Tedy, řeknu
vám, že paní Mráčková se již nemohla své návštěvy dočkat. Už od rána uklízela
celý byt a teď ještě na poslední chvílí, celá rozechvělá, hledala na koberci
zapomenutá smítka, která pečlivě sbírala a házela do koše. Potom po několikáté
překontrolovala, jestli je ubrus tak jak má být. Tedy bez jediné poskvrnky.
Zálibně se zadívala na stůl a povzdychla si: „Ááách. Tak dnes se konečně
dočkám.“
Pak vzala
z kuchyňské linky podnos s mramorovanou bábovkou a postavila ho
doprostřed stolu. „Kávu udělám, až přijde. Ať je čerstvá,“ pomyslela si a šla
se na sebe podívat do zrcadla. „Konečně, to by bylo, aby nepřišel,“ mumlala,
když si rtěnkou malovala rty. „Rok jsem se snažila. Celý rok a konečně to
vyšlo. Jó, Blážo, nemá pravdu to hloupý přísloví, který tvrdí, že má panenka
sedět v koutě. Prdlajz v koutě. To bych to chytla. Pche! A co se jich
snažilo a jen já mám kliku!“
No ano. Dnes
to byl vážně na chlup jeden rok, co se paní Bláža Mráčková, o které se už
nejmíň třicet let nedá tvrdit, že by byla nějaká panenka, začala snažit, aby
pro sebe získala toho elegána, souseda z baráku a hlavně vdovce, Petra
Koutného.
Byl to akorát
rok, co mu začala nadbíhat. Jako náhodou ho potkávat. Byl to rok, co si
k němu začala chodit půjčovat tu sůl, tu cukr, tu trochu rýže nebo
sklenici kečupu.
Byl to jeden
celý rok, co opět začala nosit minišaty a objevila kouzlo fitnescentra. Během
toho jednoho roku úplně cítila, jak omládla a vůbec se necítila na těch svých…
To je vlastně jedno, každý je starý jak se cítí, jak vlastně řekla paní Bláža
své masérce, která jí napravovala bolavá záda. Zkrátka a dobře. Během toho
jednoho překrásného roku paní Bláža Mráčková omládla a moc dobře si všimla, že
pan Koutný si toho všiml též.
Pravda trvalo
sice zhruba půl roku, než jí začal brát na vědomí, ale paní Bláža se
nevzdávala. Nikdy nezapomene na den, kdy se k ní pan Koutný, tehdy
v tom parném srpnu, ve výtahu lehce naklonil a zeptal se: „Paní Mráčková.
Prosím vás, čím jste to cítit? Něco takového… Hm?!“
Božínku! Jak
byla paní Bláža ten den šťastná! Všiml si. On si všiml! Tak nemusí litovat těch
dvou stovek za vůni Dulce a Gugana od toho nového Vietnamce na rohu! Inu, jak
se říká, žena má být žena, ať to stojí, co to stojí.
A pak už to
šlo ráz na ráz. Blaženka jasně viděla, že si jí Koutný začíná všímat sám od
sebe. Jednou, když si večer přišla půjčit trochu pepře, zůstal na ní pan Koutný
vyloženě zírat. „Ach, tak upřený pohled. On mě snad rentgenuje, ne, on mě přímo
svlíká tím svým ďábelským pohledem!“ běželo paní Bláže hlavou a kolena se jí
podlamovala. Až se tenkrát musela přidržet futer. A co teprv, když pan Petr
vyslovil: „Ty vaše oči. To jsem ještě neviděl, takové oči.“
Ó, to byla
Bláža v sedmém nebi. A stejně, jako předtím nelitovala peněz za parfém,
nyní nelitovala utraceného obnosu, a že nebyl malý, za tu skříňku
s líčidly, kterou jí odprodala její neteř.
