Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část čtvrtá

4 – Let číslo 666

Všichni tři, tedy já, Sabrina a Wolodijowski, jsme se odebrali k přepážkám pro odbavení, ale ačkoliv jsme si mohli oči vykoukat, tak místo, kde by byla napsaná naše letecká společnost, jsme pořád nemohli najít.

Vytáhnul jsem letenky a  přečetl si znovu název společnosti. Stálo tam: Archeoplanes Aeronautic Airlains – No food. No drink. Only wings! Jenže žádnou takovou ceduli jsme vážně nikde neviděli. Sabrina začala držkovat, že jí prostě v životě nic nevyjde, jak by mělo a v očích se jí objevil lesk, jako mívaj lvice před skokem. „Vadime! Jestli jsi zase něco podělal, tak si mě nepřej! Já už mám na sobě plavky a nehodlám se převlíkat! Pokud nebudu dneska večer v moři, tak uvidíš!“

Nebudu lhát, že jsem taky nebyl rozhozenej. Všechno na letenkách souhlasilo. Až na to, že žádný takový letadlo se nejspíš nechystalo z tohohle letiště odletět. A do toho se ještě ozval Wolodijowski: „To nevadí, jestli to neletí. Tak pojedeme bryčkou ne?! Jak to může bejt k moři daleko? Já už dal poníkům rozchod, ale když zahvízdám, tak přiběhnou.“

„No jasně,“ řekl jsem. „Nejde o to jak je to daleko, ale je to ostrov. Koně sice plavou, ale bryčka?! Jsme asi vážně v háji.“

Ale z ničeho nic se v letištním vchodu objevil muž v kožené kombinéze a s kuklou na hlavě. V ruce držel tabulku a na ní měl křídou napsáno Fly no. 666-Palma de Mallorca. K ústům si přiložil tlampač a mocným hlasem zvolal: „Cestující s Archeoplanes se prosím dostaví k východu z letiště.“

Sabrina radostí nadskočila a řekla: „Máš kliku, Vadime. Jsme asi nějakej speciální zájezd. Nejspíš půjdeme do salónku pro lepčejší lidi, když jdem takhle stranou.“

Chlápek v kombinéze mával tabulkou, a když uviděl, že jdeme k němu, rychle na nás začal mávat a křiknul: „Tak fofrem. Vy letíte s námi?“

„Jasně. My tři. Nepočkáme ještě na nějaký cestující?“ zeptal jsem se.

Chlap zavrtěl hlavou. „Ne! Tři lidi bohatě stačej. A opravdu přidejte. Už sem jde ochranka. Za chvilku by mě vyhodili!“

A opravdu. Hlášení vzbudilo pozornost letištní ostrahy, která se v semknutém šiku přibližovala k východu.

Mužskej vyběhnul ven a volal: „Za mnou. Mám venku auto. Kufry naházejte na korbu a naskočte si tam za nima.“

Wolodijowski, ověšený kufry, se hrnul dveřmi za ním. „Tak dělejte přeci nééé?! Když nás pán tak hezky žádá!“

Vyřítili jsme se ven a tam stál náklaďáček, na který Waldemar naházel zavazadla a hned hupnul za nima. Vytáhnul mě a Sabrinu nahoru a zabouchal na kabinu. „Můžete, pane. Už jsme tu.“ Náklaďák se hned na to rozjel a kouř z výfuku oslepil ostrahu, která se už už sápala na korbu.

„Je teda fakt, že takhle se nejspíš lidi do vipáckejch salonků nevozej,“ řekl jsem Sabrině, jen co jsem popadnul dech. „Kdo ví, kam jedeme. A proč nás honila ochranka? Nějak se mi to nelíbí.“ Zabušil jsem na kabinu. „Hele. Chlape. Co to má jako znamenat? Kam to jedeme?“

„No k letadlu přece,“ ozvalo se z kabiny. „Víte, my jsme nízkonákladová společnost a oni nás na letištích nemají moc rádi, takže máme svoje vlastní. Náklady jsme snížili tím, že neplatíme letištní poplatky.“ Auto nadskočilo, jak řidič zahnul na polní cestu. „Už jsme tady. Řekněte sami. Copak není taková louka hezčí, než ten beton tam u nich? Zelená země pod námi a modré nebe nad hlavou. To je náš ideál. Držte se. Budu brzdit!“

Náklaďák zastavil a hned k němu přispěchal jinej chlápek, kterej byl oblečenej v montérkách a na krku měl uvázanou kravatu. Přistavil nám ke korbě štafle a pravil: „Vítám vás jménem  aerolinek. Zde jsou schůdky. Jsem Novák. Ředitel letiště. Pán, který vás vyzvedl a vezl, je kapitánem vašeho letu. Můžete mi prosím podat tu vrtuli, jak je tam pod plachtou? Ah. Omlouvám se. Je tam dáma. Dovolte, abych vám pomohl madam,“ natáhnul Novák ruku k Sabrině.

„Šáhneš na mě a urazím ti pracky,“ zasyčela Sabrina, když viděla jeho ruce umazané od oleje.

„Ó pardon. Vidím, že dáma je poněkud unavená z cesty. Můžete si zatím v klidu odpočinout v naší hale. To je támhle,“ ukázal rukou na stodolu na okraji louky. „Musíme počkat, až přiletí letadlo. Má trochu zpoždění. Letí právě z Mallorcy a hned jak přistane a my ho prohlídneme, poletíte vy.“

„A kdy to asi bude?“ zeptal jsem se.

Novák si přiložil ruku k uchu a soustředil se. „Rádiové spojení jsme s ním ztratili zhruba před půl hodinou, ale myslím, že už ho z dálky slyším.“ Potom se otočil na chlapíka v kombinéze. „Pane Richthofene, odveďte naše pasažéry do haly a odbavte jim zavazadla. Taky jim dejte školení před odletem. Já  zatím připravím vrtuli k výměně.“

Šli jsme za kapitánem. „Richthofen. To mi něco říká,“ zeptal jsem se ho cestou. Pilot se usmál a řekl: „Pán je zřejmě znalec letectví. Pochopitelně. Baron Richthofen byl mým pradědečkem. Zahynul ve svém stroji za první světové války. Krásná smrt. I já doufám, že tak jednoho dne zahynu! To musí být krása. Řítit se k zemi. Všude plameny. Zem se blíží a blíží…“

„Ježíši. Wolodijowski. Radši opravdu pojedeme bryčkou,“ řekla bledě zelená Sabrina. A dodala: „Asi budu blinkat!“

„To se máš. Mně se málem stalo něco jinýho,“ hlásil Wolodijowski. „Vadime! Jsi si jistej, že by bryčka nemohla plavat? Přijde mi to jistější.“

Richthofen nás hned začal uklidňovat. „Nebojte se. Jsou to jen takové mé sny. Bohužel jsem ještě nikdy nehavaroval. Mám prostě smůlu.“

„Vaše smůla-naše štěstí,“ oddychnul jsem si. „Kde je váha?“ zeptal jsem se a koukal, kam má dát Waldemar zavazadla, když jsme došli do stodoly.

Kapitán natáhnul ruce. „Ukažte. Já to potěžkám. Pár kil sem, nebo tam, na tom nesejde. Přinejhorším vyházíme zátěž při startu.“

Sabrina ho probodla očima. „Opovažte se vyhodit můj kufr. Vystoupil byste spolu s ním!“

„To nebude třeba,“ řekl Richthofen, když odborně posoudil celkovou hmotnost zavazadel. „Vypadá to v normě. Tak a teď ještě zvážím cestující,“ dodal a mlsně se usmál na Sabrinu.

