Fejeton O sovách a skřivanech

O sovách a skřivanech

Fejeton pro měsíčník Enter

Najdete zde

Knihu Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní a Hřbitov prasátek 

Najdete zde

Říká se, že ranní ptáče dál doskáče. No já vám nevím. Možná na tom bude něco pravdy. Ranní ptáčata jsou vážně aktivní a po ránu skáčou jako čamrdy, ale opravdu nechápu, proč mají tendence tím svým hopsáním zkracovat život lidem, kteří brzké ráno považují za hlubokou noc! Ono je to totiž tak. Já patřím mezi lidi, kterým se říká sovy. Což znamená, že žiju spíš večír, respektive v noci, a ráno si rád přispím.

Abyste pochopili. Já proti těm ranním skřivanům celkem nic nemám a jsem vůči nim značně tolerantní, ale to samé chci já od nich! Já jsem toho názoru, že člověk je vyspalý až když se probudí sám od sebe. Což si ranní ptáčata myslí určitě taky, ale to je neopravňuje k tomu, myslet si, že ostatní jsou vyspaní, když oni vstávají.

Pozor! Totiž to, že někdo vstane, ještě nemusí nutně znamenat, že je vzhůru! Tohle je evidentní v ranních autobusech, vezoucích dělný lid do práce. Tam, když sova narazí na ranní ptáčátko, tak trpí přímo strašlivě. Taková sova totiž považuje autobus za nedílnou součást ložnice. Pravda. Je to součást ložnice, která není vybavená postelí a v zimním období se v ní nachází i jinovatka, ale přeci jen se tam dá za jistých okolností překonat onen stav mezi spánkem a bdělostí, a to tím, že v ní sova doklimbá. Píšu za jistých okolností! Pokud si k vám totiž přisedne ranní ptáče, které touží probrat s vámi výsledky včerejších sportovních utkání, případně se začne vyptávat, jak se vám daří, doklimbat nelze.

Sova pak takovému skřivanovi odpovídá neurčitým: „Hm.“ Případně: „Hm, hm, hm.“ Nebo: „Jo? Fakt?“ což doprovází ostentativním zíváním a předstíráním, že je nesmírně zaujata architekturou okolních domů. Ranní ptáče prostě nikdy v životě nemůže pochopit, že sova vůbec není schopna v tuto hodinu vnímat složitější myšlenky, natož na ně smysluplně odpovídat, jelikož, zatímco tělo již funguje, mozek ještě blaženě spí.

Jinou a neméně zajímavou kapitolou jsou útoky ranních ptáčat na sovy ve dnech volna, kdy se nemusí, nebo lépe řečeno, nemuselo by se vstávat. Takové ranní ptáče kolem páté hodiny ranní vyskočí z postele a udiveně zírá, že osoba ležící vedle něj, ještě sladce spí. Ptáče se pochopitelně začne nudit, co taky dělat za hluboké noci, a tak po hygieně, z přemíry energie počne provozovat podivné činnosti, jako je například tělocvik.

U každého jiného člověka by tato ranní procedura vyvolala naprosté fyzické zhroucení a pád do kómatu, ne tak u ptáčete. Ptáče se touto činností vyburcuje a stává se přímo ranním sokolem! A jako je sokol dravec, tak i člověk milující vstávání, stává se dravcem, který považuje za svou povinnost ulovit každého, kdo se před ním skrývá v temné a teplé noře vytvořené peřinou a polštářem. Energicky roztáhne závěsy, či vytáhne žaluzie a vesele sděluje spícímu nešťastníkovi, že venku svítí slunce a nastává nám krásný den! Ranní ptáče netuší, že sově právě sdělilo informaci, která se rovná oznámení, že venku explodovala atomová puma. Ačkoliv toto by nebylo to nejhorší. Exploze atomové pumy by zaručovala, že ranní ptáče během pár vteřin docvrliká a bude následovat již jen klid a mír. Sluneční kotouč se v tu chvíli jeví právě probuzenému člověku jako výtvor, který byl stvořen jen proto, aby ho zahubil smrtí z nejstrašnějších!

Každý jiný by v tuto chvíli pochopil, že má opět zatáhnout, či spustit žaluzie, prostě udělat tmu a přestat halekat. Ovšem ne tak skřivan. Ten v sobě právě nyní nalezne schopnosti komika! Vždyť co může být legračnějšího, než strhnout pokrývku z člověka, který se snaží zapomenout na právě prožitý šok a pokouší se znovu usnout. Tedy se přiblíží k posteli a s široce roztaženým úsměvem zahlaholí: „Vstávej lenochu! Přeci neprospíš celý den!“ Vzápětí na to uchopí peřinu a prudce jí stáhne z ležícího nebožáka, který se jí marně snaží zachytit, přičemž se posadí a přemýšlí, kde je, kdo je, a proč je tam, kde je, případně proč vůbec je a nebylo-li by lepší, kdyby vůbec nebyl.

