Ach jo. Někdy je dopoledne v
cirguse taková strašná nuda.
Všechno je poklizený.
Zvířata nakrmený. Prostě taková chvíle,
kdy člověka napadne si dopoledne pustit televizi.
Z toho je taky vidět, že třeba i docela
obyčejnej kůň, nebo velbloud, jsou inteligentnější tvorové, než lidi! Zvířata
taková blbost ani nenapadne.
To se ovšem netýká vopic.Vopice je na tom
podobně jako my! Ta si televizi umí pustit… A dobře jim tak!
Právě včera jsem se dopoledne nudil. Venku
zrovna pršelo, tak se mi nechtělo ani na procházku, ani na nákup. Prádlo jsem
měl taky vypraný a prášit kožichy medvědům?! Ble. Ani omylem! Ať si je vypráší
Ivan plácačkou na koberce.
Vloni mi dával za vyklepání jednoho medvěda
stovku. Tohle už v životě nevezmu. Si to někdy zkuste, bušit do rozespalýho
medvěda!
Prostě jak povídám. Nuda jak pláž! Takže jsem
si zase po dlouhý době pustil telku.
Dneska už ty programy nejsou co bejvávaly. Kdepak
jsou časy Azimutu, Nad dopisy diváků, Křesla pro hosta a podobně. To je dneska
pořád samý hopsasa a humor na humor, nebo krev na krev! Toho všeho si v cirguse
užiju v míře vrchovatý. To nemusím vidět v bedně!
Cvaknul jsem vypínačem. Ze stěny jsem vzal
minimax a čekal, až se bedýnka rozehřeje. Sem tam se rozehřeje až moc, takže
sichr je sichr.
Bylo to dobrý. Jenom blafnul prach. Jak
vyhořel, už to jelo jak mělo.
Vystrčil jsem z okna stojanovej věšák, co
jsem si ho „vypůjčil“ v hospodě. Používám ho jako anténu. Stačí na něj přivázat
drát a obraz je jako víno!
No někdy je obraz spíš jako hodně perlivý
víno, ale mně stačí, když vím, že osoba A se přesunuje do bodu B, aby zabila
osobu C. Fantazii mám bohatou, a tak si dovedu představit, co se asi na
obrazovce děje.
Ale je fakt, že někdy to
netipnu! Nedávno jsem si myslel, že se koukám na fotbal. Bylo to napínavý. Zejména
proto, že jsem netušil, kdo s kým vlastně hraje. Tak jsem telku vypnul a mazal
jsem do knajpy, kde byla puštěná televize, abych viděl alespoň druhej poločas
pořádně.
Vrazil jsem tam a koukám, televize vypnutá!
Tak jsem zařval: „Dělejte, kurňa! Zapněte to. Na dvojce je dobrej program! To
musíte všichni vidět!“
Si nepřejte ovšem vidět, jak jsem pak odtamtud
běžel!
Hospodskej zapnul televizi a naladil dvojku. Právě,
když nějakej redaktor říkal: „Jak jste v tomto příspěvku mohli vidět, tělesná
cvičení jsou pro alkoholiky, kteří mají navíc sklony k mentální zaostalosti,
velmi prospěšná. Dále nám Mudr. Nešpor z Bohnické léčebny, poví a o účincích
antabusu…“ Co nám chtěl Mudr.Nešpor
povědět, jsem se nikdy v životě nedozvěděl.
(A tak trochu doufám,že nikdy nedozvím.)
No, ale abych se dostal k tomu co jsem vlastně
tuhle v tý bedně viděl. Chvíli to
vypadalo jako balet duchů. Jenže pak se mi to povedlo vyladit. A koukám vám, co
že to?! Nejdřív jsem si u toho programu četl noviny, protože mě to moc nebralo.
Jenže…
Jenže potom jsem se nějak zaposlouchal a
zadíval. No to bylo neuvěřitelný! Až jsem přestal číst a honem jsem listoval na
stránku s programem. Ty vado. Seriál. A
jak jsem tak koukal, už mi bohužel 298 dílů uteklo. Doprčic. Aha. Budu muset přestat psát. Za chvíli mi to
bude začínat.
