středa 27. února 2013

Václav toho ví hodně!


Výpravčí Václav Klíma vešel do bytu, na botník v předsíni odložil odřenou aktovku a stiskl vypínač, aby si rozsvítil. Žárovka v lustru blikla, ale hned nato s lupnutím zhasla. „Nic to nevydrží,“ zabručel a posadil se na botník. „Vyměňovat jí nebudu. Dneska jsem utahanej jako zvíře,“ vzdychl, když shazoval boty.
„Jezuskote, co to bylo?“ ozvalo se polekaně za prosklenými dveřmi do kuchyně. „Myslíš, že je to on?“
No nazdar, pomyslel si s úšklebkem, Adéla tady má zase ty její povedený kamarádky. Báby jedny zvědavý. To bude zase otázek. Nechápu, proč se tu v poslední době pořád slejzaj. Pak nahlas zavolal: „To jsem já. Už jsem doma.“ Vstal a otevřel dveře. „Dobrý večer, dámy. Proč tu sedíte jak při černý hodince?“ řekl, když viděl, že jeho žena a její tři postarší kamarádky sedí kolem stolu jen za svitu dlouhé bílé svíčky. Zkusil rozsvítit, ale lustr opět jen blikl. „Je něco s elektrikou?“ zeptal se, a ještě několikrát zacvakal vypínačem.
„Lustr zablikal!“ zašeptala jedna z žen a vytřeštila oči.
„Já vím, Pavlínko. Všimla jsem si,“ řekla jeho manželka a podívala se ke dveřím. „To jsi ty, Václave?“
„Né asi. Archanděl Gabriel,“ zabručel Václav a mávl rukou. „Já vím, že špatně vidíš, Adélo, ale snad mě poznáš i při svíčce, ne?! Nebo jsi snad čekala někoho jinýho?“
„To je dobře, že jsi přišel, Václave,“ řekla Adéla a ukázala na ostatní ženy. „To jsou moje kamarádky. Pavlínka, Mirka, a Janička. Jsou moc hodné a krátím si s nimi dlouhou chvíli, když tu nejsi.“
„Vždyť už jsem je viděl minule. Těší mě,“ zabručel Václav a šel k lednici. „Doufám, že je něco k večeři. Jsem tu jen na skok,“ řekl, když otevřel dvířka. „Po půlnoci zase musím na nádraží.“
„Co je nového, Václave?“ zeptala se jeho žena.
„Co by pořád mělo být?!“ zavrtěl hlavou Václav a zavřel lednici. „Novýho není nic. Teda kromě toho, že jsi zase nenakoupila a zlobí elektrika, ale toho sis mohla všimnout sama. Hlavně tý prázdný lednice. To, že teď moc nejsem doma, a pořád straším na nádraží, ještě neznamená, že nemusíš nakupovat.“
„Cítíte ty vibrace?!“ špitla blonďatá žena sedící naproti jeho manželce. „Tam, od lednice!“
„Bodejť by nevibrovala,“ utrousil Václav a šel ke stolu, kde kromě svíčky stála na podnosu i načatá bábovka. Václav poklepal blondýně na rameno a řekl: „Má už svoje odsloužený. Je to starej krám. A s dovolením… Já si vezmu aspoň kus bábovky.“
Žena strnula a špitla: „Adélko, já mám pocit, jako by mi po zádech přeběhl mráz.“
„Neboj se, Janičko. To byl jen Václav,“ řekla Adéla.
Václav nechápavě zakroutil hlavou. „Je tu snad ještě někdo jinej?! Venku mrzne, tak ze mě táhne zima.“ Pak se ušklíbl. „Jo to je bábovka bez polevy?! Tak tu nejím,“ řekl a šel na druhou stranu kuchyně, kde stála jeho oblíbená pohovka. „Na chvíli se natáhnu. Nedejte se rušit a klidně si povídejte, nebo co to tu vlastně provozujete.“
„Adélko?!“ zašeptala Mirka. „Myslíš, že bych se Václava mohla zeptat, jak to bude dál s tou mojí bolavou nohou?“
A už je to tady! Ani šlofíka si nemůžu dát, pomyslel si Václav, když jí zaslechl. Jako minule. To se ptala na ledvinový kameny. Ženská bláznivá. Copak já jsem doktor?! Jsem výpravčí!
„Zkusím to. Václav toho ví a zná opravdu hodně,“ řekla Václavova manželka a všechny čtyři dámy se chytily za ruce. „Václave. Mirka se ptá, jestli se jí uzdraví noha.“
Kašlu na ně, řekl si Václav a začal schválně zhluboka oddychovat. Budu dělat, že spím, pak mi snad dají pokoj.
„Tak co?“ řekla Mirka a podívala se na Adélu. „Ví to?“
Adéla pokrčila rameny. „Zatím nic. Slyším jen nějaké vzdechy.“
Aby ne, když předstírám, že spím, řekl v duchu Václav a dodal. Nic ti babo neřeknu.
„Zeptej se prosím ještě jednou,“ řekla Mirka a zadívala se na Adélu. „Já bych to moc potřebovala vědět.“
Adéla kývla a nadechla se. „Václave, ptám se tě znovu. Uzdraví se Mirce noha?“
A nedají pokoj a nedají, pomyslel si Václav. Ale když o to tak stojí… „Noha bude v pořádku,“ zabručel a otočil se na bok, zády k nim. „A už mi dejte svátek.“
Adéle se rozšířily oči a s úsměvem řekla. „Václav říká, že se uzdravíš.“
Mirka si oddychla. „Děkuji, pane Klímo. To jste mi udělal radost. A ještě se chci zeptat, jestli vyhraju v loterii.“
„Hergot,“ zabručel opět Václav. „Ona mi nedá pokoj!“ Otočil se čelem k nim a řekl: „Vyhrajete půl miliónu.“ Pak se zamyslel a zlomyslně dodal: „A stejně ti to za rok bude prd platný, babo otravná…“
„Teď jsem ti nerozuměla, Václave,“ řekla jeho žena. „Huhláš. Můžeš to říct ještě jednou?“
Václav se posadil a otráveně pronesl: „Říkám, že jí ta uzdravená noha, a půl milionu, budou za rok houby platný. Mluvím už dost nahlas?!“
Adéla se zarazila. „Opravdu?! Nechápu, co mi chceš říct.“
„Copak se děje, pane Klímo?“ zeptala se Mirka, když si všimla, jak Václavova manželka znervózněla. „To nebylo všechno?“ Podívala se na Adélu. „Tak co říká? Budu mít například nějaké komplikace?“
„Václave, já tě žádám, abys odpověděl,“ řekla jeho žena. „Pokud to víš, jsi povinen to oznámit!“
„Mělo to pro ně být překvapení, ale když tolik otravuješ, tak ti to povím,“ vzdychl Václav. „Až ta baba půjde s plnou taškou peněz oslavit výhru do její oblíbený cukrárny, a ty dvě jí budou doprovázet, tak je na přechodu srazí náklaďák plnej dlažebních kostek. A tomu teda říkám pořádný komplikace,“ řekl Václav, vstal a otráveně mávl rukou. „Tady se vážně nedá v pokoji odpočívat. Půjdu radši zpátky na nádraží. Těšilo mě dámy!“

 „Adélko, prosím, řekni mi to. Já to prostě musím vědět,“ úpěnlivě žadonila po Václavově odchodu Mirka a držela Adélu za ruku. „Co ještě povídal?“
Adéla jen vzdychla a pohladila jí po tváři. Pak se podívala na kamarádky a řekla: „Vlastně nic zvláštního to nebylo, děvčata. Jen, že s tou výhrou budou nějaké menší problémy. Ale nic vážného. Na Václava je spolehnutí. Jak jsem říkala. Václav toho ví opravdu hodně.“
 „Zaplaťpánbůh,“ oddychly si dámy a zvedly se od stolu. „Už je skoro půlnoc. Za chvíli nám jede poslední autobus.“

Když je Adéla doprovodila a zavřela za nimi dveře, vrátila se do kuchyně. Rozsvítila, a sfoukla svíčku. Potom vzala ze stolu spiritistickou tabulku, otevřela šuplík v kredenci a uložila tabulku zpět do krabice. Pak vzala utěrku ležící u umyvadla a šla k pohovce. Stoupla si na špičky a sundala z poličky nad pohovkou černou urnu.
„Václave, Václave,“ říkala potichu, když jí otírala. „Ty jsi sice starej bručoun, ale co víš, to povíš.“ Postavila urnu zpět na polici. „Příště mi musíš říct, kdy přesně se jim to stane. Půl miliónu se mi při důchodu bude hodit, když ses nechal před půl rokem tak blbě přejet vlakem,“ řekla a pohladila zlatý nápis VÁCLAV KLÍMA


Konec

pondělí 25. února 2013

I my cirkusáci, podáváme vrcholný sportovní výkony!


