Obrazy a sochy mají taky duši!

Spisovatelovy patálie

Březnový fejeton z měsíčníku ENTER najdete ZDE

Březen je měsíc knihy a vy jistě rádi čtete. Abyste si ovšem mohli číst, musí tu knihu nejdřív někdo napsat. Knihy píší spisovatelé a mohu vás ujistit, že spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť. Nevěříte? V tom případě vás musím přesvědčit.

Tak za prvé. Na to, abyste mohli začít něco psát, potřebujete mít téma. V případě humoru dokonce vtipné téma. Když není téma, není tvorba. S literaturou to není například jako s malířstvím, nebo sochařstvím. Takový malíř si vezme stojan, plátno a barvy a vydá se do přírody. Postaví stojan na louce u lesa a může začít malovat. Téma stojí před ním a jemu ho stačí přenést na plátno. Ba co víc?! Malíř může klidně pod záminkou, že je to krásné a neomrzí se, malovat pořád a stále totéž a stejně ten obraz prodá, spisovatel nemůže sebelepší povídku psát furt dokolečka, protože to by se asi nakladatelům moc nelíbilo. Spisovatel si prostě takový luxus nemůže dovolit. Ten musí čtenářům neustále předkládat nové a nové situace a fóry, protože když to neudělá, ztratí o něj čtenáři zájem.

Galeristům je to evidentně šumák. Ti s klidem vystaví desítky a stovky březových háječků a gypsových nahotin a děje se něco? Neděje! Galerie jsou imrvére narvané.

No, ale vraťme se k psaní. Dejme tomu, že autora políbila Múza, našel téma, a nyní má v hlavě jakýsi příběh.

Takže za druhé, začátek. Spisovatel si sedne před bílou stránku a hluboce se zamyslí. Čím začít? První věta by měla být tak zajímavá, že čtenáře chytí a nepustí. Spisovatel tedy napíše větu. Je nadšen, protože to je ta pravá věta. Dívá se na ní a je mu jasné že ho Nobelova cena za literaturu nemine. O minutu později sezná, že takový blábol by mohl napsat jen mentálně zaostalý šimpanz. Zhnuseně tedy tuto větu smaže a po několika dalších pokusech sepsat slova, která by byla perlou světové literatury a značném otlučení deletovacího tlačítka autor rezignuje a použije něco na způsob: „To vám tak jednou…“ což sice není nic ohromujícího, ale spisovateli to dává možnost, aby vůbec mohl začít psát a dostal se k nějakému sdělení čtenářům.

Dostali jsme se k bodu číslo tři a tím je samotná tvorba. Samotné psaní už není tak strašné, ale i ono má svá úskalí, která dokáží autora potrápit. Po první větě následuje druhá a třetí a autor se dostává do rauše, kdy přestává vnímat své okolí a v hlavě se mu odehrává příběh, který přechází na monitor. Pak však může nastat chvíle, kdy autor znejistí a nedůvěřivě se zadívá na text, který právě napsal. Humorista zjistí, že má pocit, jakoby tu část příběhu, který právě píše, odněkud znal. Vstane, jde si pro knížku a nalistuje jistou stránku. Obrátí oči v sloup, načež prokleje pana Haška, nebo Švandrlíka, že už všechno vtipné napsali a jeden aby se strhal, když chce něco nového vymyslet.

Pak si s hlavou v dlaních sedne zpět ke stolu a přemýšlí, jak děj změnit aby nemohl být obviněn z plagiátorství. Hlavou se mu honí myšlenky na to, že se asi na psaní jednou provždy vykašle a bude se věnovat jiné umělecké činnosti. Například pletení by nemuselo být tak špatné. Děti by měly moc pěkné čepice na zimu…

Této fázi se říká tvůrčí krize a v případě profesionálních psavců se léčí podáváním termínu. Termín je pro autora něčím jako Lurdy pro malomocného. Termín zkrátka dělá zázraky!

Dejme tomu, že autor překonal krizi a opět se v psaní rozjel. Ze slov jsou věty. Z vět jsou souvětí a všechno jde jako po másle. Na monitoru létá jeden vtip za druhým a děj se zdárně odvíjí. Ovšem nyní pozor! Jako má psaní svůj těžký začátek, má stejně tak i těžký konec!

Dostali jsme se k strašlivému slovu a tím je POINTA! Tudíž za čtvrté, závěr díla.

Dobře vypointovaný konec je pro spisovatele noční můrou, která ho budí ze snů. Osobně soudím, že některé romány mající několik set stran, jsou původně jen mikropovídkami, pro které autor nemohl najít pointu!

Najít tu správnou závěrečnou větu, která by celý příběh uzavřela tak, aby mu nasadila korunu, není žádná legrace. Můžete klidně popsat několik stran vynikajícím textem, ale jak nenajdete vhodný konec, jste v koncích. Když nevíte jak skončit, přidáváte další a další věty a text košatí a přímo bobtná slovy. Autor potom v zoufalství sahá po dialozích, ve kterých postavy začnou mluvit o tom, jaké bylo včera počasí, případně se pustí do odboček, které s původním příběhem vůbec nesouvisí a s hrůzou sleduje, že pointa která ho mezi tím napadla, se už k nově vzniklému příběhu vlastně nehodí, protože hlavního hrdinu kterého na začátku povídky poslal pro mléko, má najednou na kolotoči a mléko nikde! Takovému vloženému textu se pak říká vata, nebo vycpávka. Není ani bez zajímavosti, že někteří spisovatelé ve svých dílech používají zásadně a pouze vycpávku.

Ale už přestaneme autora trápit a dovolíme mu, aby svou pointu našel. Takový spisovatel je ve chvíli, kdy své dílo dokončí ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Napije se kávy a spokojeně pokývá hlavou. Konečně hotovo. Nezbývá než povídku uložit. Téměř slavnostně stiskne klávesu a vzápětí dostává infarkt, protože své pracně vypocené dílko místo uložení dokonale smazal…

Takže za páté, na úplný závěr?! Co třeba slova ze začátku. Spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.