Tak to ne. Na ní mi nikdo šmatat nebude, pomyslel jsem si a strčil mu do náruče Waldemara. „A tolik asi vážíme všichni!“ řekl jsem rozhodně Richthofenovi, když se zhroutil s Wolodijowskim v náručí k zemi.

Těch pár facek od Sabriny, bylo myslím zcela zbytečnejch! Přece jsem jí jenom džentlmensky bránil!

Richthofen se sebral z mlatu stodoly, a když viděl, jakou mi artistka vlepila, tak rychle, se slovy, že to bude taky v normě a netřeba ostatní vážit, zapsal do lejster, že váha je v pořádku. Pak nás poučil, že vzhledem k tomu, že jsou velmi nízkonákladová společnost, nemá smysl hledat pod sedačkou plovací vesty. Ovšem díky tomu, mohli cestujícím přidat na komfortu. Místo vest jsou umístěné pod sedadly kbelíky, aby pasažéři nemuseli chodit daleko na toaletu. Velmi důrazně nás též žádal, abychom se za letu nevykláněli z oken a neplivali dolů a už vůbec si nesundávali kšandy, které slouží jako bezpečnostní pásy.

Zatímco jsme pozorně naslouchali školení, ozval venku strašný hluk motorů a pak rána. Do stodoly vběhnul ředitel Novák. „Už to máte tady! Přistál dokonce na obě kola. Jen co namontujeme novou vrtuli a natankujeme, tak letíte. Jó stará dobrá práce. Kolem padesáti náletů do Poruří, jeden sestřel a pořád lítá… Kde je sakra ten hasičák?! “

Kapitán Richthofen si loknul z lahve, kterou vytáhnul z kombinézy. „Připravte se. Půjdem na to! Když nebude silnej protivítr a proletíme průsmyky v Alpách, tak do večera jsme tam. Dá si někdo se mnou?!“ Vytrhnul jsem mu láhev z ruky a za pár minut nebyla v láhvi ani kapka.

---

Jak probíhal let ani nevím. Pamatuju si jen, že první hodinu Sabrina strašně řvala na Waldemara, proč zrovna její kufr nechal ve stodole a Waliho řvoucího hrůzou, že do toho mraku určitě narazíme. Potom jsem usnul.

Když mě probudil kopanec Sabrininy lodičky, byli jsme tam! Richthofen stál nade mnou a s doutníkem v puse řekl: „Panstvo vystupovat. Jsme na místě!“

„To je Palma de Mallorca?“ zeptal jsem se ho.

„No jestli de Mallorca to zrovna nevím, ale palma je to určitě! Nebejt jí tak jsme sjeli až do moře. Ještě, že jsem to napral rovnou do ní!“

Tak konečně jsme tu! Teď jen jak se dostat do hotelu.

Jo a jak uklidnit Sabrinu, že nemá kufr. On jí Wolodijowski sice slíbil, že jí půjčí nátělník a trenky, ale to se jí moc nelíbilo. Však ono nějak bude ne?!

Naše přistání na Mallorce bylo tedy poněkud tvrdé. Ale to nám nevadilo tolik, jako to, že jsme přistáli vlastně neznámo kde. Na Mallorce jsme podle tvrzení pilota byli, ale neměli jsme tušení, kde přesně se nacházíme.

Vylezl jsem na křídlo a rozhlédl se. Všude kolem byly palmy a nedaleko šumělo moře. Pak jsem si všiml, že od vraku letadla, se táhne jakýmsi polem široká brázda, kterou jsme tam při přistávání vyryli. A zhruba na začátku té brázdy stála nějaká farma. Seskočil jsem z letadla a zavelel: „Wolodijowski vezme bagáž a půjdem se zeptat támhle do té haciendy, kde to jsme. Třeba nám poradí. Podle průvodce, kterého jsem si přečetl před letem, je místní obyvatelstvo přátelské a vlídné. Obzvlášť vesničani. Určitě nám dají napít, a když uvidí Sabrinu, tak nám vyjdou vstříc mnohem víc.“

Wolodijowski se ověsil zavazadly (měl to teď lehčí o ten kufr, kterej zapomněl Sabrině na letišti při odletu) a poslušně šel vpřed onou brázdou, která místy připomínala spíš kaňon. Sabrina držkovala, že kdyby tohle věděla, tak si vzala k plavkám tenisky a né lodičky, ale nezbejvalo jí nic jinýho, než sklapnout a pochodovat za Waldemarem.

Já se zatím rozloučil s pilotem a popřál mu šťastné opravování. Richthofen seděl pod křídlem a v ruce držel krabičku se slepovacím modelem letadla. „Nebojte se. Já to dám nějak dohromady. Mám několik těchhle modelů letadla. Zatím jsem to podle těch plánků v krabici vždycky složil. Než vám skončí dovolená, tak by to mělo bejt v cajku.“

Nedá se říct, že by mě tohle uklidnilo, ale fakt, že Richthofen stále žije, mě naplňoval jistou nadějí, že se mu to snad povede.

Doběhnul jsem tedy svůj předvoj a společně jsme pokračovali k farmě.

Zhruba v polovině cesty jsme uviděli dav, který nám běžel v ústrety. Wolodijowski radostně zavolal: „Vida! Ten tvůj průvodce nelhal. Vidím bodré vesničany, jak nám z dálky kynou a nadšeně nám běží vstříc!“ Pak vyhodil svou sobolí čapku do vzduchu a zakřičel: „Viva Espaňa!“

V ten okamžik se ozval rána a jeho čapka dopadla na zem. Sabrina se zarazila a řekla: „To je divný. To v tý čepici nosíš cihlu, nebo co? To byla šlupka.“

Wolodijowski sebral čapku z prachu a prohlídnul si jí. „Houby cihlu. To je pravá umělá sobolina. Ta takhle prásknout při dopadu nemůže. Ta rána byla vážně divná.“ Prohlížel si svou pokrývku hlavy ze všech stran a najednou jako by zmrznul. I přes to vedro. „Panstvo! Prcháme. Mám tam díru navíc. To byl regulérní výstřel z kulovnice!“

Měl pravdu. Bodrost vesničanů má asi svoje meze. Hlavně, když jim do pole vyrejete zcela novou mez!

Chvíli jsme se snažili před těma rozzuřenejma Chorchema a Chuanitama utíkat, ale brzo nám došlo, že to nemá smysl. Znali to tu líp, než my, tudíž nás brzo obklíčili a my s hrůzou sledovali, jak se kruh kolem nás uzavírá. Stoupli jsme si zády k sobě, jak to děláváme v hospodách, kdy nás chtějí štamgasti lynčovat, a Sabrina si shodila z nohou lodičky a dala si je na ruce. S odhodlaným výrazem pronesla: „Možná umřu blbě, ale alespoň to bude na Mallorce a ne v Dolní Lhotě. A neumřu sama. První kdo se ke mně přiblíží a pokusí se mě zneuctít, má ty podpatky v očích!"

Situace nevypadala vůbec dobře. Když se nám tohle stane v putyce, tak mají nepřátelé v rukách většinou jen židle, nebo věšáky, ale tady měla například jedna ctihodná matróna vidle, s kterejma vypadala jak Belzebub a ostatní měli v rukách různý zemědělský náčiní, kterým rozhodně nehodlali přetvářet ráz krajiny. Spíš to vypadalo, že velmi brzy přetvoří nás, a to do značně znetvořeného stavu. Usoudili jsme teda, že nemá smysl se pokoušet o obranu. Někdy je lepší nečestný vyjednávání, než čestná smrt.

