Ukazovat se nemá

„Poslechněte, pane Najman, vy vyprávíte hodně zajímavě, ale měl byste si dávat majzla na to, co při tom vyprávění děláte s rukama,“ řekl starému Najmanovi Lojza Kubrt, když Najman dokončil další ze svých historek, kterými bavil celou partu scházející se každý pátek v hostinci Pod Kartouzou. „Některý pohyby totiž můžou bejt ve společnosti dost nebezpečný!“

„Jak to myslíš, Lojzo?!“ zeptal se Najman a olízl si rty od pivní pěny. „Je tedy pravda, že snad, sem tam, udělám nějaké to gesto, ale to je jenom na zdůraznění příběhu. A navíc to mám dané od přírody. Pradědek byl Talián a ti, jak je známo, bez rukou vůbec neumí mluvit. A že by to bylo někomu nebezpečný, to se mi fakt nezdá. To mám vyprávět a mít ruce za zády, jako to bývávalo na základce?!“

„Já vím, vono není někdy snadný vyprávět a mít ruce v klidu. Jenže stejně tak vím, že se to taky občas nemusí vyplatit,“ řekl Lojza. „Teda je fakt, že tady mezi námi, to asi není nebezpečný, jenže jeden nikdy neví. S tou nebezpečností se to má totiž tak. Tady nejde ani tak o to, že třeba při tom vyprávění o orlovi předvádíte jak mává křídlama. To můžete, tuhle Edovi, tak akorát vyrazit z ruky tác s pivem, když jde kolem.

Tady vůbec nejde o to, že při tý historce vo tom, jak jste lezl jako kluk sousedovi na hrušky, předvádíte to trhání. To byste zase klidně mohl šťouchnout Božku, když nese talíře s gulášem.

Víte, ten hlavní problém je v takovým celkem nenápadným gestu. Vy totiž děláte jeden úplně nenápadnej pohyb, kterej si vlastně vůbec neuvědomujete. A to je ten nejnebezpečnější pohyb, kterej můžete udělat, když nevíte, kdo proti vám sedí! “

Pan Najman zakroutil hlavou a když se napil piva, téměř výsměšně se zeptal: „No, a co mi teda poradíš, Lojzíku? Co nemám dělat, abych někomu nezpůsobil nějaké strašlivé neštěstí?! Co je ten tajemný pohyb, způsobující katastrofu v životě lidském?!“

Lojza se pousmál. „Já vás nechtěl naštvat, pane Najman, a byl bych nerad, kdybyste si to tak bral. No, ale zkušenosti jsou zkušenosti. Přeci víte, kde dělám, ne?!“

„To tady ví přece každý,“ pokrčil rameny Najman. „Každý ví, že děláš bachaře, tam nahoře, na kopci.“

„No, tak nedělám tam bachaře, ale dozorce, když už,“ ušklíbl se Lojza, „ale budiž. Myslím, že stejně tak není žádný tajemství, i když by mělo bejt, že tam máme na doživotí toho známýho kanibala Žáčka.“

„To je jasné. To se ví. Sedí tam už dvacet let,“ řekl Najman a namířil prst na Lojzu. „Jenže se neví, kam tím vším vlastně směřuješ?“

„Tak tohle bylo přesně ono,“ řekl Lojza a cvrnkl do namířeného ukazováčku pana Najmana. „Tohle je to nebezpečný gesto! A není nebezpečný nikomu z okolí, ale přímo vám.“

„Nepovídej?!“ zarazil se Najman a zavrtěl hlavou. „Co by na tom bylo nebezpečného?“

„No mezi námi, tady v hospodě, snad nic. Teda, aspoň v to pevně doufám,“ řekl Lojza a pokračoval, „ale nedělal bych to před úplně neznámejma lidma. Jak jsem říkal, máme v báni Žáčka. A má to až na hřbitov. A má to za to, že zabil a sežral tři lidi. To všechno se všeobecně ví, ale už skoro nikdo neví, jak s tím začal!“

Pan Najman se oklepal. „Brrr. Je to sice dost nechutné, ale začíná mě to zajímat.“

„To je dobře,“ řekl Lojza a temně dodal: „Možná vám to ušetří spoustu bolesti, pane Najman.“