Ptáče se obvykle urazí, protože sova dostatečně neocenila tuto humornou vložku a odejde z ložnice, aby pokračovalo v dalších šílených činnostech, mezi které patří například spuštění vysavače, rachocení hrnci, případně bourání zdí a v těchto činnostech neustává, dokud se zhruba za půl hodiny ve dveřích ložnice neobjeví hrůzostrašná postava připomínající cosi mezi hejkalem a Drákulou právě vyklopeným z rakve. Tápající postava se zalepenýma očima, samozřejmě, že jde o sovu vyhnanou z postele, se udiveně zeptá, co to proboha ptáče provádí. Ptáče obvykle překvapeně zamrká a odvětí: „Jé. Ty už jsi vzhůru? Tos mohl/a ještě klidně spát, když máš dnes volno.“ Přitom se tváří, že nic z toho, co se stalo předtím, se vlastně nikdy nestalo a s probuzením sovy nemá ptáče vůbec, ale vůbec nic společného.

Probuzená mátoha mávne rukou a zahuhňá, že už to stejně nemá cenu a odebere se ke kredenci, ve kterém se skrývá zázračný nápoj zvaný káva a který jediný může v tuto dobu jakž takž sovu probrat. Po uvaření kávy sova usedne na gauč a nechápavě hledí na hodiny, jejichž ručičky ukazují s neúprosnou jistotou čas, o kterém si sova myslela, že ho dnes na vlastní oči neuvidí a v hlavě se v tu chvíli sově honí jediná myšlenka. Nakolik by asi zatížilo rodinný rozpočet, kdyby odcházela o víkendech spát do hotelu…

Jak jsme měli požární cvičení

Inu v cirguse je občas nebezpečno a musí se tomu předcházet. Právě proto k nám choděj různý kontroly. Už u nás byla z bezpečnosti práce i z hygieny a ještě i Kubišová se Srstkou kvůlivá divý zvěři, jestli jako netrpí. O tom všem už jsem vám vyprávěl, nebo budu vyprávět. Ovšem teď nedávno to nebyla jenom kontrola! To bylo přímo vostrý cvičení!

To k principálovi přišel velitel hasičů, že by si rádi zkusili, jak rychle je možný uhasit cirkus.

Principál mu nejdřív vynadal, že jestli u vozu se senem nezhasne to cigáro, tak si to může zkusit hned, ale nechal se ukecat a souhlasil s tím, že hasiči si u nás udělaj cvičení.

No von s tím ani nemohl nesouhlasit, jelikož, kdyby ten hasič prošel areálem cirgusu a zkontroloval protipožární zařízení, tak to zavřou z fleku. V cirguse jsou moc přísný předpisy. Ale já si myslím, že je to někdy zbytečná buzerace. No uznejte sami. K čemu je nám třeba nouzovej východ v šapitó?! Když to blafne a spadne ze sloupů, tak stejně všichni uhoříte. Tak o co jde?

Aha... No nebojte. To se málokdy stává... I když před rokem v tý Brazílii... No nic.

No prostě hasiči se dohodli s principálem, že bude cvičení, který bude pro personál tajný. To abyme se na to nemohli dopředu připravit a chovali jsme se, jako kdyby se to stalo doopravdy. Takže jsme jako nic nevěděli a chovali jsme se jako by nic. Docela normálně jsme v určenej den dělali svoje běžný práce anebo se jen tak poflakovali po cirgusu. Jenom docela náhodou jsme měli všude připravený kýble s vodou a Miša s Grišou měli na hlavách helmy.

V jedenáct dopoledne najednou začala nečekaně houkat siréna.

A nečekaný to pro nás vážně bylo, jelikož jsme se tu ruční sirénu snažili uvést do chodu ve čtyřech a furt nic. A najednou to řvalo jako raněnej zubr.

Principál začal megafonem svolávat hasičský družstvo. To bylo ve složení Miša, Griša, Wolodijowski a nejdůležitější jsem byl já.

Já byl velitel, protože jsem měl hasičskou sekyrku a na hlavě německou helmu. Je fakt, že jsem s tím tomahawkem v ruce vypadal tak trochu jako by Vinetou vstoupil do SS, ale bylo to jinak praktický. Tou sekerkou jsem mohl totiž hrozit každýmu, kdo by chtěl bejt velitelem místo mě!

Zatímco jsme houkali na sirénu, tak se principál snažil dovolat k hasičům. To se mu na třetí pokus povedlo. Před tím zavolal na záchranku a k policajtům. Když se mu povedlo trefit správný numero, tak začal do telefonu hulákat, že u nás hoří. Nejdřív mu přes tu sirénu nerozuměli, tak na nás volal a gestikuloval, že jí máme zastavit. Jenže ta siréna fakt hrozně řvala a my jsme si mysleli, že máme přidat, aby to hasiči v telefonu slyšeli. Tak jsme ještě zvýšili obrátky.

No co byste si taky mysleli, kdybyste houkali sirénou a někdo by na vás gestikuloval tak, že by točil rukou ve vzduchu a nebo jí mával. My si mysleli, že nás povzbuzuje!

Jak už jsme po deseti minutách nemohli na ruce, a přestali jsme točit klikou, tak se principál konečně domluvil s operátorem. Vysvětlil mu, že u nás hoří. Operátor se ho ptal, kde prej hoří. A principál na to, že přeci tady. Na to zase operátor, kde tady? Principál, že tady, odkud telefonuje.