No tak jó.
Můžete koukat se mnou.
A to na!
Manuel a
Ramóna
aneb Dusno ve Venezuele
Díl. 299
Ramóna vstupuje do haciendy a v náruči nese
kytici orchidejí.
Don Manuel sedí v pohovce od venezuelského
návrháře Rodriga Czermaka, a pokuřuje svůj odpolední doutník...
„Hmmm. Ramóna! Kde jsi celé dopoledne byla?!
Cožpak nevíš, že dnes má přijet na návštěvu don Miguel de Ropuel, aby s námi
projednal spojení našich společností?! Jak já mám potom vypadat před svým
obchodním partnerem? Jsi má žena před Bohem, i před starostou a náčelníky
okolních kmenů!“
„Odpusť, Manueli. Zabloudila jsem v deštném
pralese, když jsem trhala tuto kytici. Byla jsem napadena levhartem a Donem
Calverou! Oba tito netvoři chtěli využít mé slepoty. Levhart mě chtěl sežrat a
Calvera zneuctít!“
„Pche! Levharta chápu. Měl chudák hlad a v tom
případě člověk, ačkoliv je levhart, je schopen udělat mnohé nemožné kousky! Ale
don Calvera?! Tuším, že ho asi taky ranila slepota. Chachachachachá!“
„Jsi krutý, Manueli! Má nebohá matka, mne,
dědičku ropného impéria Fuelo Venezuelo, před svatbou s tebou varovala! Kdybych
jí jen poslechla! Leč já za jejího života jejích rad nedbala a nyní?! Nyní již
je pozdě ... Maminko! Proč jsi jen šla zahnat tu anakondu. Ještě jsi tu mohla
být a chránit mne před tímto ukrutníkem!“
„Mlč caramba! Jsi slepá a tak nemáš tušení jak
vypadáš! Kdo jiný by si tě chtěl tehdy vzít! Jen já se obětoval! Jen já byl
ochotný tě pojmout za manželku! Jen já byl ochotný převzít Fuelo Venezuelo,
které tvůj otec zadlužil, když investoval všechny své peníze do polí s kokou!
Proboha! Ty jeho trapné výmluvy, že neměl tušení na co koka je! Prý si myslel,
že obchoduje s koncernem Coca-Cola!“
„Nekřivdi mému otci, Manueli! To nepřipustím!
Můj otec byl čestný muž. Přijel z Evropy jako chudý a pronásledovaný člověk. Co
měl ten chudý sturmbanführer? Jen pár kufrů s podvlíkačkami a zlatými zuby! A
dokázal s tím zde nemožné! Nemohl za to, že jeho pole s kokou byla večer před
sklizní vybombardována napalmem. Kdyby se tomu tak nestalo, mohli jsme dnes být
zámožní a tebe bych si nikdy nevzala! Ach. To mi připomíná, že mu musím do
kriminálu v USA poslat jeho oblíbený mazanec s marcipánem a bavorské klobásy!“
„Mlč už, Ramóno. Slyším na zahradě vrtulník! De
Ropuel je zde! Dělej co máš a nepleť se do mužských záležitostí. A varuji tě
Ramóno! Jestli zase budeš na mou návštěvu dělat oči, jsi sestřenicí smrti! Víš
jak jsem žárlivý! Caramba. U všech svatých. Neopovažuj se na Ropuela
pohlédnout!“
„Neboj se. Jsem si vědoma svých povinností,
vyplívajících ze stavu manželského. Jdu zavolat Consuelitu, aby připravila kávu
a hodila na pánev krávu!“
Ramóna vychází z pokoje. Na chodbě je schovaný
za moskytiérou doktor De Bolitos z Bolívie.
„Ramóno! Milovaná! Opusťte prosím již tuto
haciendu, která je sídlem zla! Utečte se mnou do Bolívie! Mám tam slíbené místo
chirurga. Bude státní převrat a tak práce bude dost! Uživím nás!“
Pokračování příště ...
Žádné komentáře:
Okomentovat