„Kašpare!“ řekl Najman a pohodil hlavou. „Tak mluv dál.“

„Víte, on ten Žáček nebyl kanibal jen tak, z ničeho nic. Vono ho k tomu něco přivedlo a dlouho se nevědělo, co to vlastně bylo. Ten Žáček se totiž narodil v Rakousku a nikdo neměl tušení o jeho dětství a tak vůbec. Až teprve nedávno z něj to tajemství vytáhnul náš psycholog. Když se to vezme kolem a kolem, začalo to strašně nenápadně. On byl Žáček v dětství tak trochu zlobivý dítě. Ale né moc. Jen lehce, takže mu stačilo domlouvat. A úplně nejvíc mu domlouvala jedna stará paní učitelka v první třídě. Prej byla moc hodná, a strašně si zakládalala na tom, že nikdy žádného žáka neuhodila. Všechno řešila laskavým slovem. No jo. To je sice hezký, ale když takový laskavý domlouvání posloucháte skoro každej den, začnete si spíš přát, aby vám ta milá paní vrazila pár facek a vy jste už to měli odbytý. Zkrátka, Žáčkovi to její mentorování začalo po půl roce strašně lízt na nervy.

A co ho úplně nejvíc a nevýslovně štvalo, byl prej ten její malej, buclatej, ukazováček, kterým mu vždycky při tom napomínání a domlouvání hrozila před obličejem.

Skoro každej den. Skoro každou hodinu ho viděl jak se mu tam klepe před obličejem. Pořád a pořád viděl kmitající prst, který se furt a furt přibližoval a vzdaloval od jeho obličeje.

Po nějaký době už Žáček přestal vnímat paní učitelku a vnímal jen samostatný prst. Stal se pro něj něčím, co nenáviděl a co zároveň toužil mít zcela ve svý moci. A to ve svý moci úplně. Prostě úplně dokonale. Chtěl se toho prstu zbavit a zároveň ho chtěl vlastnit. Prostě ten prst nenáviděl a přitom ho i tak strašně divně miloval.

A jednoho krásnýho dne, když si ho paní učitelka zase vzala po hodině do kabinetu, tak to zkrátka nezvládnul, po tom ukazováčku vystartoval a těma dětskejma zoubkama ho paní učitelce urval a a docela ho sežral! Tak to byl začátek kanibala Žáčka!

A právě proto, jsou některý gesta, pane Najman, právě proto jsou některý gesta zatraceně nebezpečný a nikdo by je neměl ve společnosti používat!!“

KONEC

Promrzlý fejeton

Únorový fejeton pro měsíčník Enter DC

s názvem

Promrzlý fejeton

najdete ZDE

Naprosto upřímně se přiznám, že nesnáším zimu! Ano, stokrát ano, nemám jí rád. Naprosto nechápu, jak někoho může rozněžnit pohled na zamrzlá okna a sněhové závěje. Na padající sníh, který zvolna zasypává promrzlou zem. Na hladké hladiny rybníků, proměněných v ledová kluziště. Na to jak srnky vycházejí z lesů a nechávají se vidět na bílých polích.

No to už stačí! Prostě – tak to vidí romantici. A já jejich pohled nechápu. Nebo, né že to nechápu. Já to jsem schopen pochopit u lidí, kteří všechnu tu „krásu“ sledují oknem z houpacího křesla a s hrnkem punče v ruce, zatímco jim kousek od nohou praskají hořící polena v krbu. Ale vážení! Drahouškové! Já se v zimě pracovně pohybuji venku! A to mi věřte, že v takovém případě zimu vidíte poněkud jinak než osoba, která zimou pouze proběhne z tepla do tepla.

Jak to vidí člověk, který pracuje v zimním čase venku?! No asi takhle...

Venku mrzne až praští, ptáci v hnízdech cvičí, aby se zahřáli! Na každé druhé zamrzlé louži se málem přerazíte! Na kost vyhublí jeleni žebrají u silnic o skývu chleba, hadice se vám v ruce zlomí jako kus klacku a jakási malá holčička támhle na rohu škrtá sirku za sirkou, aby si zahřála ruce! Ta poslední scéna je od bratří Grimmů a já neznám výstižněji vyjádřenou hrůzu zimního času! Brrr!

Tak takhle vidí zimu a mráz člověk, který do ní musí at chce nebo ne. A nechápu, opravdu nechápu, jak lidstvo mohlo přežít dobu ledovou. A kdyby jenom přežít. Naši předci dokázali v tom mrazu ještě ke všemu lovit mamuty, obří nosorožce a aby toho nebylo málo, sem tam ke svačině klepli nějakého jeskynního medvěda, který je rušil, když se rozhodli, že tu jeskyni vyzdobí loveckými výjevy, které turisté dodnes obdivují. Já být jimi, nevystrčím nos z jeskyně po celý dlouhý život. V případě prehistorických lidí by to činilo nějakých dvacet pět let, což už by se dalo někde v teplejším koutě útulné jeskyně nějak přečkat.

