Tam U křížku

„Sakra. Pane Bína. Pane Bína, slyšíte mě?!“ zvýšeným hlasem říkal Karel, zatímco držel za klopy starého Bínu, který ležel už napůl zapadaný v závěji. Znovu s ním zatřásl a opakoval: „Pane Bína! Pane Bína. Nespěte. Bylo by po vás!“ Potom se Karel narovnal, rozhlédl se, loknul si z placatky rumu, vrátil jí do kapsy vaťáku, dýchnul si do dlaní a zakroutil hlavou. „Nikde nikdo. Dědek pitomej. Kdybych se nepotřeboval vychcat, tak tady do rána vytuhne jako hejl. Co do rána? Měsíc svítí a mraky po tom sněžení žádný. Za chvíli bude aspoň deset pod nulou. Do hodiny by byl jak rampouch. Kdo by ho hledal tři metry vod cesty, kurnik. A ještě ve světlym kabátě.“

Karel si sedl na bobek, vzal Bínovu hlavu do dlaní a začal mu třít tváře. „Co vás to popadlo, chodit z hospody sám domu, když je taková zima. Víte dobře, že v lednu sou tydle cesty samej led. Uklouznete, zlámete si haksnu a je po vás. Tudyma chodíme z hospody jenom my dva. A někdy ještě hajnej. Měl jste počkat na mě. Já si dal už jenom dvě piva, když ste vodešel.  Měl ste počkat, řikám! Co se vlastně jako stalo? Tak ožralej ste zase nebyl, abyste tady usnul.“

Starý Bína pootevřel oči a zdvihl pravou ruku. Položil jí na Karlovo zápěstí a zašeptal: „Nebyla zima, Kájo. Měl jsem rumíky. Dobře by bylo. Tak jsem si lehnul. Dobře by bylo.“

Karel si odplivnul. „No právě, pane Bína, no právě. Právě, že ste měl ty rumy. Já teda vim celkem hovno, ale tohle si z vojny pamatuju. Já byl lapiduch. Když ste nacamranej, tak se vám roztáhnou cévy a rychlejc zmrznete, i když si myslíte, že je vám teplo. Máte štěstí, že sem vás tady našel.“

Pan Bína vzdychl a lehce Karla poplácal po zápěstí. „Si hodnej, Kájo. Si hodnej, ale dobrý by to bylo.“

„Hovno dobrý!“ zabručel Karel. „Dědek nejspíš blouzní. Už mu to asi vzalo mozek nebo co. Takovej namrzlej mozek nebude žádná prdel.“

Pak usoudil, že nemá cenu se tady vybavovat. Vzal Bínu do náruče, a řekl: „Nebojte, pane Bína. Pudeme domu. Žádnej strach,“ a zamířil s ním k polní cestě mezi jabloněmi a potom dál, až k rozcestí. Zmrzlý sníh Karlovi křupal pod nohama, a kdyby tuhle dvojici někdo viděl, mohl by si myslet, že je to nějaká oživlá socha piety, která se dala na poutní cestu lednovou mrazivou nocí. Akorát, že místo panenky Marie tu kráčel kovář Karel, který v náručí nedržel, umučeného Krista, ale jako věchýtek lehkého, starého sedláka, Bínu.

Když Karel došel až k rozcestí, kde se dal stoupáním vlevo, k Bínově samotě, pan Bína znovu zašeptal: „Kájo. Dobře by bylo. Mohl bys, prosím… Mohl bys?“

„Co furt máte?!“ zavrčel Karel. „Pro mě je to maličkost. Lehkej ste jako pápěří, tak vo co jde? Jó, kdybyste vážil to co hajnej Melichar… To bych se na vás vysral. To vám řikám na rovinu. Jako, né že bych byl svině, a nechal ho tam, ale netahal bych se s nim. Zavolal bych pomoc. S váma je to jiná. Vy jste snad lehčí než perlík, dědo. A navíc vás mam rád. Tak co bych nepomoh bližnímu svýmu. Však jsme křesťani, kurva!“

Karel se na chvilku zastavil, opatrně si pana Bínu nadhodil a znovu vykročil. „Za chvilku sme tam. Teda jako u vás. Kdybych měl mobil, tak zavolám vaší starý, aby uvařila čaj a tak. Ale já ho nemám. Teda, né že bych ho neměl, ale já ho s sebou nenosim. Ale vode dneška asi budu. Bez mobilu bych ani Melicharovi nemoh zavolat tu pomoc. Tak bude vaše stará holt překvapená, když jí nezavolám.“

