Tak jsem byl dneska koupit
knížku. No vážně!
Co mě tam přivedlo?! Horko
vážení! Je takovej hic, že se lidi válejí u vody a tak máme volno! A protože mi
televize z toho vedra klekla, (asi byla moc přehřátá, a to jsem jí prosím
pravidelně chladil vodou z kýblu) rozhodnul jsem se koupit si něco ke čtení,
abych si ukrátil dlouhou chvíli.
Nejdřív jsem zaplul ve městě
do nějakýho napulírovanýho knihkupectví.
Měli tam moc hezkejch
knížek. Procházel jsem se mezi regálama a vybíral si. Copak o to. Knížky hezký,
ale drahý! Proč je to tak drahý, že jo?! Stejně to přečtete jednou a pak to
vyhodíte do sběru. A ve sběru za to dostanete kulový. To je vidět jak jsou
knížky předražený!
Řekl jsem si, že si nechám
poradit od prodavače.
Přistoupil jsem k pultu
řekl: „Dobrý den, švarný Kramérie. Chtěl bych nějakou knihu na ukrácení dlouhé
chvíle. Knihu plnou napětí a dobrodružství, ale přesto všechno poučnou! A když
bude levnější nebudu se zlobit!“
Prodavač se usmál. „Jistěže, pane. Máme tu skvělou příručku pro elektrikáře-samouky! Plná napětí a
dobrodružství v liánách elektrického vedení. Poučení jisté! Obzvláště -
Nedotýkat se drátů na zem spadlých!“
Hňup! Kdybych chtěl něco
takovýho, tak si zajdu za naším elektrikářem do nemocnice, kde se léčí na
oddělení popálenin!
„Tak ještě jednou! Nemyslím
žádnou příručku, ale třeba nějakej román! A neodvažujte se mi nabízet životopis
Nikoly Tesly nebo Edisona! Chci něco čtivýho. Lehkýho a třeba populárního,
abych byl taky jednou IN.“
Prodavač potištěnýho papíru
se plácnul do čela. „Ale jistě. Chápu. Hned vám přinesu jeden výtisk. Je to
fantastické! Jde to na odbyt ... Máme toho plný sklady!“
Odběhnul mezi regály a
přinesl knížku. Pěknou na pohled i na omak. Stálo na ní: Šifra mistra Leonarda.
Dlouze jsem vzdychnul. „Pane
prodavač. Já chtěl nějakej dobrodružnej román a né nějakej návod pro skautský
šifranty.“
Prodavač zvedl ruku k
přísaze. „Na mou duši na psí uši na kočičí svědomí! Je to román! Budete v něm
bádat po tajemných znameních a šifrách na obraze. Lidi, když to přečtou, tak se
na místa děje jezdí dokonce dívat. Odehrává se to ve Francii.“
No znělo to slibně, ale
říkal jsem si, že třeba nebudu tak důvtipnej, abych to pochopil tak jsem se
zeptal: „A nějakej dekodér k těm šifrám by nebyl ke koupi?!“
Knihomol se plácnul do čela
až to mlasklo. „Jistěže, pane.“
Odešel zase mezi regály. Za
chvilku byl zpátky s knížkou.
„Tak tohle se jmenuje: Da
Vinci kód!“
Chvíli jsem váhal jestli to
vzít nebo ne. Prodavač byl evidentně nervózní.
„Tak co? Chcete je zabalit?“
Přešlapoval jsem za pultem jako tygr v kleci,
ale pak jsem si všimnul ceny.
„Probůh! Tolik peněz za dvě
knížky?! A jak tak koukám napsal to oboje jeden člověk. Teda pokud to nejsou
náhodou bratři v peru! Tak to né. Nezlobte se, ale zkusím to jinde. Nechce se
mi moc u čtení přemejšlet. A víte ... Já stejně do Francie nesmím. Vloni jsem
se tam náhodou připletl 14.července do nějakýho průvodu. Průvod hezkej. I s
dechovkou na pochod. Všichni měli moc hezký uniformy, skoro jako v cirguse, ale
pak mě vyvedli policajti a mám do Francie zákaz ... Ale aplaus jsme měl
dobrej!“
Vypadnul jsem z krámu,
a zanechal prodavače jeho osudu. Bylo mi ho sice trošku líto, jak tam plakal a
lomil rukama, že jeho děti budou o hladu, ale co naděláme.
Má prodávat jinej papír.
Třeba toaletní. Ten lidi kupujou furt!
Jak jsem tak šel, padnul mi
do oka nápis na jednom krámu. Bylo tam: Antikvariát - Použité a docela úplně
přečtené knihy. To mě zaujalo. Tak sem taky lidi, kromě sběru odkládaj
literaturu!
Vlezl jsem dovnitř.
Nade dveřmi zacinkal
zvoneček, který probudil staříka spícího na hromadě knih.
Zamžoural očima, promnul si
je a řekl: „Knihy nevykupuju! Mám jich mraky. Nedávno v městě vyhořela knihovna
a tak jsem zásobenej ... Pravda … Trochu jsou ohořelý, ale o to levnější!“
Zajásal jsem. „To nevadí. Já
nechci prodávat, ale kupovat. A jestli to máte levný, tak tím líp.“
Stařík se narovnal. Nasadil
si cvikr a usmál se. „Tak pojď dál kultury chtivý mladíče. Už tvůj zjev
prozrazuje bohéma! Bude mi ctí obsloužit tě, mladíku!“
Pověděl jsem mu svoje
požadavky. Děda začal radostí tleskat rukama (teda to jsem si nejdřív myslel,
ale pak jsem si všimnul, že tak likviduje moly.)
„Tak pojď. To víš,že se tu
něco najde!“
No a našlo!
Nesl jsem si celou igelitku
knížek. A za babku!
Některý jsou docela
perfektní. Takový praktický. Normálně vodou omyvatelný a rozkládací. Třeba ta o
kačence. Ta dokonce kejhá, když se zmáčkne takovej polštářek!
No, ale hlavně jsem narazil
na dobrodružný romány! Hned si jeden doma v maringotce přečtu. Už jsem se
těšil.
Doma jsem v tom strašným
vedru sednul a otevřel první knížku ...
„Seržant Debré, se s vypětím
všech sil, snažil doplazit ke studni. Jeho zrak byl zcela zamlžen potem, který
se mu řinul zpod čepice, která byla kdysi bílou. Proklínal den, kdy se
rozhodnul vstoupit do řad Cizinecké legie. Vedro a zase jen vedro panovalo v
tuto hodinu na poušti. Naklonil se k obrubě studně ... A pouští se ozval výkřik
zmaru a beznaděje. Studna byla prázdná, nepočítáme-li jemný pouštní písek, a jednu
písečnou zmiji, která se snažila zahrabat. A seržant Debré seznal, že jeho dny
jsou nejspíše sečteny, a klesnul zpět na horký a žhnoucí písek proklaté Sahary
...“
Já vůl! V tomhle počasí! Co
jsem to zas koupil. Nééé!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat