Pokoj lidem dobré vůle

Pokoj lidem dobré vůle

Karel se probudil a hned jak si uvědomil, že je ráno, dvacátého čtvrtého prosince, tedy Štědrý den, protáhl se, zívl a pak strašně neslušně zaklel!

Nebo takhle. Já sice Karla znal a znal jsem i jeho zvyky, ale že se to ráno takhle protahoval, klel a zíval, tak na to bych ruku do ohně nedal, ale musíte pochopit, že nějak jsem tohle vyprávění o Karlovi musel začít.

Já nejsem žádnej spisovatel. Já jsem vrchní. A jako takovej, víc než nějaký povídky, nebo romány, píšu čárky na lístky, co vám ležej na stole, když do sebe klopíte u nás v hospodě pivo. Takže, jak jsem říkal. Nejsem spisovatel, tak jsem to prostě začal takhle, protože si myslím, že kdyby to psal spisovatel, asi by to tak nějak napsal. Aspoň podle toho, co jsem tak nějak v životě zatím četl.

Jedno je ovšem nad slunce jasný. A totiž to, že se Karel ráno probudil. Jestli se potom šel vysprchovat nebo si rovnou dal snídani, případně, jestli si hned zapálil cigáro, to vám fakt neřeknu. Já s ním v tom bytě nežil. Já jsem jenom jeho bejvalej kolega, co se s ním potkával v práci a vlastně jeden z mála lidí se kterejma se Karel bavil.

A je to vlastně tak nějak šumák, co Karel snídal. A jestli vůbec něco snídal. O to v tomhle vyprávění vůbec nejde. V tomhle vyprávění jde o to, že Karel byl jeden z nejlepších výčepních, co kdy tohle posraný město mělo. A vůbec. Co město?! Karel byl jeden z nejlepší výčepáků, který kdy tahle posraná země měla. Na to vemte jed a já na to klidně dám ruku do ohně a vy si buďte jistý, že se nespálím. Kurva, že ne!

A v tomhle vyprávění vlastně ani není tak podstatný, že Karel byl dokonalej výčepní. Tady jde o to, že Karel neměl rád lidi.

Ale to nebylo takový to, že by je neměl přímo rád. On proti lidem vlastně nic neměl. Když na to tak přijde, já si ani nejsem jistej, jestli lidi měl nebo neměl rád. To je sporný a já v tom nemám dodneška tak úplně jasno. Ale jedno sporný není. Karel se s lidma moc nestýkal, protože byl rád sám. Karel byl holt introvert. Jo. To je to správný slovo. Introvert. To je takový literární.

Já vím, že to je u výčepního, kterej dělá v hospodě mezi lidma, trochu divný. Co trochu? Je to hodně divný, ale na druhou stranu – proč by výčepní musel za každou cenu bejt milovník lidí?! S lidma v hospodě mluvím já. Já jsem vrchní. Karel točil pivo. A pivo točil dokonale. A s pivem se mluvit nemusí. Tak co?!

A co o Karlovi vím taky naprosto jistě je to, že pocházel ze sedmi dětí. Doma skoro nikdy nebyl sám. Pořád tam někdo byl. Pořád mu někdo něco bral nebo po něm něco chtěl. A když mu nikdo ze sourozenců nic nebral nebo po něm nic nechtěl, vždycky se našel někdo, kdo řval jako na lesy.

Zkrátka a dobře. Karel za celý dětství nepoznal kousek soukromí. A nejenže ho nepoznal za celý dětství. On to soukromí nepoznal ani během jinošství.

Jinošství. Takhle by to asi napsal spisovatel, že jo?!

No prostě. Jak bylo Karlovi čtrnáct a skončil základku, vykopli ho rodiče do učení na kuchaře. A aby to měli doma snesitelnější, vykopli Karla na ten nejvzdálenější učňák, aby tam bydlel na internátu a doma tak měli o jedno místo víc.

Takže Karel zase neměl kousek soukromí a zatímco doma se musel dělit o koupelnu a záchod se šesti sourozencema, oběma rodičema a prarodičema, tady ho čekalo dělení s dalšíma sto padesáti jinochama. Takže ta koupelna, co měl doma, mu teď připadala skoro jako samotka.

No, a jak se Karel vyučil, nastoupil do jedný horský chaty, že tam bude vařit. Doufal, že takhle na horách bude mít kamrlík sám pro sebe. Ale zase hovno, slavnej soude.

Na tý horský chatě měl kamrlík ještě s pinglem a recepčním, což byli oba buzeranti.

 Spisovatel by asi napsal, že to byli gájové, ale Karel si vždycky trval na tom, že tohle byli prostě buzeranti a basta.

Takže v tom kamrlíku, za těch dlouhejch zimních nocí Karel viděl a slyšel i to, co nikdy v životě nechtěl vidět a slyšet.

A jen co tohle trochu vstřebal, přišel mu povolávací rozkaz na vojnu, kde se po celý ty dva roky služby dělil o sprchy, hajzly a jídelnu a já nevím o co všechno ještě, včetně ložnice, s dalšíma a dalšíma obráncema vlasti. A to uznejte, že opravdu žádný soukromí není.

Prostě, jak on říkal, bylo to k posrání. A já to musím vědět, protože já byl jeden z mála, né-li jedinej, s kým se bavil. Né teda furt, ale občas jo.

