pátek 6. října 2017

Tajný život Adolfa Hitlera




Vůdce byl veliký milovník basketbalu!





Vůdce dbal o všeobecnou čistotu!





Vůdce národ okouzloval svou genialitou!





Ale našli se i lidé, kteří velkého Vůdce nechápali!





Vůdce byl vůdce, i když nebyl strojvůdce!





Vůdce vždy svému lidu ukázal cestu!






A závěrem. Vůdce se nikdy ničeho nezalekl!


sobota 16. září 2017

Cena Miloslava Švandrlíka

Vážení přátelé. S potěšením vám mohu oznámit, že kniha

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní
/
Hřbitov prasátek,

získala Čestné uznání Ceny Miloslava Švandrlíka za rok 2016.

Děkuji čtenářům za přízeň




pátek 1. září 2017

Fejeton: Mark je sadista aneb Nervy na síti


Občas se člověku stane, že si něco uvědomí teprve, když už s tím nemůže nic udělat. Například až po otištění fejetonu se chytí za hlavu a zvolá: "Ale Zuckerberg nenosí brýle!"
Ale to je fuk, ne?!


Mark Zuckerberg je regulérní sadista, který se vyžívá v trápení a rozčilování lidí! To tvrdím. Za tím si stojím a je mi fuk, jestli mu to někdo vyžvaníte a on mě za tohle tvrzení bude žalovat.

Jo, kdybyste náhodou netušili, kdo je Mark Zuckerberg, tak to není žádný cukrovarnický magnát, ale jistý obrýlený Američan, který jednoho dne uvedl do chodu seznamku pro pár stovek studentů a ona mu z ní vypučela poněkud monstrózní sociální síť, která nese náze Facebook. No, a kdo z vás netuší, co je Facebook, tak snad ani nemusí dál číst, protože jen těžko pochopí, o čem budu psát.

Jako, abyste si nemysleli. Já nikoho z vás nepodceňuji. Já se snažím psát tak, aby mé texty pochopil úplně každý. Prostě, aby to bylo pro každého jasné a pochopitelné. Snažím se nedělat žádné kudrlinky pro znalce literárních skvostů, ale napsat jasné sdělení.

Konečně, račte posoudit sami. Aspoň uvidíte mou všestrannost a genialitu, které se až sám děsím. Krátká báseň: Chyba ve svádění. (Mohl bych jich dát víc, ale zhledem k tomu, že jsem i přirozeně skromný, stačí na ukázku jedna.)



Skládal jsem jí origami a lákal jí na tatami. Ještě teď mi srdce buší, když vzpomenu si, jak roloval jsem pro ní suši. Leč všechno marno bylo činění. Já neměl ani tušení, že nebyla to Japonka, ale chladná Laponka.



Jak račte vidět, báseň je jasná a není na ní nic k nepochopení. Jen snad musíte mít jisté znalosti a povědomí o národnostech a jejich zvycích. Ale jinak s ní jistě nemáte problém, že?! Ovšem tohle teď necháme stranou. O tom to dnes není. Dnes je to o tom, že pan Zuckerberg je krutý člověk, který pod záminkou spojování lidí, vytváří skupiny nervově zdeptaných uživatelů Facebooku.

Vám, co Facebook nepoužíváte a přesto jste nedali na mou radu a dočetli jste až sem, se to pokusím vysvětlit. Ta deprese vzniká zcela jednoduše. Představte si, že jste člověk, který něco tvoří. A nebudeme chodit daleko. Takže si představte, že jste třeba já a napíšete právě tu básničku o svádění. Chvíli na ní koukáte. Trochu to dopilujete, a když se vám do druhého dne nezhnusí, rozhodnete se jí vystavit na „zdi“ vašeho profilu na Facebooku.

Dobrý, paráda. Nyní ovšem nastává něco, co zná téměř každý uživatel zmíněné sociální sítě. A tím je čekání. A čekání na co?! Uživatelé už vědí, nebo aspoň tuší a ostatním to rád řeknu. Jde o čekání na uznání v podobě LIKE, neboli lajkování. To sedíte u počítače, nebo držíte tablet, či telefon a zíráte a zíráte. A pak to přijde. Zhruba do minuty se u vašeho příspěvku objeví první palec nahoru. Konečně! Povyskočíte na židli a spokojeně si mnete ruce. Váš příspěvek zabral. A proč by taky nezabral, když víte, že je sakra dobrej, néééé?!

Po prvotním nadšení zjistíte, že to byl některý z členů vaší rodiny. Je to od nich pochopitelně hezké, ale jak už zkušení lovci lajků vědí, palce a jiné reakce od nejbližších příbuzných se tak úplně nepočítají. Proč ne?! Protože příbuzní, alespoň ti nejbližší jsou vázáni nepsaným zákonem reciproční výměny lajků! Ten pravý a hodnotný lajk (né že mi od dnes nebudou příbuzní nic lajkovat) přichází až od vzdálenějších přátel. Ano, od přátel, které jsme možná nikdy ani osobně neviděli. To jsou lajky, kterých si člověk, v tomto případě humorista, váží a kterým se téměř klaní.

A co je ještě hodnotnější než lajk od téměř neznámého člověka? Je to sdílení příspěvku. To potom sprásknete ruce a řeknete si, že vaše práce měla smysl. Kohosi jste pobavili natolik, že ten kdosi, se rozhodl, že vaším příspěvkem pobaví další lidi. A to je prostě super a paráda a sláva nám, věnce sem a špunty ven!

Je mi jasné, že je to poněkud infantilní a dost to vypovídá o vaší ješitnosti. (No jasně, že o vaší. Jsem psal, představte si, že vy jste já!) Ale vážení, co naplat?! Píšete to snad do šuplíku?! Píšete to pro lidi. A jak jinak zjistíte, že se to lidem líbí, než že to dáte veřejně v plen?! Tak vidíte!

Ale proč jsem na začátku psal, že M.Zuckerberg je sadista vytvářející deprimované jedince?! No protože to někdy probíhá úplně jinak. Vystavíte. Sedíte. Zíráte a co se nestane?! Nestane se vůbec nic. Jen pár lajků od příbuzných a jinak pusto a prázdno! Vidíte?! Dovedete si to představit?! Fajn, já beru, že vám je třeba jedno, když vám nikdo neolajkuje sdělení, že jste právě obědvali svíčkovou. Tak co, no?! Obědváte každý den, ale napíšete každý den básničku?! Tak proč vám to, u všech zatracenejch čertů, nechce nikdo lajkovat?! To je to tak špatný?! Vážně?! A umíte vlastně vůbec něco, když to lidem nestojí ani za hloupý kliknutí myší?! A jsou to vůbec vaši přátelé?! Houby s octem, přátelé! Je to banda ignorantů a nic jiného!

Uf, jsem se zase rozčílil. Tak to vidíte. A kdo za to všechno může?! Jeden brejlatej Američan za to může. Tak je to!







úterý 1. srpna 2017

Balík pobožného vojína

Povím vám neobvyklý, ale skutečný příběh.
Bylo to za časů války, bylo to v Haliči a byla neděle. Muži unavení bojem šli do kostela. Posadili se do lavic a každý vytáhl modlitební knížku. Jen jeden ne! Ten muž vytáhl balík, otevřel ho a začal jíst.
Kaprál, který tam byl s nimi si toho všiml a pohoršilo ho to. Když mše skončila, šel k onomu muži a řekl mu: „Vojáku! Půjdete se mnou za nadporučíkem.“
Když přišli na velitelství, zeptal se nadporučík: „Proč přivádíte tohoto vojáka, kaprále?!“
Kaprál se postavil do pozoru a podal hlášení: „Pane nadporučíku. Poslušně hlásím, že tento muž se v kostele nemodlil, ale žral!“
Nadporučík se zachmuřil a přísně vojínovi řekl: „Doufám, že pro to máš rozumné vysvětlení dobytku! Mluv, nebo tě nechám uvázat!“
Vojín, držící v podpaží papírovou krabici se podrbal ve vousech a pravil: „Když dovolíte, pane nadporučíku, já vám to vysvětlím.“
Postavil na stůl krabici a pokračoval: „ Na frontě jsem už dlouho a moje modlitební knížka je ten tam. Každých čtrnáct dní mi z domova posílají takový balík. Pokaždé stejný. Jsou v něm jitrnice, jelita a tlačenka. Stejně, jako je na nebi Otec, Syn a Duch svatý. Moje žena do balíku vždycky zapomene dát sklenici se sádlem a já, když na ní nadávám, vzpomenu si na Pannu Marii, neboť i má žena se jmenuje Marie. Jelit bývá v krabici sedm, stejně tak i jitrnic. Což je dohromady čtrnáct. Pokud od tohoto čísla odečtu tlačenku, vyjde mi třináct, a to je počet Ježíšových učedníků.
Na každém jelitu i jitrnici jsou dvě špejle. Vynásobíme-li je počtem jelit a jitrnic, vyjde dvacet osm. Když přičteme tlačenku, je to dvacet devět. Což je málo. Takže musím tlačenku překrojit, čímž si uvědomím, že ten třináctý učedník se taky od Pána oddělil a zradil ho. Pokud pak přičtu k předchozímu výsledku i ten ukrojený kus, už mám číslo třicet, a to je přesně tolik stříbrných, kolik dostal Jidáš za zradu našeho Pána. Když k těm třiceti zase připočítám počet druhů pochutin, získám číslo třicet tři a to je věk, ve kterém byl náš Pán ukřižován. A pokud pak od Ježíšova věku odečtu těch třicet stříbrných, zjistím, kolik dní Pán ležel v hrobě, než vstal z mrtvých.
Jelita jsou krvavá a mně to připomene krev, kterou za nás Pán prolil. Pokud si k nim vezmu chleba, vzpomenu si na jeho poslední večeři, při které nad vínem a chlebem říkal:  Toto je krev má a toto tělo mé. V jitrnicích je hodně koření a já si díky němu vzpomenu na to, že i tělo Pána bylo po ukřižování zabaleno do vonných bylin.
Tlačenka, kterou jsem překrojil, znamená starý a nový zákon. Nekrájím jí přesně na půlku, takže vím, že starý zákon je tlustší a nový tenčí. Stejně tak mi překrojená tlačenka ukazuje, jak se ve dví roztrhla chrámová opona, když byl Ježíš ukřižován.
Ta tlačenka bývá obyčejně přesolená a to si pak vzpomenu na Lotovu ženu, která se proměnila na solný sloup.
Pokud si udělám hromádky z jitrnic, jelit a dvou půlek tlačenky, získám číslo čtyři, stejně tolik, kolik bylo evangelistů. Totiž Jan, Lukáš Marek a Matouš. A když ty hromádky smíchám dohromady, vzpomenu si na zmatení jazyků u Babylonské věže.
Jak jsem říkal, jelit je sedm. Stejně, jako dní v týdnu. Jitrnic, je také sedm. Sečtu-li je, vyjde mi počet dní, za které mi přijde nový balík. Nyní mám číslo čtrnáct. Od něj odečtu ty dvě půlky tlačenky a vyjde mi dvanáct. Což je počet měsíců v roce. Pak k němu připočítám počet špejlí na jitrnicích a mám dvacet šest. Když toto číslo vynásobím dvěma půlkami tlačenky, vyjde padesát dva. A to je, pane nadporučíku, počet týdnů v roce.
Jak vidíte, balík z domova mi posloužil jako modlitební knížka a i jako kalendář.“
Vojín domluvil a nadporučík se hluboce zamyslel. Chvíli seděl se sklopenou hlavou a pak řekl: „Původně jsem tě chtěl zase nechat uvázat u kuchyně ty dobytku, ale přesvědčil jsi mě. Dávám ti milost. Není tě za co trestat. Ale tu krabici mi tu necháš! Dostavila se u mne náhlá duchovní potřeba! Abtreten!“

Přátelé a ten příběh se skutečně stal. Nadporučík se jmenoval Lukáš a onen vojín Baloun!

sobota 1. července 2017

Touha paní Mráčkové


Tedy, řeknu vám, že paní Mráčková se již nemohla své návštěvy dočkat. Už od rána uklízela celý byt a teď ještě na poslední chvílí, celá rozechvělá, hledala na koberci zapomenutá smítka, která pečlivě sbírala a házela do koše. Potom po několikáté překontrolovala, jestli je ubrus tak jak má být. Tedy bez jediné poskvrnky. Zálibně se zadívala na stůl a povzdychla si: „Ááách. Tak dnes se konečně dočkám.“

Pak vzala z kuchyňské linky podnos s mramorovanou bábovkou a postavila ho doprostřed stolu. „Kávu udělám, až přijde. Ať je čerstvá,“ pomyslela si a šla se na sebe podívat do zrcadla. „Konečně, to by bylo, aby nepřišel,“ mumlala, když si rtěnkou malovala rty. „Rok jsem se snažila. Celý rok a konečně to vyšlo. Jó, Blážo, nemá pravdu to hloupý přísloví, který tvrdí, že má panenka sedět v koutě. Prdlajz v koutě. To bych to chytla. Pche! A co se jich snažilo a jen já mám kliku!“

No ano. Dnes to byl vážně na chlup jeden rok, co se paní Bláža Mráčková, o které se už nejmíň třicet let nedá tvrdit, že by byla nějaká panenka, začala snažit, aby pro sebe získala toho elegána, souseda z baráku a hlavně vdovce, Petra Koutného.

Byl to akorát rok, co mu začala nadbíhat. Jako náhodou ho potkávat. Byl to rok, co si k němu začala chodit půjčovat tu sůl, tu cukr, tu trochu rýže nebo sklenici kečupu.

Byl to jeden celý rok, co opět začala nosit minišaty a objevila kouzlo fitnescentra. Během toho jednoho roku úplně cítila, jak omládla a vůbec se necítila na těch svých… To je vlastně jedno, každý je starý jak se cítí, jak vlastně řekla paní Bláža své masérce, která jí napravovala bolavá záda. Zkrátka a dobře. Během toho jednoho překrásného roku paní Bláža Mráčková omládla a moc dobře si všimla, že pan Koutný si toho všiml též.

Pravda trvalo sice zhruba půl roku, než jí začal brát na vědomí, ale paní Bláža se nevzdávala. Nikdy nezapomene na den, kdy se k ní pan Koutný, tehdy v tom parném srpnu, ve výtahu lehce naklonil a zeptal se: „Paní Mráčková. Prosím vás, čím jste to cítit? Něco takového… Hm?!“

Božínku! Jak byla paní Bláža ten den šťastná! Všiml si. On si všiml! Tak nemusí litovat těch dvou stovek za vůni Dulce a Gugana od toho nového Vietnamce na rohu! Inu, jak se říká, žena má být žena, ať to stojí, co to stojí.

A pak už to šlo ráz na ráz. Blaženka jasně viděla, že si jí Koutný začíná všímat sám od sebe. Jednou, když si večer přišla půjčit trochu pepře, zůstal na ní pan Koutný vyloženě zírat. „Ach, tak upřený pohled. On mě snad rentgenuje, ne, on mě přímo svlíká tím svým ďábelským pohledem!“ běželo paní Bláže hlavou a kolena se jí podlamovala. Až se tenkrát musela přidržet futer. A co teprv, když pan Petr vyslovil: „Ty vaše oči. To jsem ještě neviděl, takové oči.“

Ó, to byla Bláža v sedmém nebi. A stejně, jako předtím nelitovala peněz za parfém, nyní nelitovala utraceného obnosu, a že nebyl malý, za tu skříňku s líčidly, kterou jí odprodala její neteř.

No, a dnes se tedy paní Mráčková dočkala. Dnes přišel její velký den D. Pan Koutný se konečně odhodlal a oznámil jí, že jí dnes navštíví a vyjeví své city.

Tedy, pan Koutný to přesně takhle neřekl. Pan Koutný byl sice postarší, elegantní a seriózní muž, který vždy dbal na svůj zevnějšek a zakládal si na své slušné mluvě, ale přeci jen to nebyl žádný Oldřich Nový, aby v dnešní době mluvil tímto stylem. Pan Koutný paní Mráčkové dnes ráno na chodbě domu prostě na její, už asi po sedmé položenou otázku, zda už by konečně nechtěl přijít na návštěvu a říct jí, co k ní cítí, odpověděl, že v tom nevidí problém, takže rád přijde a zcela jistě paní Mráčkové řekne, co k ní cítí.

A pozor! Bylo to tu. Zvonek u dveří zadrnčel a paní Bláža se rozklepala. „Sakra, sakra, sakra,“ mumlala, když šla otevřít. „Tak to vyšlo! Takovýho chlapa. Já fakt musím bejt hodná holka, Ježíšku!“

Paní Bláža otevřela a téměř oněměla. Za dveřmi stál pan Petr oblečený do společenského obleku a v ruce držel obrovskou kytici růží.

„Dobrý večer, paní Mráčková,“ řekl a mile se usmál. „Jsem tu přesně?!“

„Ale jistě. Na minutku přesně,“ vydechla Blaženka a dodala: „Pojďte dál a nezouvejte se.“ Rukou naznačila směr. „Tam je kuchyň a tam obývák. Kde si sedneme?!“

„Myslím, že v kuchyni to bude ideální,“ odpověděl Koutný a poděkoval.

U stolu se paní Mráčková zapýřila. „Myslím, že na tu kytici bych měla přinést vázu. Taková kytice se bez vázy neobejde. “

„Ano, ano. To máte pravdu,“ řekl pan Petr, když si sedal. „Taková kytice zcela jistě patří do vázy, ale nejdřív se musí dát do těch správných rukou. Takže s tou vázou nespěchejte, paní Mráčková. Nejdřív jí musím předat.“

„Ale no tak, pane Petře,“ usmála se Bláža. „Přece nebudeme tak upjatí. Pro vás jsem Blaženka, co vy na to?!“

„Pokud vám to tak vyhovuje, nejsem proti,“ souhlasil Koutný. „No, ale abych pokročil. Proč jsem tady, že... Jak bych vám to jen…“

„Vůbec se neostýchejte, Petře!“ řekla vzrušeným hlasem Blaženka. „Vždyť já na to čekám už rok! Už rok! Chápete?! Vy jeden ďáble. Tak dlouho mě nechat čekat! Mluvte, Petře! Nedovedete si představit, jak dlouho už jsem neslyšela to slůvko. To slůvko, které říká muž ženě, když k ní vzplane hlubokým citem.“

„Tak tedy dobrá,“ řekl pan Petr a povstal. „Nebudu se tedy ostýchat. Paní Mráčková. Nebo teda Blaženko, je to už víc jak patnáct let, co jsem nevyslovil slova, které nyní vyslovím.  Blaženko, ani nevíte, jak neskutečně mě serete! Jak strašně mě serete tím vaším dolejzáním a vlastně tak nějak všeobecně, takže jděte už konečně do prdele.“ Po těchto slovech se Petr Koutný lehce uklonil, vzal kytici, prošel kolem solného sloupu v podobě Blaženky Mráčkové, ve dveřích se zastavil a zdvořile dodal: „Nyní mne jistě omluvíte. Má vnučka slaví narozeniny a já je nehodlám promeškat. Přeji příjemný zbytek večera.“

Zda tam v kuchyni paní Blaženka stojí ještě teď, mi opravdu není známo.



KONEC


čtvrtek 1. června 2017

Čistý vzduch škodí manželství


Vrchní postavil piva před dvojici mužů sedící u stolu štamgastů, na lístek napsal dvě čárky a zastrčil tužku za ucho. „Tak tady to máte, panstvo. Pivečko jako křen a pěna lepší než šlehačka! Spokojení?“

„Ne,“ zavrčel obtloustlý plešatý chlapík, „chybí nám tu popelník, Pepíku.“

„Co nadělám, Jardo“ pokrčil rameny vrchní a ukázal na ceduli nad výčepem. „Pan šéf rozhodl, že bude dbát o naše zdraví. Nekuřácký podnik. Já jsem jenom pingl a nic s tím nenadělám. Od tý doby, co přestal šéfík kouřit kvůli tomu infarktu, je s ním k nevydržení. Jak ucejtí cigáro, mění se na antinikotínovýho křižáka.“

„Dvacet let tu pijeme a hulíme a pak nám jeden napravenej kuřák začne kazit požitek z týhle many nebeský,“ ušklíbl se Jarda a pohladil sklenici s pivem.

„Pánové, já bych kouřil, až bych brečel,“ řekl druhý muž u stolu a cvrnkl do krabičky sirek, „ale kam jinam tady chodit? U Kulatý báby bylo a je nejlepší pívo. Všude jinde to nestojí ani za zlámanou grešli.“

„Tak tak,“ řekl Jarda. „Máte svatou pravdu, pane doktore. Věřte mi, že když se tady před měsícem zakázalo kouřit, tak jsem vyzkoušel všechny hospody v okolí. A lepší pivo jsem nikde nenašel.“

„Holt musíte chodit na cígo ven, pánové. Jinak to nejde,“ řekl vrchní a odkráčel za pípu, aby roztočil další piva.

„Ven?!“ řekl doktor a podíval se z okna. „Vždyť tam leje jako z konve. Ještě se nastydnu.“

„Blázni jsou to, tihle nekuřáci,“ řekl Jarda a zvedl sklenici. „Tak na to zdravíčko, o který nám pan majitel tak dbá, pane doktore.“

„Ať slouží,“ řekl doktor a přiťukl si s Jardou. Pak se oba zhluboka napili.

„Áááá,“ vzdychl Jarda současně s doktorem, když postavili sklenice zpět na stůl. „Jak jsem říkal, nikde takový nemaj!“

„Máte recht, Jaroušku,“ usmál se na něj doktor a pohodlně se opřel. „Tady je nejlepší!“

„Neslyšel jste něco o Lojzovi?“ zeptal se Jarda a vytáhl z krabičky jednu sirku. Dal si jí mezi zuby a začal žvýkat. „Už jsem ho nějakou dobu neviděl, limonádníka jednoho. Čekal bych, že když je to tady teď nekuřácký, že bude chodit častěji. Do mariáše jsou potřeba tři.“

„Zrovna jsem o něm chtěl začít,“ řekl doktor a zhluboka se napil. Utřel si pěnu z kníru a pokračoval: „Protože je z nás tří jediný nekuřák a ještě ke všemu abstinent, holt správný Sokol, docela ho potěšilo, že se tahle věčně zahulená hospoda proměnila na ráj čistého vzduchu. Chodíval sem po tom zákazu skoro každý den. Trvalo to asi tak čtrnáct dní. Vy jste zrovna pořádal to své turné po okolních putykách, takže jste nemohl vidět jeho nadšení. V jednom kuse vykládal, jakou má radost, že nepáchne jako popelnice.“

„To si dovedu představit,“ zašklebil se Jarda. „Musel přímo zářit.“

„Zářil,“ přisvědčil doktor. „Dokonce bych řekl, že vyloženě sálal radostí. Ovšem pak jednoho dne nepřišel a od té doby se tu neukázal.“

„A vy víte co se stalo?“ zeptal se Jarda a zamával na vrchního prázdnou sklenicí. „Tak co je, Pepíku?“

Doktor také kývl na vrchního a odsunul svůj prázdný půllitr. „Vím a povím. Tuhle jsem ho potkal a povídám, copak, že se neukáže. Řekl jsem mu, že vy už jste svůj protest vzdal a začal jste sem opět chodit, takže bychom mohli zase dát mariášek…“

„To mluvíte o Lojzovi?“ zeptal se vrchní, který právě přišel ke stolu. „Já myslel, že to tady teď bude eldorádo lidí jako je on a přitom sem furt chodíte trpět vy.“

„Lojzík taky trpí. Ovšem poněkud jinak než my,“ řekl doktor a napil se. „Má doma zle a možná se bude rozvádět.“

„Ale…“ zarazil se vrchní a posadil se na prázdnou židli. „Lojza a rozvod? Vždyť to bylo pořád jen Boženka sem a Boženka tam. Co já vím, tak by jí na rukách nosil.“

„No právě,“ řekl Jarda a zakroutil hlavou. „To něco přelítlo přes nos jemu, nebo jí?“

„Správně jste to odhadl, Jaroušku,“ řekl s trpkým úsměvem doktor a poklepal si na nos. „Nos za to může!“

„Cože?!“ nedůvěřivě řekl vrchní Pepa a dodal: „Já si vždycky myslel, že k rozvodu přivedou lidi spíš jiný tělesný orgány.“

„Ano, tak to bývá, ale v tomto případě to byl nos,“ řekl doktor a významně si na něj poklepal. „I nos může ženu přivést na myšlenku, že jí je muž nevěrný!“

„Tak to je ta žena magor,“ ucedil Jarda a pořádně si přihnul. „Neznám mužskýho, kterej by na ženský obdivoval frňák!“

„Doktor myslí její nos, vole! Boženy“ řekl vrchní a podíval se na doktora. „Že jo, pane doktore?! Jako, že něco vytušila. Že měla čuch na to, že jí zahejbá.“

Doktor pokýval hlavou ze strany na stranu. „Tak trochu. K tomuto tušení, a dlužno říct, že velmi neoprávněnému, dospěla právě čichem.“

Jarda těkal očima z jednoho na druhého. „Pánové, začínám mít pocit, že magor jsem spíš já. Nos, čich, nevěra, rozvod… Může mi to někdo normálně vysvětlit?“

„Už se dostávám k jádru pudla,“ řekl doktor a ukázal na ceduli nad výčepem. „Nekuřácký podnik! To je oč tu běží!“

„Neuvěřitelné!“ ironicky zvolal Jarda a plácl se do čela. „Vidíte, doktore, toho bych si skoro nevšiml a myslím, že to všechno vysvětluje!“ Potom zakroutil hlavou a dodal: „Asi už z toho nekuřáctví blbneme…“

„No vážně,“ řekl doktor a usmál se. „Pánové, všimli jste si, že po odchodu z tohoto bohulibého zařízení nesmrdíme?!“

„Tak to je fakt,“ řekl vrchní a podrbal se na hlavě, „ale co s tím má co dělat Lojzův problém? Ta jeho by mohla být spíš ráda, ne?“

Doktor se napil a významně vztyčil prst. „Mohla, to ano, ona ovšem usoudila, že Lojza přestal chodit do hospody a tahá se nějakou švarnou Sokolkou!“

„Ty vole! Vážně?“ vyklouzlo z úst vrchnímu, zatímco Jarda jen němě zíral a překvapeně pomrkával.

„Ač nejsem volem, toto myslím vážně,“ pravil důstojně doktor a napil se. „To máte tak, panstvo. Lojzík nikdy nepil, takže z něj logicky nikdy nebyl cítit alkohol. Jediným důkazem jeho návštěv tohoto hostince byl smrad cigaretového kouře, kterým byl načichlý. Ve chvíli, kdy přestal zapáchat, jeho Boženka pojala podezření, že místo do hospody, chodí její manžel za nějakou ženskou. Chudák Lojzík mi povídal, že má teď doma peklo a aby byl zase klid, radši nikam nechodí!“

„Víš ty co?!“ řekl po chvilce překvapeného ticha vrchnímu, Jarda. „Dones mi velkej rum. Ten je cejtit. A ještě pořádnej doutník…“ Pak se podíval na doktora. „Já nevím jak vy, pane doktore, ale já si jdu ven začudit, protože s tou mojí jsem už nějakej pátek, a ať je jaká chce, o rozvod nestojím!“



KONEC

pondělí 8. května 2017

To se tak někdy stane

Poblíž Poznaně je klášter. Je to ženský klášter. Ten klášter je plný jeptišek. A ty jeptišky mají Matku představenou.

No prosím, já chápu, že na tom není nic zvláštního, protože Poznaň je v Polsku a Polsko je plné klášterů, které obývají jeptišky a ty nad sebou mívají Matky představené.

Ovšem nyní pozor. Ta Matka představená je totiž Češka. No ano. Pravá a nefalšovaná holka z Čech. A když říkám z Čech, myslím tím z Čech a nikoliv třeba z jižní Moravy, jak by se mohlo nabízet.

No dobrá, dobrá. Jistě můžete namítnout, že se i tohle může stát. Jsme sice jedna z nejateističtějších zemí v Evropě, neřku-li na světě, ale proč ne?! Klidně můžete říct, že děvče bylo ze silně nábožensky založené rodiny a v rodině měli třeba strýčka, kterému se při pohledu na kapličku na návsi začala na rukách tvořit stigmata. Potom by se dalo pochopit, jak se taková česká holka dostala až tak vysoko a to ještě ke všemu v takový zemi, jako je Polsko!

No jasně, to by pak bylo jasný, ale já vám řeknu, že takhle to ani náhodou nebylo. Ta holka nebyla ze silně náboženský rodiny a jedinej strýček, kterýho měli, byl starej alkoholik, kterej míval stigmata tak akorát od válečku na nudle. Táta tý holky byl, a nyní pozor, komunista jako hrom a její máma jakbysmet. A aby toho nebylo málo, ta holka měla i bráchu, kterej si se starejma v ničem nezadal. Zkrátka a dobře, byl rudej jako indiánskej válečník. A aby toho bylo ještě víc, prozradím vám, že ta holka, o který tu vedu řeč, byla do tý marxisticko-leninský ideologie taky pěkně zažraná. A to tak, že ve vsi dělala místopředsedkyni Socialistickýho svazu mládeže. No, a teď mi někdo prozraďte, jak se taková holka mohla dostat na místo abatyše v Poznani! Nevíte, co?! Prostě, to se tak někdy stane a já nebudu kolem toho chodit jako kolem horký kaše a klidně vám to všechno řeknu.

Ale ještě než začnu, něco doplním. Já vám totiž zatím neřekl jednu dost důležitou věc. Ve vesnici, kde tahle rodina žila, stál na návsi kostel. U toho kostela stála i fara a v tý faře žil farář. Opět tedy nic tak zvláštního. Kostel, náves, fara, farář. Všechno klasické kulisy našeho venkova. Jenom doplním, že naproti kostelu byl místní národní výbor a zhruba na půl cesty mezi kostelem a MNV byla hospoda. Ta hospoda se vždycky měla tak trochu za neutrální území. Konaly se v ní jak schůze místní partaje, tak se tam v neděli po mši scházely babky, když šly z kostela.

Tím jsem vám zhruba nastínil jak to v tý vesnici vypadalo, jaksi po katastrální stránce. A teď vám ještě lehce předestřu, jak se to tam mělo po stránce ideový. No bylo to tak nějak jako všude jinde. Šedesát procent lidí na všechno z vejšky, však víte co, ne?! No a těch dvacet a druhejch dvacet procent si šlo po krku. Takže je vám jasný, že z tohohle hlediska to bylo stejný jako všude jinde. Prostě zatím nic, co by jednu uvědomělou soudružku přivedlo do kláštera u Poznaně. Ale k tomu se hnedle dostaneme.

Jak jsem už říkal. Ve vesnici byla fara a v ní farář. Moc let tam býval farářem jeden stařičkej kněz. Svoje si teda odsloužil, ale nezajímal nikoho kromě těch několika bábrlí, který do kostela chodily každou neděli a svátek. No a tenhle farář jednoho dne umřel. Taky nic zvláštního. To se prostě lidem stává, že na konci života umřou. No, a protože těch babiček do kostela chodilo přeci jen dost, rozhodl se biskup, že do týhle vesničky přidělí nového kněze. A jak slíbil, tak i udělal. Než utekl měsíc, byl nový farář na faře.

No jo. Ono se řekne novej farář, ale vážení! Tohle byl absolutně novej farář. To byl farář, jakýho v okolí ještě nikdo nikdy neviděl. Abyste byli v obraze. Tohle byl farář, že by mohl od minuty hrát faráře v rakouským romantickým filmu! Skoro dva metry. Štíhlej jako kostelní věž. Oči jako blankyt a hustý havraní vlasy. A co obyvatelstvo šokovalo nejvíc?! Bylo mu asi třicet a hned druhej den, co se ubytoval, přišel večer do hospody, aby se jako všem představil! Nejdřív tam z něj byli dost zaražení, ale pak se oklepali a dodali si odvahu se s ním bavit a už to jelo. Hele, jako, řeknu vám, že takovej fórů, jako tenhle chlápek, neznal nikdo! Prostě nejlepší společník, kterej se může ocitnout u stolu.

Po vsi se to hned rozřiklo a každej chtěl toho novýho flanďáka vidět na vlastní oči. No a tak se stalo, že hned první neděli, co novej pan farář dorazil do vsi, byl kostel skoro plnej! Dokonce babka, co bydlí dole u rybníka, říkala, že tohle pamatuje naposledy v roce jedna padesát.

A jak přibývalo nedělí, přibývalo i lidí v kostele. Nejdřív bejvával plnej jen ta zpola, ale jak uplynul měsíc, byl kostel plnej víc jak z půlky. A než uplynul půlrok, byl kostel každou neděli narvanej. Oni by ho tedy místní ani celej nenaplnili, ale začali se sem sjíždět i lidi z celýho okolí, protože to, co se v tom kostele dělo, to byla prostě věc nevídaná a neslýchaná.

Tedy, vážení! Já nevím, kolik kázání jste v životě slyšeli, ale ručím vám za to, že ať jich bylo kolik chtělo, takový kázání, jako měl novej farář, tak takový kázání jste určitě ještě nikdy neslyšeli. Ten chlap uměl mluvit jako nikdo!

Abyste si zase nemysleli, že se tam dělo třeba něco protistátního, to zas jako né. Na to byl pan farář moc opatrnej a v kázáních se vyhejbal všemu, co by se dalo vykládat nějak dvojsmyslně. Témata měl jako každej jinej farář. Tady to bylo v něčem jiným. Bylo to v tom, jak on to kázání uměl podat. Tady celkem ani nešlo o obsah. Těm moralitám stejně málokdo rozuměl, ale ten styl. Panenko skákavá ten styl! To vám bylo baroko v nejlepší formě. To se prostě jináč říct nedá!

Když vám řeknu, že takovej slavnej rétor, jako byl Zdeněk Štěpánek byl proti němu jen trapnej a ukoktanej ochotník z Jevíčka, snad mi ani nebudete věřit. Ale já vás ujišťuju, že mi věřit můžete. Když tenhle farář mluvil o ohni pekelným, a že to v osmdesátejch letech už bylo v kázání dost neobvyklý, všichni v kostele přímo cejtili jak se něco škvaří, nebo pálí. Tak to prostě bylo a proto na jeho mše chodili lidi i z jinejch farností!

No jo, jenže, co se líbilo lidem, nelíbilo se komunistům. A úplně nejvíc se to nelíbilo tý rodině, jak je tu o ní řeč. A aby se jim to taky líbilo. Kostel plnej a partajní schůze zely prázdnotou. Navíc dost dětí začalo docházet na faru na nedělní školu, místo toho, aby chodily na obecní hřiště za Jednotou na pionýrský schůzky.

Z okresu, tu rodinku, která byla nahoře vedená jako předvoj rolnický třídy, začali papaláši tepat, ať s tím koukají něco dělat. Starej se teda snažil, aby toho novýho faráře odvolali, ale jestli ten měl nějaký konexe, nebo co, prostě se to nepovedlo. Když neuspěl starej po oficiální stránce, rozhodl se mladej, teda jeho syn, že jo, že prostě toho faráře ztrapněj. Že lidem ve vesnici dokážou, že novej farář je taky jenom člověk a nižádná morální autorita, kterou by bylo třeba následovat. A když se to udělá pořádně, tak docela určitě dosáhnou i jeho odvolání a když se to povede úplně nejvíc pořádně, tak třeba toho kněřoura i zbavěj sutany, nebo jak se říká tomu hábitu.

Jednoho večera si rodinka sedla v kuchyni kolem stolu a mladej zatáhnul závěsy. A když pro jistotu i zhasnul, vyložil tátovi, mámě, a hlavně sestře, co jako provedou. Ségra byla teda nejdřív tvrdě proti, že bude mít na vsi nadosmrti ostudu, a máma se k ní přidala, ale nakonec jí táta a brácha umluvili, aby do toho jeho plánu šla. Tuším, že měli tehdy snad argumentovat Řádem práce, nebo něčím podobným, když to udělá a udělá to úspěšně.

O co teda šlo?! Osobně si myslím, že to byl plán ďábelskej. A to i na i na dlouholetýho komunistu. Ale vážení, zatahovat do toho tímhle způsobem vlastní dceru?! No prostě, holka dostala stranickej úkol. V neděli půjde na mši a po ní vyhledá flanďáka. Podle bratra totiž, kněz nekněz, je to prostě jen chlap. A ségra je pěkná holka. A když se bude ségra s flanďákem stýkat dostatečně dlouho, možná dojde i ke styku a pak se už postarají o to, aby se všechno rozkřiklo. Jak jsem říkal. Plán hodnej padoucha z Vinnetoua.

A tak se to dělo. Holka chodila na mši neděli, co neděli a svátek, co svátek. A po mši pak ještě k panu farářovi na faru, že jako potřebuje něco vyložit z Bible, protože si myslí, že se to evidentně neshoduje s vědeckým materialismem.

Já to nebudu prodlužovat a rovnou vám prozradím, že to trvalo skoro rok! Skoro jeden rok chodila ta holka na faru a tam vedla s farářem debaty o eucharistii. O trojjedinosti Boží. O neposkrvrněném početí a tak vůbec o těchhle věcech, co jim málokdo rozumí.

No, a protože pan farář byl tak charismatickej člověk, nakonec nepodlehl on jí, ale ona jemu. Ovšem podlehla mu tím způsobem, že z toho tatíka, maminku a nakonec i bratra, málem klepla pepka. Holka se nechalka pokřtít a protože jí za to rodina vyvrhla ze svýho středu, začala dělat farářovi hospodyni a po nějaký době vstoupila do kláštera. No, a po pár letech to dotáhla až na tu abatyši v klášteře kousek od Poznaně!

No, jak jsem řekl úplně na začátku. To se tak někdy stane...