Šťouchnul jsem do Wolodijowského a syknul: „Až řeknu tři, tak strhneš Sabrině podprdu od plavek!“

Waldemar se na mě udiveně podíval. „My možná za chvilku půjdem na pravdu Bóží a ty myslíš na takovýhle věci?! To od tebe není hezký!“

„Je to naše poslední šance Wali. Možná je to ohromí a sesypou se na ní,“ ucedil jsem. „A pokud ne, tak umřeme alespoň s pohledem na něco pěknýho,“ dodal jsem ještě.

Sabrina nás naštěstí nevnímala, protože si s krví podlitejma očima vybírala rolníka, kterýmu zatne kramflek do hlavy. To bylo štěstí. Slyšet nás, tak bych ten podpatek měl v kebuli já.

„Tři!“ zařval jsem, co to šlo. Wolodijowski se na mě zůstal zmateně koukat. „To už? Já myslel, že budeš nejdřív počítat od jedný?!“

Nebyl čas. Sabrina se totiž tím výkřikem probrala z vražednýho rauše a koukala na mě neméně vyjeveně než Waldemar. „Jaký tři Vadime?“ zeptala se. „Tyhle trojky!“ řekl jsem zoufale a strhnul jí podprsenku.

Moje akce měla částečný úspěch. Málem bych zahubil sebe a zachránil ty dva.

Sabrina tam stála nahoře bez a řev vesničanů okamžitě ustal.  Pár vteřin bylo hrobové ticho. Pak se ozval mnohem strašlivější řev, než před tím vycházel z hrdel vesničanů.

To řvala Sabrina. Řvala na mě, a co řvala, to radši ani nebudu říkat. Není to vhodné. Bohatě stačí, že už tu před vámi stojí polonahá artistka!

Začal jsem mít pocit, že smrt od těch farmářů by nemusela bejt tak špatná, jako to, co se se mnou chystala provést Sabrina. Tedy, alespoň mi to slibovala. Ona matróna, která mi připomínala Belzebuba, si dokonce přede mnou odplivla a podala Sabrině vidle a posuňky jí naznačovala, kam mě má píchnout a jak tím má pak v té ráně kroutit!

Chytil jsem se rukama v rozkroku a trpně čekal na svůj konec, když se stal zázrak. On to tedy zázrak nebyl, ale v tu chvíli jsem to tak bral. Ze země vytryskl proud vody a já byl zachráněn!

Vesničané začali tančit a provolávat slávu. Sabrinu a Wolodijowského naložili na káru, na které zřejmě chtěli původně odvézt naše zohavená těla a zapřáhli mě do ní. Pak mě popoháněli tak dlouho, dokud jsme nedojeli k té haciendě na konci brázdy.

Jak později Chuanita (to byla ten Belzebub) vysvětlila Sabrině a Wolodijowskému, při hostině na její haciendě, šla vesnicí taková legenda. Poblíž vesnice byla před sto lety vydatná studna. Jenže časem pramen vyschnul a tahle vesnice byla po dlouhá léta bez vody. V současnosti museli dokonce vodu na zavlažování dovážet až z vedlejší vesnice, kde jí kupovali v supermarketu v kanystrech. Jejich ovoce tak bylo neúměrně předražené, že ani Němci si ho nekupovali. Ve vesnici byla bída. Jenže tam byla kromě bídy i pověst, že jednoho dne, se snese z nebe panna Maria s velkým andělem a bude zápasit s ďáblem, který jí bude chtít zneuctít. A po tom zápasu se znovu pramen objeví. Možná vám už došlo, kdo že byla podle nich ta Maria a anděl. Jistě Sabrina a Wolodijowski. Já byl v jejich podání ukrutnej ďábel. Taky tuhle story znám jen z pozdějšího převyprávění od Waldemara, protože zatímco oni byli na hostině k oslavě pramene, tak já seděl zavřenej v chlívku s nějakým smradlavým oslem. Navíc ani jeden z nich neumí španělsky, takže to klidně mohlo bejt i jinak.

Vesničani byli prej trošku zklamaní, když pochopili, že nešlo o zázrak, ale že letadlo odkrylo starou studnu, ale i tak měli Waliho a artistku rádi… Mě nesnášeli i po tom!

Ať tak či tak-mělo to pozitivní následky. Sabrina si ode mě vzala poukazy k ubytování a ukázala je Chuanitě. Ta, když pochopila, že máme namířeno do tohoto hotelu, kývla na podomka a ten mě opět zapřáhnul do káry, sednul na kozlík a dozadu posadil květy ověnčené duo světců, Waldemara a Sabrinu, pak prásknul bičem a zvolal: „Hyje diablo!“ a do večera jsme byli u našeho hotelu. Konečně jsme tady!

Klikněte na závěrečnou část

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část třetí

3 – Kujme pikle, pikle kujme…

Za dva dny přišel dopis z cestovní kanceláře. Nechal jsem si ho poslat na své jméno, takže jsem jen já viděl, na čí jména jsou letenky. Bylo to v pořádku. Přesně tak, jak jsem vyjednal s majitelkou cestovky, paní Krutou.

Hned, jak jsem si ověřil, že všechno sedí jak má, běžel jsem za principálem a Wolodijowskim, abych jim oznámil, že můžou balit, protože hned druhý den odlétáme.

Waldemar prohlásil, že toho na balení moc nemá, jelikož je člověk skromný a nepotřebuje na dovolený mít moc oblečení. Pak hodil do ruksaku dvoje trenky, nátělník, sombréro a několik paklíků tabáku. Když jsem se ho ironicky zeptal, jestli si těch trenek náhodou nebere moc, odpověděl, že je to dobrý. Jedny prý používá jako plavky!

To principál balil, jako by tam měl dělat módní přehlídky.

Když jsem k němu přišel, měl už zabalenej lodní kufr, tři nákupní tašky a právě se chystal zamknout malovanou truhlu po babičce, ze které koukal rukáv smokingu. Sednul si na ní a zapálil i viržinko. „Tak a mám sbaleno. Proto jsem sebou chtěl Wolodijowského. Kdo by se s tím tahal. Co ty Vadime? Taky připravenej?“

„Jasně šéfe. Já jsem vždycky připravenej. Těch pár triček a prádlo mám pořád připravený v kufru pro případ nějaký katastrofy. Jen tam přihodím opalovací krém a ručník na pláž.“

Principál potáhnul z viržinka a řekl: „Tak je to správný. Jo. Ukaž mi letenky. Ať se pokochám.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak šéfe. Neukážu.“ a když jsem viděl, že Bancrotti sahá pro bič, tak jsem rychle pokračoval. „Neukážu, protože chci, abyste byl na letišti překvapenej, jak jsou ty letenky překrásný! Bude to pro vás zajímavej začátek dovolený.“

Bancrotti se bičem podrbal na hlavě. „Jsem asi blázen, když ti to žeru, ale nejspíš máš pravdu. Bude to tak určitě zajímavější. Už se vidím, jak překvapeně koukám.“

Uf. Tohle bylo o vlásek. Copak mu je můžu ukázat? To by bylo všechno v háji. Celej můj důvtipnej a rafinovanej plán, jak se ho zbavit, by šel do kytek. Principál ty letenky musí vidět až na letišti. A nebo lépe-Nesmí je vidět vůbec!