Tak a teď proč vám to celý vypravuju. Já vám to vypravuju, abyste pochopili, jakej má takovej člověk, jako byl Karel, život.

Když nemáte po celej život kousek svýho kousku místa na světě, kde byste se schovali před lidma a měli tam svůj klid, začne vám z toho trochu hrabat a začnete se ostatním lidem vyhýbat a nejlepším kamarádem jste si sám sobě.

Spisovatel by asi napsal, že Karel z toho měl depresivní stavy a uzavíral se do sebe. Karel ovšem říkal, že žádný deprese nemá. Že mu z lidí prostě jebe a nemusí nikoho vidět. Teda, když to není nezbytně nutný.

Já to musím vědět, protože se mnou se o tom Karel občas po šichtě bavil. Karel mě měl celkem rád.

Já už ho poznal jako výčepáka. On s tím vařením docela brzo seknul, protože jako kuchař musel přeci jenom komunikovat s lidma. Přijímal objednávky a hlavně, a to musím zdůraznit, hlavně musel mluvit s hostama.

On byl totiž Karel sakra dobrej kuchař. A hosti mu vždycky chtěli děkovat a potřásat si s ním rukou a jeho tohle strašně sralo, takže ty jídla začal po letech kurvit, aby měl od hostů pokoj. No, a protože ty jídla začal kazit opravdu slušně, vyrazili ho a on pak dělal výčepního v jednom zaplivaným lokále, kde jsem se jednou stavil na pivo, protože jsem měl strašnou žízeň a v dohledu nebylo nic slušnýho.

No a tam jsem ho poznal a hned jak jsem ochutnal pivo, bylo mi jasný, že tenhle výčepní musí bejt můj, děj se, co děj! No, a protože tam toho měl Karel už dost – vrchní tam byl hrozně kamarádskej a ukecanej – plácli jsme si a od tý doby byl u nás. Teda u Vystřelenýho voka. A jak už jsem psal. Byl sakra dobrej!

Karel byl u mě skoro celý dva roky. A celý ty dva roky to fungovalo. Já věděl, že mu stačí ukázat, kolik toho má natočit, Karel kejvnul a točil. Co bysme vykecávali. Dělat se má a né kecat.

A nějaký kamarádíčkování? K čemu? Já pán, ty pán, každej má svůj tulipán. Co je mi po tom, cos dělal včera večer, nebo jak to hrála Sparta?! K čemu tohle lidem je? Hele, lidi. Když chtěl bejt sám, tak chtěl bejt sám? Neměl potřebu se s někým stýkat? No tak neměl! No a co jako?! Každej je nějakej, ne?!

No, a konečně se dostávám tam, kam jsem chtěl. K tomu Štědrýmu dni. Karel Vánoce nenáviděl. Jestli vám není jasný, proč je nenáviděl, tak jste asi celou dobu vůbec nevnímali, co vám tu vypravuju.

Vánoce, vážení, Vánoce jsou pro osamocený lidi moc smutný! To ví každej. Takovej osamocenej člověk vidí, jak se všichni scházejí s rodinama a spřáteli a je mu líto, že se s ním nikdo nestýká. To je opravdu smutný.

Ale chápete, co to znamená pro člověka, kterej si tu samotu vyvolil sám a dobrovolně? Ty vole! To není smutný. To je tragédie! To je jako by k brdskýmu poustevníkovi postavili dálnici a přímo před jeskyní by měl odpočívadlo!

Já vám řeknu, co pro Karla takový svátky znamenaly. Pořád se ho snažila kontaktovat rodina. Někteří sourozenci za ním dokonce jezdili na návštěvy. Prej, aby nebyl tak sám, když jsou ty svátky. Cpali se mu do bytu, kterej nebyl velkej. Co byste taky chtěli od garsonky? Ty nebejvaj o velikosti Louvru. Sousedky mu nosily cukroví a furt na něj někdo z baráku zvonil, aby mu popřál hezký svátky.

Karel neměl chvilku klidu. Snažil se dělat, že v tý jeho garsonce není, ale pokaždý ho nějakej dobroděj vyčmuchal a snažil se mu zpříjemnit chvíle samoty.

A v práci? U výčepu mu chtěl každej zase děkovat za to fajn natočený pivo a popřát mu šťastnej a veselej.

Prostě a zkrátka. Karlovi z Vánoc hrabalo fakt fest! Měl vždycky pocit, že celá tahle zasraná země se s ním chce přátelit a jít ho navštívit!

Takže abych to uzavřel. Když mě policajti pětadvacátýho navštívili s tím dopisem na rozloučenou, věděl jsem, že jste ho zabili vy.

Kurva fix vy, co jste nedali pokoj a klid člověku dobrý vůle!

KONEC

   

Den poezie v Coffee a Books - Děčín

Krátké záznamy z autorského čtení

Sdílej!

Sdílej!

A ty dnešní děti, vůbec netuší, co my jsme měli za mládí! Tenkrát nebyl internet. Nebylo nic takovýho! To my, když jsme si chtěli něco sdělit…

„Zatraceně! Takovej kravál! Kdo se v tom má soustředit. Do prčic už taky porád! Kde jsem to skončil?! … Aha! Tady to je. Tak dál…“

My, když jsme si chtěli něco sdělit, tak jsme museli zvednout zadek a jít to tomu kamarádovi říct! To není jako dneska, kdy se děti jenom válejí na gauči a drží v ruce mobil a furt do něj jenom klepou zprávy nebo četujou…

„Do hajzlu, už taky! Málem jsem si to smazal a musel bych začínat znova! Zavřu radši okno. To se dneska nedá poslouchat…“

…nebo četujou a jsou líný jako vandráci v červenci.