 Ano! I my cirkusáci podáváme vrcholný sportovní výkony!
V tisku a v televizi je to pořád jen to Šebrdle, nebo Jágr! A na sportovní kvality takových sportsmenů, jako je třeba Miss Twigy, která rozerve lodní řetěz jako by byl ze sponek na vlasy, se pořád zapomíná!
 A co třeba slavnej zápasník s maskou! Ten sejme každýho, kdo má odvahu se s ním v manéži poměřit
 Tak je pravda, že to bejvá často domluvený, nebo že soupeře složí židličkou z lóže, ale to nic nemění na tom, že je stále cirkusovým velmistrem! Ostatně domluvený výsledky bejvaj i ve fotbalový lize a vadí to snad na svazu někomu? Tak co!
 Párkrát jsme v cirkusech sepsali petlici, aby se v „Brankách-bodách-sekundách,“ nemluvilo jen o masových sportech, jako jsou fotbal, hokej, kolová a kuličky! Ale aby se informovalo i o jiných důležitých sportovních odvětvích!
 Nesmí se zapomínat na provazochodce, manéžové zápasníky, cvičence na perský štangli a hadí ženský! Jejich výkony jsou náhodou aplaudovaný víc, než výkon nějakejch horolezců!
 Pche! Vidí ty horošplhače snad někdo?! Nevidí! A to se jim cpou reklamy na bágle a snad i na trencle! Docela bych chtěl vidět účinek nějaký reklamy na nepálskýho šerpu nebo tibetskýho stuhu!
 To, kdyby nás někdo zasponzoroval, tak by to mělo, alespoň nějakej smysl!
 Nás vidí v cirgusu móc lidí! A tak se ptám! Kdo vidí šplhouna v osmitisících metrech, nebo polárníka na točně!  He?! Nikdo co?! Alespoň nevím nic o tom, že by dav fanoušků lemoval Čumulungmu až k vrcholu!
 V případě polárníků to jde možná vysvětlit přítomností tučňáků! Tam bych osobně toleroval nějakou reklamu třeba na slavnostní frak, ale jinak?! Nevím, nevím?
 A přitom, jak by se na našich lvech krásně vyjímal nápis: Puma!
 No já vím, že puma neni lev, ale až bude někdo dělat škrpály Lev, tak to můžem změnit.
 A co třeba fakír? No co?! Nápis přes celý záda: Spojené hřebíkárny s.r.o.
 A tímto vyzývám všechny výrobce značkových předmětů! Investujte do reklamy v cirgusech! Vyplatí se vám to a neprohloupíte!
 Na kostýmy čínskejch akrobatů bych například navrhoval tento nápis: Čím vic pružek - tim vic Adidas!
Oni totiž ve svém volném čase vypomáhají přetížené německé ekonomice v šití bot a tepláků! Prej na to maj povolení od výrobce. Takže od nich už máme všichni kecky a trenky! A musím říct, že značka je holt značka. Takže nevim, proč jim z toho Adidásu nepošlou sponzorskej příspěvek!
 A taky státní inštitůce by nemusely přijít zkrátka!
Na vohoz plivače ohně by šlo umístit: Hasičský záchranný sbor. Stejně k nám jezděj skoro pokaždý po jeho vystoupení! Takže kdo jim zajišťuje chleba?! A voni furt nic!
 A takový ministerstvo financí, by mohlo zasponzorovat třebas našeho kouzelníka! On při svém vystoupení nechává mizet peníze …
 Takže ještě jednou a naposled! My nejsme o nic horší než kdejakej šáchmatista! My chceme sponzory, my chceme sponzory, my chceme sponzory…
 Ale asi dostaneme zase… Víte co, ne?!
 I když?! Pokud ho dostaneme, jsem ochotnej si na kabát napsat:  Pan XY - Prodej hnojiv!

pátek 22. února 2013

Jak jsem si nechal věštit budoucnost


Přepadla mě chandra! To je jako smutek a beznaděj, kdyby to někdo z vás, kteří to čtou, náhodou neráčil vědět!
 To na mě občas tak přijde! Ráno se vzbudím a je to tam!
No fakt! Celou svojí budoucnost vidím v těch nejčernějších barvách. Nic mě nebaví a jsem smutnej!
 Teda né, že by se to nedalo nějak přechlastat, ale to víte. Alkoholem přeci nejde řešit všechno… Teda skoro všechno… No tak jde to řešit, ale ne věčně… Alespoň do nástupu protialkoholní léčby to jde!
 A do léčebny já teda nehodlám vstupovat! To už rovnou můžu vlézt do nějakýho kláštera... I když v tom klášteře alespoň při mši chlastaj víno!
 No zkrátka jsem si řekl, že místo obligátní návštěvy hospody jednou navštívím odborníka!
 Takže jsem se vydal na druhej konec tábořiště do maringotky našeho mága, Dona Boscy de Domu.
Prej byl kdysi mistrem ve šroubárně, podnikovým psychologem a předsedou podnikový organizace KSČ. Po listopadu 89 se psychicky složil, a holt už to neustál. Ale jinak je jako mág docela dobrej. Získal praxi při mizení peněz z členskejch příspěvků.
 Takže tenhle čaroděj taky občas věští budoucnost. Sice jsem si říkal, že to s tím jeho věštěním nebude asi moc slavný, když nedokázal uhádnout, kam to s jeho rodnou stranou dospěje, ale nakonec jsem si řekl, že tenkrát vlastně jenom lidem říkal, jak se budou mít dobře a tomu skutečnýmu věšteckýmu umění se moc nevěnoval!
 U jeho maringotky jsem udeřil do gongu, kterej tam má místo zvonku a po vyzvání jsem vstoupil.
 Don Boscy seděl zahalený v dýmu z doutníku a temným hlasem se mě zeptal: „Ha, Vadim! Co si přeješ, rudý nose!“
 On má občas ve zvyku se takhle podivně vyjadřovat, ale jinak mluví docela normálně, třeba jako vy nebo já!
 Vytáhnul jsem flašku výčepní lihoviny a řekl jsem: „Chtěl bych jaksi znát svojí budoucnost! Minulost znát nechci, protože za prvé stojí za prd, a za druhé, znám jí až moc dobře. Tady jsem ti, Done, přinesl nějaký fajnový pití za to hádání, takže bych prosil budoucnost pro šťastlivce!“
 Don se nahnul pro flašku a uznale pokýval hlavou: „Nu vot! To je ta naše! Pro pravé chlapy! Takže si sedni a natáhni před sebe levou pracku!“
 Natáhnul jsem ruku a rozechvěle čekal, co bude!
 „Uáááá!“ To prase si mi o dlaň típlo doutník! „Ty blbčééé! Co děláš?!“ ječel jsem jak raněnej!
 No vždyť já byl raněnej, takže proč né! Seděl jsem smotanej na židli a foukal si na ruku.
 „Výborně! Tak, Vadime, a můžeme začít! Po týhle zkušenosti, ti už bude jakákoliv předpověď připadat jako krásná budoucnost!“ řekl Don Boscy a spokojeně se usmál.
Ten zmetek byl vážně dobrej psycholog!
 Opatrně jsem natáhnul pravou tlapu k tomu sadistovi. „Tak už mě nenapínej a začni věštit.“
Boscy se mi zadíval na dlaň. „Ty vole! Vadime! To snad ne!?“
 „Ježíši co je?!“ zděsil jsem se, když jsem viděl jeho vyděšenej pohled.
 „No co by bylo, ty dobytku! Máš ruce špinavý jak prase! Jak z toho mám něco uhádnout.“
 Ten je taky nějak cimprlich! Náhodou v tý špíně ty čáry byly ještě pěkně zvýrazněný. Tak nevím, co jako měl proti.
  Odplivnul si (bohužel na mojí dlaň) a začal! „Vidííím čáru životááá. Ta čára vede až do rukávu! Budeš mít dlóóóuhej život… Anebo taky ne! Já si totiž nejsem jistej, jestli se ta čára posuzuje směrem k předloktí, nebo naopak. Takže jestli je to obráceně, tak už ti toho moc nezbejvá! Ojojoj! A tady máme čáru úspěchu!  Jen počkej. Já si na ní vezmu lupu! No tak nic, to ani nemá smysl. Hmmmmm. Čára lásky… Tak ta u tebe absolutně chybí, to jsem ještě nikdy neviděl.“
 Prosím a takhle to pokračovalo ještě půl hodiny! Teď už jsem neměl splín ani chandru, ale docela regulérní vztek!
Tak mě to vytočilo, že jsem vyskočil ze sesle a zařval: „Doprčic! To snad ne! Jestli je tohle moje budoucnost, tak to ta moje minulost a přítomnost, je proti tomu učiněnej ráj!“
 „Vidíš, Vadime. Alespoň můžeš, v tý podělaný budoucnosti, vzpomínat na to, jakou jsi měl skvělou minulost!“ řekl Boscy a založil si ruce na prsou.
 Tak tohle mě dorazilo! Vzteky jsem vyhodil jeho černou věšteckou kočku dírou a psa zase oknem, a rozrazil jsem dveře maringotky!
 Vyběhl jsem do krásného letního dne a pelášil rovnou do putyky na pivčo!
 Já ti dám ty černá budoucnosti! Na černou budoucnost je nejlepší ouplně černý pivo! Pak se mi každá budoucnost bude jevit růžově!

KONEC

pondělí 18. února 2013

O jednom neposedovi, který se nechtěl jmenovat Friedrich



Děčín L.P.1836

Manželka panského lékaře, dr.Tiersche, zrovna služebné ukazovala, kam má dát košík s nákupem, když se otevřely dveře a do jejich malého domku vstoupil její manžel.
Hodil na stůl svou koženou lékařskou brašnu a pozdravil: „Guten Tag. Mám hlad, že bych hřebíky hryzal. Copak máme dnes dobrého k večeři, drahá ženo?“
Jeho žena Vincencie odpověděla: „Pozdrav pánbůh, muži. Zrovna nám Alžběta přinesla jaterničky a nějaká jelítka. Řezník měl ve městě čerstvou zabíjačku. Když chvíli vydržíš, hnedle to bude. Zatím ti můžu dát vepřovou s knedlem a zelíčkem. Zbylo od oběda. Friedrich toho zas moc nesnědl. Zobe jak vrabec.“
Dr.Tiersche se zakabonil. „Na ja. On vůbec ten náš Junge málo jí, ale o to víc lítá po všech čertech. Kde zase celý den je?!“
„Já mu říkala, ať je do klekání doma, ale znáš ho,“ povzdychla si paní Vincencie. „Pořád někde skotačí. Možná pozoruje ptáky. Nedaleko má hnízo sokol. Moc se mu líbí.“
„Skotačí, skotačí a je jako lunt,“ zabručel dr.Tiersche, zatímco před něj služebná Alžběta postavila talíř s vonící vepřovou pečínkou. „Co z něj takhle bude? Měla bys na něj líp dohlídnout. Buď pozoruje sokola, nebo ho vídám s dětma, co u rybníka pasou kozy. Nechápu, co ho na kozách tak fascinuje. Jednou mi o nich vyprávěl celou hodinu. A nebo tuhle. Stavěl děti do řad a pak pískal na píšťalku. Děcka mávala rukama nahoru a dolů. Takhle. Ein-zwei-ein-zwei. Jako by někam chtěla letět. Co si o mně na zámku pomyslí?!“
„Tak už se tak nečerti, muži,“ usmála se na něj Vincencie. „Radši mi pověz, jak dnes u Thunů bylo?“
Dr.Tiersche si ukrojil knedlík a namočil ho do vepřové šťávy. Chvilku si ho zálibně prohlížel a pak labužnicky kousek ukousl. Když polkl, začal povídat: „Jak by bylo? Starý pán má nějakou rýmu. To má z toho, že se byl onehdá podívat, jak dělníci staví tu novou silnici do Saska. Víš, jak tam nahoře pod Sněžníkem fouká?! Já mu říkal, že to není nic pro hraběcí milost, ale to on nein. Jako by to nešlo bez něj. A teď mě honí právě jak  tu nadmutou kozu.“
Vincencie se posadila naproti svému muži a řekla: „On je pan hrabě hodný člověk. Však co by bez něj Tetschen byl?! Pořád něco dělá.“
„Kdyby radši seděl doma a pil čaj, který jsem mu předepsal, tak by udělal lépe,“ odsekl dr.Tiersche a podíval se na hodiny. „Prosím. Čas nám utíká a Friedrich nikde. Místo toho, aby si vážil, že má každý den plný stůl, tak se courá s holotou a domů na večeři nejde. A každý den mu to říkám! Každý den ho poučuji, že v dobře najedeném těle, sídlí zdravý duch! Z toho jeho lítání po loukách dostane jen nějakou nemoc. Ještě, aby ho tak schvátila tuberkulóza.“
„Však jsou mu teprve čtyři roky a nemá z toho ještě rozum, Hansi,“ řekla paní Vincencie. „Ale musíš uznat, že je s ním legrace. Tuhle jsem mluvila se ženou podkoního. A víš co mi povídala?“
Dr.Tiersche polkl další sousto a zeptal se: „Copak?“
„Tomu bys nevěřil, drahý. Říkala, že Friedrich byl ve stájích a ptal se podkoního, jestli by se dal kůň přeskočit na šíř!“ zasmála se paní Vincencie.
„No prosím. Já se z toho kluka zblázním. Na takové nesmysly ho užije,“ vztekle praštil příborem dr.Tiersche. „To je to samé, jak minulý týden. Komorník Friedricha přistihnul, jak si v sále přisunul křeslo pod lustr. Když se ho ptal, co vyvádí, tak mu milý Friedrich začal žvatlat cosi o tom, že by se na lustru dalo cvičit. Já si, má milá, začínám dělat starosti, jestli nám kluk jednou neuteče s cirkusem. Však k čemu jinému by takové kašpaření bylo užitečné?! Měli bychom ho držet zkrátka, aby byl spíš ke studiím.“
Paní Vincencie spráskla ruce. „Mein Gott. To by byla ostuda. Já doufám, že jednou vystuduje a bude z něj také doktor, jako jsi ty.“
„Tak ho pořád neomlouvej,“ řekl dr.Tiersche a ukrojil si další sousto. „Budeme na něj přísnější. A moment. Když jsme u toho studování. Víš na co jsem si ještě vzpomněl?“ plácnul se do čela doktor.
„Netuším, muži,“ zajímala se paní Vincencie
Dr.Tiersche si utřel ruce do ubrousku a zálibně se díval na mísu s kouřícími jitrničkami, kterou přinášela na stůl služebná: „Víš, jak byl za Thunem ten historik z Prahy?!“
„Myslíš toho Pavlackého?“ zeptala se paní Vincencie.
„Je to Palacký,“ opravil jí dr.Tiersche. „Hrabe se v knížkách v hraběcí knihovně. Mimochodem. Ten z toho bude mít tak akorát záduchu. Tam je prachu jak v dolech. Friedrich se kolem něj prý taky motal.“
„Ale to snad není špatné, ne?! V takové slušné společnosti by se mohl klidně pohybovat,“ podivila se paní Vincencie.
„A to právě ne!“ vyštěkl dr.Tiersche a zbrunátněl. „Blbne mu hlavu, tenhle Palacký. Friedrich pak blábolil, že by se chtěl jmenovat jinak.“
„Nepovídej!“ vyvalila oči paní Vincencie. „A jak by se chtěl jmenovat?“
„Jak?! Prý Friedrich je jméno pro Němce. On by chtěl být Miroslav. Když mi to malej řekl, tak jsem málem upadnul. Ptám se ho, kde k tomu přišel, a on na to, že prý ten pán v knihovně mu tak říkal,“ soukal se sebe mezi sousty dr.Tiersche. „Ještě že se mladému pánovi neznelíbilo příjmení,“ dodal ironicky.
„Hm. To je teď prý v Praze móda,“ vzdychla Vincencie. „Lidi si počešťují  jména. Někteří i příjmení. Jak by asi znělo naše Tiersche v češtině?! “
„Ani mi nemluv, Vincencie. Jen si to představ. Že by se Friedrich jmenoval Miroslav. To je hrůza,“ otřásl se dr.Tiersche. „Naštěstí se to nikdy neujme. Lidi dostanou rozum a za sto let, si na takové hokus pokusy se jmény, nikdo ani nevzpomene,“ dopověděl a vzápětí se rozkašlal.
Paní Vincencie k němu hned přiskočila a bouchla ho do zad.
Dr.Tiersche mávnul rukou. „To nepomůže. Nezaskočilo mi. Asi jsem se taky nachladil. Nebo mě nakazil hrabě. Kašlu takhle už delší dobu. Někdy myslím, že mě to roztrhá.“
„Jen, aby to nebylo něco vážného,“ vyděsila se paní Vincencie.
„Neboj. To vyléčím čajem a dostatečně mastnou stravou. Plus nějaký ten odpočinek a spánek po jídle. A hlavně klid a žádný pohyb. To je ta správná léčba a prevence. Jsem přece lékař a něco o tom vím,“ řekl dr.Tiersche, když dokašlal. „Půjdu se teď natáhnout a pak to dojím“
Pohladil si spokojeně svůj tučný břich a odsupěl do ložnice, kde během pár minut usnul, takže už neslyšel, jak domů přiběhl malý Freidrich, který hned začal nadšeně mamince vyprávět o tom, jak si s chlapci uvázali na lana kroužky a celé to pak uvázali na vrbě u rybníka. Ó jak báječně se jim na těch kroužcích prý houpalo.

Otec malého Friedricha bohužel nebyl jen nachlazen. Ještě téhož roku zjistil, že má tuberkulózu a odešel z Děčína k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde skonal.
O dva roky později zemřela v Kropáčově Vrutici, paní Vincencie, kam se uchýlila s malým Friedrichem.
Ani jeden z nich se tak nedozvěděl, jak by znělo počeštělé příjmení Tiersche.
Když malý Friedrich vyrostl, rozhodl se totiž, že zahyne v Tyrolských Alpách v říčce Aaaše, jako dr.Miroslav Tyrš.

