Jak líný Honza o štěstí nepřišel

Byla jednou jedna vesnice. Kde ležela? To nikdo neví. A kdo ví, nebo věděl, kde leží, ten nepoví. Ale je možné, že ležela někde blízko, nebo je taky možné, že byla někde úplně daleko. Konečně-to nám může být jedno. Důležité je, že v té vesnici byl pěkný statek a v tom statku žila stará matka s mladým synem. Pantáta už před pár lety na pravdu Boží odešel, tak matka vedla statek sama.

Jak se jmenovala matka? To vážně nevím, každý jí prostě říkal „ta stará z chalupy“. No a ta stará z chalupy měla syna, který se jmenoval Honza. Tomu se říkalo „Líný Honza“. Proč se mu tak říkalo? No jéje. Jak by se mu mělo říkat jinak, když byl skutečně líný.

Ten vám byl tak líný, že se raději ani do zrcadla nepodíval, aby náhodou nezjistil, že je rozcuchaný a nemusel se česat. Byl tak líný, že ho na peci pacholek musel obracet a děvečka mu košile převlékala, ba i sama matka mu boty zouvala a nazouvala, protože jinak by ten její kluk snad ve vlastní špíně shnil. Někdy, když měl svůj den, byl dokonce tak líný, že i ty buchty mu museli vkládat do huby a pak s ní hýbat, jinak by je snad ani nerozkousal.

Inu, tak žili den za dnem. Měsíc za měsícem a rok za rokem. Honza stárnul a matka taky zrovinka nemládla. Už jí ta starost o grunt začala zmáhat a proto jednoho dne, v neděli to bylo, po mši požádala pana faráře, aby byl tak laskav a za tím jejím klukem domů zašel a nějak pěkně mu promluvil do té jeho líné duše.

„Pane faráři,“ řekla a sepjala ruce, „on ten můj Honza není docela špatnej člověk. Tuhle na mě dokonce zavolal, když z pece viděl, že mi utíká mlíko na plotně. Nebo onehdá, jak jsem sebou flákla na zápraží, tak nelenil a hodil oknem na dvorek pantofel, aby na mě děvečku s pacholkem upozornil. Možná by stačilo jen pár dobře míněnejch slov, a on by šel do sebe. Víte, pane faráři, já mám takový podivný tušení, že už tady dlouho nebudu a nechci toho kluka, línýho, nechat světu napospas.“

Pan farář moudře pokýval hlavou, podrbal se na nose a nakonec matce slíbil, že k večeru se u nich na statku staví.

Přišel večer, matka navařila konev kafe, napekla plech koláčů, a Honzovi, celkem zbytečně, nakázala, aby nikam nechodil, protože přijde vzácná návštěva.

Hnedle po klekání na dveře zaklepal pan farář. Po křesťansku pozdravil, požehnal chalupě a pak si sedl ke stolu a zakousl se do koláče, který mu paňmáma nabídla. Upil trochu kávy a pak matce naznačil, že by měla odejít, aby s Honzou zůstal sám.

Hned, jak stará odešla, podíval se na Honzu, který se, jako obyčejně, rozvaloval na ovčím kožichu na peci, a pravil: „Mám o tebe starost, chlapče. Tvá matička je už stará a možná to dlouho nebude trvat a zůstaneš tu sám. Měl by ses nad tím zamyslet.“

Honza na to, že mu nic není známo o tom, že by se matka někam na delší dobu chystala, ale když ho pan farář vyvedl z omylu, skutečně přemohl svou lenost a na chvíli se zamyslel.

„Tak, vy jako myslíte, pane farář, že když máma půjde do hrobu, tak bych jako moh dopadnout nějak špatně?!“ řekl a zadíval se na pátera.

„Chlapče,“ řekl farář a vzal do ruky koláč, „když nebudeš pracovat, nebudeš mít ani tyto koláče, protože jak se praví: Bez práce nejsou koláče.“

„Však vem čert koláče,“ mávl rukou Honza, „já mám stejně raději buchty, pane farář.“

„Nu, dobrá, dobrá,“ vzdychl páter a nalil si kávu. „Jenomže ty nebudeš mít ani ty buchty, synku, protože nebudeš mít, z čeho by ti je kdo upekl. Když nezaseješ a nesklidíš a potom nevymlátíš a do mlýna neodvezeš, kde vezmeš mouku?“

Honza se podrbal v rozcuchané kštici a zase mávl rukou. „No, kde?! Koupím na trhu nebo u mlynáře. V řeznictví jí shánět nebudu.“