„Líný… Hmmm… Nebo má bejt líní?! Děti jsou líný. Asi takhle. Jasně. Vyjmenovaný slovo Lín. Líni byli líný. To je jasný!“

A za tohle fšecko může tenhle Fejsbůk a volná výchova. Za našich mladejch let prostě nebyl čas na četování, protože my jsme jezdily na kole, chodily jsme ven a pořád něco hrály! A dneska?! Pořád jen ty jejich mobily a počítačový hry a venku je neuvidíš!

„Sakra. Jezdily nebo jezdili?! Jasně. Ypsilon. Jde o střední rod. Ale vždyť je to vlastně jedno. Jde o sdělení, ne?!

Ale tohle se už fakticky nedá! Kdo se má soustředit. Co se to tam venku děje?!

Hej! Držte tam huby, smradi! Já tady pracuju! Na to ti seru, žes dal gól, mladej. A ten dobrej den si nech od cesty! Na to ti nikdo není zvědavej. Prostě na tom hřišti budete držet klapačky, nebo si tam pro vás dojdu a uvidíte!

 Ten mi hnul žlučí, sakra! Pacholek jeden. Je mu dvanáct a bude mi takhle odmlouvat. To by se dřív nestalo…

Když s tím souhlasíš – sdílej!

„Tak. A ještě k tomu přidám nějakej pěknej obrázek a můžu to dát na fejsbůk! To budou lajky lítat!“

Kutil

Karel si klekl na koleno, vytáhl z plechovky hřebík a ukázal ho své ženě, která seděla kousek vedle na židli. Přiložil hřebík k prknu a ještě než udeřil kladivem, polohlasem řekl: „Tak to vidíš, Janičko. Ještě tam přidělám takový ty stříbrný serepetičky na ozdobu a bude to hotový. A to bylo furt keců, že nic neumím. Že tatínek byl šikovnej a sám postavil tenhle barák včetně tamtý králíkárny a týhle dílny.“

Zatloukl hřebík a vytáhl další.

„A na dvě rány! A je tam! Pamatuješ, Janičko, jak mě tvůj tatík vždycky stíral, když jsem ten hřebík nezatlouk na dvě nebo tři rány?! A nedejbůh, když se mi ohnul! To bylo keců! Prej, že hřebíky stojej majlant.“

Karel se zálibně podíval na hlavičky zatlučených hřebíků, pokýval hlavou a připravil si další hřebík.

„A to bylo připomínek a výčitek, že já jsem nešikovnej. Že jsem vyrost v paneláku a kvůli tomu nic neumím. A že se na vesnici nehodím, protože na vesnici se musí makat i o víkendu. A já, že bych se o víkendu jenom válel. A že až tu vaši, a konkrétně tatík, nebudou, tak nám ten barák spadne na hlavu, protože já jsem přeci lempl od narození. A vidíš?! Když mě nikdo nebuzeruje a nestojí mi furt za zadkem, tak mi to jde jedna báseň!“

Karel se protáhl, podíval se na manželku a pak s úsměvem pokračoval v zatloukání.

„A ty?! Ty?! Drahá Janičko! Tys byla vždycky při něm! Ani jednou ses mě nezastala. Vždycky při tatínkovi. To i tvoje máma byla víc při mně. Kdybys jenom tušila, že když mě tchán sjel, tak tvoje máma mi pak tajně podstrkovala pivo, o kterým ten despota prohlásil, že je ho pro mě škoda, a že bych měl radši cumlat kafíčko někde v kavárně mezi těma mejma intelektuálníma kamarádama.

On to teda vlastně říkal trochu jinak. On říkal, že bych měl bejt mezi mejma intel-aktuálníma kamarádama.

Ale znáš mě. Tak já bych mu to klidně odpustil. Nikdo není dokonalej a on nemohl znát všechny slova na světě. To bych mu odpustil, ale to, že to byl takovej kokot, kterej nám všem ničil život - to jsem mu neodpustil nikdy!“

Karel vstal a podíval se na své dílo. Pohodil hlavou k ženě a ukázal před sebe.

„Ani jeden ohnutej. A šlo to jako po másle, Janičko. A to bys koukala, jak mi to šlo od ruky, když jsem ty prkna osobně a bez cizí pomoci řezal a hobloval. Ale to jsem ti nemohl ukázat, protože to by pak pro tebe nebylo žádný překvapení.

A sám jsem si nakreslil plánek a celý to sestavil. A ten krásnej lak! Taky moje práce!

On tvůj tatík by k tomu laku měl určitě milón připomínek, že támhle je to nějaký divný a tůhle zase krapet světlejší, než támhle a on, že by to udělal o pár hodin dřív než já a bylo by to přímo výstavní! To by určitě, drahá Janičko, to by určitě říkal, ale mi to nikde vystavovat nebudeme, takže pro naše účely to takhle bohatě stačí.“

Karel vzal ze země plechovku s hřebíky a kladivem a obojí postavil na poličku.

„No, myslím, že se to docela povedlo. Jak je vidět, zas tak nešikovnej lempl nejsem, jak říkal tvůj tatíček a jak jsi to pak po něm začala říkat i ty.

No jo. Je to tak, Janičko. Tatínek se v putyce ožral jako carskej důstojník a cestou domů spadnul do rybníka. A s těma promilema v krvi, co měl, ani tak dokonalej superman, jako byl on, prostě pod vodou hodinu nevydrží.

No, co naplat. Musíme tam všichni. Ale tvoje máma zrovna nikam spěchat nemusela. Ta tady s námi klidně ještě mohla bejt. Jenže to s ní seklo, hned jak jí to přišli policajti říct. Tý je mi fakt líto. A ty?! Ty ses, milá moje manželko, dokonale potatila. Celý ty dva roky, co je ten chlap pod drnem mám pocit, že nežiju s jeho dcerou, ale s ním! A to se na mě nezlob, to se fakt nedá vydržet! To je opravdický peklo!“

Karel vzal z hřebíku na zdi pověšenou gumovou zástěru, oblékl si jí, nasadil si gumové rukavice a otočil se ke své ženě.

„Tak to bychom měli, Janičko. Inu, a teď, když jsi viděla, že umím sám něco vyrobit, tak ti ještě předvedu, že umím i s tou jateční pistolí, co mi jí tatínek nechtěl nikdy půjčit, protože se bál, že by s ní takovej lempl, jako jsem já, moh někdy někoho zabít.“

Karel přistoupil k židli a usmál se.

„A vlastně měl pravdu, Jani! Promiň, rád bych ti dopřál ještě nějaká poslední slova, ale tu náplast z pusy ti nedám. Sice žijeme skoro na samotě, ale jeden nikdy neví. Mimochodem, moc pěkná rakev, ne?! Až mě překvapilo, že mi to tak šlo. Aspoň už víš, proč jsem se poslední tejden pořád ptal, kolik vlastně měříš.“

Karel přiložil pistoli k Janině hlavě a než stiskl spoušť, ještě řekl: „Akorát mě mrzí, že neuvidíš mojí práci s krumpáčem. V tom jste mě taky měli za nešikovnýho vola! Ale člověk nemůže mít všechno, že?! Takže soráč!“

Konec

Mikrodrama Budoucnost

Budoucnost

Účinkují:

Věštkyně
Dáma

V tmavém a evidentně páchnoucím pokoji, plném odpadků, sedí v křesle stará věštkyně, pokuřující viržinko.
Na stolku před ní jsou typické propriety. Koule, karty a kočka. Kočka je očividně mrtvá.

Klepání na dveře. Věštkyně típne viržinko o kočku a vezme ze stolku notes. Listuje jím.

Věštkyně: "Jáááj, moméént."

Znovu klepání.

Věštkyně: "Momééént, sem řekla, né!"

Listuje stále notesem a pak polohlasem. "To nemůžu najít, né... Á tády. Ve dvě Nováková.!" Nahlas. Pojďte dááál, páni Novákovááá!"

Dveře se otevřou a vstoupí dáma ve středním věku. Věštkyně jí ukáže na židli naproti ní. Dáma si sedá.

Dáma: "Dobrý den. To je neuvěřitelné. Jak jste věděla, že jsem to já?"

Věštkyně: "Jáááj. Vědma, nééé?!"

Dáma: "Pravda. Pravda. Tedy, proč jsem tady..."

Věštkyně: "Jáááj. Chcete znát budoucnóst!"

Dáma překvapeně: "Ano. To je neuvěřitelné!"

Věštkyně: "Sem dóbrá, nééé. Tak jak chcéte, věštit?"

Dáma: "Jak to je možné?"

Věštkyně: "Ták kárty. Kóule. Lógr né, protože némam káfe."

Dáma: "A co z ruky? Prý je to nejpřesnější."

Věštkyně: "Jáááj, tak táky můžu, a je to oprávdu jistý, ále nechcéte si to rozmyslet?"

Dáma: "Nechci. Chci vědět přesně, co mě čeká!"

Věštkyně: "Tak sáma, ste to chtěéla. Dejte mi ruku."

Dáma jí dá ruku. Věštkyně jí vezme a nakloní se k dámě.

Věštkyně: "Jáááj. Vás, páni, vás čéká véééélkááá žloutenka!!!"

Konec

Mikrodrama Cesta do kamsi

Cesta do kamsi

Účinkují:

Sbor asfaltérů
Tatínek
Synek

Sbor asfaltérů (rytmicky hází lopatami a stále dokola opakují): "Lopatou hop, hop a hop / teče z nás znoj, to je pot / Známe jen asfalt a válců hřmot."

Přichází otec se synem.

Otec ukazuje na asfaltéry a mluví do refrénu:
"Podívej, synku. Vzniká tu cesta. Co cesta?! Pevná a dobrá silnice se rodí pod rukama těch dobrých mužů. Jednou, ach jednou po ní třeba spolu pojedeme. Kdož ví? Ale jisté je, že dá spoustu radosti, ta spojnice mezi lidmi. Co šťastných lidí po ní bude jezdit. Co chlapců ke svým dívkám a naopak. Celé školní výlety po této silnici pojedou. Ba snad i svatebčané ku své budoucnosti. Kdož ví, synku. Kdož ví...