Potom jsem zašel za Sabrinou. Zaťukal jsem na dveře maringotky. „Sabri. Jsi tam?“ Měl jsem štěstí. Sabrina vykoukla a já na ní mrknul a řekl: „Všechno je na dobrý cestě. Začni balit.“

Sabrina spráskla ruce. „Tak jsi to fakt dokázal! Já tomu moc nevěřila, ale ono v tobě, kromě rumu, přeci jen něco bude.“

„Jo jo. Už jsem měl dneska i fernet.“ přisvědčil jsem jí. „Je ti jasný, že teď už to záleží jen na tobě? Máš na ní číslo?“ zeptal jsem se.

„Neboj. Druhou část dějství sehraju jak hérečka z národního tyátru. Kdy jí mám zavolat?“

„Ještě s tím počkej. Potřebujeme, aby přijela až na letiště. Letíme zejtra ráno. V deset. Ty si sežeň odvoz, abys tam byla stejně jako my. Všechno musí klapat jako dobře řízená vojenská akce. Až budeme stát ve frontě na odbavení zavazadel, nastane pro principála peklo! No a pak se zjevíš, jako náhodou ty.“

„ Abych pravdu řekla, mám z toho trošku strach. Co když Bancrottimu dojde, že jsme to na něj upekli my?“ řekla Sabrina a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo neslyší.

Kromě nás tam nikdo nebyl. Jen starej šimpanz seděl na postamentu a zadumaně si prohlížel blechu, kterou vytáhnul z kožichu. Ale ten nikdy na nikoho nic neřekl, i když zlé jazyky tvrdí, že píše anonymní dopisy na Ligu pro ochranu zvířat.

Mávnul jsem rukou. „To je v klidu. Počítej s tím, že pro něj to bude takovej šok, že nebude vědět, která bije. Anebo vlastně bude. On bude moc dobře vědět, která ho bije.“  a zlomyslně jsem se zachechtal.

„To je taky pravda.“ řekla Sabrina a zazubila se na mě. „Načasuju to tak, aby všechno klaplo. Teď jdu balit. Uvidíme se zítra na letišti.“

„Fajn. Už se těším.“ zamnul jsem si ruce nad vidinou toho, že v letadle sedím vedle Sabriny a ne principála.

Jen přítomnost Wolodijowského tamtéž, mě náladu poněkud kalila, ale principál měl recht, že ty zavazadla musí přeci někdo nosit.

Večer jsem si šel lehnout, jen co jsem odehrál představení. Na ráno musím být fit!

Jen co mi zazvonil budík, vyskočil jsem z kanafasu a hodil na sebe oblečení. Popadnul jsem kufr, do kapsy dal letenky a pas, a jen co jsem zamknul maringotku, mazal jsem k bryčce, u které stála část ansáblu cirkusu a ve které už seděl Bancrotti a ještě uděloval poslední příkazy scénografovi Esttetovi.

„A jak ti říkám Narcis. Né, že tu budete vyvádět, kdo ví co? Žádný reformy po dobu mojí nepřítomnosti se nebudou konat. Manéž zůstane kulatá, protože se to za ty staletí osvědčilo nejlíp! Jen jednou jsi navrhnul čtverec, a jak to dopadlo? Blbě to dopadlo. Takovej zmatek v koňskejch očích jsem v životě neviděl! A co teprv medvěd na motorce?! Teprve před měsícem jsme přestali platit odškodný těm lidem, jak mezi ně vletěl! A to všechno kvůli jednomu blbýmu nápadu na scénku, ve který posílám klauna, aby šel na hanbu do rohu. Tak jak říkám. Žádný novoty! A teď jdi stranou. Odjíždíme!“

Naskočil jsem na kozlík k Wolodijowskému, protože bryčka byla z jedné poloviny vyplněná pytli s ovsem pro poníky a druhou část zaplnil Bancrotti svou postavou a zavazadly. Waldemar práskl bičem nad hlavou a osmispřeží poníků vyrazilo jako vítr vpřed!

Bohužel jen to osmispřeží. Přetížená bryčka stála, kde byla. Bancrotti se obořil na personál mávající nám na cestu: „Máváte krásně. Ale zbytečně kruci brko! U svatýho Kludskýho! Pronásledujete koně! A Vadim mi pomůže něco vyložit…“

Když se principál konečně rozhodnul, s kterým ze svých zavazadel se rozloučí a zaplatil rozzuřené květinářce účet za kytice, které mezi tím poníci sežrali v nedalekém květinářství, kde se na svém úprku zastavili, mohlo se skutečně vyjet za dovolenou.

Poníci upalovali jako o život. A nebylo divu. Byli pěkně posilnění pastvou na pugétech a Waldemar je povzbuzoval laskavým slovem a neméně povzbuzujícím bičem.

Za pár hodin jsme byli na parkovišti u letiště. Wolodijowski zaparkoval spřežení do prvního patra, vypřáhnul poníky, každému na krk pověsil pytel s ovsem a řekl jim: „Courejte si, kde chcete, ale za týden se tu sejdeme.“ Pak jsme se odebrali do haly.

„Máš ty letenky, Vadime? Nerad bych se dočkal nepříjemnýho překvapení, žes je nechal v maringotce.“ zeptal se principál.

„V klidu šéfe. Mám je v kapse.“ odpověděl jsem a rozhlížel se po lidech v hale, protože jsem začal mít trochu obavy, jestli to Sabrina stihla. Před naším odjezdem jsem jí totiž viděl ještě u maringotky. Bancrotti si toho všimnul. „Co je? Vypadáš, jako bys někoho hledal?“

„Ále. Jen se tak koukám. To je lidí co?!“

„Jsme na letišti, takže tu asi nebude liduprázdno,“ ušklíbnul se Bancrotti. Ale najednou zblednul jako stěna! „U všech perskejch tyčí! To snad ne?! To se mi asi zdá!“

Nezdálo se mu to. Od vchodu se k nám blížila Elvíra Bancrotti, doprovázená dvěma bodyguardy jejího otce. Jen co zahlédla principála, ozval se řev, za který by se nemusela stydět lochneska v říji. „Tak na služební cestu do jižních Čech prej jedeš?! Ty zmetku. Ty bys mě nechal doma a sám si jedeš na dovolenou?! Takhle mě obelhat. Lidi! Vidíte toho poseru, jak se schovává za klaunem a krotitelem?! Těm dvěma já vinu nedávám. Oni tě musí poslouchat. Vylez, Spytihněve Bancrotti a postav se mi jako muž ženě! Ještě, že mi nějaká dobrá duše zavolala a řekla mi, že letíš pryč a že tě tady najdu! Pomažeš se mnou zpátky do cirkusu. Vracím se od otce. Já ti dám, žes to neviděl! Teď tě budu hlídat na každém kroku!“

Dlužno poznamenat, že principál se jí nepostavil, jako muž ženě. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé sebou měla ty bodyguardy a za druhé, Bancrotti omdlel hned, jak se přiblížila na tři metry. Alespoň to měli ti dva gorilách jednodušší, když ho táhli do auta a paní principálová, když ho cestou tloukla. Konečně i principál to měl lepší. V tom bezvědomí to nejspíš necítil.

Docela jsem si oddychnul. Madam Elvíra nás dva nehodlala nijak trestat a Bancrotti byl mimo hru. Tohle vyšlo, jak mělo.

Wolodijowski byl z toho docela mimo. Zmateně na mě koukal a pak se zeptal: „Co to jako bylo? Kdo to na něj prásknul? Že by ho udal šimpanz? A to poletíme jen my dva?“

„Udání neřeš Wali. Kdo nic neví, nic nepoví. Jen by mě zajímalo, jestli je tady?“ nervózně jsem se rozhlížel. A  v tom Wolodijowski s otevřenou pusou ukázal ke vchodu, kde se objevila Sabrina v plavkách a s kufrem. „Vadime! To je Sabrina. Kde se tu vzala?“

Sabrina došla až k nám, postavila kufr na zem, zamávala řasama a s kouzelným úsměvem  řekla: „Jdu si tak náhodou kolem letiště a najednou koukám, že jste tu taky. To je náhodička. Co kdybych letěla s vámi? Co koukáš jako vejr, Waldemare? Vem mi kufr a jdem k odbavení.“

Vážení přátelé. Není nad řádně ukuté pikle a vynález mobilního telefonu. V cestě k moři už nám nic nebrání!

