Cena Miloslava Švandrlíka

Vážení přátelé. S potěšením vám mohu oznámit, že kniha

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní

/

Hřbitov prasátek,

získala Čestné uznání Ceny Miloslava Švandrlíka za rok 2016.

Děkuji čtenářům za přízeň

Fejeton: Mark je sadista aneb Nervy na síti

Občas se člověku stane, že si něco uvědomí teprve, když už s tím nemůže nic udělat. Například až po otištění fejetonu se chytí za hlavu a zvolá: "Ale Zuckerberg nenosí brýle!"

Ale to je fuk, ne?!

Mark Zuckerberg je regulérní sadista, který se vyžívá v trápení a rozčilování lidí! To tvrdím. Za tím si stojím a je mi fuk, jestli mu to někdo vyžvaníte a on mě za tohle tvrzení bude žalovat.

Jo, kdybyste náhodou netušili, kdo je Mark Zuckerberg, tak to není žádný cukrovarnický magnát, ale jistý obrýlený Američan, který jednoho dne uvedl do chodu seznamku pro pár stovek studentů a ona mu z ní vypučela poněkud monstrózní sociální síť, která nese náze Facebook. No, a kdo z vás netuší, co je Facebook, tak snad ani nemusí dál číst, protože jen těžko pochopí, o čem budu psát.

Jako, abyste si nemysleli. Já nikoho z vás nepodceňuji. Já se snažím psát tak, aby mé texty pochopil úplně každý. Prostě, aby to bylo pro každého jasné a pochopitelné. Snažím se nedělat žádné kudrlinky pro znalce literárních skvostů, ale napsat jasné sdělení.

Konečně, račte posoudit sami. Aspoň uvidíte mou všestrannost a genialitu, které se až sám děsím. Krátká báseň: Chyba ve svádění. (Mohl bych jich dát víc, ale zhledem k tomu, že jsem i přirozeně skromný, stačí na ukázku jedna.)

Skládal jsem jí origami a lákal jí na tatami. Ještě teď mi srdce buší, když vzpomenu si, jak roloval jsem pro ní suši. Leč všechno marno bylo činění. Já neměl ani tušení, že nebyla to Japonka, ale chladná Laponka.

Jak račte vidět, báseň je jasná a není na ní nic k nepochopení. Jen snad musíte mít jisté znalosti a povědomí o národnostech a jejich zvycích. Ale jinak s ní jistě nemáte problém, že?! Ovšem tohle teď necháme stranou. O tom to dnes není. Dnes je to o tom, že pan Zuckerberg je krutý člověk, který pod záminkou spojování lidí, vytváří skupiny nervově zdeptaných uživatelů Facebooku.

Vám, co Facebook nepoužíváte a přesto jste nedali na mou radu a dočetli jste až sem, se to pokusím vysvětlit. Ta deprese vzniká zcela jednoduše. Představte si, že jste člověk, který něco tvoří. A nebudeme chodit daleko. Takže si představte, že jste třeba já a napíšete právě tu básničku o svádění. Chvíli na ní koukáte. Trochu to dopilujete, a když se vám do druhého dne nezhnusí, rozhodnete se jí vystavit na „zdi“ vašeho profilu na Facebooku.

Dobrý, paráda. Nyní ovšem nastává něco, co zná téměř každý uživatel zmíněné sociální sítě. A tím je čekání. A čekání na co?! Uživatelé už vědí, nebo aspoň tuší a ostatním to rád řeknu. Jde o čekání na uznání v podobě LIKE, neboli lajkování. To sedíte u počítače, nebo držíte tablet, či telefon a zíráte a zíráte. A pak to přijde. Zhruba do minuty se u vašeho příspěvku objeví první palec nahoru. Konečně! Povyskočíte na židli a spokojeně si mnete ruce. Váš příspěvek zabral. A proč by taky nezabral, když víte, že je sakra dobrej, néééé?!

Po prvotním nadšení zjistíte, že to byl některý z členů vaší rodiny. Je to od nich pochopitelně hezké, ale jak už zkušení lovci lajků vědí, palce a jiné reakce od nejbližších příbuzných se tak úplně nepočítají. Proč ne?! Protože příbuzní, alespoň ti nejbližší jsou vázáni nepsaným zákonem reciproční výměny lajků! Ten pravý a hodnotný lajk (né že mi od dnes nebudou příbuzní nic lajkovat) přichází až od vzdálenějších přátel. Ano, od přátel, které jsme možná nikdy ani osobně neviděli. To jsou lajky, kterých si člověk, v tomto případě humorista, váží a kterým se téměř klaní.

A co je ještě hodnotnější než lajk od téměř neznámého člověka? Je to sdílení příspěvku. To potom sprásknete ruce a řeknete si, že vaše práce měla smysl. Kohosi jste pobavili natolik, že ten kdosi, se rozhodl, že vaším příspěvkem pobaví další lidi. A to je prostě super a paráda a sláva nám, věnce sem a špunty ven!

Je mi jasné, že je to poněkud infantilní a dost to vypovídá o vaší ješitnosti. (No jasně, že o vaší. Jsem psal, představte si, že vy jste já!) Ale vážení, co naplat?! Píšete to snad do šuplíku?! Píšete to pro lidi. A jak jinak zjistíte, že se to lidem líbí, než že to dáte veřejně v plen?! Tak vidíte!

Ale proč jsem na začátku psal, že M.Zuckerberg je sadista vytvářející deprimované jedince?! No protože to někdy probíhá úplně jinak. Vystavíte. Sedíte. Zíráte a co se nestane?! Nestane se vůbec nic. Jen pár lajků od příbuzných a jinak pusto a prázdno! Vidíte?! Dovedete si to představit?! Fajn, já beru, že vám je třeba jedno, když vám nikdo neolajkuje sdělení, že jste právě obědvali svíčkovou. Tak co, no?! Obědváte každý den, ale napíšete každý den básničku?! Tak proč vám to, u všech zatracenejch čertů, nechce nikdo lajkovat?! To je to tak špatný?! Vážně?! A umíte vlastně vůbec něco, když to lidem nestojí ani za hloupý kliknutí myší?! A jsou to vůbec vaši přátelé?! Houby s octem, přátelé! Je to banda ignorantů a nic jiného!

Uf, jsem se zase rozčílil. Tak to vidíte. A kdo za to všechno může?! Jeden brejlatej Američan za to může. Tak je to!

Fejeton v měsíčníku EnterDC najdete zde