Pan farář se usmál a laskavě pravil: „A co peníze, chlapče?! Kde vezmeš peníze, aby sis koupil mouku, mléko, a mimo půst pak i dobré masíčko? Práce jest základem, chlapče. Jen prací je lze získat. Podívej se na své sousedy. Sedlák Jalovec, jak se pachtí od rána do večera. Jouza z horního gruntu zase od večera do rána. A Novák, tam od rybníka, co kravek a bejčků má. A jak jim ty statky pěkně prospívají. Však to jsou výsledky jejich poctivé dřiny. Tak oni k svému štěstí přišli. Například Jalovec se mi chlubil, že měl minulé žně dvakrát větší úrodu než jindy!“

Jak pan farář domluvil, Honza sebou na peci trhl a k údivu důstojného pána z ní dokonce seskočil a pádil k truhle v rohu sednice. Otevřel truhlici a vytáhl jakési papíry. Zadíval se do nich a pak ucedil kletbu. Otočil se na pana faráře a řekl: „Dvakrát větší úrodu jste říkal, důstojný pane?!“

„Tak jest,“ přisvědčil farář a kývl. „Vskutku se mu daří a daří se i těm ostatním. Pole jim nesou, že srdce nad tím plesá.“

„Tak srdce, že plesá?!“ zavrčel Honza a přisedl si ke stolu. Vzal do ruky koláč a nalil si kávu. Pak se podíval na faráře a řekl: „A víte, že jsem rád, že jste přišel, pane farář?! Takže Jalovec měl dvakrát větší výnos a těm ostatním se taky, díky jejich pracovitosti, daří dobře?!“

„Jak jsem říkal,“ opět pravil farář. „Nikdy se neměli lépe.“

Honza kývl a položil před sebe papíry, které prve vytáhl z truhly. Poklepal na ně prstem a podíval se na pana faráře. „Vy jste, pane faráři, hodnej člověk. A nebejt vás, málem bych o své štěstí do budoucna přišel. Vy jste mi prostě otevřel oči!“

Důstojný pán se začervenal. „Ale, synu, jen se snažím dobrým slovem povzbudit a pravdě tak cestu otevřít, aby se ti v budoucnu dobře vedlo a tak…“

Honza skočil panu farářovi do řeči: „Však jste mi taky tu pravdu vyjevil! Já mu dám hajzlovi jednomu, že mu pšenice shnila. Já dám tomu druhýmu, že žito sežrali divočáci a tomu třetímu, že kravky na nějakej mor pošly a mlíko že nikdo nechce! Od příštího měsíce jim zvednu nájmy!“

Pan farář se zarazil a zavrtěl hlavou. „Cože to, prosím?“

„Panenkomarjá, vy jste jako moje máma, pane farář!“ zvolal Honza a spráskl ruce. „Z čeho si asi tak myslíte, že žijeme od doby co je táta pod drnem?! Já těm třem chlapům pronajímám naše pozemky. Já chtěl bejt slušnej a nechal jsem jim to za slušnej peníz a oni mi budou posílat falešný oučty?! Oni mi budou tvrdit, že to nenese?! Od příštího měsíce to maj třikát tak drahý, pane faráři!“ Honza si odplivl a šel zpátky na pec. A než tam vylezl, obrátil se ještě na důstojného pána. „A stejně vám děkuju. Vždyť bez vás bych málem o to moje štěstí skorem přišel!“

KONEC

Jaroslav Plesl a Marcel Deli radí!

A to se vyplatí!

 

Audiokniha

ZDE 

Tištěná kniha

ZDE

Fejeton: Neřešte!

Fejeton pro měsíčník Enter

Neřešte!

Najdete ZDE

Už jste někdy zabloudili nebo něco hledali a nevěděli kudy kam?! Věřím, že ano. Já taky mockrát zabloudil, nebo něco hledal a nevěděl jsem kudy kam. Je to celkem normální věc, která se už prostě stala kdekomu.

Takové bloudění v lese, to nic není. Nežijeme ve Venzuele nebo na Sibiři, abyste v lese zahynuli hladem nebo byli rozsápáni divou zvěří. Na vybloudění z tuzemského lesa nemusíte být génius. Bloudění v lese nijak neřeším, protože podle mé zkušenosti se v tomhle případě vše vyřeší tak nějak samo.

Zato takové bloudění, nebo hledání něčeho v cizím městě, to je zážitek, na který se hned tak nezapomíná. A věřte – nevěřte, čím je to město menší, tím větší problém vás tam čeká. Například o dovolené je to hned. Dovolte takový malý příběh.