 Klikněte na pokračování

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část druhá

2 – Cestovní kancelář Ráj a Odpočívej v pokoji

Druhej den ráno jsem bezpečně poznal, že principál řekl ženě, že odjíždí pryč. Z jejich maringotky se totiž ozýval strašnej řev.

Paní Elvíra tam hulákala na Bancrottiho, že jí vůbec nemiluje a, že od něj taky může klidně odejít.

Bancrotti klečel před schůdkama a koukal, jak mu vyhazuje ven ze dveří jeho garderóbu. Zapřísahal se, že to s těma jižníma Čechama je svatá pravda a jestli prej Elvíra chce, tak klidně může jet s ním. Na to paní principálová ječela, že jí to ani nenapadne, aby se táhla v takovém horku někam na služební cestu. Když tam někde má prý jinou ženskou, tak ať si tam klidně jede. Ona, že pojede k tatínkovi. Pak práskla dveřmi a sbalila si kufr. Asi za hodinu pro ní přijel taxík, kterej jí měl odvézt za její zločinně organizovanou rodinou. Nastoupila do něj a řekla Bancrottimu: „Vracím se k otci na zámek. Guláš máš v ledničce. Toho obalu od jedu na potkany si nevšímej drahoušku.“ a zabouchla za sebou dvířka.

Principál ještě vyběhl za taxíkem a volal, aby se vrátila, že bez ní nemůže být, a když viděl, že taxík je už mimo dohled, tak vyskočil metr do vejšky a radostí zapráskal bičem a knírama. „To je vono! A je v prčicích. Můžu v klidu na dovolenou! Jenom na oběd dneska musím někam do hospody, ale to je jenom malé zakalení radostného dne! “

Uznale jsem pokejval hlavou. „Gratuluju, šéfe. To byl výkon hodnej skutečnýho umělce. Mimochodem. Už jste si vybral, kdo bude ten třetí?“

Principál kejvnul. „Jo už jsem si to rozmyslel. Ale ještě jsem mu to neřekl. Bude to Wolodijowski. Bude to i praktický. Na letiště nás hodí bryčkou a může nám nosit zavazadla. Skoč za ním. Dneska zajedeme do tý cestovky a dohodnem to.“

Zašel jsem k Waldemarovi a sdělil mu tu novinu. Wali zůstal po tom oznámení štajf. „Boga jeho. Tak já pojedu k moři! Já už u moře byl, ale to bylo na Baltu. Ještě, před tím, než jsem se dal k cirkusu.“

„Hm. A jaký to tam bylo?“

Wolodijowski se zasnil. „Krásný Vadime. Moře bylo nádherný! Pláž plná lidí. I na moři jich bylo plno.“

„Počkej. Na moři? Snad v moři ne?“

„Né. Na moři. Hned jsem se k nim přidal! Hodil jsem na zem deku a kožich. Zavázal šálu kolem pusy, nazul si brusle a šel bruslit s nima… Na Baltu je v srpnu krásně!“

„Aha. Tak na Balt rozhodně nepojedeme. Já bych radši jinam.“

„Nemáš brusle viď?!“ usmál se Waldemar.

„To nemám. Ale mám loupání v zádech. Pojedeme radši někam, kde není potřeba kožich, ale spíš slamák proti úpalu. Připrav bryčku. Principál chce, abychom tam ještě dneska zajeli a vyřídili nějaký formality… Jo. Ještě mě napadlo. Jakej máš pas?“

Wolodijowski si sáhnul na boky. „Myslím, že jsem v poslední době trochu přibral. Proč se ptáš? Myslíš, že nás budou před letem nějak měřit? Kvůli hmotnosti, nebo co?“

„Ale prd. Myslím ten na cestování. Máš, nebo ne?“

„Jo tenhle!“ ulevilo se Walimu. „Já už se bál, že budu muset držet dietu.“

***

Odpoledne jsme dojeli před  cestovní kancelář. Principál vystoupil a uznale řekl: „Podívejte na ten vývěsní štít. To bude určitě výborná cestovka!“

Kouknul jsem nahoru a uviděl vývěsní štít, a četl: „Cestovní kancelář Ráj a Odpočívej v pokoji.“ Pak mi zrak zabloudil dolů k výloze a tam jsem uviděl spoustu uren a poutač, na kterém stálo: Tento týden převozy zesnulých za zlevněné ceny!

Upřímně řečeno-trochu jsem se lekl! „Hele principále. To nevypadá moc dobře. Nerozmyslíme si to náhodou?!“

Bancrotti sice taky trochu ztuhnul, ale pak usoudil, že když je to zdarma, tak riskneme i možný návrat domů v zavazadlovém prostoru. „Jdeme hoši. Zahraniční dovolenou nemáme každej rok. Kdo se bojí, nesmí do lesa!“

„Vy chcete někam do lesa?“ zklamaně řekl Wolodijowski. „Vadim povídal, že pojedeme k moři. Dokonce k teplýmu moři. Já si už plánoval, že si pořídím sombrero a nastřádám vyjetej olej na opalování. A vy najednou o lese. To, abych si sháněl spíš košík na houby.“

Principál plácnul Waldemara po zádech. „A proto tě mám rád Wolodijowski! Moc ti to nemyslí, ale jsi silnej! Neboj. Moře bude! Pánové. Jdem dovnitř.“

Vstoupili jsme do kanceláře a principál hned mezi dveřmi zhlaholil: „Tak jsme tady. Už se nemůžeme dočkat, co si vybereme!“

Do kanceláře přišel vysoký a vyschlý pán v obleku. „Dobrý den pánové. Budete si přát?“

„Ovšem, že budeme.“ řekl Bancrotti a posadil se do křesla před stolem. „Máme speciální požadavky. Potřebovali bychom něco pro tři lidi. A pokud možno, tak luxusní provedení! Nějaký pěkný poležení a například i klimatizace by se hodila. Vy jste majitel?“

Pán se posadil ke stolu a kývnul. „Ano. Já jsem majitel. Tobiáš Hlavsa. Tak říkáte pro tři osoby? Zřejmě nějaká tragédie, že?! Nu nebojte se. U nás je poležení špičkové kvality a chlazení máme prvotřídní!“

„Proč tragédie?“ zeptal jsem se. „Náhodou je to velký štěstí. Tohle se jen tak někomu nepřihodí!“

„Zřejmě šlo o nějaké nemilé příbuzenstvo, když jste tak spokojení. Ale přeci jen pánové… Zachováme dekórum a povstáním uctíme dotyčné osoby. Prosím o minutu ticha.“

Principál se zvednul z křesílka a pokrčil rameny. „Když myslíte, tak proč ne. Když mě někdo uctívá, nejsem proti.“

Hlavsa se na něj podíval. „Jak to myslíte? Jde přeci o ty zesnulé?!“

Bancrotti zůstal štajf. „O který zesnulý? My jsme čilí jako rybičky. Nebo se vám zdáme nemocní? No je fakt, že tuhle Wolodijowski kouká krapet divně, ale jinak je silnej jako bejk.“

„Tak moment pánové. Přišli jste objednat pohřeb pro tři osoby, nebo ne?“ zeptal se Hlavsa.

