pondělí 1. dubna 2019

Né tak docela zkažený pátek


„A jak vám říkám. Jak von tam tak seděl a kouřil jedno za druhým, tak než se nadál, tak…“

„Ty vole! Hele. Hele! Tam ve dveřích. To je Lojza!“ skočil Frantovi do řeči Pepík a zakroutil hlavou. „Co je dneska za den, kluci?!“

„Do hajzlu porád. Už mě sereš!“ řekl Franta, znechuceně si symbolicky odplivnul a kopnul do sebe panáka zelený. „Kurva fix. Já se na nějaký vyprávění můžu taky s přehledem vysrat! Když vás to nezajímá tak vám to nedopovím!“ Potom se pootočil a podíval se na příchozího, který si právě sedal ve vedlejší místnosti ke stolu u okna. „Tak je tady Lojza. A má jako bejt?!“ řekl s úšklebkem a otočil se zpět. „Chcete si snad k němu přesednout, když se vám moje historky nelíběj?“

„Ale prdlajz,“ ozval se starej Brejša. „Historky máš dobrý, ale tohle je fakt divný! Dneska je pátek. Co ten tady dělá?“

„Kurnik, vo co vám jako jde?“ řekl Franta a zmateně se díval na své dva kamarády. „Normálka asi přišel na pivo, né?! Co jste z toho tak na větvi?“

Starej Brejša se naklonil k Frantovi, až se jeho plnovous skoro dotýkal jeho tváře a zašeptal: „Ty chytrej. Tys někdy viděl, aby sem ten chlap přišel jindy než v sobotu po sedmý?!“

„Neviděl, a nechápu, proč bych z toho měl bejt vydřenej jako vy dva!“ odpověděl Franta a znechuceně se od Brejši odtáhl. „A nestrkej mi to tvý roští do huby.“

Brejša se právě chystal Frantovi sdělit, že nemá žádný roští, ale překrásnej mysliveckej vous, když k nim přišel pingl Vráťa. Přisedl si, otřel si zpocené čelo utěrkou a přiškrceným hlasem pronesl: „Je tu Lojza, chlapi. Já nevim, co mám dělat? Sedí tam sám vedle u stolu.“

„Kurva drát! Hrabe vám všem nebo co jako? Normálně mu přines pivo nebo panáka. Nebo jestli chce guláš, tak mu dej guláš. Prostě, co si objedná, to mu dáš, ne?! Když bude chtít Tatranku, dáš mu Tatranku! Co to řešíš?“ vyjekl Franta a zaťukal si prstem na čelo. „Vám všem jeblo, či co?! Já se vás normálně začínám bát!“

Pepa vzal Frantu za rameno a tiše řekl: „Neřvi tak, sakra. Nebo mu dojde, že se bavíme o něm.“ Pak pohodil hlavou k Vráťovi. „A ty k němu normálka běž a jak řikal tuhle Franta, normálně ho nech objednat. Zatím nebudeme plašit.“

Vráťa se pomalu zvednul. „No, když myslíš. Ale já bych Svobodu zavolal hned. Je to jistější.“

„Boha jeho!“ zavrčel Franta. „Co se to tady děje? Proč byste volali fízla Svobodu? To je jako trestný, přijít v pátek večer do hospody?!“

Pepa vzdychnul. „Ne. To není trestný. Ale trestný jsou jiný věci. Proto Svobodu.“ Domluvil a smutně se podíval směrem k Lojzovi. „Snad je to jenom náhoda, no.“

„No nic. Jdu k němu,“ pomalu řekl Vráťa a přehodil si utěrku přes rameno. Vykročil, ale hned se zastavil a otočil se k trojici štamgastů. „Hele, chlapi. Ať je to jak chce, není to špatnej mužskej!“

„To rozhodně ne!“ najednou odpověděli Brejša s Pepikem. „A už jdi,“ dodal ještě Brejša, „ať víme, na čem jsme.“

Vratislav kývnul a vydal se k Lojzovi.

„Ne, není to špatnej kluk, ale vysvětlí mi už konečně někdo, co se to děje?“ zasyčel Franta a kopnul do sebe další zelenou. „Jak v magorárně!“

„Ty to opravdu nevíš?“ zeptal se Brejša.

„Já myslel, že to ví ve vesnici každej,“ řekl Pepa a pokrčil rameny, „ale asi to tak není.“

Franta vyvalil oči. „Co jako bych měl vědět? Vy jste jak nějakej tajnej spolek.“

„Já ti to vysvětlím,“ řekl Brejša.

Chtěl hned pokračovat, ale u stolu se zjevil Vráťa.

„Šišmarjá, chlapi! Von chce pivo a dvojitej rum! Ptal jsem se ho, co že on dneska tady, když jako vždycky sobota od sedmi do devíti. A on na to, že dneska je svým pánem. A tvářil se sveřepě. Pak ještě dodal, že kdo chce kam, pomozme mu tam a tvářil se ještě víc sveřepě. Tak nevim. Mám mu to dát nebo mám hned volat?“

Pepa se na sebe s Brejšou podívali a pak starej hajnej Brejša pronesl temným hlasem: „Dones mu, co chce a napiš to na mě. A pak hned volej na policejní stanici a taky záchranku!“

Pingl smutně přikývl a odešel.

„Tak. A dost,“ řekl po jeho odchodu Franta. „Co je to za komedii?!“

„To není žádná komédie, kamaráde,“ povzdychl si Pepa a napil se piva. „Tohle je přímo antická tragédie. Ty to fakticky nevíš?“

„Ne! Nevim nic,“ odsekl Franta. „Vůbec nemám ánung vo co kráčí.“

„Prostě,“ začal pomalu Brejša, „Lojza má starou. Lojza má zásadovou starou. A tý se nelíbí, když mužskej chodí do hospody, kdy se mu chce. Hlavně se jí nelíbí, když jde chlap do hospody v pátek večer, protože to ona chce chodit na žolíky k Macháčkům. Lojza pochopitelně musí chodit s ní. Jsou to hrozný lidi a Lojza je nemůže ani cejtit. Ale Lojza je člověk, co se umí ovládat. Tak tam s ní chodí celejch deset let. Každej pátek žolíky u Macháčků. No, a za to smí Lojza v sobotu večer na dvě hodiny do hospody. Jindy ne! Maruna je zásadová! Taky to říká všem ženskejm na nákupu ve smíšeným zboží na návsi. Každej den tam prohlásí, co prohlásí, ona tam prej ženskejm každej den přísahá, že Lojza půjde v pátek do hospody jen přes její mrtvolu!“

„Moment! Takže vy dva si jako myslíte, že?!“ Franta nevěřícně vrtěl hlavou. „To né! Nene. To přeháníte, pánové!“

„Nepřeháněj to ani trochu. Svoboda čeká venku,“ utrousil ke společnosti Vráťa držící v ruce tác s pivem a dvojitým rumem. „Na fízlárně už to věděli, když jsem tam volal. Svoboda byl rád, že ví, kam si pro Lojzu má přijet. Tu jeho důru našli Macháčkovi. Když k nim Maruna s Lojzou nepřišli, jako každej pátek, tak jim to bylo divný a vypravili se k nim. Prej jí našli s rozpaženýma rukama mezi dveřma, jako by někomu bránila v průchodu.“

„A co Svoboda?“ zeptal se Brejša.

„Počká, až Lojza dopije a pak si pro něj přijde. Že když už se to stalo, tak ať Lojza ten pátek nemá úplně zkaženej!“



KONEC