Vážení čtenáři. Jelikož se mi za ty roky nashromáždila hromádka povídek s vánoční, mikulášskou a silvestrovskou tématikou, rozhodl jsem se, že Vám je tu nadělím v jednom balíčku
Jak jsme
nadělovali
Tak máme po Mikuláši. No a u nás v cirguse bylo málem i po
Mikulášovi!
To bylo tak…
Rozhodli jsme se udělat těm našim cirkusovejm
harantům taky nějakou radost!
Oni si moc radosti neužijou. Zatímco jiný děti
chodí do cirkusu za odměnu, tak ty naše žijou po šapitó pořád. Sice je někdy za
vzorně provedený salto mortale pošleme do školy, ale jinak moc zábavy nemaj.
Takže jsme dostali nápad, že jim taky jednou
uděláme čerta s Mikulášem. Ty zlobivý, alespoň vyděsíme a hodný odměníme!
Sešli jsme se u principála v maringotce,
abychom se domluvili co a jak.
Nejdřív jsme hlasovali, koho budem děsit a
koho odměňovat.
Mámhnáta Lakatoš naprosto překvapivě hlasoval,
že jeho děcka jsou banda parchantů, která si žádný cukrovinky nezaslouží!
Dost nás to udivilo. Má celkem čtrnáct dětí a
to žádnýmu nedopřeje ani lízátko ze slepenýho cukru?!
Pak nám to ovšem došlo! Ten hajzl doufal, že
zlobivý děti dostanou místo dobrot, plnou punčochu uhlí a cibule! Myslel si, že tak bude mít
pár dní čím topit a z cibule, že udělá polívku. Pche! Nakašlat! Uhlí je
třeba pro dospělí lidi. Děti hřeje mládí!
Takže jak jsem psal. Naše děti milujeme, a
proto jsme společně rozhodli, že hodný byly všechny děcka!
(A hlavně máme málo uhlí.)
Zbejvalo jen vyrobit pamlsky a masky na
nadílku.
Osazenstvo cirkusu rozhodlo, že Mikuláš budu
já. Čerta, že bude dělat černoch Mbubu a anděla bude dělat žonglérka Luxa.
Na výrobu dobrůtek jsme se přesunuli do
proviantního vozu. Vlastně je to stará vejtřaska s plachtou, ale kvůli hygienikům
jí musíme říkat proviantní vůz. Prohrabali jsme pytle, abysme zjistili, co nám k výrobě pamlsků chybí a zjistili jsme, že překvapivě úplně všechno!
Nezbývalo než improvizovat. Saskia rozdrtila
dva ztvrdlý bochníky chleba, a drobečky usmažila na pánvičce. To jsme pak
sypali do kornoutů a na kornouty napsali: Křupky.
Boscy de Domu namáčel vatu do cukrový vody, a
namotával jí na špejle.
Luxa jednu chvíli myslela, že se jí povedlo
objevit v jednom koutě korby zapadlý pestrobarevný žu-žu! Ale po bližším
zkoumání a očuchávání, bylo naším konciliem usouzeno, že jde o zbytek kýty,
který se nějakou podivnou cestou na korbě mumifikoval. Já jsem pořádně vymetl
rohy korby a takto získaný materiál jsem rozděloval do pytlíčků jako
„Studentskou směs.“
No a hurá na masky. Nejdřív jsme se s Luxou
museli proplížit na jednu zahradu, kde nějaká bláznivá hospodyňka sušila v
mrazu prostěradla! Jedno pro mě a jedno pro anděla!
Křídla si Luxa udělala ze čtvrtky a polepila
je peřím.
(Doufám, že kouzelník tu ztrátu holubů hned tak
nezaregistruje!)
Mbubu to měl jednoduchý. Svlíknul se prostě do
trenek a na hlavu si nasadil beranici s přilepenejma kozlíma rohama. Ještě z pytle vysypal koňskej hnůj a
vyzbrojil se vidlema na kydání. Čert jako z partesu. Dokonce i pekelně
smrděl!
Já to měl o dost složitější. Udělat si masku
Mikuláše, aby k něčemu vypadala, to není jen tak!
Uprostřed prostěradla jsem vystřihnul díru na krk.
Vzniklo z toho krásný mikulášský pončo.
Pod pončo jsem si natáhnul svou starou noční
košili.
Jen s mitrou jsem si nevěděl trochu rady.
Lepil jsem jí z papíru, ale furt z toho byla jen podivná napoleonská čepice. U
Slavkova bych s tím možná uspěl, ale tohle chtělo něco lepšího.
Pak mě to trklo! Vyházel jsem ze skříně svojí
sbírku igelitek a vybral z nich tu nejhezčí. Takovou s kovbojem na koni a jak
je tam západ slunce, a nad tím vším je nápis Malbóro. Ta je moc hezká. Nasadil
jsem si jí na hlavu a fakt mi slušela. Sice to bylo potom vzhůru nohama, ale
vem to čert.
S berlou a fousama už žádnej problém nebyl. Jednu
berlu jsem lohnul v čekárně na chirurgii. Stačilo jí obalit alobalem.
(Nějakej mi zbyl, takže bychom v něm mohly
upéct ty holuby, jak z nich měla Luxa peří na křídla.)
Na fousy jsem použil zbytek od cukrové vaty,
kterou dělal Boscy de Domu. Od cukru hezky lepila a tak mi na hubě držela jak
přibitá.
Všechno bylo připravený. Stačilo už jen
vyrazit do šera cirkusového ležení.
Principál zatím obcházel maringotky a prosil
děti, aby šly do manéže, že je pro ně připravená nadílka a besídka. Nějak se
těm harantům nechtělo.
Lidi se jim dělaj s pamlskama a nakonec by to
mělo bejt na nic?! Tak to teda ne!
Vylezl jsem ven z maringotky a zařval: „Lev
trhá v manéži domptérááááá!!!“
To na ty hajzlíky zabralo! To by si nikdo z
nich nenechal ujít! Vyřítili se z karavanů a povozů jako povodeň!
Jenže měly dětičky naše milovaný smůlu! Cha
chá! My jim dáme! Copak tohle se dělá?! Nevážit si práce starších a
vzdělanějších lidí?! To se nedělá!