 
Hladí dojatě syna a hledí na cestáře.

Syn zatahá otce za kabát: "Tatínku, tatínečku. A kam vlastně ta cesta vede?"

Otec: "Však se můžeme zeptat. Hola, hej. Páni cestáři. Kam ta silnice povede?!"

Cestáři naráz přeruší refrén, napřímí se, otřou si čela, ukážou směr a sborem odpoví:
"Kam? No přece tam. Ke krematóriu!"

Konec

Fejetony 2016 až 2017

Fejetony

Sbírka 17 krátkých publicistických próz obsahuje fejetony Marcela Deliho z let 2016 až 2017. Autor se v nich na půdorysu běžných sezonních příležitostí zamýšlí nad věčnými tématy. 

Ze svých úvah často osobně vystupuje a dokazuje, že po několika beletristických knihách, které jsou rozsahem mnohem větší, zůstává i nadále vtipným glosátorem dění kolem nás.

E-knihu z nakladatelství E-Bohém

získáte ZDE

Autorské čtení na festivalu Kravatování

Kapitola z novely Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní

VIDEO ZDE

Když nemůžeš, tak nemůžeš!

Když nemůžeš…

Nerad běhám. Tedy, nerad… To je slabý slovo. Já běhání nesnáším. Dokonce se mi přímo hnusí! A vůbec nechápu, proč bych měl běhat jen tak. Prostě jen tak odněkud někam, aniž bych tam někde něco chtěl. Jako próč?! Lidi zlatý. Vždyť já si radši nechám ujet před nosem autobus, než bych se přinutil k poklusu.

Mě honit pes, tak si radši lehnu a budu předstírat nechutnou mrkev, než abych před ním zdrhal.

A proč byl na Bílé hoře zmasakrovanej celej pluk Moravanů? Houby hrdinové u zdi obory, který chtěli bojovat až do konce. Padli tam, protože byli líní zdrhnout. Taky bych tam padnul! Takovej jsem já člověk!

Už od dětství každýmu tvrdím, že běh je pohyb nedůstojný džentlmena. A když mi někdo začne vykládat, jak je takovej jogging zdravej, odpovídám protiargumentem, že Karel Hynek Mácha kdysi běžel z vrcholku Radobýlu až do Litoměřic, přičemž si uhnal zápal plic a pak na následky toho zdravýho pohybu dočista umřel.

Jako fajn, já připouštím, že u něj ten zápal plic byl poněkud zkomplikovanej i tím jeho syfilisem, ale hlavní příčinou smrti bylo prostě uhnání z běhu! Vidíte? Dopadl stejně jako ti mušketýři od obory. Jenže ti, na rozdíl od něj, aspoň padli důstojně a né v propoceným tílku jako Mácha! Si říkejte, co chcete!

Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaká líná lemra, která furt leži na gauči a jenom vymýšlí ptákoviny. Kdepak. Já se hejbu rád a s chutí. Kolo mi nevadí. Tůry mi nevaděj. A plavání mě vyložen baví. Jen ten běh né a né.

No, ale protože se kolem mě v poslední době vyrojilo hafo běžců obojího pohlaví, kteří do mě imrvére ryli, proč si s nima nejdu někdy zaběhat a jak je to strašně fajn, tak jsem i já jednoho dne podlehnul a řekl si, že ten úžasnej běh pro zdraví musím zkusit.

Prostě jsem podlehnul představě, že mě při tom čekaj nějaký úžasný zážitky a po prvních dvou kilometrech se dostaví ta slibovaná euforie a tělo zaplavěj endorfiny a já budu běžet v nějakým rauši a budu se u toho tvářit jako svatej František, když kázal lesní zvěři a kolem bude všechno duhový jako v nezávislým filmu šedesátejch let a prostě vůbec to bude sportovní orgasmus nejvyšší třídy a já k tomu jako bonus ještě shodím nějaký to kilo. Aspoň takhle mi to nějak všichni líčili.

Jsem člověk nedůvěřivej a né tak snadno podlehnu svodům. Ale tohle znělo prostě tak lákavě. Prostě, za trochu bolesti fůra štěstí.

Takže jsem jednoho dne na sebe vzal starý triko a šortky. Obul si tenisky. Do taštičky dal mobil na kterým jsem spustil aplikaci, která mi měla změřit čas a vzdálenost, po kterou jsem měl prožívat ty exaktický stavy.

No, asi takhle. Já to nebudu nijak prodlužovat a líčit vám, co všechno jsem prožíval během těch čtyř kilometrů, co jsem střídavě urazil poklusem a chůzí.

Nadšení a euforie? Sportovní orgasmus? Duhovej svět?

Ty vole! Hovno!!! Hovno endorfiny! Tak akorát pot krev a slzy. Za chvíli vás nohy bolej jako by si vás vzal do parády sám kat Mydlář. Jehly pod nehtama jsou proti tomu akupunktura! Já ani netušil, co všechno za svaly na těch nohách mám! A k čemu mi tam vůbec jsou?! Leda tak na to, aby mě do nich braly křeče. Pot v očích. Pot na zádech. Pot na krku. Pot… no ani nechtějte vědět kde všude!