KONEC

pátek 31. března 2017

Fejeton: Dejte vejce malovaný nebo aspoň bílý...




Fejeton najdete




Velikonoce jsou príma. Jaro je většinou už v plném proudu, ráno je brzy vidět a večery se prodlužují. Vzduch voní svěžestí... No, vlastně jak kde. Tuhle jsem čekal v okrajové čtvrti Boletice na autobus a díky intenzivní práci tamních zemědělců jsem uvažoval o tom, že plynová maska by nemusela být špatným doplňkem moderního muže. Ten puch hnoje byl vskutku monstrózní. Na druhou stranu si ovšem uvědomuji, že většího výnosu brambor se jen těžko dosáhne poléváním polí Channelem číslo pět, takže jsem to se sebezapřením vydržel až do příjezdu autobusu, do kterého hned na příští zastávce nastoupilo několik individuí, která byla cítit tak, že jsem hnůj okamžitě vzal na milost a skoro ho začal srovnávat se svíčkou navoněnou skořicí a jablkem. 

Ale vrátím se tam, kde jsem začal. Však vy, jako moji (snad) věrní čtenáři, dobře víte, že bych to ani nebyl já, kdybych si trošku nezadržkoval před tím, než začnu být optimistický a pozitivní, že?!

Tedy, Velikonoce mám rád. Napucnu se vajíček a všemožných vaječných salátů a pomazánek. A nějaká ta omeletka navrch taky není špatná. Z toho jste jistě poznali, že nemám rád jen Velikonoce, ale miluji i jejich hlavní produkt, kterým jsou vejce.

Je tedy pravda, že já bych těch vajec neměl jíst tolik, protože mi to doktor zakázal, ale kdo by poslouchal doktory. Prosím vás. Kdo by poslouchal to jejich věčné strašení kornatěním tepen, infarkty a já nevím čím vším ještě. Pche. Takové záhrobní strašení pouštím jedním uchem tam a druhým ven.

To máte to samé jako s kouřením. Na krabičkách jsou ty šeredné fotografie umrlců a umírajících, navíc doplněné o sdělení, která vám oznamují, co všechno se s vámi stane pokud si zapálíte. Upřímně řečeno, docela by mě zajímalo, jak letitého vášnivého kuřáka od kouření odradí informace, že ztratí plodnost. Takového padesátiletého chlapa zcela jistě tato informace dostane do kolen a v trafice se před prodavačkou nekontrolovatelně rozpláče. To naprosto určitě.

Jo, ale já původně psal o vejcích, jestli se nepletu. Prý bych jich neměl tolik jíst, protože mám příliš vysoký cholesterol. No tak ho mám vysokej, a co má bejt, sakra práce.

Prostě mám tedy vejce rád a je mi celkem jedno, co obsahují. No, vlastně mi to úplně jedno není. Třeba salmonelu by obsahovat nemusela. To fakt ne. Ale pokud obsahují jen to, co mají, tedy bílky, žloutky a cholesterol. Zkrátka, všechny ty ingredience, které spolu s olejem, majonézou a dalšími ochucovadly způsobí, že se vám budou dělat boule za ušima. No a taky poněkud nafukovat břicho, ale jednou za rok se to snad dá vydržet.

Ovšem, abyste k těm vejcím přišli, je nutné si je nejdřív vykoledovat a to je trošku problém. Tak za prvé. Ke koledování je potřeba mít pomlázku a znát nějakou tu velikonoční říkačku. Ti zručnější a znalejší pradávných lidových postupů si na proutí zajdou sami a stejně tak si sami upletou pomlázku, kterou si pak ozdobí pentličkama.

My, co jsme sice znalí lidových tradic, ale jen tak nějak v teoretické rovině, si pomlázku koupíme na trhu. Pokud již na trhu mají vyprodáno, můžeme vyhledat některou z podivných figurek, které se právě kolem Velikonoc začínají zjevovat na parkovištích supermarketů, a které sebou v podpaží vláčejí svazky pomlázek. Ačkoliv má smlouvání, a vůbec nákup od těchto individuí jisté kouzlo, tak trochu si připadáte, jako byste místo pomlázky kupovali crack někde v Bronxu, já osobně doporučuji zakoupení pomlázky na trhu, jelikož vyšupání má děvčeti přivodit omlazení a nikoliv kožní problémy.

Nu. Máme chuť na vajíčka. Máme i pomlázku a nyní se již jen naučíme říkačku. Takové prosté Hody, hody, doprovody, nemusíme jen tak odříkávat. Kdo je hudebně nadaný, může to zkusit na nápěv titulní písně z filmu Horečka sobotní noci. Však to znáte. Jak jde Travolta ulicí a do toho fistulema zpívají Bee-Gees. To by znělo asi tak: Hodyhody-Hodyhody-Ho-Ho-Ho-Ho-Doprovodýýý...

A kdo bere Velikonoce tak nějak duchovně, může zkusit nápěv Ktož jsů Boží bojovníci. Což by bylo asi tak: Hody hódý doprovóóódýýý, dejte véééjce malováááánýýý atd atd.

Ale ať to budete jen tak odříkávat, nebo zpívat (ono vám stejně po tom desátém panáku už nebude rozumět) mějte na paměti, že ty holky a paní máte pomlázkou jen plácat, tak, aby vám měly chuť nějaký to vejce dát. Pomlázka neslouží k tomu, abyste z nich tu vejslužku vymlátili. Hergot. Jste koledníci a né barokní výběrčí daní!

No, a hlavně a to je nejdůležitější a je třeba si to pamatovat, koleduje se dopoledne. A to je ten největší problém. Tedy aspoň pro mě. Zatraceně! Může mi někdo vysvětlit, proč bych měl vstávat ve volnej den někdy kolem sedmý?! Já to tedy nechápu a jak jsem starej, tak se mi takový vstávání povedlo snad jen pětkrát za život. No, a proto, vážení, proto já vždycky ty saláty, pomazánky a kdovíco ještě, dělal vždycky jen z vajec bílejch a nikoliv barevnejch, jak by se slušelo. Ale vzal to čert. Vejce, jako vejce. A je úplně fuk, jestli jste si ho ráno vykoledovali, nebo jestli už vám dva dni leželo v lednici. Cholesterol je stejnak v každém! Tak co!

