčil rameny, „půjdeme teda na náměstí. Za kostelem je zastávka. To máme akorát. Aspoň tady nebudeme trčet a projdeme se.“

Dobře, všechno fajn. Kostel byl na místě a zastávka taky. Až na tu maličkost, že na tom kousku plechu co jsou na něm přilepené jízdní řády, byl jen jeden, který se nikomu z nás nelíbil, jelikož do nějakých Konojed jsme rozhodně nehodlali cestovat.

„Ale bylo tam, že ten autobus projíždí tudy, ne?!“ zeptal jsem se nejistě ženy. „Nebo že by tu byla ještě někde jiná zastávka?“

„Určitě je to tady!“ řekla manželka a začala se rozhlížet. „Tady musí nějaký řád mít.“ Pak ukázala na vitrínku kousek od zastávky. „Co je to tam?“

Nadšením jsem spráskl ruce! „Jízdní řády! A kolik jich tu mají!“ Začetl jsem se a po chvíli jsem ruce spráskl opět. „No jo, ale tady se píše, že to jede až v jednu!“

„To je nějak divný, ne?!“ řekla manželka. „Na tý druhý zastávce je jinej čas. Fakt to jede až v jednu?“

Podíval jsem se znovu. A opět jsem spráskl ruce. „Aha. On ty řády nikdo už čtyři roky nevyměnil. Platnost do 2012.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se žena, zatímco dcera opět suše oznámila, že nemá data, takže na mobilu nic hledat nebude.

„Zahyneme,“ řekl jsem, ale hned jak sem viděl, že mě obě probodly očima, dodal jsem: „Nebo se zeptám tamtoho pána.“ Po protější straně ulice totiž právě procházel evidentně místní děda.

„Pardon, pane,“ oslovil jsem ho, „jede to tudy na Zubrnice?“

Děda přivřel oči, pokýval hlavou a pak děl: „Zubrnice?! To kdybych já věděl…“

„Vy nejste odsud?“ zeptal jsem se. „Já myslel, že jo.“

„Celej život tu žiju,“ odtušil stařec, a potom dodal: „Jenže já jel autobusem naposledy před třiceti lety do Konojed.“

„Tak to vám teda děkuju,“ zavrčel jsem a zavolal na ženu: „Neví nic. Co budeme dělat?“

„Nastoupíme!“ odpověděla manželka a ukázala na přijíždějící autobus. „Mazej, nebo nám to ujede!“

Takže asi takhle. Od té doby tedy neřeším ani bloudění nebo hledání v cizím městě, jelikož jak je vidět, i tady se všechno vyřeší samo!

Fejeton: O prázdninách a takových těch místnůstkách

O prázdninách a takových těch místnůstkách

První prázdninový fejeton pro měsíčník Enter najdete

ZDE

Vážení čtenáři! Konečně je to tady! Co?! No přece léto! Nastalo období dovolených, a čas prázdnin.

To znamená, že pro nás, co jsme od přírody líní, přichází období milované a zbožňované. My líní, v této době zahazujeme antidepresiva a nabití slunečním svitem, tančíme a jásáme létu vstříc.

Pro workoholiky a šprty je to ovšem doba, kdy trpí, protože v práci a ve škole o ně nikdo nestojí, ba dokonce jsou z těchto míst vyhazováni a vynášeni bdělými vrátnými nebo ostražitými školníky. Takže tito nešťastníci potom hledají v odpadkových koších námi zahozené prášky proti úzkosti a cpou si je do úst kdesi ve svých domácích pracovnách a dílnách. Tam potom z nedostatku pracovního vyžití vymýšlejí o své dovolené neskutečné hlouposti, jako jsou malování bytu. Přestavba rodinného domku na zámek knížete Hohenlohe. Přeorání zahrady, nebo, Pane chraň, věnují se o prázdninách samostudiu!

No, ale nechme tuto skupinu stranou. Léto je tu především pro nás, co si ho dokážeme užít. A užít si ho můžeme vážně všelijak. Přiznám se, že já mám nejraději takové to sladké nicnedělání, kdy jen tak ležím někde u vody a pomalu se opékám, přičemž se čas od času namažu (krémem nebo olejem). Sem tam si skočím do vody, to abych se zase nepřipekl až příliš a místo bronzové sochy (pochopitelně, že v antickém stylu) nepřipomínal spíše reklamní poutač na vařené humry.