Hele, a to určitě znáte, ne?! Zátopek: „Když nemůžeš, přidej víc!“

Ty kráso! To není citát hodnej citování a šíření mezi lidma. To je citát na pár facek! Tomu se to kecalo, když byl na běhání nadanej od pánbíčka. Já bych ho posadil před prázdnej papír a řekl mu: „Tak hele, Emile. Tady napíšeš stránku vtipnýho textu, a kdyby tě náhodou nic nenapadalo, tak prostě buď vtipnej víc!“

Bych ho pak chtěl vidět. Kde nic není, nic navíc nevydolujete ani náhodou.

No, ale doběhl jsem. Údaje na aplikaci tak akorát pro ostudu a já těsně před zhroucením. A nelžu vám. Dva dny. Celý dva dny mi z toho bylo blbě. A to tak blbě, že se k něčemu takovýmu, jako je běh, už nikdy nehodlám vracet.

A je mi úplně jedno, že mi celej tenhle módní běžeckej vlak kamsi ujede. Já ho totiž dobíhat nebudu!!!

PS: Jo, ale zhubnul jsem. To jak jsem ty dva dny nemohl jíst…

HOVORY H

Doktor Kubelka vstal od stolu a šel zavřít okno. „Zatraceně. Hospoda je tohle výborná. Jen to pole by nemuselo být tak blízko. Sedláci začali rozhazovat mrvu a ten hnůj děsně smrdí. Já tedy chápu, že rozléváním značkových parfémů se vyšších výnosů nedosáhne, ale co je moc - to je moc. Já mám chatu hned vedle toho velkýho pole, co patří Kudláčkovi, kterej bydlí na návsi. Ten má hnůj tedy echt smradlavej.“

„Tak co vám tam vlastně smrdí? Hnůj nebo mrva?“ zeptal se inženýr Homola, takto chatař z téže vesnice. „Starej Janeba hnojí na druhém konci pěkně uleženým hnojem. Smrdí skutečně příšerně, ale tuhle mi prodal dvě kolečka a řeknu vám, že po takovém hnoji budu mít brambory jako melouny.“

„Hnůj a mrva je to samý, ne?! Tak je fuk, co mi smrdí, nemyslíte?“ pokrčil rameny Kubelka a sedl si, „jedno jako druhý. Puch je to na padnutí. Kór v tomhle hicu.“ 

„Ale to se pletete, pane kolego!“ řekl inženýr Homola a významně vztyčil prst. „Hnůj a mrva nejsou jedno a totéž! V základu tedy ano, a smrdí vlastně stejně, ale nelze je zaměňovat. Mrva je směsí tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat a podestýlky. Ta může být různá. Kupříkladu sláma. Ta je nejčastější. Dále lze použít i piliny nebo pazdeří.“

„Pazdeří?!“ zarazil ho Kubelka. „Co to vůbec je?“

„Netuším,“ přiznal se bez okolků Homola. „Ale mluvili o něm nedávno na návsi dva traktoristi. Konečně, nám to může být jedno. Důležité je, že ho lze použít jako podestýlku, která, jak už jsem vám vysvětlil, spolu s výkaly vytvoří mrvu. A nyní pozor! Chlévského hnoje docílíme přeměnou z mrvy tím, že mrvu necháme důkladně uležet, aby prošla procesem mineralizace a humifikace. Zkrátka, aby náležitě vyzrála. Nejlepším hnojem je dle mnoha odborníků právě uleželá mrva z výkalů a podestýlky od skotu. Tedy od hovězího dobytka.

Takový dobře vyzrálý hnůj je, drahý příteli, heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako mrva, zřetelně páchne, a teď pozor, amoniakem. Tedy to, co nám oběma jaksi nevoní, není ani mrva nebo tedy hnůj, ale právě onen amoniak.“

„No to tedy!“ uznale kývl hlavou doktor Kubelka. „Vy máte na inženýra ekonomie vzácné znalosti.“

„Ale tak nepřehánějte. Zase tolik toho nevím. S místními rolníky bych jen těžko mohl soupeřit v nějakém vědomostním kvízu.“

„Kdepak. Komu čest, tomu čest,“ usmál se doktor a podíval se na hodinky. „Už bude půl osmé. Půjdu domů na večeři.“

„Nepovídejte. To nám to zase pěkně uteklo,“ řekl Inženýr a mávl na hostinského. „Pane Jarku. Zaplatíme a půjdeme.“

Jen co oba pánové opustili hostinec, otevřely se dveře a dovnitř vešli sedláci Kudláček s Janebou.

„Nazdar Jarouši!“ řekl Janeba a hodil rádiovku na věšák. „Dvě studený sem. Dneska jsme se nadřeli jako kulaci v lágru. Tak ať to spláchneme.“

„Má recht, Lojza,“ přidal se Kudláček. „Hnojení není žádná prča. Mám žížu, že bych se o ní moh opřít.“

„Jó, hele, Jardo, viděli jsme u rybníka ty dva študovaný velkostatkáře,“ zasmál se Janeba. „Byli tady?“

„Jó, byli,“ kývl hlavou hostinský, dotočil oba půllitry a nesl je ke stolu. „Zase vedli hovory.“

„Tak někdy se vod nich člověk dozví i něco zajímavýho,“ řekl Kudláček a napil se. Otřel si knírek a pokračoval: „A co dneska? Přišli jsme o něco zajímavýho?“

Hostinský Jarda udělal na lístek dvě čárky, zastrčil tužku za ucho, podrbal se na nose a pak mávl rukou. „Dneska? Ani ne, kluci. Dneska to vlastně byly takový hovory há. Študovaný to sice bylo, ale skoro pořád  mluvili jen o hovně…“

KONEC

Minipohádka o Budulínkovi

Minipohádka o Budulínkovi

(Skutečná a léty nezdeformovaná verze!)

