sobota 2. listopadu 2019

O dobrém člověku


Karel byl dobrej člověk. Dříví by na sobě nechal štípat. Každýho člověka měl rád. Nevyhledával konflikt, a jak jen to šlo, tak se snažil urovnat každej spor, na kterej narazil.
Karel o všechno slušně žádal, každýho zdravil a za všechno děkoval. Na nevrlý prodavačky se usmíval a protivnejm úředníkům odpovídal vlídným slovem. A i tu pověstnou poslední korunu by dal a i toho nejošklivějšího psa by si z útulku vzal. Kdyby teda nebyl alergickej na psí srst.
Ale Karel měl pořád takovej divnej pocit, že to jako furt není ono. Jako, že by moh bejt ještě lepším člověkem. Tak na sobě pracoval. Meditoval, modlil se, sebevzdělával se a dobrovolníkem se stal. Babičky přes přechod převáděl. Akele Bikini Malůka na dálku adoptoval a každej rok jemu a jeho rodině poslal jako vánoční dárek kozu nebo osla. Pochopitelně, že ne naporcovaný v balíku, ale skrz nějakou organizaci na pomoc hladovejm a žíznivejm.
A nejenom Akele Bikini Malůkovi a jeho rodině pomáhal. Pochopitelně myslel i na domácí hladový a žíznivý. Tak chodil, tejden co tejden vařit polívky do Armády spásy. Všechno tohle dělal. Takovej to byl člověk.
A pořád měl pocit, že to není ono. Pořád měl pocit, že není úplně dobrej. Pořád měl pocit, že mu něco k tý absolutní dobrotě schází! Pořád si říkal, že to ještě není úplně pinktlich.
Tak se rozhodl, že když může pomáhat lidem, měl by pomáhat i němejm tvářím. Takže chodil do lesa přikrmovat. Sýkorkám do krmítek věšel lůj. Jednou, a to se dokonce dostalo až do okresních novin, jednou dokonce vylezl na tovární komín a postavil přilétajícím čápům hnízdo! Takovej byl Karel dobrej člověk. Takovýho byste ve svým okolí hned tak nepotkali. To vám garantuju.
Ale Karel, protože byl tak strašně moc sebekritickej, měl pořád pocit, že to ještě není ono. Že pořád ještě není úplně dobrej člověk. A jak tak jednou seděl doma u fair trade kafe a četl si noviny, padnul mu do oka inzerát, že se hledaj lidi, co by rádi jeli stavět školy někam na ostrovy u Novýho Zélandu.
Tak to Karel zajásal, protože si hned pomyslel, že tohle bude asi to, co mu tak nějak pořád chybí k tomu, aby se stal skutečně dobrým člověkem. A hnedka teda zavolal na číslo tam uvedený, smluvil si schůzku, a protože při pohovoru udělal na organizátory velikej dojem, a protože se nikdo jinej nepřihlásil, byla ruka v rukávu a než se sešel měsíc s měsícem, nastupoval Karel do letadla a pak se na Zélandu nalodil na loď a odplul s několika dalšíma stavitelama škol do neznáma s tím úžasným vědomím, že teď už bude konečně dobrý člověk, kterýmu nic nechybí.
Od tý doby se o něm ani o těch dalších nic neví. Jenom vím, že když si náčelník Agu-Agu odříhnul a pohladil si břicho, prohodil ke své ženě: „Moc dobrý člověk to byl. Moc dobrý!“ 
Jeho žena však pokrčila rameny a mlaskla. „Dobrý. Ano. Ale něco mu chybělo. Taková ta špetka něčeho…“

KONEC