„Jdi mi k šípku s funusem, ty havrane!“ obořil se na něj principál. „Náš kolega vyhrál zájezd pro tři lidi a my si to přišli dojednat!“

Hlavsa vzdychnul. „Zase žádnej kšeft. Omlouvám se panstvo. Naše pohřební služba má společnou kancelář s cestovkou. Inu víte. Krize. Občas dojde k malému omylu. Ještě, že se to včas vysvětlilo. Nedávno s cestovní kanceláří, vycestoval na rekreaci do Chorvatska, nebožtík manžel jedné naší klientky. Paní velmi štkala a zástupkyně cestovky jí rozuměla, že chce pro manžela rekreaci. Paní chtěla pochopitelně kremaci. Velmi nemilé…“ Pak otevřel dveře za jeho zády, a zavolal: „Paní Krutá. Máte zde klienty. Vítězové jakési soutěže!“

Do kanceláře vešla růžolící paní, která měla úsměv od ucha k uchu. Už mezi dveřmi vesele hlaholila: „Ráda vás poznávám. Jsem Krutá. Majitelka cestovní kanceláře.“

Bancrotti se nadzvednul v křesle a natáhnul k ní ruku. „Těší mě. Tak je to správné. Na zaměstnance musí bejt přísnost. Jsem také krutý majitel podniku!“

Paní zůstala překvapeně stát. „Cože? Vy jste jmenovec?“

„Houbelec.“ řekl jsem. „Jmenuje se Bancrotti. Ovšem jinak je krutej až hrůza. Já jsem Vadim. Klaun Vadim. A tenhle pán, kterej se šťourá šavlí v zubech, je Wolodijowski.“

„Ach tak. Nějak jsem to nepochopila.“ odpověděla dáma a změřila si nás zvláštním pohledem. „A co si pánové račte přát?“

Wolodijowski vyndal šavli z pusy a řekl: „Rádi bychom pryč.“

„To snad nebude takový problém. Východ je támhle, jestli netrefíte.“ ukázala paní Krutá na dveře a začala pomalu couvat zpět do zadní místnosti.

Do toho s vložil principál. „Ó pardon madam. Vidím, že jste z nás lehce nervózní. Omlouvám se za toho dacana. Pan Wolodijowski chtěl jen naznačit, že chceme vycestovat za hranice. A to nejen za státní hranice, ale za hranice všedních dnů.“

Paní Krutá se uklidnila a na tvář se jí vrátil úsměv. Posadila se ke stolu a ze šuplíku vytáhla katalogy. „Nebude problém. Stačí si jen vybrat z naší široké nabídky zájezdů. Ať už poznávacích, nebo pobytových. Čemu dáváte přednost?“

Wolodijowski pokrčil rameny. „Já bych nejradši nějakej zájezd, kde bych nějakou dobu pobyl a poznal príma poležení na pláži.“

„Tedy spíše něco relaxačního, že?!“ děla Krutá.

„Asi tak.“ řekl Wali a zabodnul šavli do glóbusu stojícím na stole hned vedle urny. „Tady by to nemuselo bejt špatný.“

Krutá se podívala na místo, v kterém byl hrot šavle zabodnutý. „Pokud mají pánové rádi horko a vzrušení, tak je to ideální. Ale k relaxaci bych Afghánistán nedoporučovala. Kdyby jste laskavě dovolil,“ vytáhla šavli z glóbu a hrot nasměrovala jinam. „Například zde je Mallorca. Horko. Pláže. A lid obecně neagresivní.“

Principál si nasadil cvikr a zadíval se na označené místo. „Není to nějak malý? Vždyť to na tý zeměkouli není skoro ani vidět. Aby to nebyl jenom ostrůvek s palmou.“

Paní majitelka se štípla a řekla: „Vážně nespím… Když tedy pan Bancrotti dovolí, tak vám to ukážu ještě tady.“ a vytáhla mapu z jednoho katalogu. „Zde si račte povšimnout, že ostrov je poměrně veliký.“

Bancrotti teď už spokojeně odvětil: „Jo. Tak to už je lepší. Tohle vypadá docela velký.“

„Lokalitu bychom tedy měli.“ usmála se Krutá. „Nyní ještě vybereme hotel a probereme způsob platby a termín zájezdu.“

„Hotel vybereme, ale s placením si nedělejte hlavu. My tam jedem zadarmo.“ řekl Bancrotti.

Paní Krutá se zachichotala. „Pán je vtipálek. Už si začínám pomalu zvykat.“

„Pán není vůbec vtipálek.“ vrátil jsem jí úsměv. „My vážně nemusíme nic platit.“

Majitelce cestovky se úsměv zase ztratil. „Promiňte, ale my nejsme charita. Zadarmo můžete letět tak akorát do toho Afghánistánu, pokud se necháte zverbovat do armády, ale s námi jen a jen za peníze.“

Bancrotti vítězoslavně vytasil dopis oznamující výhru. „Kdyby jste pořádně poslouchala toho havrana, kterej na vás volal, že jsme tady, tak byste věděla, že jsme výherci! On to teda vyhrál náš kolega Ali Agfa, ale rozhodnul se, že nikam cestovat nechce. Za prvý ho to neláká a za druhý, on má pro letecký společnosti dost podezřelou národnost, takže by měl asi problémy už při vstupu do letadla. Lidi jeho národnosti, bohužel dost často způsobujou zpoždění letadel. To víte. Než jim prošacujou zavazadla a najdou všechny ty bomby, tak to chvíli trvá!“

Krutá si vzala dopis a přečetla si ho. Pak ho odložila a sáhla opět do šuplíku. „V tom případě je to jiná. Se změnou výherce nebude problém. Nám je to celkem jedno, kdo letí. Ovšem pro vítěze této soutěže tu máme zcela speciální hotel. Ale shodou okolností je právě na Mallorce.“

„Moment. My jsme mysleli, že si můžeme vybrat, kam pojedeme? Tak to stojí v dopise!“ zeptal jsem se.

Paní Krutá vzala dopis a lupu. Ukázala na spodní okraj. „Tady. Přečtěte si to prosím celé. Dopisy musíte číst vždy celé!“

Sebral jsem lupu a vyluštil z těch blech, že cestovní kancelář si vyhrazuje změnit celé znění dopisu a výherce přijímá všechny změny, provedené kanceláří, bez připomínek.

„My jsme, ale solidní cestovka. Tudíž vám zájezd nezrušíme, ani nezkrátíme. Dokonce můžete letět všichni tři. Jen s tou malou výhradou, že pojedete do námi vybraného hotelu a s malonákladovou leteckou společností. Berete, pánové?“

Bancrotti vzdychnul, že se asi nedá nic dělat, a že tedy bereme. Madam si zapsala naše údaje a pak vyndala desky. „Tady jsou fotografie hotelu, do kterého máte to štěstí letět. Račte si povšimnout, jak je situován. Ten skvostný výhled z balkonů přímo na moře. Stravu máte formou polopenze.“

Wolodijowski se podíval na fotku a ukázal na moře. „A tohle je vidět z balkonu?“

„Jasně, že je, když to paní říká.“ řekl jsem a vzal Walimu fotografii. „Už se těším. Na takovým balkóně musej bejt úžasný večery. Třeba s nějakou štramandou vedle sebe.“

„Pán má pravdu.“ kývla Krutá. „Z těchto balkónu je opravdu vidět moře. To vám přísahám.“

„Jenže ty tam žádnou štramandu sebou mít nebudeš.“ uchechtnul s Bancrotti. „Jedeme my tři. Dovolenou jsem ti dal já, takže si moc vybírat nemůžeš. Už jsem rozhodnul. Ten třetí bude Wolodijowski. A nebudu to opakovat. No nic madam. Vyřídíme zbytek. Co letenky?“

„Ach ano. Letenky vám přijdou za pár dní.“ přisvědčila Krutá.