Byl jednou jeden Budulínek. Byl sám doma a přišla liška. Sladce mu zazpívala: "Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku."
Budulínek podlehl jeímu zpěvu a souhlasil. Pustil lišku do chaloupky a liška, jen co pojedla hrachu, natáhla ocas a Budulínek si na něj sedl a liška se rozeběhla.
Óóóó, milé děti. To vám bylo v chaloupce řevu, než bezocasá liška bolestí omdlela...

Deprese

„Nazdárek, pane doktore, řeknu vám, že jsem dneska v nějaký deprési,“ řekl Jarda a těžce dosedl na židli. „To byl zase den. Fujtajbl. Takovejch popelnic! Co já to mám za práci?!“

„Ale kdepak,“ usmál se na něj doktor Souček. „Nezapomínej, že jsem psycholog, chlapče. Ty žádnou depresi nemáš. Ty jsi jenom docela prostě unavenej. Maximálně bych ti snad přiznal smutek. Ale depresi?! To ani omylem. Dáš si čtyři kousky a bude ti hej. Kdybys měl depresi, budeš chtít skákat z okna nebo pod vlak. To mi věř.“

„Dyť já vím,“ řekl Jarda. „To se jenom tak říká, ne?!“

Doktor se ušklíbl a upil z piva. „Nemám to rád. Kdybys viděl, jak vypadá opravdová deprese, mluvil bys trochu jinak.“

„Díkes,“ houkl Jarda na číšníka a pohladil sklenici. „Tohle je lék na mý chmury. Na tu vaší depresi, teda tu opravdovou, by se muselo teda asi jinak, ne?!“

„Medikamenty, chlapče. Medikamenty. A žádný pití. Pití sice na chvilku pomůže, ale dlouhodobě je to jed.“

„Hmmm. To abych si na to dával majzla. Snad se to nedá chytit jako chřipka.“

Doktor mávl rukou. „O tebe se nebojím. Nikde není psáno, že by popelář nemohl propadnout maniodepresivitě, ale je vás rozhodně menší procento než například umělců. Ty jsi, a neuraž se, takovej přírodní člověk, co si s ničím nedělá těžkou hlavu. Tak to máš v tomhle směru lehčí.“

„Tak já maluju ty obrázky,“ pomalu řekl Jarda a podíval se na doktora, „takže umělec tak trochu jsem, ale jináč máte pravdu. Já si s ničím hlavu nedělám. Když se mi obrázek nepovede, zmačkám ho a nakreslím jinej. V popelnicích je místa dost. Jsem z oboru, vím to, tak jakýpak s tim velký štráchy.“

„To je zdravej přístup,“ kývl doktor a pohladil si knírek. „Tak by to mělo bejt. Ty jsi navíc silná osobnost, kterou nějaký neúspěch hned tak nerozhodí. Vzpomínám na tu výstavu tady. Před rokem. Jak ti Kraus řekl, že jsou to mazanice a Novák, že je těch barev škoda.“

„No co. Dostali po hubě a bylo to. Co se tím budu trápit. Ale, hele, hele, doktorskej! Já viděl ten pohyb! Vy jste si pohladil knír. Vy budete vyprávět!“ řekl Jarda a namířil na doktora ukazovák. „Vždycky je to tak! Vy k tomu máte historku!“

„No mám,“ přiznal doktor a napil se. Mlaskl a opřel se. „Před dvaceti rokama jsem měl v ordinaci jednoho takovýho, co silnou osobnost neměl. No, on si myslel, že je umělec, ale byl to přitom obyčejnej…“

„Kdo? Co obyčejnej?!“

„K tomu se dostanu,“ řekl doktor Souček a pokračoval: „Prostě, byla to pravá a nefalšovaná deprese. Ten chlap se věnoval jistý činnosti, za kterou se dostaneš buď do cvokhauzu nebo v horším případě i do lochu. Byl v tý činnosti dobrej. Působil nejenom tady v republice, ale často vyjížděl i za hranice. Dokonce mu novináři dali přezdívku. MUŽ Z KŘOVÍ. Já sice chápu, že to není nic ohromujícího, ale komu z nás kdy dali novináři přezdívku, že ano?! No prostě po něm šli policajti od nás, z Německa a z Polska. V tom co dělal, byl opravdu extratřída!“

„A co teda dělal, doktore?““ zeptal se Jarda. „Jestli to teda jako není dodnes tajný.“

„Ale není,“ odpověděl doktor. „Není to tajný. Byl to exhibicionista!“

Jarda vyprskl pivo. „No ty vole. A co to má co dělat s depresí?“

„Co?! To je jednoduchý. Ten mužskej byl úspěšnej exhibicionista celých deset let. Ve Vratislavi prý za jednu noc vyděsil patnáct ženskejch. V Drážďanech během víkendu osm Němek. Dvě český turistky a navrch jednu maďarskou jeptišku. A na Petřín v Praze si vedl samostatnej šanon. A to, co jsem ti teď řekl, je jen zlomek toho, co se za těch deset let navyváděl. A nikdy. Nikdy ho nikdo nechytil.“