KONEC



pátek 15. února 2013

Jak jsem slavil Valentýna


Doprčic s těmahle importovanejma svátkama, co vlastně ani svátky nejsou.
Nechápu, proč bych měl zrovna v únoru, kdy je všechno šedivý a divný, slavit svátek zamilovanejch.
No, ale znáte to. Blbnou s tím všichni, tak jsem nechtěl stát opodál. On je to taky možná jedinej svátek v roce, kromě Silvestru, kdy můžu úplně legálně olíbávat holky od nás z cirgusu a nedostanu košem, nebo pěstí. Holky mají radost, že si na ně někdo vzpomněl, a tak jsou s tím svolný. Myslím bohužel jen s tím pusinkováním…
No tak jsem si v maringotce sednul a před sebe jsem na stůl položil červenej krepák, co ho máme v jednom pakováku ještě z dob komančů.
Dával se na cirkusový nástěnky jako podložka pro nápisy na téma „Se Sovětským svazem na věčné časy“, a třeba „Republiku si pozvracet nedáme“, a tak podobně. Bejvalej principál ten svazek se Sovětským svazem bral asi hodně vážně, protože se rudým krepákem zásobil snad až na ty věčný časy. Díky tomu ho máme tolik, že se dá používat klidně i na to. Víte na co ne?! A vůbec ho neubejvá. Skoro jako ta kouzelná slánka.
Tak jsem si sednul, vzal nůžky a začal jsem z krepáku vystřihovat srdíčka. Pěkný se mi povedly. Taky jsem si u toho skoro ukousnul jazyk, jak jsem byl pečlivej.
Jedno jsem vystřihnul veliký. To druhý menší a to třetí bylo překvapivě nejmenší.
To jsem ovšem nedělal proto, že bych tím chtěl vyjádřit míru svejch sympatií, ale protože jsem při tom myslel na míry dotyčných osob. Jak jsem totiž stříhal ty obloučky, tak jsem je podvědomě tvaroval podle Sabriny, Saskie a Sandry. Podvědomí je holt prevít.
Miss Twigy jsem nevystřihnul nic. Za prvý jí nemám rád a za druhý nemám dost velkou maringotku, aby se tam ty její oblouky, při její nadváze vešly.
Hm?! Jenže jako dárek mi to přišlo přeci jen málo. Krepák je určitě hodnotnej dar, kterej se dá nakonec použít i tak jak jsem psal vejš, ale chtělo to ještě něco onačejšího. Třeba voňavku! Tu neodmítne žádná ženská!
Jenže kde jí vzít a nekrást?! Ložírovali jsme zrovna v takový díře, kde měli jenom jedno smíšený zboží. Měli v něm smíšený všechno možný. Třeba jabka s hruškama a pšenici s žitem, ale voňavku žádnou. Dokonce ani ty pověstný „Živý květy“ tam neměli. Paní prodavačka mi sice nabízela Savo s lesní vůní, ale to mi přišlo pro holky moc ordinérní.
Usilovně jsem přemejšlel, až jsem si vzpomněl, že zápasník a vzpěrač Arnold Frištenský, má v maringotce na poličce u zrcadla spoustu lahviček, ke kterejm občas přivoní! Tak jsem k němu vyrazil na nákup. Byl bohužel zrovna doma, takže jsem je musel opravdu koupit.
Docela se ošíval a nechtěl je nejdřív dát. To bylo furt, na co je chci, a že tohle není pro každýho, a tak různě. Bylo mi jasný, že to musí bejt něco hódně fajnovýho, když se tak cuká, ale nakonec mi je za půl flašky konzumní lihoviny nechal. Čapnul jsem flakónky a mazal zpátky k sobě, abych se připravil na to přání.
V maringotce jsem si vyčistil zuby, abych holkám nesmrděl až se s nima budu pusinkovat, a vyrazil jsem za nima.
S igelitkou plnou darů jsem zaklepal na jejich dveře a zahlaholil jsem: „Děvčátka, robátka otvírejte vrátka. Váš Valentýn přišel a dary vám přinesl.“
V maringotce bylo nejdřív ticho a pak se za dveřma ozvala Sandra: „A nejsi vlk?! Tuhle jeden Wolfsteinovi utekl, a zkoušel to na nás docela podobně!“
„Ne nejsem vlk. Já jsem váš Valentýn,“ zavrčel jsem za dveřma.
„No jenom aby. Wolfstein má taky jednoho vlka pojmenovanýho Valentýn ...“
„No tááák. Holky neblbněte. To jsem já.Vadim.“
„Tak to snad radši toho vlka!“
Sandra je poněkud přidrzlá, ale jinak je to vcelku hodná holka. Vždyť u soudu byla jenom jednou a dostala akorát podmínku.
„Sandro. Já vám vážně přinesl dárky. Tak jestli je nechcete?! Já můžu klidně zase jít,“ utrousil jsem ledabyle a doufal, že na dárky budou holky slyšet. A taky, že jo! Dveře se konečně otevřely a holky mě pustily dovnitř.
„Ták dámy. Mám tu pro vás něco extrovního,“ oznamoval jsem hlasem podomního obchodníka. „To budete valit kukadla.“
No na srdíčka se ušklíbly, že prej jsou jak z mateřský školky, ale vzaly si je. Jen se trochu pohádaly, který srdíčko patří který. Sandře se pořád nezdálo, že pro ní je to nejmenší…
Pak přišel na řadu můj hlavní dárek. Vytáhnul jsem z igelitky tři flakónky. A poněvadž jsem rafinovanej jak cukr, vzal jsem si na to z mojí sbírky igelitovejch tašek tu s nápisem Nina Rici! Ať viděj, že nejsem nějakej škrob, kterej by na nich šetřil!
To je dojalo. Sabrina se dokonce rozplakala, že prej něco takovýho už dlouho nedostala. Naposledy jí prej daroval jeden starosta voňavku Duchy Sojuza, která byla už dvacet pět let stará, takže byla správně uleželá a měla ty správný grády, ale tohle prej vážně nečekala. A nota béne ode mě!
Holky odložily srdíčka na stolek a posadily se. Pak všechny tři najednou flakónky odšpuntovaly a dlóóóuze si přivoněly.
Hm. Musím říct, že díky mému daru kulily oči. To zase jó, né že né! Vlastně je možný říct, že jim můj dar prakticky vyrazil dech! Dokonce se dá říct, že to s nima málem seklo!
Ovšem, když se z toho trochu oklepaly, tak jsem bral schůdky u maringotky po dvou, jak jsem letěl ven, když mě hnaly!
S Frištenským si to vyřídím! Taky mi ten tajnůstkář mohl říct, že má v těch lahvičkách čpavek, kterej čichá před zvedáním činek!!!

KONEC




středa 13. února 2013

Dobrodružství profesora botaniky


Profesor Kraus se za pomoci zavíracího nožíku, kterým osekával listí a liány, zoufale prodíral temnou a hustou venezuelskou džunglí. Co chvíli se udýchaně zastavil a snažil se zachytit odpověď na jeho volání o pomoc.
Při jedné ze zastávek si otřel zamlžené sklíčko náramkových hodinek, podíval se na ciferník a zbledl. Už jen pár hodin do setmění, takže ho zřejmě čeká druhá noc, kterou bude muset strávit o samotě mezi liánami a neprostupnými křovisky této divočiny.
Ano, již druhá noc, neboť už to bylo dvacet čtyři hodin, co v neděli odpoledne neprozřetelně sešel z úzké cestičky vedoucí skrz prales.
Ještě jednou zakřičel, ale když se opět nikdo na jeho volání neozval, rezignovaně usedl na mechem pokrytý kmen, a smutně se rozhlédl kolem sebe. Kysele se pousmál, když si všiml, že se posadil přímo proti květu úžasně vonící a zabarvené orchideje.
Ještě včera by ho tento pohled nadchl, ale dnes už ho krása květiny nijak neoslovovala. Spíš by se dalo říct, že ho tento pohled otrávil, jelikož si uvědomil, že právě kvůli podobné květině se ocitl v této nezávidění hodné situaci.