„Letenky jsou na jméno?“ dotázal jsem se.

„Ano. Jak jsem to tady zapsala.“

„Hergot, co jsi tak zvědavej?!“ začertil se principál. „Paní nám to napsala a letenky přijdou, jak mají. Ty máš pořád starostí…“

„Přesně tak pánové. Máte ještě nějaký dotaz, než odejdete?“ zeptala se Krutá a přistrčila smlouvu před nás.

Wolodijowski si zamnul knír a řekl: „Nó. Já bych měl! Co je to ta polopenze? To jako bude jídla, kolik by si pořídil důchodce za půlku svý penze, nebo jak? Já jen, že za to se moc nenajíme. Já osobně mám dost velkou spotřebu.“

„Nemusíte mít strach, pane Wolodijowski. Jídlo bude dvakrát denně a to bufet. Švédské stoly. Znáte?“ otázala se Waliho Krutá.

„Jo švédský stoly?! Ikea? Mně je celkem jedno, na čem to jídlo trůní. Mně jde o to, aby ho bylo hodně.“ zachmuřila se Waliho tvář.

Paní Krutá na chvilku zavřela oči, a když je otevřela a viděla, že tam Waldemar pořád stojí, a není jen jejím zlým snem, tak se hluboce nadechla k odpovědi. „Neznám původ zmíněných stolů, ale nemusíte mít vážně strach. Podle našich informací se tam stoly pod jídlem přímo prohýbají. Myslím, že budete spokojen.“

„To bych prosil.“ pohladil si Wolodijowski břicho. „ Když málo jím, tak  bejvávám protivnej. A někdy mi to i pomalejš myslí.“

„Pozoruji. Nejspíš byste si měl zajít někam na oběd, pane.“ řekla Krutá a podala mu pero. „Kdyby jste byl tak laskav a podepsal to tady a tady. I vy dva pánové prosím.“

Zvěčnili jsme se s Bancrottim na smlouvu a Wolodijowski šel zatím připravit bryčku k odjezdu. Principál se zvednul z křesla a protáhnul se. „Vynikající den. Už se těším na dovolenou“ Pak ještě špitnul: „Jen bych měl ještě takové malé přání.“

Madam Krutá se na něj tázavě podívala. Bancrotti se k ní naklonil a zašeptal: „Kde tu máte toalety. Potřebuji… Ehm. Víte…“

Prosím vás. Já tak nějak tuším, co se dělá na toaletě, pane Bancrotti… Támhle tudy rovně a pak vlevo.“

Jen co principál odešel, využil jsem situace a naklonil k paní Kruté a spiklenecky jsem na ní mrknul „Ehm… Potřeboval bych…“

Krutá nechápavě zavrtěla hlavou. „Tak jděte za ním. Vždyť jste slyšel kde to je.“

Nyní jsem zavrtěl hlavou já. „To je jinak. Já bych potřeboval tady. S vámi!“

„Proboha. Co se mnou?“ rozšířily se jí oči strachem.

Musel jsem jí uklidnit. „Nevím, co jste si myslela, ale určitě mi nejde o nic, co vás napadlo!“

„O co tedy?“ špitla Krutá a snažila se mi ujet na židli do jiné části místnosti.

Dohonil jsem jí a řekl: „Teď vám řeknu něco, co se nesmí dozvědět principál. On s námi nesmí odletět! A vy jediná to můžete zařídit!“

„A když to neudělám?“ vystrašeně jekla paní majitelka.

„Když ne?!“ řekl jsem významně a pokračoval. „Když ne, tak nedostanete tohle!“ a vytáhnul jsem obálku.

Viděl jsem, že jí to začalo evidentně zajímat. Taky se hned se zájmem zeptala: „Co je v té obálce?“

„Jméno osoby, se kterou chci letět!“ řekl jsem.

Zájem paní Kruté hned viditelně ochladl. „Já myslela, že mě chcete přesvědčit nějakou finanční částkou a vy zatím tohle… Promiňte, ale vysvětlete mi, proč bych měla měnit jména na smlouvě a letenkách, když z toho nic nebudu mít?“

Poznal jsem, že tady můj šarm nic nezmůže. Musel jsem nasadit tvrdší kalibr. A musel jsem ho nasadit rychle, protože jsem slyšel, že principál už splachuje a bude tu co nevidět.

„Paní Krutá. Upozorňuju vás, že se Wolodijowski zapomněl zeptat, jak to tam bude s pitím! Jak ho tak znám, do několika minut si na to určitě vzpomene. A věřte, že on bude klást otázky dlouho a neúnavně! Buď ho tam venku nechám přemejšlet, nebo můžu jít za ním a něčím mu ty myšlenky rozhodit. Je to na vás! “

„Ne! To ne! Mějte slitování. Já změním, co chcete. Dejte mi to jméno,“ vyděšeně slibovala Krutá.

„Já věděl, že se dohodneme. Do lejster napište její jméno a  letenku pochopitelně taky na ní!“

„Aha. To bude ta štramanda, jak jste se o ní zmiňoval, že?!“ pochopila Krutá.

„Přesně tak. Hlavně mlčte před principálem. Nebóóó…“ ukázal jsem prstem na Wolodijowského, který byl vidět výlohou, jak sedí na kozlíku a usilovně o něčem přemýšlí.

„Jako hrob. Ani nemuknu. Běžte už prosím za ním!“ zaprosila a s hrůzou sledovala, jak se Wali plácnul do čela a začal slézat z kočáru.

Hodil jsem na ní svůj nejlepší úsměv a zvednul palec nahoru. „Jdu na něj. A děkuju vám! Když budete mít zájem, tak vám pošlu nějaký volňásky. Mějte se.“

Vyšlo to jen tak tak. Principál se akorát vrátil ze záchodu, a Wolodijowského jsem zarazil ve dveřích. Upřeně jsem se mu zadíval do očí a řekl: „Na cos myslel, na to nemysli. Na cos nemyslel, na to mysli!“ Wolodijowski se zarazil. „Cože? Aha. Tak nic. Já něco chtěl, ale už netuším co? Jen, že to bylo strašně důležitý a nedá se to odkládat! Jedem do cirkusu?“

Vida. I tohle vyšlo. Zatím jde všechno podle plánu!

A jestli to Sabrina na letišti nepokope, tak to půjde i dál!

Jo. Jen jedna věc jaksi nevyšla.

Já myslel, že Wolodijowski opravdu přemejšlí nad pitím! Copak já mohl tušit, že přemejšlel, že si před odjezdem taky ještě skočí na záchod?