Stavěči kolem shluku děcek, který se
shromáždily uprostřed manéže, bleskově postavili klec na předvádění tygrů a
lvů. Teď už se jim utéct nepodaří a nám nic nebrání vykonat na nich akt dobra!
Rozsvítili jsme jim do očí reflektory, protože
jistota je jistota! Jak do poslední chvíle nic neuviděj, jsme v bezpečí a
překvapení bude hrát pro nás.
Vyšel jsem s Luxou a Mbubem z vozu.
Důstojným krokem jsme došli až pod kopuli
cirkusu. Uvnitř jsme se nepozorovaně, kryti světly reflektorů, přiblížili až k
mříži!
V ten moment jsem mávnutím berly dal pokyn
technikovi Grišovi, aby vypnul šajny a nasvítil nás jen červeným světlem
Moment překvapení byl na naší straně! Děcka se
choulila ve středu manéže.
Mbubu coby čertisko, začal nějak strašlivě
kvičet a povykovat (později mi vysvětlil, že u nich ve Swazijsku je to svatební
píseň), řinčel vidlema a smrděl pytlem od hnoje.
Andělice Luxa se pořád divně hihňala a měla
takovej roztomile přiblblej výraz.
Asi takovej jako mívaj andělé v kostelech.
Nevím, jestli to hrála, ale mám takovej pocit, že to spíš měla z těch jejích
cigaret.
Kouří balený. Ale je to hrozný seno! Jako
nějaká tráva nebo co. Navíc to dost divně působí na lidi!
Jednou to cigáro nabídnul mladej od vrhače
nožů starýmu Schmidkemu.
Bylo to před funusem Schmidkeho ženy. Schmidke
to vykouřil celý. Byl to pak strašnej trapas, když funebrák řekl: „Skláníme se
před žalem tohoto muže…“ a Schmidke se válel smíchem na podlaze krematoria.
Divný kouření…
Ale zpátky k věci.
Já jako důstojný Mikuláš, jsem se opíral o
berlu a moudře se prohraboval ve vousech (lepilo to jako svině).
Řekl jsem: „Milé haranti. Anóbrž se k nám do
nebe doneslo, že jste byly všicky hodný, tak jsem vám donesl něco na zub. Ale,
bylo by od vás moc hezké, kdybyste mně, čertovi a andělovi za to něco
předvedly.“
Čekal jsem, co se bude dít. Přihlásil se
mladej Müschen. Byl z těch děcek nejrozumnější.
(Konec konců, je mu už kolem dvaceti.)
„Tak dobrže! Herr Nikolaus. My vám teda néco
pšedvíst.To vy se móc divila budete. Ale my mít podmínka! Vy tši jít sem k nám
za katr! Pak my vám teprfe néco ukázat, na co vy nikdy nezapomenout!“
Já si tenkrát začal skoro myslet, že cirkusový
děti jsou přeci jen uctivý k autoritám. No nebo jsem si to spíš jen namlouval…
Vkročil jsem do klece jako první.
Následovala Luxa a Mbubu. Tomu se dovnitř
vůbec nechtělo. Měl nějaký tušení. Před vstupem mi šeptal: „Ty Vadim. To ne
dobre. Jim oči se lesknout. Stejně jako hladová lev Simba mít oko pred skokem!“
Nic jsem já hlupák nedbal jeho rady. Anděl se
zase začala smát jako blázen, protože se zasekla ve dvířkách za křídla.
Jak říkám. To jsou ty divný cigára…
Vstoupili jsme do manéže.
(Teda kromě Luxy, která se zmítala zaháknutá
za mříže.)
Přistoupil jsem k Müschenovi a pohlédl mu
zespodu do tváře!
(On ten klacek nezvedená má dva metry dvacet!)
Řekl jsem: „Nuž tedy mladíče! Jistě z tebe má pan
tatínek radost, že?!“
Müschen se ušklíbnul a pravil: „Herr fotr mné
má plný sůby a ty taky posnáš proč.“
Pak na mě ta zrůda skočila. Vážně jako lev
Simba! Několikrát se mi ho povedlo
odrazit berlou, jenže potom se na mě vrhlo všechno, co zplodil Lakatoš!
Narazili mi mojí skvělou igelitku na celou hlavu. Trošku se protrhla kolem očí,
takže jsem ještě předtím, než jsem omdlel z nedostatku kyslíku, viděl co se
kolem děje.
Haranti tloukli Mbuba a snažily se ho vecpat
do pytle. Holka od provazochodce mu
rvala do pusy tu cukrovanou vatu, takže na tom byl podobně jako já s tím
igelitem.
Ještě než jsem úplně omdlel, stačil jsem
zahlídnout Luxu, jak jí děti škubaj křídla a opatlaný peří jí lepí na tělo.
Celkem slušnej lynč!
Zbytek znám už jen z vyprávění.
Když se harantům povedlo prorazit mříže a
vypadalo to, že dojde na lynčování rodičovstva, tak někdo povolil lana a celý
šapitó se zřítilo na všechny uvnitř.
Všichni rodičové, pak prý své ratolesti museli
na kolenou odprosit a slíbit jim, že už je nikdy nebudou vyrušovat u televize a
tak podobně!
Dopadlo to celkem neslavně. Ale zase na druhou
stranu víme, že naše cirkusový dětičky jsou velmi skromný a o žádnou nadílku
nestojej. Alespoň ušetříme rozpočet.
Jo a tu mojí „Studentskou směs“, prej koupil
nějakej supermarket. Bylo toho na plnej pytel.
Takže, když budete mít štěstí, třeba na ní
někde narazíte!
KONEC
Jak jsem sháněl stromeček
aneb
Taková ta Vánoční romantika!
Znáte to taky ne?! Koupit správnej stromek
není žádná legrace. Měl by bejt hustej, voňavej, a když je zelenej, tak to taky
není na škodu.
Tak jsem ráno, na Štědrej den vyrazil do ulic.
Já miluju tyhlencty vánoční procházky. Je tak krásně. Osm stupňů nad nulou
a déšť, tomu vždycky dodaj tu správnou romantickou náladu.
Procházím se městem, ve kterém vždycky zrovna
ložírujeme.
To víte. Někdy jsme přes vánoce v nějaký díře
po granátu, ale většinou se snažíme na svátky tábořit ve větších městech.