Opravdu. Právě kvůli své touze spatřit zblízka vzácný druh orchideje v jejím přirozeném prostředí, oddělil se od zbytku výpravy, tedy od profesorů botaniky Matouška a Kunštáta, kteří ho k této expedici zlákali, a vykročil pár metrů od stezky.
Kochal se orchideou a nevšiml si, že oba jeho kolegové zatím pokračovali dál, aniž by zaregistrovali, že Kraus už s nimi není. Když se po nějaké době ohlédl, s hrůzou si uvědomil, že ztratil orientaci. Na vlastní kůži tak poznal, že je pravdou, to co se píše v cestopisech. V tropickém deštném pralese není radno opouštět cesty, neboť se vám může stát, že ačkoliv stojíte třebas jen pár metrů od stezky, neuvidíte jí!
 Profesor Kraus nejdřív neztratil nervy a nezačal zmatkovat, či dokonce volat o pomoc. Vzpomněl si totiž, že cosi podobného se mu už jednou stalo na Máchově jezeře, kde se vydal do mokřin pátrat po chráněném Pablatouchu kropenatém.
Tehdy také v rákosí ztratil směr. Dokonce zapadl až po pás do bažiny, ale přesto nakonec našel břeh a pak i turistickou značku, která ho dovedla do kempu, takže i nyní věřil, že stezku najde bez cizí pomoci.
Ovšem zde nebyl v pobřežním rákosí Máchova jezera. Zde byl v deštném pralese, a když se začalo stmívat, profesor znervózněl. A když se setmělo docela a džungle se proměnila z překrásného ráje na hrůzné vlhké peklo, odhodil hrdost a zcela propadl panice. Křičel, ba přímo řval o pomoc, která však stále nepřicházela.
Znechuceně si tehdy uvědomil, že oba jeho kolegové jsou poněkud roztržití pánové, kteří už zřejmě úplně zapomněli, že sem jeli ve třech, takže nyní nejspíš sedí v hotelu, kde v klimatizovaném baru popíjejí whisky s ledem a ani je nenapadne, aby organizovali záchranou výpravu.
Tak profesor Kraus strávil svou první noc v pralese. Noc plnou podivných zvuků, které nikdy předtím neslyšel. Noc plnou štípanců komárů, kteří hodovali na jeho ztrápené kůži. Noc plnou všeho možného, jen ne spánku, který by mu dodal trochu sil.
A pak přišlo pondělní ráno. Profesor Kraus vytáhl z krosny konzervu játrové paštiky, otevřel ji a kapesním nožíkem si paštikou namazal vlhkem prolezlý chléb. Bylo to nechutné, jak jen může být nechutná teplá paštika na poloplesnivém chlebu, ale on potřeboval nabrat energii, která byla nutná na další cestu.
Bloudil pralesem bezvýsledně celé dopoledne, a pak, když slunce vystoupilo vrcholu, vyčerpán usedl pod obrovský list jihoamerického keře a opět zalovil v krosně.
Děs se zračil v jeho tváři, když přičichl k patce turistického salámu, neboť mu došlo, že bude bez oběda. S odporem odhodil zelený salám a sáhl do kapsy krosny pro čutoru s vodou. Nejdřív si pořádně lokl, ale pak si hned uvědomil, že vlastně neví, na jak dlouho mu musí voda vystačit. Jestli si dnes jeho kolegové všimnou, že jedna postel je v hotelovém pokoji jaksi navíc, a vydají se ho hledat, mohl by mu zbytek vody vystačit. Ovšem, pokud budou zaujati vědeckým hovorem a nepostřehnou jeho nepřítomnost, a odcestují dnes v pondělí podle plánu domů, mohlo by to se zásobou vody být zlé. Zavřel proto čutoru a zmobilizoval všechny své síly k tomu, aby se postavil a začal hledat stezku vedoucí ven z pralesa.

Celé pondělí se marně prodíral pralesem a hledal pěšinu a volal o pomoc. Nyní tedy, zcela vyčerpán, seděl na hnijícím kmeni, a sledoval, jak se s přicházející tmou zavírají některé květy, kterými byl obklopen.
 I jemu se pomalu začaly zavírat oči. Po předešlé noci, kdy nespal ani minutu, a po dnešním dni, kdy stále jen chodil a chodil, byl tolik unavený, že už téměř přestal vnímat svědící štípance.
Byl tolik unavený, že už mu ani nevadilo, jak se mu propocená košile lepí na záda. Byl tolik unavený, že už mu bylo jedno, že mu na kšiltovce začínají vyrůstat pralesní houby.
Byl tolik unavený, že mu bylo lhostejné, jak má díky promáčeným pohorkám scvrklou kůži na chodidlech.
Byl tolik unavený, že mu už bylo jedno, jestli dnes v noci zemře ve venezuelské džungli.
Bylo mu už úplně všechno jedno.
Utrhl kus mechu z kmene stromu, na kterém seděl, vyždímal z něj něco vlhkosti do žízní okoralých úst a pak rezignovaně ulehl do trávy a usnul.

***
Profesor Matoušek, sedící za volantem uhánějícího vozu se usmál a řekl: „Dnes je nádherný den, že,“ Pak se podíval do zpětného zrcátka a opatrně se zeptal: „Pane kolego, ještě s námi pořád nemluvíte?!“
„Radši koukejte na cestu, když řídíte,“ odsekl profesor Kraus ze zadního sedadla a po chvilce vzdorovitého mlčení dodal: „Když jste mě nepostrádali dva dny, tak mě můžete ignorovat klidně dál!“
„Vždyť už jsme se vám několikrát omluvili,“ zkroušeně řekl botanik Kunštát z předního sedadla a otočil se na Krause. „I tu masožravou květinu jsme vám na usmířenou koupili.“
Kraus, držící na klíně květináč s krásným exemplářem masožravky se ušklíbl. „Pánové, já to stejně nemůžu pochopit. Vy jste si skutečně nevšimli, že nejsem večer na hotelu?! To jste si opravdu nevšimli, že s vámi nesedím v pondělí ráno v autě?! Vy jste mou absenci postřehli až dnes? V úterý ráno, když jsem nepřišel do botanického ústavu?!“
„Však víte, jak to chodí,“ pokrčil rameny Kunštát. „Byli jsme natolik zaujatí debatou o flóře, kterou jsme tam viděli, že prostě…“
„Prostě jsem byl pro vás vzduch!“ téměř vykřikl Kraus. „Víte, jak mi tam bylo?!“
„Berte to tak,“ začal znovu opatrně Matoušek, „že teď můžete studentům přednášet skutečné zážitky z deštného pralesa, které jste si prožil na vlastní kůži.“
„Ano!“ přidal se Kunštát. „Když na to přijde, tak vy vlastně můžete sepsat vědecké pojednání o přežití v deštném pralese! Taková zkušenost je k nezaplacení!“
„Myslíte?!“ zamyslel se profesor Kraus. „Možná na tom něco bude…“
„Zcela určitě ano,“ odpověděli zároveň Matoušek s Kunštátem. „A ještě jednou se omlouváme!“
„Tak dobrá,“ řekl profesor Kraus a konečně se po dlouhé době usmál.
„Stejně to byla i tak trochu moje vina. Neměl jsem opouštět trasu. Bylo to tam i napsané, ale já si prostě nemohl pomoct, když jsem tu orchidej viděl. Holt můj orientační smysl není nejlepší. Nejsem kartograf, ale botanik… A kdyby v pondělí neměli v botanické zahradě zavírací den, mohli mě v tom tropickém skleníku najít i dřív než v úterý ráno…“
Pak se podíval z okna a dodal: „Dnes je vážně krásně. I ten Ještěd je hezky vidět!“

Konec

pondělí 11. února 2013

Testament


Zde jest můj testament, který píši na sklonku života svého. Během mého žití sepsal jsem mnohé, co bylo považováno za pokrokové a hodno uznání. Za mnohé byl jsem veleben a i světských poct se mi za mé dílo dostávalo.
Dnes, kdy se dnové moji chýlí ku konci, zvěděl jsem, že v mnohém jsem se zmýlil. Považuji proto za nutné opraviti mnohé, co jsem hlásal a na akademiích učíval. Vězte druhové moji, že nelze činiti tak, jak jsem myslel, že by bylo dobré, neboť by to vedlo jen k všeobecnému chaosu a našemu stavu by to nepřineslo ničehož dobrého.
Milosrdný Pán je mi svědkem, že vůle má byla zpočátku pevná a silná, když jsem se tyto novoty snažil zaváděti, ale jak čas své hodiny přesýpal stále víc, vůle má byla čím dál slabší.
Mnoho dnů a nocí strávil jsem v modlitbách, kdy jsem se ptal, jestli mé snažení dojde úspěchu. Leč Pán mi dal jasně na srozuměnou, že jsem byl bloud. Neřku-li přímo blb.
Když, si v mé staré a unavené mysli, vybavím tu spoustu děl, kteráž jsem sepsal. Ty stohy pergamenu a papíru, které jsem pokryl inkoustem. Těch husí, které jsem připravil o opeření.
A výsledek?! Výsledek nižádný! Jen zmar a zmar.
Vzpomenu-li si na disputace s kolegy, které jsem tak vášnivě vedl, musím se téměř hanbit. Ó, jak já byl tehdy pyšný a duše má byla naplněna nepřiměřeným sebevědomím. Ó, proč já tehdy nedal na moudré rady zkušených mistrů, kteří mi radívali, že dobré slovo jest jen překrásnou iluzí a rákoska, že jest školou života. Ale to já ne. Já ve své nadutosti říkával jsem jim, že rákosku používat nebudu, protože ani dobrý Kristus své slovo lidstvu nepředával za pomocí biče, ale laskavého slova.
Hle, jak jsem byl pyšný, že jsem sebe ke Kristu přirovnával. Kdybych to nedělal, tak jsem nemusel jak ten Kristus trpět. Ježíš trpěl, když mu byly hřeby údy proklány a já trpěl, když má zadnice byla připínáčky probodána, neboť jsem u žactva neměl nižádné autority!
Kristu byla alespoň houba s octem na kříž podána, když žíznil, ale mě pouze houba na utírání tabule na hubě přistála hodinu, co hodinu!
Druhové moji. Kantoři. Mistři všech učení. Vězte tedy, že odvolávám vše, co jsem za svého dlouhého života hlásal. A ač jsem vyznání mírného – tedy Jednoty bratrské, která násilí vždy odmítala, musím dnes zvolat jako bratr Žižka: Bijte je!
Ano tak jest. Bijte tu chamraď, neboť se vzdělávati netouží, ale jen po frejích lítají a nebo vymýšlejí, jak nás zahubiti.
Jako tehdy, když jsem učil v Lešně. Jednoho měšťanského synka, jehož otec konšelem byl, jsem za nezvedenost za dvéře vykázati chtěl. Ale on mi hrozit počal, že jeho otec mne nechá z města vypráskat. Já věren své nerozumné zásadě, že každé dítko jest vychovatelné, prstem mu pohrozil! Leč co se nestalo? Synek ten, na mne kord tasil a vous můj kmetský mi podle ufiknul! Kdyby tehdy naštěstí k obléhání města a jeho požáru náhle nedošlo, tak by mne snad i zabil! Zapomeňte na zásady mnou po léta hlásané. Ať se vám nestane, to co mně, za mého působení zde ve městě Amsterodamu, kde žactvo oddává se té ohyzdné neřesti kouření dýmek! Oni malí Holanďané, drze kouřili jakési trávy přímo v hodině a každé mé moudré slovo, jim pak bylo k smíchu! Jen na kouření, místo vědění mysleli a ničehož se učit nechtěli.
Smuten jsem, když nyní hledím na svou knihu “Orbis Pictus” a vím, že jediné obrázky, zajímající dnešní žactvo, jsou ty od nemravy Rubense. Těch by se jim chtělo prohlížeti neustále. Však jsem také mnoho pláten kolujících lavicemi, za ta léta zabavil, a v kabinetech uzamkl!
Naposled vám kolegové snažně na srdce kladu. Zapomeňte na mne a na mé dílo! Nechť se mnou a mými chybami, již nikdo a nikdy neinspiruje!
K tomu vám dopomáhej Bůh. V Amsterodamu L.P. 1670. Váš Jan Ámos Komenský

KONEC

pátek 8. února 2013

Jak jsme hráli divadlo


Ano vážení přátelé, i lidé mne nenávidící! I cirkusák jednoho dne zatouží po skutečným umění, a né jenom pořád po těch kopancích do zadku a házení dortů na principála!
 Jednoho dne se rozhodnul náš ředitel, že sehrajeme pro zaostalé maloměšťáky, nějakej kvalitní divadelní kousek! Ať lidi taky viděj, že světskej člověk není jenom prachsprostej barbar se šestnácti třídami základní školy.
 Dopoledne si mě nechal principál přivléct z hospody a pověřil mě, abych sehnal všechno, co má ruce a nohy a abych to svolal do manéže.
 No, dělal jsem, co jsem mohl. Je fakt, že se do toho našim lidem moc nechtělo. To bylo vejmluv. Že prej musej cvičit nový čísla na sezónu.
 Pche! To určitě. Všichni už dvacet let předváděj to samý a najednou nový čísla! To ať vyprávěj těm kouzelníkovejm holubům.
 Nakonec se nás v manéži sešlo pět. Zbytek byl omluvenej. Přeci jen těhotenství, cholera, kurděje a smrt jsou důvody k neúčasti, který jsem ochotný tolerovat! Tak a mohli jsme začít.
 Všichni jsme byli celý žádostivý, copak nám říďa přinese za scénář.
 Přišel. Stoupnul si na podstavec pro slony a spustil: „Tak panstvo! Můj pradědeček byl velice významnej hérec v jedný kočovný společnosti! Ona společnost šířila vzdělanost. O tom, jak úspěšně jí šířila, svědčí i to, že zatímco já, který jsem měl v rodině takovýho vzdělanýho člověka, jsem dnes majitelem tohoto kulturního zařízení. Zatímco vy, maje v rodinách jen medvědáře a provazochodce a jinou verbež, jste dnes mými zaměstnanci.“
 Musím zodpovědně prohlásit, že mě jeho inspirativní projev … Nasral!
 Ale co dělat, je to jednou šéf a poslouchat se musí! V cirgusu to jináč nejde. Tady bysme s demokracií přišli tak akorát do háje!
 Potom nám rozdal starý scénáře. Byla to hra: Jan Hus na koncilu Kostnickém aneb Pravda vítězí.
Hned jsme se do toho začetli. Asi za pět minut se přihlásil drezér poníků Waldemar Wolodijovski a nesměle špitnul: „Mohl by mi někdo říct o čem to je?! Já totiž neumím číst!“  Tak to byla fakt síla! Já o něm měl už dlouho pochybnosti. Bylo mi třeba divný, že občas drží noviny obráceně, nebo jak se v pekárně ptá, jestli je na tom chlebu opravdu napsáno chleba! Ale že neumí číst vůbec, to mě nenapadlo!
Usnesli jsme se, že Wolodijovski bude ve hře představovat německýho žalářníka s vyříznutým jazykem!
Na to text umět nemusí. Protože ta postava vůbec nemluví. Bude jen muset předstírat němotu v němčině, ale to snad zvládne!
 Trošku větší rozbroj vzniknul při rozdělování rolí.
Každej chtěl bejt Hus a nikomu se nechtělo dělat Zigmunda tu lišku zrzavou!
Samozřejmě, že jsem Hus měl bejt já! Já jsem nejlepčejší herec! Jenže nakonec to říďa dal medvědářovi Ivanovi Groznému. Prej, aby byl Hus pěkně odevšad vidět, protože Ivan má 170kg, tak ho nikdo nemůže přehlídnout.
Navíc prý argumenty od takovýho velkýho Husa budou mít prý při hře tu správnou váhu!
 Pak jsme si rozdělili ostatní role.
V tý hře jich bylo asi tak osmnáct, ale vzhledem k našemu početnímu stavu jsme to museli zredukovat na náš počet.
Takže Ivan byl Hus. Čínskej akrobat Fu byl Zigmund. Wolodijovski byl němej žalářník. A konečně já dělal zrádce Pálče!  No a principál byl rejža. Nakonec jsme ještě v maringotce chytili artistku Sandru, aby dělala sličné páže! Ve scénáři sice žádné páže nebylo, ale ať je na co koukat. Páže v kalhotkách a péřový podprsence nemaj ani v národním!
 Bohužoužel nás tlačil čas, takže jsme se rozhodli nazkoušet a sehrát jenom poslední scénu, kdy Hus stojí na hraničním přechodu a je Zigmundem naposledy vybízený k odvolání.
A pak přišel konečně ten slavný večír. Pod šapitó bylo narváno.
Holt lidi vytušili velký umělecký zážitek.
Principálova manželka sice jedovatě utrousila, že kdyby ve městě nerozdávala fotky Sandry v kalhotkách, tak by nikdo nepřišel, ale my věděli svoje!
 Šlo to krásně! Samej aplaus na otevřený scéně. A když si páže rozepnulo podprsenku, tak jsem myslel, že stan spadne!
 Jo umění je umění.
 Jenže pak se nám něco zadrhlo nebo co!
Hus stál pěkně na hromadě dřeva uprostřed manéže a zrovna kázal, vahou svých sto sedmdesáti kil, o střídmém životě, když to přišlo!
 Čínskej Zigmund se ho akorát ptal: „Ťi Hušo. Muťít odvolať. Nébo já ťebe upešu jako Pekingsku hušu se sladkokysela omaška!“
Já hřímal coby Páleč: „Hojojóóój!  Kterak ty se hodláš vzpírati tomuto římskému císaři?!“
Wolodijowski si tiše německy mlčel na kraji manéže, a páže se houpalo na hrazdě v kopuli cirkusu a mávalo nadšeným divákům.
Teď mělo přijít to slavný upálení.
 Nechal jsem dát pod dřevo červenou žárovku, aby to vypadalo, jako že hoří. Mohlo to bejt hezký. Setmělá manéž a uprostřed se peče Hus!
 Nakonec to vlastně taky vypadalo hezky.
Technik rozsvítil žárovku. A už se jen čekalo na stmívačku. Když najednou mi Zigmund šeptá: „Ty, Vaďim. Ty taky čiťiš nafťu a šedidla?“
 Ty vado. Teď mi to došlo!
To dřevo jsme totiž čmajzli u kolejí. Byly to vlastně starý pražce prosáklý všemožným sajrajtem a navíc je blbej tenťák Griša náhodou polil nějakým ředidlem, když o ně zakopnul za náklaďákem!
 No tak teď to s Husem bylo vážně nahnutý.
Žárovka se pomalu rozehřívala a výpary se připravovaly k výbuchu! Bylo mi jasný, že musím něco udělat. Tak jsem ještě na Husa zařval.
 „Husééééé! Radím ti, aby sis to ještě zatraceně rozmyslel, nebo tvoje smrt bude strááášně krutá!“
 Zigmund se přidal. „Ši jéééšťe ťak mladý a šivot je ťóóólik kjásný.“
 Hus na nás divně koukal, ale pak ucítil ty výpary a začal ječet: „Já kašlu na ideály! Do háje! Rychle mě někdo odvažte nebo tady uhořim! Všechno odvolávááám!“
 Teď už to nechápal jenom režisér a němej žalářník.
Zigmund se otočil na žalářníka a přikázal mu: „Ti tam běš a ťu Hus ty odvašej.“
 Wolodijovski pokrčil rameny a šel to udělat. Měl rýmu, takže nic necejtil. To taky bylo pro Husa jediný štěstí, protože kdyby Wolodijowskému došlo, co se chystá, tak by na to dřevo v životě nevlezl!
Jenže jak režisér viděl, že mu Husa Wolodijovski odvazuje, vyskočil ze židle jak papírovej čert a vrhnul se na hranici s řevem: „Hus musí zemřííít!“
No co vám budu povídat. Hus stihnul zdrhnout těsně před výbuchem… Jenže rejža byl nějak pomalej!
 Explodovalo to přesně ve chvíli, kdy stál na vrcholku hranice a řval, že nás zabije!
Od tý doby zašíváme díru ve střeše cirkusu, kterou tam udělal principál, při svém startu, ve faustovským stylu!
 A s divadlem už radši nic nechceme mít. Je to móóóc nebezpečný umění!

středa 6. února 2013

Zajetí Mocného Vulfa


Mocný Vulf ležel ve vykachlíkované místnosti, přikurtován řemeny k bílému lůžku. Hlavu měl natočenou k zamřížovanému oknu, skrz které na něj dopadaly sluneční paprsky.
„Jen jedno slunce. A tak málo hřeje,“ zavrčel a odvrátil se. „To u nás v Qarkonii teď září na oranžové obloze tři temně rudá slunce, která přímo žhnou,“ vzdychl a zavřel oči.
„Qarkonie? Odtamtud pocházíš? Já tam jednou zpíval,“ ozvalo se tenkým hláskem z vedlejšího lůžka, na kterém seděl bledý mužík s vyholenou hlavou.
Mocný Vulf zdvihl víčka a znechuceně se na něj podíval. Nesnášel toho pozemšťana, který tu byl uvězněn spolu s ním. Věděl, proč je tu, v zajateckém táboře, on, Mocný Vulf, ale nešlo mu do hlavy, proč je tu zavřený i ten člověk. Asi je to zrádce lidské rasy, který se přidal k nám, řekl si v duchu a ušklíbl se. Potom na něj vyplázl svůj dlouhý jazyk. Učinil tak nejstrašnější gesto zhnusení, kterým se na Qarkonii, vyjadřoval odpor k nepříteli.
Když mužík pochopil, že mu Mocný Vulf neodpoví, pokrčil rameny, přestal si ho všímat a začal si prozpěvovat jakousi smutnou píseň.
Mocný Vulf  se totiž se zrádci zásadně nebavil. Nenáviděl zrádce snad ještě víc, než žlutý rosol, který mu někdy po obědě, když byl ještě malý a jen snil o kariéře vojáka Qarkonie, dávala jeho matka. Mocný Vulf si byl vědom, že zrádci pozemšťanů jsou výbornými pomocníky Qarkonie, protože jejich pomoc při navádění lodí na cíle, ke které se propůjčovali za pár stovek zlatých mincí, byla velitelstvím vítaná, ale přesto je neměl ani trochu rád. Mocný Vulf byl gardovým pilotem mezihvězdné flotily a jako takový, vždy stavěl mnohem výš osobní statečnost, než bojovou lest.
I proto měl spory s velitelem sedmého pluku. Velitel Gandolon, který pocházel z planety Rumbal, vzdálené od Qarkonie asi osm mezihvězdných mázů, byl stejně jako každý jiný Rumbalan neobyčejně chytrý a strategicky vyspělý důstojník. Jeho schopnosti byly velké, ale neměl pochopení pro hrdinské skutky Mocného Vulfa, který odmítal útočit na nepřátelské lodi zezadu a vždy volil raději čelní útok.
Ó jak miloval ten pocit nebezpečí, když pevně svíral řídící páku a kličkoval mezi paprsky smrti, a fotonovými torpédy, která na něj stříleli nepřátelské koráby. A pak, když se dostal k nepříteli na vzdálenost pouhých deseti, nebo devíti cuků, zaměřil na obrazovce vlajkovou loď a stiskl spoušť. Z jeho stíhací lodi se na nepřítele snesla smršť pulzních střel. Nepřítel jen málokdy stihl změnit kurz, či vytáhnout amonitové štíty, takže pulzní střely mohly vykonat své dílo zkázy.
„Chceš ukázat, jak umím chodit pozpátku?“ ozval se opět mužík z vedlejšího lůžka a seskočil na podlahu. „Lidem se to líbí a vždycky tleskají.“
Mocný Vulf, nepříjemně vyrušený ze svých vzpomínek, otevřel oči, zacloumal pouty a vztekle vyštěkl: „Dej mi pokoj špinavý pozemšťane. Lidem se to možná líbí, ale já nejsem nějaký primitivní člověk. Jsem druh, vám nadřazený!“
Človíček se zarazil a tiše řekl: „Já si myslím, že jsme si všichni rovni. Je jedno, jak vypadáme a odkud pocházíme. Mám o tom i jednu písničku. Já ti jí zapívám.“
Mužík začal pištivě zpívat a Mocný Vulf hlasitě zavyl. Kdyby neměl svá chapadla připoutaná k lůžku, zakryl by si snímače zvuku na své hlavě, aby to nemusel poslouchat.
Písně. Další jejich obludný a primitivní zvyk, říkal si v duchu a proklínal tu chvíli, kdy sám Nejvyšší vydal rozkaz k útoku na tuhle směšnou planetku jménem Země.
Zpočátku šlo všechno hladce. Technická vyspělost pozemšťanů byla přímo trapná, takže útočná flotila Qarkonské říše slavila jeden úspěch za druhým. Pozemské letectvo se marně snažilo zastavit stíhací talíře a bitevní koráby pronikají skrz atmosféru.
Ano, i Qarkonie měla ztráty, ale ty byly ve srovnání s jinými válkami o ovládnutí vesmírného prostoru zanedbatelné. Co to bylo, ztratit jeden koráb a osm talířů, oproti válce s Klingony, ve které Mocný Vulf přišel o stovky svých přátel.
Ovšem jednoho dne došlo k podivným událostem. Pozemšťané se zřejmě naučili nějakým záhadným způsobem přerušovat spojení mezi Quarkonským válečným loďstvem a velitelstvím.
Mocný Vulf to zjistil, když před jedním bojovým letem usedl do křesla ve svém kokptitu. Nahodil rotační abluzní pohon a chvíli počkal, než se jeho stíhací talíř uvede do plné pohotovosti. Když se všechny kontrolky rozsvítily a před ním se rozzářila obrazovka, zadal kód ke spojení s flotilou.
Na ten útok se těšil, protože měl být poslední. Pozemská obrana už byla velmi slabá a on doufal, že se to vyřídí jednou provždy. Tahle válka ho už moc nebavila, ale musela se dokončit, aby Země byla pod kontrolou strašlivých válečníků z Qarkonie, kteří jí chtěli použít jako základnu pro mezipřistání k útoku na mnohem vzdálenější obří planetu Zindalu.
Mocný Vulf  zuřivě mačkal tlačítka, ale nepovedlo se mu navázat spojení s žádnou další lodí. Hlavou mu tehdy blesklo, že útok se zřejmě uskuteční bez něj a on tak přijde o slávu a hrdinský věnec, který Nejvyšší uděloval svým věrným gardistům za vzorné splnění úkolů.
Když poznal, že se s talířem neodpoutá od mateřské lodi, vyskočil z křesla a rozrazil vstupní kryt, který ho odděloval od spojovací chodby mateřského korábu. Proběhl chodbou do místnosti mechaniků. Křičel na ně, že nemá spojení, a ať s tím, u všech Humblandských čarodějů, něco udělají, nebo za sebe neručí.
A ti ukoptění mechanici?! Ovšem, jako vždy. Cpali se tím matlavým hnusem, který tolik milují a který se vyrábí na Marsu a nalévali se perlivou a černou krví Koklaloků, a vůbec je nezajímalo, že on, Mocný Vulf nebude moci odletět s flotilou do akce. Dokonce měli tu drzost odmlouvat mu. Jemu, gardovému pilotovi! Prý, že se do opravy jeho spojení pustí hned, jak dodělají důležitější věci.
Mocný Vulf to tehdy nevydržel a uchopil kablonitový bič, který ležel smotaný v koutě místnosti a spráskal jím mechaniky, aby si jednou provždy pamatovali, že si s Mocným Vulfem nebude nikdo zahrávat!
„Taky umím dělat různé jiné věci,“ ozvalo se opět od vedlejšího lůžka. „Když nemáš rád zpívání, tak tě snad pobaví tohle…“
Mocný Vulf sebou překvapeně trhl, protože díky svému vzpomínání na toho pozemšťana úplně zapomněl. Dokonce přestal vnímat i zpěv a tak si ani neuvědomil, že člověk už nějakou dobu jen mlčel.
 Teď ten pozemšťan stál kousek od něj a dělal jakési podivné pohyby. Oči měl vyvalené a potácel se před lůžkem Mocného Vulfa. Ruce zvedl nahoru, prsty zakroutil jako pařáty a udělal několik trhavých pohybů. Pak se zastavil a řekl: „Dobrý, co? To je zombie. Tím jsem se proslavil.“
„Hm,“ utrousil otráveně Mocný Vulf a dodal: „Už jsem ti říkal, pozemský ubožáku, abys neobtěžoval vojáka Qarkonie. Kdybych nebyl spoután, přetrhl bych tvé vodnaté tělo ve dví a nakrmil s ním své pakrouny.“
„Tobě se člověk ničím nezavděčí,“ smutně pokrčil rameny člověk a odšoural se zpět na své lůžko. „A nesmíš být tak zlý, nebo tě nikdy neodvážou,“ řekl, když si sedl a nohy přitáhl k bradě.
Mocný Vulf se kysele usmál. Mě si netroufnou odvázat. Mocného Vulfa se bojí i v zajetí, pomyslel si a zkusil napnout svaly. Ne, nešlo to. Lidé, ačkoliv jsou tak primitivní, přece jen dokázali najít způsob, jak znehybnět své zajatce.
Mocný Vulf znovu zavřel oči a oddal se svým vzpomínkám. Jak se to vlastně stalo, že se ocitl v zajetí?! Ovšem, když spráskal mechaniky, a ti si běželi stěžovat na velitelství mateřské lodi, odebral se Mocný Vulf nazpět do svého talíře. Vztekle za sebou práskl vstupním krytem a kopl do pilotního křesla. Postavil se k průzoru talíře, díval se na vzdálenou modrou planetu, přičemž bezmocně skřípal drtiči potravy ve svých ústech a svíral chapadla.
A pak se pomalu otevřel vstupní kryt a on se otočil. Mocný Vulf nevěřil svým čtyřem očím. Ve vstupu do jeho talíře stáli lidé! Dva mohutní příslušníci lidské rasy, kterou tak opovrhoval. Museli přijít na to, jak se teleportovat na naše lodě, blesklo mu tehdy hlavou. Neváhal a přesně v duchu nejlepších tradic Qarkonijské gardy se s nimi pustil do boje. Ale neuspěl. Lidé byli silnější než on, neboť čeho se lidem nedostává na rozumu, přebývá jim ve svalech. Ačkoliv proti nim použil všechny triky, které se naučil za bezesných nocí v akademii, dokonce zkusil nasadit i Arkádianskou čarovnou hůlku, lidé ho znehybnili jakýmsi podivným oděvem, který ho zbavil síly a pohyblivosti, a dopravili ho sem, do zajateckého tábora.
Mocný Vulf věděl, jak se má voják Qarkonie v zajetí chovat! Na všechny otázky vyšetřovatelů odpovídal jen udáním svého jména a hodnosti. A když se jednou pokusil z tábora uprchnout, přikurtovali ho na toto lůžko a od té doby je uvolněn, jen když jde k výslechu. Ale lidé ho nikdy nezlomí. Mocného Vulfa nelze pokořit!
„Jéje, to byla rána!“ vypískl človíček a schoval si hlavu mezi kolena. „To já nemám rád,“ fňukal a začal se kývat. „I na pódiu mě to lekalo!“
Mocný Vulf otevřel oči a podíval se k oknu. Tam, kde bylo ještě před chvílí modré nebe a žluté slunce, bylo teď temno. Zvenčí se ozvalo dunění. A za chvíli znovu. Potom se venku na vteřinu objevilo ostré bílé světlo a hned vzápětí se zase ozvala strašlivá rána.
„Já věděl, že pro mě přiletíte!“ zařval Mocný Vulf a začal sebou zmítat. „To jsou pulzní děla! Flotila přilétá pro své věrné,“ křičel s hlavou natočenou k oknu. „Jen do nich! A salvami! Mocný Vulf bude zase svobodný!“
***
Primář Koudelka zavřel okno a sedl si k psacímu stolu. „A máme to tady,“ řekl a otevřel složku, které ležela před ním. „Z toho vedra už nějaká bouřka musela přijít.“ Podíval se na postarší paní, která seděla na židli, na druhé straně stolu.
Paní na klíně držela kabelku a u nohy měla síťovku plnou pomerančů.
Primář si zamyšleně pohladil dlouhé vousy a povzdychl si. „Paní Vlčková, já vás moc nepotěším,“ řekl a zadíval se do složky. „Váš syn, Jiří Vlček, je na tom stále špatně.“ Pak otevřel dvířka skříňky v psacím stole a vytáhl několik brožovaných knih. Položil je na desku a zaťukal na ně. „To jsou ty knihy, které jste mu minule přinesla na čtení. Bohužel jsem mu je nemohl dát, jelikož jde o žánr fantasy a sci-fi, a jen by to prohloubilo jeho představy.“
Paní vzlykla a vytáhla z kabelky kapesník, kterým si otřela slzy, řinoucí se jí z očí. „Pane primáři, on si pořád myslí…“
„Stále si to myslí, a nelepší se to. Bohužel je i dost agresivní,“ kývl primář.
„Už je tady měsíc,“ škytla paní Vlčková, „a pořád nic nezabírá?!“
Primář Koudelka rozhodil rukama. „To víte. Nejsme chirurgové, abychom mu psýché zasádrovali a on byl za týden v pořádku.“
„Proboha, on má i nějakou psýché?“ zděšeně vykřikla paní Vlčková a rozeštkala se ještě víc.
 Primář zavrtěl hlavou a pak se na ní povzbudivě usmál. „Neplašte se. Má pouze závislost na onlajnových hrách a četbě fantastické literatury, a k tomu nádavkem utkvělou představu, že je pilotem kosmické lodi. Příští týden mu nasadíme jeden nový švýcarský lék a pak se snad dostaví výsledky. “
Paní Vlčková se uklidnila a povzdychla si. Pak se podívala na primáře a zeptala se: „Můžete mi vysvětlit, jak se mu to vlastně stalo? Takový to byl hodný chlapec. Netahal se s kamarády po diskotékách, jen si stále četl, nebo něco studoval na internetu. Po střední škole šel studovat na vysokou a pak nastoupil do kanceláře u nás ve fabrice. Jakou já z něho měla radost, pane primáři! A teď? Taková ostuda. Zmlátit kabelem ty hochy z údržby počítačové sítě, jen proto, že mu nenaskočil internet a on nemohl hrát v pracovní době tu bláznivou hru na dobývání nějakých fantasmagorických světů. Dospělý člověk!“
„Když to máte těžké,“ řekl primář a dal si ruce za hlavu. „Nechci se vás dotknout, ale možná, že kdybyste si všimla jistých příznaků už v počátečním stádiu, nemuselo by to dojít až sem, do Bohnic.“
„Ale čeho jsem si měla všimnout,“ řekla paní Vlčková a pevně sevřela kabelku. „Byl to vždy takový klidný hoch. A nesmělý, ani děvče si nenašel.“
Primář se naklonil nad stůl a vzal ze složky jeden papír. „Tady se píše, že váš syn se během posledního roku, dostavoval do práce zásadně ve stříbřitě lesklém, elastickém overalu. Víte o tom něco?“
„Jistě, že vím,“ odpověděla dotčeně paní Vlčková. „Vždyť jsem mu ho sama žehlila. Jednou se rozzlobil, když jsem mu ho omylem naškrobila.“
„A to vám nebylo divné, v čem chodí?“ podivil se primář Koudelka a sáhl do šuplíku, odkud vytáhl láhev sodovky. Otevřel ji, nalil jednu sklenku sobě a druhou paní Vlčkové.
Paní Vlčková poděkovala a napila se. „Možná máte pravdu, pane doktore. Ale já si myslela, že je to nějaká nová móda. Jsem stará ženská a nevyznám se v tom.“
„Konec konců, to už je dneska jedno,“ mávl rukou primář a zavřel složku. „Důležité nyní bude, aby váš syn přestal být agresivní. Pak ho zbavíme utkvělé představy a nakonec nastoupí na oddělení léčby závislostí. A jednoho dne, bude pan Vlček zase zdráv.“
„A jak to bude asi dlouho trvat,“ zeptala se rozpačitě paní Vlčková.
Primář zamyšleně zakýval hlavou ze strany na stranu. „Inu, nejsem věštec a nechci vám dávat falešnou naději, ale řekl bych, že ještě tak jeden, možná dva…“
„Měsíce?“ vyhrkla paní Vlčková a zadívala se na primáře.
„Nikoliv,“ pravil primář a zavrtěl hlavou. „Jeden, či dva roky!“
Paní Vlčková těžce vstala a podala primáři ruku. „Tak nashledanou a můžu mu tu nechat ty pomeranče?“ řekla a ukázala na síťovku.
„Pomeranče beze všeho,“ usmál se primář, stiskl jí ruku a dodal: „Hlavně neztrácet naději, paní Vlčková!“
Doprovodil jí na chodbu a tam se rozhlédl. „Áááá, paní Doušová,“ řekl, když uviděl ženu sedící na lavici. „No tak pojďte dál,“ vyzval jí, „ale nemám pro vás dobré zprávy. Váš manžel si stále myslí, že je Michael Jackson…“

Konec