Bylo léto. Byla dovolená. I řekl jsem si, že nadchnu svou rodinu a poskytnu jí relaxaci a oddych v jednom nejmenovaném městečku. Vedle městečka je rybník, jemuž místní obyvatelé začali v jakémsi záchvatu romantiky říkat jezero. Kolem jezera jsou kempy a celkem slušná pláž. Pro slunečné letní dny přímo ideální. A kdyby se slunečno nekonalo, tak v okolí je dost míst, kde se dá se skřípěním zubů strávit deštivé počasí. Takže jsem neváhal a zamluvil jsem kemp. A hned, jak mi obratem potvrdili rezervaci, běžel jsem všechno nadšeně oznámit manželce a dceři. To vám bylo radosti.

Po příjezdu na místo, rodina projevila ještě větší nadšení. Vždyť, co může být lepšího, než několik dní a nocí strávit v bývalém dětském táboře, kde chatky postrádají vodovod, a sociální zařízení se nachází zhruba dva dny usilovného pochodu od chaty, ve které jste ubytováni. Byl jsem milován! Hlavně, když druhý den po příjezdu udeřilo pravé české letní počasí, které se vyznačuje dvaceti stupni a vytrvalým mrholením. Nezbývalo, než zavrhnout návštěvu pláže a vymyslet náhradní program. Napadlo mě, že blízko městečka je skanzen. Tak proč ne?! Do chalup neprší a do skanzenu jezdí autobus. Vyrazili jsme na nedalekou zastávku. A měli jsme štěstí. Jak jsem zjistil, autobus měl dorazit během patnácti minut.

Po patnácti minutách regulérního a dalších deseti minutách marného čekání jsme lehce znervózněli a já začal držkovat, že všude je tak akorát bordel, když v tom se dcera podívala na hodinky a pak na jízdní řád. „No, ono to jede to ve 45, ale až v 11.45 a teď je o hodinu míň,“ řekla suše a vrhla na mě pohled, který jasně oznamoval, že není možné, aby tak inteligentní dítě mělo tak retardovaného otce.

„Stane se,“ řekl jsem a pokrčil rameny, „půjdeme teda na náměstí. Za kostelem je zastávka. To máme akorát. Aspoň tady nebudeme trčet a projdeme se.“

Dobře, všechno fajn. Kostel byl na místě a zastávka taky. Až na tu maličkost, že na tom kousku plechu co jsou na něm přilepené jízdní řády, byl jen jeden, který se nikomu z nás nelíbil, jelikož do nějakých Konojed jsme rozhodně nehodlali cestovat.

„Ale bylo tam, že ten autobus projíždí tudy, ne?!“ zeptal jsem se nejistě ženy. „Nebo že by tu byla ještě někde jiná zastávka?“

„Určitě je to tady!“ řekla manželka a začala se rozhlížet. „Tady musí nějaký řád mít.“ Pak ukázala na vitrínku kousek od zastávky. „Co je to tam?“

Nadšením jsem spráskl ruce! „Jízdní řády! A kolik jich tu mají!“ Začetl jsem se a po chvíli jsem ruce spráskl opět. „No jo, ale tady se píše, že to jede až v jednu!“

„To je nějak divný, ne?!“ řekla manželka. „Na tý druhý zastávce je jinej čas. Fakt to jede až v jednu?“

Podíval jsem se znovu. A opět jsem spráskl ruce. „Aha. On ty řády nikdo už čtyři roky nevyměnil. Platnost do 2012.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se žena, zatímco dcera opět suše oznámila, že nemá data, takže na mobilu nic hledat nebude.

„Zahyneme,“ řekl jsem, ale hned jak sem viděl, že mě obě probodly očima, dodal jsem: „Nebo se zeptám tamtoho pána.“ Po protější straně ulice totiž právě procházel evidentně místní děda.

„Pardon, pane,“ oslovil jsem ho, „jede to tudy na Zubrnice?“

Děda přivřel oči, pokýval hlavou a pak děl: „Zubrnice?! To kdybych já věděl…“

„Vy nejste odsud?“ zeptal jsem se. „Já myslel, že jo.“

„Celej život tu žiju,“ odtušil stařec, a potom dodal: „Jenže já jel autobusem naposledy před třiceti lety do Konojed.“

„Tak to vám teda děkuju,“ zavrčel jsem a zavolal na ženu: „Neví nic. Co budeme dělat?“

„Nastoupíme!“ odpověděla manželka a ukázala na přijíždějící autobus. „Mazej, nebo nám to ujede!“

Takže asi takhle. Od té doby tedy neřeším ani bloudění nebo hledání v cizím městě, jelikož jak je vidět, i tady se všechno vyřeší samo!