Někde jsem četl, že zimu bych měl mít rád, jelikož právě ta doba ledová snad zapříčinila, že jsme, jako lidstvo, inteligentní. Protože drsné podmínky prý člověka donutí víc přemýšlet a ty vymyšlené věci pak uvádět do praxe.

Jako já nevím, ale podle vědců to má být neoddiskutovatelný fakt, který se projevuje i v současnosti. Za příklad dávají africké kmeny, které žijí ve stálém teple, kde všechno roste tak nějak samo od sebe. Tudíž je nic nenutí něco vymýšlet a zlepšovat. Prostě na zem hodíte semínko a ono samo od sebe vytvoří cosi jako širý lán nad kterým by lecjaký sedlák zajásal.

Dobře, uznávám, je to možné, tvrdí to študované hlavy a asi na tom částečně něco bude. Zulukafrům kvete pšenka jak k květnu tak únoru. Krávy dojí jak v červnu tak i v lednu. Takže drazí Zulukafrové si s ničím nedělají těžkou hlavu a jen tančí, loví lvy a misionáře, to aby k té pšence bylo co přikusovat, a potom s přecpanými žaludky leží v chýších a ani je nenapadne, aby je něco napadlo.

Jediné, co je snad napadne je tak akorát rozzuřený sourozenec upečeného lva, nebo trestná výprava lorda Rusworma, přicházející pomstít nebohého misionáře. Ale nějaký inovativní nápad nikde.

Jak jsem už psal. Tuto teorii jsem ochoten akceptovat, ale jedno mi nejde do hlavy. Pokud platí tato teorie, měla by existovat i teorie opačná. A jaká?!

Podle mě, by měla existovat teorie, podle které by národy a etnika žijící v oblastech věčné zimy, měly být extrémně chytré. Co chytré?! Takové národy by měly být geniální. Mělo by se to tam hemžit nositeli Nobelových cen. Ta věčná zima by je měla nutit k intelektuálním supervýkonům. Za polárním kruhem. Na Sibiři. V té podivné zemi jménem Jutsko a já nevím kde ještě všude, tak všude tam by měl být v každém iglů, v každém kajaku nebo na ledoborci, minimálně jeden až deset géniů!

A je to tak? Pche. Není! Protože kdyby to tak bylo a zima nás hnala k nějakým mozkovým supervýkonům, museli by Eskymáci být v čele kybernetiky! A jsou snad? Leží snad Silicon Walley v Grónsku?! Myslím, že nebude politicky nekorektní, když napíšu, že Eskymáci nejsou vpředu ani ve vývoji kuličkových počítadel a Silicon Walley leží v oblasti pěkných hiců. Holt tak to je! Takže všechny vědátorské teorie jsou, jako téměř vždy, k ničemu!

Já si prostě myslím, že blbec je blbec a lenoch je lenoch, at už žije v chladném pásmu, tropickém pásmu nebo právě v tom našem pásmu, tedy v pásmu mírném, kde se střídá zima s teplem. A stejně tak je to s lidmi, kteří v té hlavě něco mají. On se takový génius může klidně narodit v rákosové chýši nebo právě v tom sněhovém iglů. A stejně tak jako se tam může narodit génius, může se tam narodit i úplný hlupák.

A co platí pro chýše a iglů, platí pochopitelně i pro nás a pro naše mírné pásmo. Rodí se tu jak chytří lidé, tak i blbci. A rodí se jak v palácích tak i chalupách a myslím, že je celkem jedno, jestli je zrovna léto s třiceti stupni, nebo zima s mínus deseti.

Například já jsem se narodil v té únorové zimě, v prostinké chaloupce, pacholkovi a děvečce...

Tak ne. To byste mi asi nezbaštili. Já jsem se narodil jako většina z vás v porodnici a žil jsem v činžáku v centru města. Únor ovšem zůstává v platnosti. Na něm si trvám.

Takže jsem se narodil, rostl jsem, prožíval zimy i léta, no a vidíte! Vyrostl ze mě bud chytrej spisovatel, nebo naopak, strašně hloupej škrabal. To už záleží na vašem úhlu pohledu a na tom, jestli vás tento fejeton pobavil, nebo znechutil. Já tedy budu doufat ve dvě věci. Za prvé. Doufám, že vás to pobavilo. A za druhé. Doufám, že tahle zima už má namále!