Je to tak hezký. Domy blikaj a svítěj, skoro
jako naše šapitó. Nádhera. Tuhle zelený světýlka. Támhle žlutý světýlka. Onde
zase fialový. A támhle blikající modré majáčky hasičského auta, pospíchajícího
k rudé záři nad domem, ve kterém si nedočkavé děti ráno zapálily prskavku na stromku…
Jinde zase plné kádě kaprů.
Fascinují mě odvážní muži v gumových
pršipláštích, a zástěrách, kteří ty kapry loví a prodávají je masochistickým
milovníkům jemných kostí.
Mnohdy mi to připomíná scény z filmu
„Čelisti.“
Ryby strašlivě otvírají své tlamy a chňapají
po podběráku. Rybář se neohroženě vrhá do „vařící“ se vody a zápasí se živlem a
rybou! Nakonec vítězoslavně vrhne kapra na váhu. Přitlačí jí trochu rukou (to
asi, aby se ta ručička brzy uklidnila) a prohlásí: „Táák madam. To je, ale
jikrnáč co?! To si dáte!“
Jen mi při tom chyběj závěrečný titulky.
No a ta madam se mile usměje a řekne: „Ale
kdepák milej pane rybář. My to nejíme. My radši vepřovej řízeček. Tohohle
kapříka půjdeme s Pepíčkem (Milánkem, Moničkou, Alžbětkou, Bedříškem… atd)
odpoledne pustit zpátky do rybníka! My jsme milovníci přírody a chceme, aby se
na Štědrý den nic zbytečně nezabíjelo!“
Jojo. Madam má pravdu. Na Štědrej den by se
nic zabíjet nemělo. Konec konců to prase na řízky, je určitě zabitý už alespoň
čtrnáct dní.
No a pak jdou, a kapříka mrsknou do rybníka
(řeky, jezera, stoky, atd.) a mají radost, že se jim povedlo zachránit šupináče
před slavnostní tabulí. A říkají si, že kdyby ta ryba uměla mluvit, tak by jim
jisto-jistě poděkovala.
Já si teda myslím, že kdyby kapr uměl mluvit,
tak je pošle do jistý části těla, protože by určitě bral radši rychlou smrt
paličkou a nožem, než leknutí na šok ze změny teploty, ale proč jim brát
radost. Na Štědrý den je třeba udělat dobrej skutek…
Když procházím vánočním trhem, a prohlížím si
vystavené vánoční zboží z Číny a Vietnamu, nezapomenu si samozřejmě koupit na
zahřátí svařák a grilovanou klobásku.
Klobásky jsou za ty čtyři dny nádherně
propečený! Jen co dopiju a dojím, tak pospíchám rozjímat na liduprázdné veřejné
záchodky.
U kostela se mi líbí, jak vždycky zpívaj
podchlazený vojáci Armády spásy koledy. To je moc hezký.
Kolikrát tam chodí jeden z nich s kyblíčkem
plným peněz. Tak si ho od něj vezmu a hezky poděkuju. Je to od nich milý, že
takhle myslej na chudý lidi.
A nemyslete si. Já jsem taky dobrák od kosti.
Jednou jsem u nádraží viděl nějakýho pána
ležet na lavičce. Byl přikrytej novinama a u hlavy měl láhev s rumem. Chvilku
jsem si s ním povídal. Říkal, že je mu zima a nemá kde být. Jestli bych mu
nějak nemohl pomoct. Tak jsem zaskočil do jedný otevřený trafiky a koupil jsem mu
nový noviny.
Taky nesmím zapomenout nikdy zajít do kostela.
Podívat se na jesličky. Ty se mi strašně líběj. Jen jsem pokaždý dojatej nad
tím Ježíškem.
Nějak si tak říkám, že když ty jeho rodiče
měli takovejch peněz na to, aby si nechali namalovat takovejch obrazů a
vysochat tolik soch, tak snad taky mohli kruci, najít pro toho kluka lepší
bydlení, než chlív v jeskyni!
No a pak se už schyluje k večeru a já
zjistím, že jsem si jako každoročně při tom nasávání vánoční atmosféry a smogu,
zase zapomněl koupit stromek!
Jednou pro něj budu muset vyrazit opravdu už
před Štědrým večerem, abych zase v maringotce nemusel zdobit fíkus!
„Tííííchááá nóóóóc… Přééésvatááá nóóóc…
Doprčic. Tady to neznám! Jak se teď dostanu na naše tábořiště?!
Pomóóóóóc! Já se bojííím!“
To zas bude večír a noc!
No nic na nádraží snad bude volná lavička. A
možná tam někdo bude mít i rum…
KONEC
Opět Mikuláš
aneb i jinde mají svátky
Tak se zase blíží Mikuláš. Letos
se rozhodně nehodlám angažovat v nadílce, tak jako to bylo vloni. Nedopadlo to
vůbec dobře.
Letos jsem se na to
rozhodnul jít úplně jinak! Žádná nadílka pro dětičky a nějaký převlíkání za
Mikuláše a jeho společnost. Letos jsem se rozhodnul, že Mikuláš prostě obdaruje
mě a basta!
Ono je to vůbec s
nadělováním zvláštní. V každý zemi naděluje někdo jinej. My Češi to máme dobrý.
Nám naděluje Mikuláš a potom ještě Ježíšek, takže máme docela veselej prosinec.
To v jinejch zemích to maj
horší.
Třeba v Rusku. Od našich
rusáků vím, že oni Mikuláše nemají, protože ho prej nechal i s celou jeho
rodinou Lenin zastřelit.
Ježíška taky neslavěj,
protože ten kvůli tomu incidentu s Mikulášem na dlouhý léta s Ruskem přerušil
veškerý diplomatický vztahy.
Tak jim zbyl jenom nějakej
děda Mráz. Ten chodí až na novej rok. Naděluje mráz a zimu a náš Griša tvrdí,
že ho jednou doma přistihnul, jak se mu pokouší z pod jolky ukrást džíny, který
vyšmelil za deset kilo brambor s portýrem z hotelu „Internacionalnaja
ubikacija“. Ty džíny tam prej na pokoji zapomněl Dean Reed, když měl v Moskvě
předvánoční koncert spolu s Puhdys.