„A jak se k vám teda dostal?“ zeptal se Jarda. „A furt nechápu, co s tim má ta deprese.“

Doktor se napil a pak řekl. „Jak se ke mně dostal?! Udal se sám! Deset let ho naháňali a přeca ho nedostali, a on se udal. A udal se právě kvůli té depresi. Deset let se mu dařilo. Už se dokonce považoval za umělce ve svým oboru, jak jsem ti říkal, a pak to přišlo! Vyběhne v parku z křoví. Otevře kabát. Pod ním je nahej. Zamává na ženskou tou jeho parádou, a co myslíš, že se stalo?!“

„Vim já?!“ pokrčil rameny Jarda. „Asi zařvala a utekla, né?!“

„Cha! To on čekal taky. Čekal, že to bude mít stejnej průběh jako vždycky. Tenkrát šlo o nějakou starou dámu. Údajně tak kolem devadesáti. Ale pozor! Baba nic! Baba nejenže nezařvala. Ona ani nezdrhla. A podle jeho slov prý vytáhla takovej ten lorňon, co se nosíval v devatenáctém století. Dala si ho před oči, podívala se a pak prý sladce řekla: Chudáčku! A důstojně odešla.

A on tam prý minimálně půl hodiny stál, úplně šokovanej. Kabát rozepnutej. Tamto mu tam jen tak smutně viselo. A on v tu chvíli věděl, že celá jeho kariéra tím jedním slovem skončila. On prostě věděl, že má po sezóně.

A tak se tím měsíce trápil a už nikdy se neodvážil vyjít do parku. Dokonce míval prý návaly hrůzy, když na ulici zahlédl ženu nad šedesát. A jednoho dne si na půdě uvázal provaz, že se oběsí. Jenže ho tam našla sousedka, když odkopával židli.

Saniťákům se ho povedlo zachránit a tak se dostal k nám. A při jednom sezení mi to všechno vysypal.

Tak to, chlapče, to byla opravdová deprese! Tak to vypadá! A né ty tvoje smutky z popelnic!“

O synech carských a šípech kalených

Mikropohádka

Byl jeden starý car, co cítil, že se jeho dny krátí. I nechal si tedy car svolati své syny a pravil jim:

"Vystřelte každý jeden šíp. kde ho naleznete, tam najdete i dívku, kterou za ženu pojmete. A čí žena se mi bude líbit nejvíce, toho carem udělám."

I vystřelil střelu z luku carevič Vladimir. Ten mířil na východ. Střela letěla, letěla, až vlétla oknem do knížecího paláce. A rovnou do komnaty knížecí dcery.
"Hohó," zvolal Vladimír. "Knížecí dceru pojmu za manželku."

Pak natáhl tětivu carevič Vasil, který zamířil na západ. Ó letí střela kalená, až konečně vlétne vraty do bojarského dvora. A jaký to div, rovnou do pokoje bojarské dcery.
"Ejhle," pravil Vasil, "bojarská dcerka na mne čeká!"

Pak vzal luk třetí, nejmladší carevič, Kuzma. Napjal tětivu a zamířil střelu k jihu. Letěla střela, letěla, až se zabořila do mechu v bažinách, těsně před ohyzdnou ropuchou.

A tak se stalo, že se novým carem stal Kuzma, neboť, ačkoliv byla ropucha hnusná, carovi se na ní líbilo, že na rozdíl od dcery knížecí a bojarské, byla aspoň živá...

Jistě, pane prezidente!

Pan prezident má vždy přehled o situaci v podhradí!

Jednou zavítal do té naší zemičky, i prezident Číny, postavou tak maličký. 

Nejen pan prezident. I jeho mluvčí je člověk k pohledání!

Na panu prezidentovi ta návštěva zanechala jisté následky.

Vzdělání se na Hradě považuje za velmi důležité!

Pan prezident je i známý objevitel. Například objevil cosi s názvem: Pražská kavárna.

Ale objevit ten zatrolený článek jistého pana Peroutky dá fušku! 

A když se ukáže, že žádný takový článek neexistuje, nedá se tím náš pan prezident rozhodit!

Je to ale filuta a šprýmař ten Ovčáček, co?! Takhle ho vyděsit na Apríla!

Inu, pan prezident občas někde škobrtne a lidi z toho hned udělaj aféru!

A protože je náš pan prezident velký státník, mohl si udělat foto s jejich prezidentem Trumpem. Asi jako dalších tři sta lidí, co prošlo kolem...

Jistý pan Forejt, co řídil protokol, se natočil, kterak se sjíždí kokainem. Naštěstí je pan prezident rozumný člověk, co by nic takového neudělal. O Ovčáčkovi nemluvě.

A blížil se čas, kdy se muselo zauvažovat, zda do té druhé volby jít, či ne.

A taky jednoho dne přišel na Hrad pan Sobotka. To bejvával premiér. Pan prezident se s ním nechtěl moc vybavovat a tak chvatně opustil sál...

Pan prezident se docela skamarádil s jistým panem Soukupem, který mu zařídil vlastní talk show.

A je tu čas voleb. A věřte, že pan prezident žádnou kampaň nevede! To říkal, tak to musí bejt pravda, ne?!

A hlavně nezapomeňte! Miloš vše vidí!