sobota 18. února 2017

Ukazovat se nemá

„Poslechněte, pane Najman, vy vyprávíte hodně zajímavě, ale měl byste si dávat majzla na to, co při tom vyprávění děláte s rukama,“ řekl starému Najmanovi Lojza Kubrt, když Najman dokončil další ze svých historek, kterými bavil celou partu scházející se každý pátek v hostinci Pod Kartouzou. „Některý pohyby totiž můžou bejt ve společnosti dost nebezpečný!“
„Jak to myslíš, Lojzo?!“ zeptal se Najman a olízl si rty od pivní pěny. „Je tedy pravda, že snad, sem tam, udělám nějaké to gesto, ale to je jenom na zdůraznění příběhu. A navíc to mám dané od přírody. Pradědek byl Talián a ti, jak je známo, bez rukou vůbec neumí mluvit. A že by to bylo někomu nebezpečný, to se mi fakt nezdá. To mám vyprávět a mít ruce za zády, jako to bývávalo na základce?!“
„Já vím, vono není někdy snadný vyprávět a mít ruce v klidu. Jenže stejně tak vím, že se to taky občas nemusí vyplatit,“ řekl Lojza. „Teda je fakt, že tady mezi námi, to asi není nebezpečný, jenže jeden nikdy neví. S tou nebezpečností se to má totiž tak. Tady nejde ani tak o to, že třeba při tom vyprávění o orlovi předvádíte jak mává křídlama. To můžete, tuhle Edovi, tak akorát vyrazit z ruky tác s pivem, když jde kolem.
Tady vůbec nejde o to, že při tý historce vo tom, jak jste lezl jako kluk sousedovi na hrušky, předvádíte to trhání. To byste zase klidně mohl šťouchnout Božku, když nese talíře s gulášem.
Víte, ten hlavní problém je v takovým celkem nenápadným gestu. Vy totiž děláte jeden úplně nenápadnej pohyb, kterej si vlastně vůbec neuvědomujete. A to je ten nejnebezpečnější pohyb, kterej můžete udělat, když nevíte, kdo proti vám sedí! “
Pan Najman zakroutil hlavou a když se napil piva, téměř výsměšně se zeptal: „No, a co mi teda poradíš, Lojzíku? Co nemám dělat, abych někomu nezpůsobil nějaké strašlivé neštěstí?! Co je ten tajemný pohyb, způsobující katastrofu v životě lidském?!“
Lojza se pousmál. „Já vás nechtěl naštvat, pane Najman, a byl bych nerad, kdybyste si to tak bral. No, ale zkušenosti jsou zkušenosti. Přeci víte, kde dělám, ne?!“
„To tady ví přece každý,“ pokrčil rameny Najman. „Každý ví, že děláš bachaře, tam nahoře, na kopci.“
„No, tak nedělám tam bachaře, ale dozorce, když už,“ ušklíbl se Lojza, „ale budiž. Myslím, že stejně tak není žádný tajemství, i když by mělo bejt, že tam máme na doživotí toho známýho kanibala Žáčka.“
„To je jasné. To se ví. Sedí tam už dvacet let,“ řekl Najman a namířil prst na Lojzu. „Jenže se neví, kam tím vším vlastně směřuješ?“
„Tak tohle bylo přesně ono,“ řekl Lojza a cvrnkl do namířeného ukazováčku pana Najmana. „Tohle je to nebezpečný gesto! A není nebezpečný nikomu z okolí, ale přímo vám.“
„Nepovídej?!“ zarazil se Najman a zavrtěl hlavou. „Co by na tom bylo nebezpečného?“
„No mezi námi, tady v hospodě, snad nic. Teda, aspoň v to pevně doufám,“ řekl Lojza a pokračoval, „ale nedělal bych to před úplně neznámejma lidma. Jak jsem říkal, máme v báni Žáčka. A má to až na hřbitov. A má to za to, že zabil a sežral tři lidi. To všechno se všeobecně ví, ale už skoro nikdo neví, jak s tím začal!“
Pan Najman se oklepal. „Brrr. Je to sice dost nechutné, ale začíná mě to zajímat.“
„To je dobře,“ řekl Lojza a temně dodal: „Možná vám to ušetří spoustu bolesti, pane Najman.“
„Kašpare!“ řekl Najman a pohodil hlavou. „Tak mluv dál.“
„Víte, on ten Žáček nebyl kanibal jen tak, z ničeho nic. Vono ho k tomu něco přivedlo a dlouho se nevědělo, co to vlastně bylo. Ten Žáček se totiž narodil v Rakousku a nikdo neměl tušení o jeho dětství a tak vůbec. Až teprve nedávno z něj to tajemství vytáhnul náš psycholog. Když se to vezme kolem a kolem, začalo to strašně nenápadně. On byl Žáček v dětství tak trochu zlobivý dítě. Ale né moc. Jen lehce, takže mu stačilo domlouvat. A úplně nejvíc mu domlouvala jedna stará paní učitelka v první třídě. Prej byla moc hodná, a strašně si zakládalala na tom, že nikdy žádného žáka neuhodila. Všechno řešila laskavým slovem. No jo. To je sice hezký, ale když takový laskavý domlouvání posloucháte skoro každej den, začnete si spíš přát, aby vám ta milá paní vrazila pár facek a vy jste už to měli odbytý. Zkrátka, Žáčkovi to její mentorování začalo po půl roce strašně lízt na nervy.
A co ho úplně nejvíc a nevýslovně štvalo, byl prej ten její malej, buclatej, ukazováček, kterým mu vždycky při tom napomínání a domlouvání hrozila před obličejem.
Skoro každej den. Skoro každou hodinu ho viděl jak se mu tam klepe před obličejem. Pořád a pořád viděl kmitající prst, který se furt a furt přibližoval a vzdaloval od jeho obličeje.
Po nějaký době už Žáček přestal vnímat paní učitelku a vnímal jen samostatný prst. Stal se pro něj něčím, co nenáviděl a co zároveň toužil mít zcela ve svý moci. A to ve svý moci úplně. Prostě úplně dokonale. Chtěl se toho prstu zbavit a zároveň ho chtěl vlastnit. Prostě ten prst nenáviděl a přitom ho i tak strašně divně miloval.
A jednoho krásnýho dne, když si ho paní učitelka zase vzala po hodině do kabinetu, tak to zkrátka nezvládnul, po tom ukazováčku vystartoval a těma dětskejma zoubkama ho paní učitelce urval a a docela ho sežral! Tak to byl začátek kanibala Žáčka!
A právě proto, jsou některý gesta, pane Najman, právě proto jsou některý gesta zatraceně nebezpečný a nikdo by je neměl ve společnosti používat!!“

KONEC