Jednou se nám to se ženou nechtěně povedlo a od té doby si už dáváme majzla! Je to už pár let, co bylo takové léto, neléto a my měli dovolenou. Skoro pořád pršelo a bylo téměř podzimní počasí. Až jednoho dne si slunce na oblohu vyrazilo bez doprovodu mraků, udělalo se pravé Palermo a my, v takové, jak bych tak řekl, sluneční nenažranosti, jsme zůstali v tom nevětším hicu na slunci a pak večer, ačkoliv bylo asi tak dvacet pět ve stínu, jsme seděli zabalení v dekách a zuby nám drkotali v zimnici, jako by mrzlo, až praštělo. Takže takhle praštění doufám nejste! A pokud ano, budiž vám tento strašlivý příběh varováním!

Ale je pravda, že ačkoliv mám takové povalování moc rád, přeci jen mi léto voní také cestováním, poznáváním, prostě a zkrátka, výlety!

Vzhledem k tomu, že patřím k lidem, kteří nejsou držiteli řidičského průkazu, naše cestování na ty všelijaké zámky a přírodní atrakce, se v naší rodině odbývá především prostřednictvím nepřekonatelného zábavního podniku, též oficiálně známého jako České dráhy.

Víte, vlaky mám celkem rád, ale rozhodně nepatřím k fanatikům, kteří cestování vlakem považují za skvostný zážitek a vlakem by nejraději jezdili od slunka východu až do jeho západu. Já mám přepravu vlakem rád z jednoho prostého důvodu. Prostě to považuji za pohodlnější než jízdu autobusem. Proč?! Co myslíte? Je to jednoduché. Protože na rozdíl od autobusu se dá ve vlaku jít na toaletu.

Fajn! Já moc dobře vím, že dnes už jsou i autobusy, které tuto místnost mají také, ale já takový autobus dosud viděl jen zvenčí a nikdy se mi nepoštěstilo, abych se s ním svezl. Navíc, nemohu si pomoct, ale představa, že se v autobuse zvedám a odcházím uličkou, sledován zraky nudících se pasažérů do jakési krabice umístěné v zadní části vozidla, mne nenaplňuje nadšením. A pak ta představa, jak se zavřu, a všichni spolucestující si začnou stopovat, jak jsem tam dlouho…

No dobře, snad máte pravdu a neděje se to, ale mě to nikdo nevymluví!

Ano! Já to vím a je mi jasné, co teď říkáte. „Blbec! To je jako podle něj záchod ve vlaku něco úžasnýho? Psal o vůních cestování! Byl vůbec někdy na vlakovém hajzlíku?! A když jo, není divnej?!“

Nejsem daleko od pravdy, že?! Ale moji drazí čtenáři, já to vím, že to tam není jako na toaletě v Hiltonu. Takových kvalit hned tak něco nedosahuje. Ani celý náš byt totiž nedosahuje velikosti a kvalit toalety v Hiltonu!

Já moc dobře vím, že je to tam občas eklhaft a vlak přitom vámi cloumá sem a tam, ale přesto všechno, když tam jdete, jste drtivé většině cestujících úplně fuk a nikdo si vás nevšímá, natož aby vám měřil čas.

Inu, i takové prozaické důvody někdy vedou k oblibě cestování vlakem. Co naděláme, je to tak.

Ovšem nedá mi to a na vlaky si i postěžuji. Nevím čím to je, ale železnice si na naši rodinu musela nějak zasednout. Opravdu, je to tak. Jinak si prostě nedokážu vysvětlit, že při cestě z bodu A do bodu B, jede vlak přesně dle jízdního řádu. Žádný problém. Vše jde jak má.

Tím nás velmi dobře naladí. Těšíme se do bodu B, dobře se nám sedí, spolucestující nejsou otravní, moc to nedrncá, dcera chytá wifi. Jednoduše – nic nám nechybí!

Ovšem pozor! Tohle všechno je jen ďábelská hra generálního ředitele Českých drah, který nás chce ukolébat, aby si nás za několik hodin sadisticky vychutnal!

Jak si jinak vysvětlit, že při zpáteční cestě, tedy z bodu B do bodu A, kdy jsme unavení a těšíme se domů, mívá náš spoj pravidelné zpoždění třicet, až mnohem více minut, ačkoliv jiné vlaky jedou bezproblémově podle jízdního řádu?! Jak to, že nám do kupé lezou individua, která se chtějí bavit o neskutečných blbinách?! Jak to, že vagón skáče jako splašená koza?! A hlavně! Dcera nemůže chytit wifi!

To ať mi nikdo netvrdí, že v tom není zlovolný úmysl generálního ředitele, kterého jsem nikdy neviděl, netuším, jak se jmenuje a kde žije, ale kterého jsem musel někdy strašlivě urazit, že se nám tak strašně mstí!

PS: A na WC je při zpáteční cestě pořád obsazeno!