No, a dnes se
tedy paní Mráčková dočkala. Dnes přišel její velký den D. Pan Koutný se konečně
odhodlal a oznámil jí, že jí dnes navštíví a vyjeví své city.
Tedy, pan
Koutný to přesně takhle neřekl. Pan Koutný byl sice postarší, elegantní a
seriózní muž, který vždy dbal na svůj zevnějšek a zakládal si na své slušné
mluvě, ale přeci jen to nebyl žádný Oldřich Nový, aby v dnešní době mluvil
tímto stylem. Pan Koutný paní Mráčkové dnes ráno na chodbě domu prostě na její,
už asi po sedmé položenou otázku, zda už by konečně nechtěl přijít na návštěvu
a říct jí, co k ní cítí, odpověděl, že v tom nevidí problém, takže
rád přijde a zcela jistě paní Mráčkové řekne, co k ní cítí.
A pozor! Bylo
to tu. Zvonek u dveří zadrnčel a paní Bláža se rozklepala. „Sakra, sakra,
sakra,“ mumlala, když šla otevřít. „Tak to vyšlo! Takovýho chlapa. Já fakt
musím bejt hodná holka, Ježíšku!“
Paní Bláža
otevřela a téměř oněměla. Za dveřmi stál pan Petr oblečený do společenského
obleku a v ruce držel obrovskou kytici růží.
„Dobrý večer,
paní Mráčková,“ řekl a mile se usmál. „Jsem tu přesně?!“
„Ale jistě.
Na minutku přesně,“ vydechla Blaženka a dodala: „Pojďte dál a nezouvejte se.“
Rukou naznačila směr. „Tam je kuchyň a tam obývák. Kde si sedneme?!“
„Myslím, že v kuchyni
to bude ideální,“ odpověděl Koutný a poděkoval.
U stolu se
paní Mráčková zapýřila. „Myslím, že na tu kytici bych měla přinést vázu. Taková
kytice se bez vázy neobejde. “
„Ano, ano. To
máte pravdu,“ řekl pan Petr, když si sedal. „Taková kytice zcela jistě patří do
vázy, ale nejdřív se musí dát do těch správných rukou. Takže s tou vázou
nespěchejte, paní Mráčková. Nejdřív jí musím předat.“
„Ale no tak,
pane Petře,“ usmála se Bláža. „Přece nebudeme tak upjatí. Pro vás jsem
Blaženka, co vy na to?!“
„Pokud vám to
tak vyhovuje, nejsem proti,“ souhlasil Koutný. „No, ale abych pokročil. Proč
jsem tady, že... Jak bych vám to jen…“
„Vůbec se
neostýchejte, Petře!“ řekla vzrušeným hlasem Blaženka. „Vždyť já na to čekám už
rok! Už rok! Chápete?! Vy jeden ďáble. Tak dlouho mě nechat čekat! Mluvte,
Petře! Nedovedete si představit, jak dlouho už jsem neslyšela to slůvko. To
slůvko, které říká muž ženě, když k ní vzplane hlubokým citem.“
„Tak tedy
dobrá,“ řekl pan Petr a povstal. „Nebudu se tedy ostýchat. Paní Mráčková. Nebo
teda Blaženko, je to už víc jak patnáct let, co jsem nevyslovil slova, které
nyní vyslovím. Blaženko, ani nevíte, jak
neskutečně mě serete! Jak strašně mě serete tím vaším dolejzáním a vlastně tak
nějak všeobecně, takže jděte už konečně do prdele.“ Po těchto slovech se Petr
Koutný lehce uklonil, vzal kytici, prošel kolem solného sloupu v podobě
Blaženky Mráčkové, ve dveřích se zastavil a zdvořile dodal: „Nyní mne jistě
omluvíte. Má vnučka slaví narozeniny a já je nehodlám promeškat. Přeji příjemný
zbytek večera.“
Zda tam
v kuchyni paní Blaženka stojí ještě teď, mi opravdu není známo.
KONEC