„Dobře bylo, Kájo,“ vzdychnul zase Bína a Karel obrátil oči v sloup. „Pane Bína, pane Bína. Už sem vám řek, že by nebylo dobře. Se vám jenom zdálo, že je vám teplo! … Ale, hele! Už ste skoro doma. Jenom projdeme brankou, a jak zabuším na dveře, ste doma. Vaše stará svítí. Tak jí aspoň nemusíme budit. Však už se celej klepete. Sem si všim, že těch posledních půl kiláku to s váma pěkně lomcuje.“

Karel kopnul do branky na zahradu a šel ke dveřím chalupy. „Tak asi těžko zaklepu s dědkem v rukách,“ pomyslel si a místo zaklepání prostě kopnul do dveří. „A helemese,“ zdvihl obočí, když se dveře otevřely, „není zamčeno. Tím líp.“

Vstoupil se svým nákladem do chalupy. Rozhlédl se. Hledal v šeru síně vypínač. „Tma jako v prdeli,“ pomyslel si a chystal se zavolat na Bínovou, když se za jedněmi dveřmi ozvalo: „A já ti říkám, Božka, že jak ten starej sviňák dorazí domů, tak ho zase zvalchuju, že na to do smrti nezapomene! Každej den ho zmlátím a on si pořád nedá pokoj! Ten už mě štvát nebude! Minulej tejden jsem ho vzala tím potěhem co má po svým pradědovi. A co myslíš, že udělal? No jasně! Dneska šel zase do hospody. A každej den ho budu třískat, dědka plesnivýho! Každej den až do jeho smrti! Ještě, že ti můžu zavolat a postěžovat si ti…“

Karel se zarazil a podíval se na Bínu. Bína smutně pokýval hlavou a dal si prst před ústa. Potom tichounce řekl: „Dobře by bylo, Kájo. Moc dobře. Rumíky jsem měl. Teplo mi bylo…“

Karel stál, držel Bínu a poslouchal, jak Bínová znovu spustila litanii o tom, kterak manžela zmlátí, hned jak dorazí domů a jak v tom bude pokračovat až do soudnýho dne. Podíval se Bínovi do očí. „Pane Bína,“ zašeptal, „já nevim?! Co mám jako dělat? Mám jí proplesknout?“

Bína němě zakroutil hlavou a pak naznačil směr. Ven ze dveří. „Kájo, půjdeme vocaď. Ty to zařídíš, aby dobře bylo. Lehnu si a usnu… Víc po tobě nechci.“

„A doprdele,“ vzdychl Karel a potichu vycouval ze dveří ven. Došel za zatáčku, odkud už nebylo chalupu vidět. „Kurva práce, pane Bína. Tohle myslíte jako opravdu?“

Bína kývnul. „Jestli ti to není moc zatěžko, Kájo…“

„Za to pudu rovnou do pekla,“ zavrčel Karel a odbočil z cesty na zavátou pěšinu, kterou sice neviděl, ale bezpečně věděl, že tam je. „Pudeme nahoru ke křížku, pane Bína. Tam to bude fajn,“ řekl a podíval se na svůj živý náklad. „Hm. Spí. Aspoň to pude fofrem a o ničem nebude vědět. Taky mi mohlo dojít to jeho věčný: Dobře by bylo. … K čertu práce. Ekluje se mi to. Vo tom žádná, ale jak vás přítel, a to von je, vo něco požádá… A stou jeho starou bych se na jeho místě rozhodnul stejně. Tohle není žádnej život.“

Nahoře na návrší, kde nebylo ani křoví ani strom, jen jedna Boží muka a ledový vítr se proháněl jako o závod, se Karel zastavil a podíval se na jasnou oblohu s milióny hvězd. „Dneska bude aspoň mínus dvacet. Pude to ajn cvaj.“ Sehnul se a opatrně Bínu posadil na zem. Opřel ho zády o Boží muka, sám si vedle Bíny klekl, pokřižoval se a zamumlal: „Otčenáš, jenž jsi na nebesích a tak dál, pánbíčku dyť ty to víš, že to chtěl sám. Já jsem mu to přání jenom splnil, protože s ní měl peklo na zemi, tak mě za to netrestej a pardon, ale z tohohle se v kostele nikdy zpovídat nebudu! To je jenom mezi náma dvěma.“ Karel se znovu pokřižoval a vstal. „A teď honem domů. Je zima jako svině! Uši mi upadnou zimou!“

Omotal si hlavu šálou a rázoval rychle z návrší U křížku, ani se neohlédl. Vítr mu svištěl kolem hlavy a z lesa se ozvalo praskání padajících zmrzlých větví.

Snad jen díky tomu Karel neslyšel pana Bínu, který se u Božích muk na chvíli probral, jak za ním slaboučkým hlasem volá: „Kájo! Proboha, Kájo. Kam jdeš? Já myslel, že mě necháš dneska přespat u tebe, aby mě stará nezlískala. Kájo, proboha… Dobře by bylo!“

KONEC