U nás toho taky bejvávalo
víc než jen Mikuláš a Ježuch. Třeba chodívaly nějaký Lucie. Ty prej prošmejdily
chalupu a všechno rozházely. Nakonec, ale stejně něčím ty nešťastníky
podarovaly.
Tohle možná držej v Americe.
Jenže tam se do bílejch plachetek, co tady nosej ty Lucie, neoblíkaj ženský,
ale chlapi. To mi zase vyprávěl jeden černošskej tanečník, co už od nás odešel
k Humbertu.
Na jihu USA se po setmění
objevují kolem břehů řeky Missisipi postavy v bílejch rubáších a navštěvují
domácnosti chudých rolníků z bavlníkových polí. Zaskotačí si v jejich
chalupách, taky jim všechno rozházejí, ale nakonec jim prej taky nandají, co se
do nich vejde … Občas prej nadělujou dehet a peří. Sice nevím co s tím, ale jak
se říká: Jinej kraj-Jinej mrav.
No a třeba ve Španělsku
nadělujou dárky až tři králové. Znáte ne?! To známý trio Kašpar-Melichar-Baltazar…
Podle legendy, by ty tři
měli nosit nějakej olej, kadidlo a zlato.
Copak vo to. Olej bych ještě
bral. Buď na smažení, nebo aspoň opalovací, případně nějakej motorovej do
traktoru. Zlato je bezva! Obzvlášť, když má člověk dluhy! Ovšem co s kadidlem?
Co bych s ním asi tak dělal?! Já mám stolici pravidelnou, takže mě kadidla
netřeba!
Stejně to prej šiděj a místo
těch zmíněnejch propriet nosej jenom čokoládky zabalený ve zlatým staniólu.
Možná tak ještě olivovej olej na salát. Ale ten když vypijete, tak už žádný
kadidlo nepotřebujete…
A pak tu máme USA. Tam chodí,
kromě těch rubášníků, ještě ten známej Santa.
To je takovej děda co se
živí prodejem černý limonády. Mimo to nosí dětem dárky. Do domů leze komínem,
když všichni spěj.
Jak se mu to daří v domech
bez komínů, nemám tušení?! Myslím, že v těchhle případech mají po vánocích
americký pokrejvači docela dost práce!
Dárečky si americký dětičky
rozbalujou až ráno, a né večír jako u nás. To je myslím celkem dobrej nápad,
kterej by se měl zavést i tady u nás.
Takový dítě je ráno ještě
rozespalý a prd přes ty zalepený oči vidí, takže mu můžete s klidem tvrdit, že
ten samorost je fakticky Action Man za pět kilo… Až se probere a přijde za
vámi, že je to jen kus dřeva, můžete mu vynadat, že to rozbilo a vy mu už nikdy
takhle drahou hračku nekoupíte!
V některým severským státě
snad prej naděluje vánoční koza! Kde nosí dárky je mi záhadou. Jestli má
nějakej ruksak, nebo to má přivázaný na rohách, nebo nějak v tom vemeni?! Fakt
netuším!
V tomhle případě, ovšem
hrozí akutní nebezpečí, že když se večír po nadílce rodina sejde u stromečku,
tak místo něj tam bude jen ohlodanej kmen a větve, protože jak známo, koza spase
všechno. Je docela možný, že v chudejch rodinách chodí jedna koza a v bohatejch
choděj kozy dvě. A v těch nejbohatších chodí dokonce dvě vééélký kozy…
Prostě já jsem se rozhodnul,
že ty naše svátky jsou stejně nejlepší.
Tudíž jsme si pátýho
prosince večír, všichni na okna připravili punčochy a podkolenky, a těšili se,
co nám do nich nadělí…
Ráno šestýho, jsem celej
nedočkavej vykouknul z okna maringotky.
Pod oknem byl Mikuláš…
... Dočista mrtvej!
KONEC
Vánoce v cirkusu
aneb
Dojímavé a veselé
historky z manéže a maringotek
Tak tu máme zase Štědrej
den.
To se i my cirgusáci,
scházíme u stromečků, a všelijakejch jinejch ozdobenejch kosodřevin. Jíme
cukroví, nebo se o to alespoň snažíme, protože někdy je to o zdraví.
Taky pijeme jinší nápoje,
nežli obvykle. Třeba pijeme punč. To je takový víno, který je hodně oslazený,
takže si do něj přilejváme vodku a rum, abysme to zředili a nebylo to tak
silný.
Chodíme se taky navštěvovat.
To musí bejt. Máme se rádi.
Nejradši chodíme navštěvovat
našeho pana principála Bancrottiho. Rád nás vidí. Vždycky sepne ruce, podívá se
k nebi a řekne: „No potěš
pánbůh. Na vás jsem čekal!“
I my jsme rádi, že ho můžeme v tak hojném počtu navštívit. Zazpíváme mu
koledy a on se radostí chytá za hlavu a přitom říká: „Bože můj, bože můj, proč zrovna já…“
Z čehož je vidět, že ho to
těší, a my máme radost, že to může být právě on, komu jsme předali takovou
vánoční pohodu. Pak obyčejně nabídne, ať si vezmeme něco ze stromečku. Tak
provedeme sklizeň a svátečně naladění odcházíme.
Letos jsme se rozhodli, že
uspořádáme takový to odpolední štědrodenní posezení divákama. To asi znáte z
televize. Dávají to vždycky na Štědrej den. Jak se sejdou herci a povídají si
různý vánoční příběhy. Třeba jak se scházeli u pana Wericha na Kampě a on je
taky rád viděl. To je trochu podobný, jako my s tím principálem.
Dopoledne jsme postavili
doprostřed manéže vánoční stromek, ozdobili ho a kolem jsme ještě rozestavili
stoly na cukroví a vánočky. Teda né, že bysme ho měli snad tolik, ale na
plakáty jsme dali, že to bude jako vstupný, tak aby to měli diváci kam dávat a
neváleli ho na lavičkách.
Odpoledne se začali scházet
první diváci.
Jako úplně první přišli tři
pánové s plnovousama, kteří měli na sobě navlečený po pěti - šesti bundách, a
nesli narvaný igelitky. Každej měl plastovou flašku s červeným Tesco vínem.
Těšili jsme se, že to vypadá
dobře. Narvaný igelitky slibovaly hodně poživatin a to víno k tomu! Hnedle jsme
je odvedli ke stolům a řekli jim, že obsah igelitek mají vyložit na ně.
