Velikonoce jsou príma.
Napucnu se vajíček a různejch vaječnejch salátů a omelet a tak různě.
Já mám vajíčka rád. Je fakt,
že bych je neměl jíst, poněvadž mám prej strašně velkej cholesteról, ale já na
to dlabu. Aspoň něčeho mám hodně.
Třeba to bude jednou někomu
dobrý. Myslím jako transplantace. Že bych byl jako tenhlencten dárce. To máte
jako s ledvinama.
Někdo má třeba dvě, a jinej
nemá žádnou, tak mu ten co má dvě, jednu dá. No a tak třeba člověk, kterej nemá
žádnej cholesteról, by byl rád, kdybych mu nějakej dal. Ale ledvinu ne. Tu
zrovna potřebuju ...
No, ale k věci.
Vyrazili jsme s
Wolodijowskim a s Vasilem k rybníku, abysme nařezali proutí na pomlázky,
kterejma pak nařežeme holkám.
Wolodijowskému se to zprvu
moc nezdálo. Jak známo, tak on není Čech, ale Polák s kozáckejma předkama,
takže si na naše zvyky ještě úplně nezvyknul. Měl nějaký připomínky, že oni
sice rubali Tatary a bolševiky, ale na svoje ženský by nešáhli.
No tak v tom jsem s ním
souhlasil. Já jednou viděl jeho rodinný album a na takový ženský, co maj v
rodině bych taky nešáhnul ...
Vasilovi to bylo jedno.
Vasil je Rus, a jak říkal, tak oni třískaj děvušky, jak je rok dlouhej.
Vasil vlastně ani Velikonoce
nedrží. My jsme si kdysi mysleli, že Vasil je nějakej vysloužilej, nebo zběhlej
ruskej pop, protože má v maringotce na zdi spoustu ikon, pod kterejma zapaluje
svíčky, a čmoudí tam kadidlem, ale on nám pak vysvětlil, že to nejsou ikony,
ale obrazy a fotografie členů politbyra CCCP. Vasil má prej „Vysokou školu
Nejvyššího sovětu SSSR“, takže z principu neuznává žádnej svátek, kterej
vzniknul před rokem 1917. Občas mívá
dilema, jestli má vůbec oslavovat narozeniny toho jejich Lenina, když se
narodil ještě za cara. Takže Vasila jsme sebou vzali jenom proto, aby nám na ty
pomlázky vybral proutí, a uplet nám je, jelikož to ani já, ani Wolodijowski,
neumíme.
Vasil to umí, poněvadž se to
naučil na tý vysoký škole. To prej byl volitelnej předmět. „Košíkářství a
výroba proutěnýho nábytku“, kdyby to prasklo. A protože to prasklo, tak je
Vasil u nás. Košíkářství v Moskvě moc neneslo.
Došli jsme k rybníku a našli
vrbu. Nejdřív jsme obezřetně obhlídli okolí, jestli náhodou někde někdo není.
To víte. Náhodou to bude někomu patřit a bylo by zle!
Bylo to dobrý. Začali jsem
řezat akdyž bylo proutí, tak akorát na dvě pomlázky, sebrali jsme se a mazali
do tábora, aby nás ještě někdo nepřekvapil a to proutí nám nevzal. Znáte to
ne?! Jeden si něco poctivě nasbírá a hnedle je tu hajnej a sebere vám sekeru,
jak v tý lidový písni.
Odpoledne jsme se sešli u
Vasila v maringotce. Vasil seděl pod tím jeho „ikonostasem“ a upíjel z flašky
vodky, kterou jsme mu dali za to, že nám uplete pomlázky. Koukal jsem jak mu to
šlo od ruky. Jak to pití, tak pletení. Holt vysoká škola. To se nezapře!
Já si zatím s Wolodijowskim
procvičoval koledu. Hody hody doprovody. Dejte vejce malovaný a tak dále. Měli
jsme chvilku spor. Wolodijowski tvrdil, že se to jenom rytmicky skanduje, ale
já říkal, že se ta koleda zpívá. Jenom jsem si nemoh vzpomenout na nápěv.
Zkoušel jsem to na „Ktož sů Boží bojovníci.“ To bylo asi tak: „Hody hóódý
doprovóóóódýýý. Dejté veééjcé malovááánýýý...“ a tak dál. Jenže to nebylo ono.
Zkusil jsem ještě tu písničku z filmu „Horečka sobotní noci.“ Znáte to ne?! Jak
tam na začátku jde Travólta a do toho zpívaj fistulema Bee-Gees. To bylo asi
tak nějak: „Hodyhody – Hodyhody – Ho – Ho – Ho – Ho –Doprovodýýýýýýý –
Doprovodýýýýý ...“, ale to se mi taky nezdálo. Musel jsem uznat, že
Wolodijowski má asi pravdu a budeme to muset jenom odříkávat, až budeme plácat
ženský po zadku.
Vasil zatím pletl a pletl, a
popíjel a popíjel, v čemž jsme mu vydatně pomáhali. Teda myslím jenom s tím
pitím. A to byla naše chyba. Když si totiž člověk, něco objedná, tak by si to
měl taky kontrolovat, že ano. Vasil totiž najednou řekl: „Gatóvo!“
No hotovo měl. Seděl na
gauči a zálibně si svoje dílo prohlížel.
My jsme si ho taky
prohlíželi. Jak Vasila, tak to jeho dílo.
Před náma na stůl postavil dva pěkný proutěný košíčky, jak z nějakýho
můzea lidový tvořivosti!
Zíral jsem na košíky, a
zkoprněle, co mi překvapení a vodka dovolily, jsem ze sebe vysoukal: „A to je co Vasile?!“
Vasil se málem zakuckal
stakanem vodky a odvětil: „Durak!
Nepoznáš koš?!“
„Ale proč koše?! Chtěli jsme pomlázky Vasile! Normální
pomlázky, co se s nima tlučou holky!“
Vasil se ušklíbnul: „Na děvočky nužnyj karabáč! K čemu
takovoje šimrátko? Ja vam nikagdá něgovoril, že znáju jak sdělat nějakou
pomlázku! To ja neučíl! Ja učíljsa koše a gauče z proutí ... A užé
uchadítě. Chóču spát. Vódky býlo mnógo!“
No nazdar!
Tak jsme se s Wolodijowským
sebrali a šli jsme si koupit pomlázky k tomu divnýmu dědkovi, co je prodává na
parkovišti. Dědek smrdí, jak uhnaná lama, a ruce má nějaký divný. Hrajou všema
barvama. Doufám, že po těchhle pomlázkách, budou mít holky jenom jelita, a né
žloutenku, nebo něco jinšího.
Ále co. Nakonec i ty košíky
se nám hoděj. Aspoň máme do čeho dávat ty vykoledovaný vejce. Všechno špatný se
musí prostě využít pro dobrý účely.
Ještě musím doufat, že ty
vejce nebudou zase vyfouklý jako vloni...
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat