Doktor Kubelka vstal od stolu a šel zavřít
okno. „Zatraceně. Hospoda je tohle výborná. Jen to pole by nemuselo být tak
blízko. Sedláci začali rozhazovat mrvu a ten hnůj děsně smrdí. Já tedy chápu,
že rozléváním značkových parfémů se vyšších výnosů nedosáhne, ale co je moc -
to je moc. Já mám chatu hned vedle toho velkýho pole, co patří Kudláčkovi,
kterej bydlí na návsi. Ten má hnůj tedy echt smradlavej.“
„Tak co vám tam vlastně smrdí? Hnůj nebo
mrva?“ zeptal se inženýr Homola, takto chatař z téže vesnice. „Starej
Janeba hnojí na druhém konci pěkně uleženým hnojem. Smrdí skutečně příšerně,
ale tuhle mi prodal dvě kolečka a řeknu vám, že po takovém hnoji budu mít
brambory jako melouny.“
„Hnůj a mrva je to samý, ne?! Tak je fuk, co
mi smrdí, nemyslíte?“ pokrčil rameny Kubelka a sedl si, „jedno jako druhý. Puch
je to na padnutí. Kór v tomhle hicu.“
„Ale to se pletete, pane kolego!“ řekl inženýr
Homola a významně vztyčil prst. „Hnůj a mrva nejsou jedno a totéž! V základu
tedy ano, a smrdí vlastně stejně, ale nelze je zaměňovat. Mrva je směsí tuhých
a tekutých výkalů hospodářských zvířat a podestýlky. Ta může být různá.
Kupříkladu sláma. Ta je nejčastější. Dále lze použít i piliny nebo pazdeří.“
„Pazdeří?!“ zarazil ho Kubelka. „Co to vůbec
je?“
„Netuším,“ přiznal se bez okolků Homola. „Ale
mluvili o něm nedávno na návsi dva traktoristi. Konečně, nám to může být jedno.
Důležité je, že ho lze použít jako podestýlku, která, jak už jsem vám
vysvětlil, spolu s výkaly vytvoří mrvu. A nyní pozor! Chlévského hnoje
docílíme přeměnou z mrvy tím, že mrvu necháme důkladně uležet, aby prošla
procesem mineralizace a humifikace. Zkrátka, aby náležitě vyzrála. Nejlepším
hnojem je dle mnoha odborníků právě uleželá mrva z výkalů a podestýlky od
skotu. Tedy od hovězího dobytka.
Takový dobře vyzrálý hnůj
je, drahý příteli, heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit
zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma
nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách
skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako
mrva, zřetelně páchne, a teď pozor, amoniakem. Tedy to, co nám oběma jaksi
nevoní, není ani mrva nebo tedy hnůj, ale právě onen amoniak.“
„No to tedy!“ uznale kývl hlavou
doktor Kubelka. „Vy máte na inženýra ekonomie vzácné znalosti.“
„Ale tak nepřehánějte. Zase
tolik toho nevím. S místními rolníky bych jen těžko mohl soupeřit
v nějakém vědomostním kvízu.“
„Kdepak. Komu čest, tomu čest,“
usmál se doktor a podíval se na hodinky. „Už bude půl osmé. Půjdu domů na
večeři.“
„Nepovídejte. To nám to zase
pěkně uteklo,“ řekl Inženýr a mávl na hostinského. „Pane Jarku. Zaplatíme a
půjdeme.“
Jen co oba pánové opustili
hostinec, otevřely se dveře a dovnitř vešli sedláci Kudláček s Janebou.
„Nazdar Jarouši!“ řekl Janeba a
hodil rádiovku na věšák. „Dvě studený sem. Dneska jsme se nadřeli jako kulaci
v lágru. Tak ať to spláchneme.“
„Má recht, Lojza,“ přidal se Kudláček.
„Hnojení není žádná prča. Mám žížu, že bych se o ní moh opřít.“
„Jó, hele, Jardo, viděli jsme u
rybníka ty dva študovaný velkostatkáře,“ zasmál se Janeba. „Byli tady?“
„Jó, byli,“ kývl hlavou
hostinský, dotočil oba půllitry a nesl je ke stolu. „Zase vedli hovory.“
„Tak někdy se vod nich člověk
dozví i něco zajímavýho,“ řekl Kudláček a napil se. Otřel si knírek a
pokračoval: „A co dneska? Přišli jsme o něco zajímavýho?“
Hostinský Jarda udělal na lístek
dvě čárky, zastrčil tužku za ucho, podrbal se na nose a pak mávl rukou.
„Dneska? Ani ne, kluci. Dneska to vlastně byly takový hovory há. Študovaný to
sice bylo, ale skoro pořád mluvili jen o
hovně…“
KONEC