No. Nedopadlo to podle našich
představ.
Na stole se ocitlo množství
různejch svetrů, košil, podvlíkaček, a ještě ke všemu to zrovna moc nevonělo.
Flašku nechtěl pustit ani jeden! Navíc se začali shánět po jídle a cigárech.
Po kratším výslechu jsme
zjistili, že jde o tři bezdomovce, který vyhodili z místního nádraží.
Chtěli jsme je vyhodit. Co
nám sem lezou! Je Štědrej den! Všude je plno. Tak ať si jdou někam do chlíva!
Jenže pak se nad nima
slitoval krotitel lvů Hasan Nejezchleba. Chvíli se drbal na hlavě a pak
prohlásil: „Víte co?! Já
bych pro vás měl místo v jednom voze… Jestli by vám teda nevadilo, že tam jsou
i takový zvířátka…“
Bezdomovci na to, že jim to
určitě nevadí, protože oni mají na sobě zvířátek spoustu, a odešli s Hasanem ke
kleci pro tygry.
Pak začali chodit i normální
platící diváci.
Stůl se zaplňoval cukrovím,
bonbónama a různejma vánočkama. Bancrotti lidem za ty dobroty dával na památku
ty věci od bezdomovců a tvrdil, že jsou to suvenýry z cirgusovýho fundusu.
Podle toho co přinesli, tak
posazoval lidi na různý místa. Málo cukroví - místo na galerii. Hodně cukroví -
místo v lóži. Hodně cukroví a flaška - místo na klíně Sandry, Sabriny nebo
Saskie.
Jak byli lidi usazený, mohlo
se začít.
Wolodijowski zapálil na
stromku doutnáky, který mu místo prskavek dal tenťák Griša, co kdysi byl
plukovníkem v Rudý armádě.
V šapitó se setmělo a zvukař
pustil z magiče „Tichou noc.“ Tu Tichou noc musel pustit pořádně nahlas,
protože se odněkud pořád ozýval zvuk, jako když někdo chroupe kosti. Netuším,
odkud to mohlo jít?!
Já jsem dělal moderátora
besedy. Přivítal jsem ctěné publikum a pak se začal vyptávat účinkujících co
oni a Vánoce.
„Tady máme našeho krotitele poníků. Pan Waldemar Wolodijowski. Wali.
Řekni nám, jak ty prožíváš Vánoce.“
„Ééééééééé… Nóóó… Dárky?!“
„Teda chceš říct, že máš rád dárky?“
„Moc.“
„No dobře. Tak to nějak rozveď.“
„Moc dárků…“
„Uf. Fajn Wali. Myslíš, že letos dostaneš nějaký dárky. Co
by sis přál?“
„Dárky!“
„Tak to ano, ale jaký třeba dárky?“
„Velký.“
S Wolodijowskim se to nějak
nedařilo. Není to holt typ do talk show…
„Tak si přejdu třeba tadýýýý… K fakírovi. Vážení přátelé
toto je Ind Mámhnáta Lakatoš. Mámhnáto co ty na Vánoce?“
„Ój Vadimko moj. Vianoce to je taká chujovina. Vieš koĺko
mám deczí?! Aranku, Ondrejka, Bhagíru, Ferka, Višnu a dalších ktorých ani
nespoznám menom. U Krišny vieš čo to je všetkých obdarovať?! Ój pánko
Bancrotti, alespoň na vianoce byste mohli starému Indovi peniažky pridať. Vietě
čo ja sa šablí a mečov nažeriem než korunku vydělám?! Ojojojojojojojoj…“
„Tak a zeptáme se třeba tady Sabriny na nějakou veselou
historku z manéže ne?! No tak Sabrino. Nech pána a povídej.“
„Tý jo, Vadime, jsem si vzpomněla. Já jednou na Vánoce
vystupovala v jednom kabaretu. To bylo ještě předtím, než jsem nastoupila sem
do Inferna. Dělala jsem tam chůzi po rukou. Měla jsem na sobě takovou minisukni…“
„No a? Co dál?“
„No právě. Já měla jen tu minisukni, boty a tričko.“
„Teda Sabrino, já nevím, ale co na tom je veselého?!“
„Počkej. Nepřerušuj. Všimnul sis snad, že bych řekla, že
jsem měla kalhotky?! Jak tak chodím po rukách, zády k publiku… Já byla
tehdá trochu při těle… No, prostě pro lidi to byla děsná prdel!“
Přiznám se, že po týhle
historce, jsem už neměl odvahu pokračovat.
V manéži se rozsvítilo velký
světlo a díky tomu jsme viděli, že už stejně není komu vyprávět.
Lidi asi odešli na pohádky v
televízi. No jo. Na pořádnou besedu s umělci, tohle publikum, v tomhle
městě, ještě nedorostlo!
Co naplat! Alespoň, že ty
plný stoly nám tu zůstaly!
Vzal jsem jednu vánočku a
šel jí dát těm třem bezdomovcům v tygří kleci. Ale už tam nebyli. Asi taky odešli…
Krásný Štědrý den ctěnému
publiku.
A hodně dárků!
„Moc dárků… Velký.“
„Wolodijowski běž už jo?!“
KONEC
Klaunův Štědrý
večer
A už máme po Vánočních
svátcích.
Teda já musím říct, že jsem
sám za sebe rád. Víte, já mám Vánoce rád. I Štědrej den mám rád, ale jenom přes
den. Večír je už horší …
Přes den je ještě docela
bžunda. To vždycky chodím po městě a koukám se na stromečky, a na ty lidi, co
ještě na poslední chvíli shánějí dárky, a tím otravujou život těm chudákům,
který musí být kvůli nim v práci.
Někde si dám punč, a pak jdu
zpátky do cirkusu, abych ozdobil stromeček.
Letos mám i pěknej
stromeček. Je dokonce zelenej … No, musel jsem si k němu koupit barvu ve
spreji, aby to bylo zelený, ale aspoň je zakonzervovanej na příští Vánoce.
Jenom je škoda, že jsem ho
nastříkal až po tom, co jsem na něj navěsil bonbóny z kolekce …
Po takový procházce a
zdobení stromku si dám v maringotce zase další punč.
