Fejeton Celkem o ničem najdete
ZDE
Tedy já tušil, že k tomu jednoho dne dojde, ale
stále jsem si říkal, že mně se to třeba nestane. Ovšem to byla
dost naivní představa. Stalo se to už každému. Takže, proč já
bych měl být výjimkou.
Dobře, dobře, já vím, že jste teď nejspíš trochu
zmatení tímhle ještě zmatenějším textem, takže vám to hned
vysvětlím. Stalo se mi to, co se už přede mnou stalo nespočtu
fejetonistů. Zkrátka a dobře – nedostal jsem žádný nápad.
Sedím tu a zírám do monitoru počítače a marně si lámu hlavu,
o čem bych tak napsal, aby to bylo aktuální, vtipné a ještě se
to vešlo do požadované délky.
Jediné, co mě na téhle záležitosti těší, je to,
že v tom nejsem, jak jsem už napsal nahoře, sám. Stalo se to
už Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. A že to byli nějací machři,
neřku – li géniové, kteří dokázali napsat fejeton o čemkoliv.
Taková krize zcela jistě postihla i proslulého pana
Nepila (mladší ročníky si jméno toho pána jistě najdou a
starší s nostalgií zavzpomínají) a naprosto nepochybně se
přihodí i tisícovkám dalších nešťastníků v celém
světě, kteří píší tyhle sloupky.
Himllaudon! Jan Neruda přece svůj neslavnější
fejeton napsal o docela obyčejném slamníku, který neměl kam
vyhodit, takže fejeton se opravdu dá napsat o jakékoliv hlouposti.
No vidíte, A stejně si jednoho dne sedl k psacímu stolu a
netušil, co na ten proklatý papír napíše, aby v novinách
mohli ten kus bílého místa něčím zaplácnout.
(Nebudeme si nic předstírat. Fejetony většinou
slouží právě k zaplácnutí prázdného místa. Těch vražd
a inzerátů nebývá do každého čísla tolik…)
Ale zpět. Ačkoliv byl pan Neruda mistr nad mistry –
nepřišel jednoho dne na nic, o čem by napsal! Zkrátka nic!
V hlavě prázdno a duto, jako v hliněném džbánu.
Tedy, já původně myslel, že vím co budu psát.
Víte, já docela nedávno řešil kam vyhodit taková ta dvířka
z bytového jádra, co se za nimi ukrývají stoupačky a
odpadová roura. Chvíli jsem docela vážně uvažoval o tom, že
tento fejeton věnuji právě této světové události. Lepší o
starých dvířkách než o ničem, že?!
Klidně jsem mohl napsat, jak jsem se tím kusem plastu
a dřevotřísky, nebo z kterýho záhadnýho mateiálu je to
udělaný, plížil z baráku ven, a jak jsem přitom potkal
místní drbnu a strážkyni morálky a veřejného pořádku. Pak
jsem mohl nahodit nějaký pěkný dialog. Například v pracovní
verzi tento.
Já: Dobrý den, paní Hopsálková. S dovolením,
jen bych se kolem vás protáhl.
Hopsálková: Dobrý, dobrý, pane Deli. Copak to
nesete?
Já: Ále, dveře nesu. Nějak se nám už nelíbí.
Hopsálková: Vidím, vidím, pane Deli. A kam je chcete
dát? Snad né do sklepa?
Já: Co vás bere?! Vždyť vidíte, že jdu ven!
Hopsálková: Ale nejdete to dát ke kontejrům, ne?!
Já: Jak vás tohle mohlo napadnout?! Já s tím
jdu k silnici. On si pro ty dveře přijede kamarád. Jemu se
hodí. Takový dveře! To se dneska hned tak nevidí!
Hopsálková: No, jen aby…
No, a pak bych mohl napsat, kterak Hopsálková odešla,
a já se plížil ke kontejnerům a jak jsem si pak všiml, že
ta jedubaba kouká za záclonou, jestli si ty dveře opravdu někdo
odveze. A jak sem tam musel čekat a čekat. A jak jsem pak musel ty
dveře vzít a jít je dát zase domu, protože už mi byla zima a
žádný z okolojedoucích řidičů nejevil nemenší ochotu
zastavit a ty dveře si naložit do kufru.
To jsem mohl všechno napsat a možná by to bylo
veselé, ale já se normálně přiznám. Nic z toho se nestalo
a vyhození dvířek vůbec žádný problém nebyl.
Jednoduše jsem je vzal a dal jsem je popelářům,
kteří je odvezli. Tím jsem ovšem přišel o príma téma.
Ale pozor! Zároveň jsem se zachránil před nařčením
z plagiátorství, protože já si myslím, že tyhle fejetony
čtou lidé vzdělaní, kteří by hned poznali, že se vezu na cizí
vlně. A to bych vážně nerad. I když je fakt, že někdo, a já
už nevím kdo, pravil: „Plagiátor není ten, kdo je druhý, ale
ten, kdo je horší!“
Ale nechme dveře a slamníky na pokoji. Když člověk
nemá nápad, nenapíše nic, ať by se snažil sebevíc. Jak bylo
řečeno. Stalo se to Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. Stávalo se to
Nepilovi. A bude se to stávat dalším a dalším.
A stejně tak jako Neruda, Čapek, Nepil a ti mnozí
před nimi a po nich, sedli a udělali jediné možné, sedl jsem i
já a napsal jsem tenhle fejeton o tom, jak za živého boha žádný
fejeton nemůžu napsat!
A tím mi pro dnešek dejte s nějakým psaním
svátek! Kde mám pořád ty nápady brát! Copak jsem nějaká
Rosamunde Pilcher?!
