úterý 5. května 2020

Rozchod


Rozchod

„Ježíšmarjá, nech mě jít!“ procedil mezi zuby Mára a zvedl ze stolu sportovní tašku. Hodil si jí přes rameno, pootočil hlavu a řekl: „Nazdar. Bylo to krásný, Sašo, ale bylo toho dost.“
„Prosím tě! Ne! Neodcházej. Co budeme bez tebe dělat? Neopouštěj nás“
„Vím já, co budete dělat?“ vztekle řekl Mára a zastavil se mezi dveřmi. „Jak si kdo ustele tak si taky lehne. Pět let. Celejch pět let ti tu dělám první poslední, a co z toho mám? Kde jsou všechny ty tvoje sliby? No řekni? Kde?“
„Prosím. Nedělej to? Nebudeš litovat! Ty sem patříš! Celý ty roky. Jenom sem.“
Mára se vymanil z objetí. „Dej mi pokoj, sakra! Copak jsem jedinej široko daleko? Leda hovno. Někoho si najdeš. Když né hned, tak za měsíc nebo za rok, co já vím?! Stejně si mě vůbec nevážíš.“
„Vážím, vážím! Řekni si, co chceš? Jen tu zůstaň. Udělám pro tebe všechno!“
Mára přimhouřil oči, nadechl se, ale pak mávl rukou a zavrtěl hlavou. „To je furt dokola. Jako na kolotoči co bejvá o pouti. To bylo slibů. Pamatuješ? Byli jsme tam spolu. Těch keců, že klidně můžu s klukama na pivo a ty se nebudeš zlobit. A co se stalo?! No pamatuješ si to, Sašo? To bylo pak výčitek. A tak je to celejch těch pět let pořád.“
„Jenže ty ses tenkrát strašně opil a nic s tebou pak nebylo! Ty by ses nezlobil? Ty se mi snad divíš?“
„A je to tady. Jednou jedinkrát se mi to stalo a furt to budu mít na talíři?! Jak dlouho mi to budeš ještě připomínat, co?! Jednou jedinkrát jsem nebyl schopnej… Tohle fakt nemá smysl.“
„Takže jdeš? Opravdu jdeš?“
„Jo, jdu, Sašo! Všechno mě tu už sere.“ Mára vytáhl z tašky tričko a ručník. „Čuchni si! Jen si k tomu čuchni. Smrdí! Kdy jsem měl naposledy vypráno? No hádej?!“
„Ale vždyť víš, že toho mám hodně. Nestíhám i prát.“
„Kecy a výmluvy! A ty děravý podkolenky a trenky? Na to máš jakou výmluvu, co?!“ skoro zařval Mára. „Prej, že se o mě budeš starat jako o vlastního! Jak říkám. Leda hovno!“
„Tvoje poslední slovo?! A rozmysli si to. Jak za sebou zavřeš tyhle dveře, nechci tě tady už nikdy vidět!“
Mára se ušklíbl a tvrdě řekl: „Jo! Poslední. Nikdo si mě tady nevážil. Takže jdu kopat středního útočníka za Sokol Uhlíkov. Nabízej mi o dva tácy víc na měsíc, kromě prémií! Takže mi polib prdel! Nazdar!“
Načež za sebou zabouchl dveře klubovny a v tu chvíli se předseda TJ Průšovice, Saša Bedrna, hořce rozplakal.