No měli spolu hezkej hovor. Po nějaký době to operátora přestalo bavit a řekl principálovi, že teda do cirkusu ty hasiče pošle. Ještě, že o tom tajým cvičení každej věděl!

Mezi tím se nám kolem plotu od cirkusu, začali scházet první zvědavci a taky takový ty lidský hyjény, co čekaj na to, že někdo tragicky zahyne a oni mu pak šlohnou hodinky a šrajtofli, boty v to nepočítaje.

Dokonce jsem slyšel, jak nějakej chlapeček říká mamince: „Mamí, ten pan klaun taky shoří?“

A maminka na to: „Neboj se. Třeba se zachrání. Ale nevím, nevím... Ty mastný šaty...“

A chlapeček: „Mamí, já chci vidět, jak mu hoří vlásky. Že ještě nepůjdeme, viď?“

Až jsem si říkal, že kdyby hořelo dooprvavdy, a ten kluk byl u ohně, tak toho kluka chytím do náruče a v dešti jisker s ním poběžím. Přeskakoval bych s ním hořící zařízení a vyhýbal se padajícím žhavým věcem a nakonec... Nakonec bych toho haranta hodil do největšího ohně!

Po domluvě s operátorem jsme za chvilku slyšeli hasičský houkačky. To jsme začali jásat a objímali jsme se, že jsme jako zachráněný a přežijeme to. Protože takový cvičení to není jen tak. Do toho se vžijete, že skoro cejtíte, jak se něco pálí!

A my jsme to vážně začali cejtit. Něco se pálilo! Ale co?! Nic nebylo vidět, tak jsme si řekli, že to bude asi tahlencta autosugesce.

Jenže, když dorazily hasičský auta, tak autosugesce přešla do naprosto dokonalý reality. Nad cirgusem se vážně začalo čmoudit. Koukali jsme jako opařený na ten stoupající mrak kouře, kterej se vznášel nad šapitó.

Hasiči vyskákali z aut a některý se ani moc nepotloukli. Jejich velitel nás pochválil, že takhle realisticky vyvedenej kouř při cvičení ještě neviděl.

Principál mu hned vysvětloval, že to není umělej kouř, ale asi úplně pravej a nefalšovanej požár a měli by tam jít hasit, než to blbě skončí, ale velitel prohlásil, že už těch srandiček snad bylo dost a že musej ve stanoveným limitu uhasit požár, kterej mají zadanej úkolem a ještě řekl principálovi, že to nemusel tak prožívat a dělat se s efektama.

Pak se sebral a šel s ostatníma hasičema stříkat vodu na vozy se senem, který měli jako hořet.

 Wolodijowski s principálem málem omdleli, když zjistili, že hasiči ten imaginární požár sena vážně chtěj hasit vodou. Když je přešla chvilková slabost, tak se do hasičů pustili. Jenže měli smůlu. Oni to byli chlápci jako hory a tak Wolodijowského s principálem hned přeprali a hadicema je uvázali ke svejm autům.

Já do toho radši jako velitel nezasahoval. Správnej velitel ví, kdy prohrál a nežene se do předem ztracenýho boje. No co. Tak se to seno usuší. Mně spíš vrtal hlavou ten kouř, kterej se pořád víc a víc vznášel ve vzduchu. Hasiči byli zabraní do hašení a do boje s podkoním a principálem, a vůbec je to nezajímalo.

Kouř vypadal, jako, že jde z vršku šapitó, ale uvnitř nic nehořelo. Tak jsem stan oběhnul a ejhle! Za tentem šel kouř z jedný maringotky. Byla to maringotka našeho scénografa Narcise Estteta. Z okna se jí valil čmoud jak z továrního komínu.

To vypadalo zle. Na hasiče jsem se nemohl spolehnout, tak jsem se spolehnul sám na sebe.

Tomahawkem jsem rozsekal dveře a pak jsem dovnitř chrstnul pár kýblů vody. To by v tom byl čert, abych Narcise nezachránil.

Z ničeho nic se z kouře vynořila postava, držící v ruce pekáč se spáleným kuřetem.

Byl to Narcis Esttet. Kapala z něj voda a s vykulenejma očima mi říkal, že je ode mě hezký, že jsem ho probudil, ale nemusel jsem to dělat tak drasticky.

Ten trouba usnul a troubě zapomněl kuře. Od toho byl ten strašnej kouř!

Hasiči mezi tím dohasili imaginární požár sena a odebrali se vyhodnocovat zásah do blízký hospody.

Když to tak vezmu kolem a kolem, tak cvičení dopadlo jak blbě, tak i dobře.

Dobrý bylo, že jsme zjistili, že kdyby tady něco blaflo, tak to asi uhasíme. Ale horší bylo, že máme úplně mokrý seno a kuře je nejen spálený, ale i docela mokrý od toho mýho zásahu.

To seno mě ani moc nemrzí. Já seno nejím. Ale kuřata mám rád!

KONEC