K němu jsem měl letos
krabici cukroví. Holky pekly … Nejvíc mi chutnaly vanilkový rohlíčky. Ty byly
fajn. Pěkně křupavý, a sypaný mákem a solí … Se salámem to byla jedna báseň!
Tak si pak dám další punč.
No, a po punči chodívám na
společnej slavnostní oběd, kterej se vždycky pořádá v šapitó.
Letos se principál celkem
vytáhnul. Byla ryba i salát … Ono to vlastně bylo jedno jídlo dohromady.
Principál se vloni málem udusil kostí z kapra, takže to letos vyřešil tak, že
nakoupil kelímky s rybím salátem. Což bylo fajn. Já totiž kapra nerad. Takhle
to bylo lepší … Obzvlášť, když k tomu byl punč.
Po obědě se pak navzájem
předávají dárečky.
To mám taky rád.
Dostal jsem od principála
novej nos. Od Wolodijowského popelník z pařezu. Esttet mi dal pěknýho motýlka s
puntíkama. Sandra mi nadělila pantofle. Saskia bačkory a od Sabríny jsem dostal
kopačky. Jenom nevím, proč mi dávala takovou divnou věc, když já fotbal
nehraju.
Já jsem byl taky štědrej.
Esttetovi jsem dal šminky.
Měl z nich velkou radost. (To víte. Každej jsme nějakej.)
Já to teda vlastně popletl.
Ty šminky jsem chtěl původně dát Sabríně, ale popletl jsem si balíčky. Pro
Estteta měli bejt ty fixky, aby si s nima mohl podškrtávat ve scénáři důležitý
věci. Jenomže když jsem viděl, jak je ze šminek nadšenej, tak jsem neměl to
srdce, abych mu je vyrval z ruky a dal je Sabríně. Však ona se Sabrína může
zmalovat i firma. Já se jí o nějaký boty na čutání taky neprosil!
Principálovi jsem předal
nový pouzdro na viržínka. To jsem dělal sám! Ani to nedalo moc práce. Prostě
jsem vysypal ty fixky z plastovýho pouzdra, a to jsem pak polepil hadí kůží z
našeho hroznejše. Von se občas převlíká, takže se nebojte, že bych tomu
nebohýmu zvířátku nějak ubližoval.
Saskia ode mě dostala
takovou šik noční košilku. V jednom záclonářství totiž měli výprodej a nekupte
to, když taková záclona vyjde ve slevě na padesátník za metr. Stačilo pak
vystřihnout v zácloně díru na krk, a na bocích to zašít a byla noční košilka
jak z Paříže!
Pro Sandru jsem měl taky moc
hezkej dárek. Víte ona ta holka ráda mastí karty, a nedávno zjistila, že jí
chybí jedno eso. Tak jsem jí dal dárkově zabalený kulový!
No, ale pro svýho kamaráda
Wolodijowského jsem měl něco extra!
Sehnal jsem pro něj pravej
samet!
Na ten jeho kaftan co pořád
nosí. To víte. Už ho tahá léta létoucí, takže podle toho vypadá. Prostě už to
bylo potřeba. Takhle by kozák neměl chodit. Kozák by měl bejt jako ze salónu. Určitě
se mu ten samet bude hodit … A víte, jaká to byla fuška, sehnat takovou
sametovou záplatu desetkrát deset centimetrů?! Co já se naběhal!
Jó, jenže po předávání
dárečků se už začíná pomalu, ale jistě šeřit. Všichni se rozcházejí do svých
domovů. Do karavanů a maringotek, aby byli společně se svejma rodinama, nebo
blízkejma.
Já letos myslel, že budu v
maringotce právě se Sabrínou, ale ona říkala, že bude s holkama. Já, že si mám
užít ty kopačky.
Nevím, co jí to chytlo?! To
mám jako hrát na Štědrej večír fotbal sám se sebou?
A venku už se všechno
vánočně rozsvítilo, a já sedím na otomanu a popíjím punč … Už rovnou z flašky.
Co se s tím ohřejvat. V břiše se to stejnak oteplí.
Stromeček bliká a bliká.
Ještě jsem se zkusil schovat
za závěs, jestli náhodou nepřijde nadělovat Ježíšek. Je fakt, že jednu chvíli
jsem už myslel, že přišel.
Vrzly dveře a slyšel jsem
nějaký rychlý kroky. Tak jsem radši nevylez, a dělal jsem, že nejsem doma.
Když dveře zase vrzly,
rychle jsem vylez, abych se podíval, jestli mám něco pod stromkem.
Ale pod stromkem nic nebylo
… Jenom opadaný jehličí, ale to asi Ježíšek nenosí. To padá samo.
Tak jsem si smutně sednul,
že si naleju punč. Ale byl fuč.
Tak už i Ježíšek krade …
Nebo mu byla asi zima. Aspoň se zahřeje kluk jeden.
Stoupnul jsem si k oknu a
díval se ven.
Nikde nikdo. Všichni jsou
asi u stromečků … Jenom jsem zahlídnul Wolodijowského, jak jde rychle směrem od
mojí maringotky.
Hm. Proč se tady nezastavil?
Dali bychom si spolu punč.
Ach jo.
KONEC
Jak jsme si
objednali vánoční rybu
Teda
lidi, já vám povím, že letos se nám v cirkusu ty svátky pěkně vydařily! Moc hezký jsme to měli!
Ráno
jsme všichni vysmejčili ty naše kutlochy, a umyli si uši! Tak už tady byl zase
ten den plný překvapení.
Třeba
hned ráno byla moc překvapená naše krasojezdkyně, že to nedostala! Ještě
překvapenější byl pan direktor, když mu řekla, že je to nejspíš kvůli němu. O
tom, jak byla překvapená paní ředitelová, když jsem jí o tom pověděl, nemá
smysl ani psát!
Jojo!
Jak říkám, samý překvápko! To prostě k vánocům musí patřit. Na večír jsme měli
slíbenou obalovanou smaženou rybu a bramborovej salátek! No jak já se vám na to těšil! Sice to dopadlo krapýtek
jináč, ale jídlo jako jídlo, takže jsem se nadlábnul opravdu pořádně!
Ale
abych vám vysvětlil, jak se stalo, že jsme baštili něco jinšího, než kapříka!
Starej Kulengutt, kterej se stará o lachtana a shání
mu ryby ke krmení, nám měl objednat v mrazírnách několik dočista zmrzlejch
kaprů. Jenže se ten starej plesnivej skopčák tenkrát před tou objednávkou
strašlivě namazal. No a jak byl tolik nakulenej, tak si popletl telefonní
čísla. Místo do jižních Čech, zavolal poněkud víc na jih. A to do podniku
nějakýho Pietra Frostiniho v Turíně v Itálii.
Tomu
troubovi ani nebylo divný, že by někdo v mrazírnách, někde u Třeboně, mohl
mluvit Italsky!
Vzhledem
k tomu, že Kulengutt v opilosti ovládá
asi dvanáct jazyků a z toho asi šest opravdu existuje, nebyl pro něj větší
problém se s tím Frostinim domluvit. Měl se signorem Frostinim
sice nějaký menší lingvistický problém, ohledně těch mražených kaprů,
ale nakonec oba nějak zvládli.
Tak
se stalo, že na Štědrý den ráno, dorazila k našemu placu dodávka s obrázkem
zmrzliny na boku. Vylezl řidič a začal se shánět po signoru diretorem! Odchytil jednoho tenťáka, který
se zrovna potácel kolem a lámanou hatmatilkou se mu snažil vysvětlit, že
přivezl z Itálie, pro pana šéfa, od jeho dona, mraženou rybu!
Direktor
to zaslechnul otevřeným okýnkem maringotky a okamžitě vyskočil ven a utekl se
schovat do medvědí klece.
Odtamtud
řval na nešťastnýho Itala: „Vyřiď do Palerma donu Cicovi, že z týhle klece mě nikdo nedostane!
Já moc dobře vím, co znamená doručená mrtvá zmrzlá ryba. Jen si vy lotři
mafiánský, nemyslete, že když jsem v Palermu tenkrát nedal volnej lístek do
cirkusu, tomu vašem mafiozovi, že mě jen
tak snadno zastrašíte!“
No
chvíli trvalo, než se vysvětlilo, že ryba nepřicestovala z Palerma, nýbrž z Turína
a neposlal jí don Cico, ale don Frostini, jinak zcela počestný živnostník!
Kulengutt si totiž vzpomněl, že při vyřizování obejdnávky v telefonu slyšel italštinu a došlo mu, že je
to určitě to objednaný zboží, takže to řekl šéfovi.
Direktor
vylezl z klece, ani mu nic jinýho nezbejvalo, protože tím svým hulákáním probudil
medvěda Vasila. Vasil, když se pořádně nevyspí, tak s ním není žádná
sranda! Tak teda vylezl z klece a pomalu
se, se skřípotem zubů blížil ke
Kulenguttovi: „Poslechni! Ty
potvore bengálský. Ty ozdobo
somálská. Můžeš mi pomalu a jasně povědět, kde jsi objednal ty mražený ryby?!“
Kulengutt docela zajímavě střídal barvy, až by s tím mohl
večír vystupovat jako „muž semafor.“
Lezlo
to z něj jako z chlupatý deky: „ Herr
direktor. Jak to tak vypadat, tak docela určitě v Itálii. Já vědět, že
já to asi pokazit, ale dívala se na to takhle. Italská ryba být asi drahá. Na
druhou stranu, zase italský ryby, budou určitě moc gutt!“
Principál
se složil na zem!
Když
jsme ho polili vodou, otevřel oči a zeptal se šoféra: „Tak kolik ty ryby budou stát
i s dodávkou?!“
„Kulengutt to řidičovi přeložil a ten něco taliánsky
odpověděl.
Kulengutt zvláštně zblednul a pak ze sebe vypravil: „
Na ja! Tak herr direktor! Mám dvě zprávy. Ten Ital říkat, že ta ryba je
jen jedna. To myslim je ta
dobrý zpráva. A teď ta druhá.
Herr direktor, naklonila se ke mně!“
Principál
se naklonil ke Kulenguttově puse a ten mu zašeptal cenu.
No,
už jsme šéfa ani raději nebudili. Vražda
na Štědrý den by totiž úplně pokazila atmosféru!
Co
naplat. Prošácli jsme cirkusovou pokladnu
a zaplatili Italovi jeho cenu! Otevřel auto
a z velkého mrazáku vyndal
tááááááákhle velkou krabici.
Všichni
jsme přemýšleli, co to asi bude za takhle velikou rybu?! Velký to bylo jako žralok! Ale žralok na
Štědrej večír?! To se nám nějak nezdálo.
Až
za chvíli povídá provazochodec: „Hele. Tady z boku má ta bedna napsáno: ingrediens.“
Jaké
bylo naše překvapení, když jsme četli ve složení třeba kakao, čokoláda,
vanilka, kokos, mléko!
Krabici
jsme raději hned otevřeli! No, a byla
tam! Vážně velká ryba! Celá ze zmrzliny a čokolády! Taky nás mohlo trknout, že zmrzlinář kapry
nedodává!
Ale
náhodou, večer, když jsme k bramborovýmu salátu přikusovali tu skvělou vanilkovou
rybu, politou čokoládou, tak nám bylo skvěle!
Ráno
už to bylo horší, ale to sem nepatří!
Jojo
vánoce! Mám je rád.
KONEC
Jak měl
Wolodijowski opici
No, a máme po svátcích a
Silvestru.
Teda povím vám, že letos byl
Silvestr fakt krutej. Prdlajz jsem si totiž vydělal. Obyčejně jsem zvanej někam
na kšeft, ale letos to stálo za starou bačkoru. Těch show bylo nějak málo. Asi
se už projevuje ta kríze a lidi nemaj moc peněz, takže čučej na televizi a jsou
doma. Což pro mě není moc dobrý. Na Silvestra si komik může slušně vydělat. No
co se dá dělat. Ferrari, jako má kolega Mareš, asi mít nebudu. Ale on zase na
druhou stranu nemá traktor, jako mám já!
Na Silvestra jsem byl teda
doma v maringotce. Alespoň jsem ho jednou strávil, jako vy, obyčejný lidi.
Večír jsem nadělal chlebíčky
a otevřel jsem si láhev s vínem. Já ho teda moc nepiju, protože mám radši pívo
a kořalku, ale řekl jsem si, že když je ten sváteční večír, musím si dát
sváteční pití. Nalil jsem si plnej půllitr a uvelebil se v křesle. Těšil jsem
se, jak si užiju televizní program a něčemu se u těch televizních celerbritů
přiučím. Jenže mi do toho něco vlezlo. Teda né něco, ale někdo. Krotitel poníků
Wolodijowski, se dostavil v plný parádě na návštěvu. Na sobě měl sváteční zimní
šubu. Na hlavě sobolí čapku. A za krkem opici.
Tím nemyslím, že by byl
vožralej, ale že mu za krkem seděl šimpanz, kterýho dostal jako bonus za to, že
koupil místo dvou poníků hned tři. Rozvalil se s opičákem na gauči a na
stůl hodil šavli… Proboha! Né tu co myslíte! On nosí normální šavli, na
šermování!
„Co děláš, Vadime?“ zeptal
se, a upřeně se zadíval na mou sklenici. Zřejmě doufal, že silou vůle dosáhne
toho, aby moje víno levitovalo do jeho chřtánu.
„Co by? Chci koukat na telku
a vyzuňknout nějaký víno. Co tě sem přivádí?!“
„Silvestr přeci, né?! Se
trochu pobavíme,“ řekl Waldemar a dodal. „A popijeme…“
„Aha. Ty nemáš prachy na
chlast, tak jsi přišel chlemstat z mýho, že jo?! Navíc přijdeš i
s tím opičákem.“
Wolodijowski se se pokusil o
uražený výraz a řekl: „No dovol. Co si o mně myslíš?! Jde o zdvořilostní
návštěvu!“ Přitom se snažil schovat do rukávu plecháček, který před tím
vytáhnul.
„Co s tebou mám dělat. Nalej
si támhle do skleničky od hořčice. Je to dobrý víno, takže ho nebudeš chlastat
z hrnku! Ale opičák nic nedostane. Jednou jsem viděl opilou opici a ta
vyváděla hůř než já! Opičák dostane limču. Je v lednici… Už asi dva roky.“
Opičák vzdychnul a šel si do
lednice pro limonádu, zatímco Wolodijowski smutně koukal na můj půllitr a
porovnával ho se svou skleničkou: „No není to moc velká sklenice. A navíc je na
dně zbytek hořčice.“
„Hele, vy dva, nechte toho,
jo?! Já nejsem žádná charita. Buď rád Waldo, že máš aspoň něco, a ta opice, že
vůbec něco dostala. Taky bych vás mohl vyhodit. A hořčice si nevšímej. Je
francouzská, takže se k vínu hodí! Ale že jsem dobrák, tak si ještě vemte
chlebíček.“
Wolodijowski se vrhnul k
míse a se slovy: „Neboj. Veku ti ujídat nebudu,“ si nacpal do pusy salát se
salámem a okurkou. To samý udělal i opičák.
To jsem si mohl myslet, že
ti dva neodmítnou. Nenažranci.
„Heleďte pánové. A co
kdybyste taky něco přinesli, když už lezete na návštěvu?“
Wolodijowski kejvnul hlavou
a s plnou hubou řekl: „Takovej nezdvořák zase nejsem, Vadime. Mám tu někde
oříšky.“ A začal se šacovat po kapsách. „Někde to tu bylo…“
Na to jsem si všimnul, že
šimpanzovi se zablesjklo v očích. No jasně. Že von Wolodijowski ty oříšky
šlohnul opičákovi?!
Tohle si lidi pamatujte.
Nikdy šimpanzům nic neberte! To jsou hrozný bestie, když se nakrknou!
Taky opičák hned po
Wolodijowim skočil a začal ho mordovat jako King-Kong. To je taková velikánská
opice z filmu.
Wolodijowski řval, jako když
ho na nože berou. A aby taky ne. Mít šimpanze zakousnutýho v ruce, není
asi nic příjemnýho. Sice jsem si na moment říkal, že tohle sledovat by mohla
bejt docela prča, ale pak jsem si to radši rychle rozmyslel a vyběhnul jsem
ven, abych přivedl Aliho, kterej má s opicema zkušenosti. On ten šimpanz
totiž začal s Wolodijowskim nějak moc cloumat a to nevypadalo dobře. Taky by mi
mohli poničit zařízení maringotky!
Cválal jsem k Aliho
maringotce a cestou jsem narazil na principála Bancrottiho.
„U svatýho Humberta. Co se
ti to děje v maringotce Vadime? Houpe se jak parník v bouřce.“
„Ále, mám tam
Wolodijowského. Přišel ke mně s opicí a strašně tam řádí!“
„Nop tě pic. Chlapi chlapi,“
zavrtěl hlavou a podíval se na hodinky. „A to je teprve osm hodin večer. Jak vy
budete vypadat o půlnoci?! A kam vůbec běžíš?“
„Pro Aliho, šéfe.“
„No nazdar. To je taky
pěknej vožungr. Že vy si nedáte s tím chlastem pokoj.“
„Ale principále. Copak
chlast. S tou opicí je to horší. Ta nechce dát pokoj. Ali nám musí pomoct.
Sami to prostě nezvládnem.“
„To toho máte tolik? No tak
to se k tobě musím taky podívat hehehe,“ zakřenil se principál a vydal se
k mojí maringotce.
„Šéfe, nelezte tam, radím
vám dobře. Taková opice je strašná věc!“
„Nic se neboj, klaune. Já už
měl opic! No hele. Vždyť Wolodijowski z okna volá, ať tam všichni běžej, že na
to sám nestačí.“
Měl recht. Wali byl
vykloněnej z okna a řval, aby mu šli pomoct, že toho má dost.
Bohužel principál netušil,
čeho má dost. To má z toho, že mě pořádně neposlouchá. Když mu říkám, že tam
řádí opice, tak tam řádí opice a není radno tam lízt!
Když jsem se vrátil s Alim
do maringotky, tak Wolodijowski, i principál, leželi v koutě a vypadali jako po
zápase s těžkou váhou. Opičák seděl spokojeně na gauči a baštil oříšky, který
zapíjel, místo limonádou, mým vínem. Tudíž byl v dobrý náladě a Ali si ho v
klidu odvedl.
Jak jsem říkal. Silvestr to
byl fakt krutej, ale za to se o něm bude nejspíš mluvit ještě hóóódně dlouho.
Šťastnej Novej rok bez opic
Vám přeju.
KONEC