 Klikněte na pokračování

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část první

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou

1 - Jak Ali dostal dopis

Tuhle v tom vedru sedíme s principálem v osvěžovně a chroupeme pivní zmrzlinu, když najednou přišel popoháněč velbloudů Ali, a byl nějak zkroušenej. Sednul si a hodil na stůl nějakej dopis. „Ali asi muset odejít.“

Principál zavrtěl hlavou. „Co blbneš. Teď jsi přišel, tak co bys hned odcházel. Jestli nemáš mergle, tak ti jedno zaplatím.“

Ali vzdychnul. „Vy nechápat, pane šéf. Já nemuset odejít z hospoda. Já chtít zůstat v hospoda. Já chtít zůstat nejen v hospoda, ale i v cirkus.“

To už bylo divný i mně. On je Ali někdy lehce zmatenej, ale tohle bylo moc i na něj. Pokud vím, tak z cirkusu ho nikdo nevyhazuje. Principál si taky poklepal prstem na čelo. „Hele, Ali. Tobě z toho vedra přeskočilo ne?! Proč bych tě vyhazoval z cirkusu? Kdo by se pak staral o ty smradlavý potvory, když ne ty?“

„Já neříkat, že vy mě vyhodit.“ vzdychnul Ali. „Ono to být napsaný tady v tom papír. Oni losovat a vyhostit pryč.“

„Nekecej. Bomby nesestrojuješ a pivo piješ, jako každej řádnej Evropan.“ řekl jsem Alimu. „Proč by tě vyhošťovali?!“

Ali vzal dopis a zamával s ním. „To já nevědět proč. Ale tady to být všechno černý na bílém. Tady my oni psát, že já být losován a vylosován. Píšou tam, že já vylosován k odjezdu, spolu s dalšíma dvěma zahraničníma osobami k odjezdu. Já si prý moct vybrat, kam být odjezd. A už za týden. Copak já tomu státu udělat, že on mě nechtít tady?! A to se dělat? To se dělat slušnýmu člověk? Já chápat, že tady asi být mnoho zahraničních osob, ale proč oni je nevybírat podle chování? Já muslim. To ano. Já mít minaret na maringotka. To ano. Ale jinak já respektovat vepřový a pivo. Já rád i vánočky. Já rád i velikonočky. Navíc to být dost sprostý. Oni píšou, že já muset si vybrat i ty dvě zahraniční osoby. Jak já k tomu přijít, teď přijít k nějakým dvěma lidem od nás a říct jim, že oni muset taky pryč? To já hanbou se propadnout.“

Vzal jsem Alimu ten dopis z ruky a přečetl si ho. „Ali, ty jsi vůl jak anděl.“

„Já mít neštěstí a ty se mi ještě nadávat Vadim?!“ urazil se Alík.

„Ale prdlajz.“ podal jsem mu dopis zpátky. „Podívej se pořádně odkud to je. Nevyplňoval jsi nějakej dotazník, nebo něco takovýho v poslední době?“

„Jo. Já jít jednou po ulici a zastavit mě nějaký slečna. A vyptávat se, jestli já rád cestovat. Tak já po pravda povědět, že já cestovat stále. S cirkus já být furt někde pryč. Pak ona mi prodávat voňavka. A říkat, že když já voňavka koupím, tak, když jí dát adresu, možná já mít i štěstí. Voňavka já koupil. Já myslel si, že udělat radost mojí žena. Ale moje žena říkat, že voňavka strašný puch a hodit mi jí na turban. Pak já smrdět jak zpocená velbloud. Nemít pravdu slečna ta. Já mít jen smůla od ta koupě.“

Dopis si vzal principál a zadíval se do o něj. Pak povytáhnul obočí a řekl: „Vadim má pravdu. Jó, jak se říká. Chodí štěstí dokola, občas sedne na vola. Poslechni Ali. Až ti zas přijde nějakej česky psanej dopis, tak si ho radši nech od někoho přečíst. Tady se nepíše, žes byl vylosovanej k odjezdu zahraničních osob, ale že vyhráváš zahraniční zájezd pro tebe a dvě další osoby. A to podle vlastního výběru!“

Ali sprásknul ruce. „To opravdu pravda být?“

„Jo. To je fakt. Je tam i číslo na tu firmu.“ přisvědčil jsem. „Máš to ale kliku.“

„Tak to být já moc rád, že nikam nemuset. Já jim hned zavolat, že jim moc děkovat a já nikam neodjíždět.“ zaradoval se Ali.

„Počkej. Tys nám asi nerozuměl.“ skočil jsem mu do řeči. „Proč bys nejel. Někam se podíváš  a pak zas můžeš zpátky. Třeba někam do teplejch krajů.“

„Teplý kraj teď i v Čechy. Podívat na teploměřák. Navíc. Proč já poznávat cizí kraj? Pro mě být cizá kraj tady. Si tam jeď sám, když ty myslet.“ mávnul rukou Ali.

Začul jsem příležitost. „A ty bys mi to daroval?“

„Klidně. Já mít hlavně radost, že nemuset vycestovat pryč nafurt.“

Rychle jsem čapnul dopis a kleknul před principála. „Řediteli. Jasná hvězdo našich životů. Dáte mi dovolenou? Ve vaší neskonalé moudrosti jistě usoudíte, že si potřebuju odpočinout a nasbírat tak síly, abych byl v manéži k neutahání!“

Principál si zapálil doutník a řekl: „Za normálních okolností bych tě poslal do háje, ale vzhledem k tomu, že v těchhle hicech máme návštěvy nevalný, tak si můžem dát malou přestávku. Konec konců- I mně by bodla menší dovolená…“

„Jo? A kam pojedete?“

„Tam co ty. Já budu jednou z těch osob, který pojedou s tebou drahej Vadime! Ženě nic říkat nebudu a to platí i pro vás! Běda jak jí něco ceknete. Ta se to smí dozvědět, až po našem návratu. Řeknu jí třeba, že jedu na služební cestu. Podívat se, kde bychom mohli vystupovat. Že se jede na jih, jí klidně můžu říct. Například, že plánuju turné po jižních Čechách a musím to tam obhlídnout, jestli náhodou nejsou rozvodněný rybníky.“

Přiznám se, že takhle jsem si to nepředstavoval, ale co se dalo dělat. Principál je jednou živitel a nesmí se s ním moc diskutovat. Hlavně jsem byl rád, že mi tu dovolenou odsouhlasil.

Teď ještě zbejvalo vybrat toho třetího do mariáše. Ali kategoricky trval na tom, že je v cizokrajnejch zemích vlastně doma, takže opravdu nikam nehodlá letět, ani jet, takže jsme dost přemejšleli, kdo by to měl být místo něj. Já navrhnul vybrat některou z artistek, ale to mi principál hned zamítnul, protože se obával toho, že by ty zbejvající, který by nikam nejely, mohly ztropit skandál. A vraždu v cirkuse ještě neměl a nehodlá mít! Zamyslel se a prohlásil, že bychom měli určitě sebou vzít krotitele poníků Wolodijowského, protože je silnej a hodně toho unese. Taky by se prej hodil i scénograf Narcis Esttet, protože je světaznalej a umí různý řeči.

No nelíbilo se mi to ani trochu. Já bych rád jel třeba se Sabrinou. Ta se mi jevila, jako vhodnej doplněk k dovolený, ale principál si trval na svým. Buď prej Wolodijowski, nebo Esttet. Když jsem přeci jen trochu protestoval, tak mi navrhnul ještě další možnost. Že prej budu doma a pojede někdo úplně jinej! Po tomhle návrhu jsem radši zmlknul a skoro se smířil s tím, že se Sabrinou nikam nepojedu…

Jo správně. Skoro jsem se s tím smířil. Jenže já jsem člověk rafinovanej a hned tak se nevzdávám!

Po příchodu zpátky do cirkusu jsem s nenápadně přitočil k maringotce artistek  a zaťukal jim na okýnko. Měl jsem štěstí. Vykoukla Sabrina a já zašeptal: „Jsi doma sama?“

Sabrina se rozhlédla a na celý kolo zařvala: „Jó jsem! A neodvažuj se přiblížit! Ostatní holky jsou na koupališti.“

"Jéžiš, co řveš?!" leknul jsem se. "Ticho, nebo tě někdo uslyší!"

Sabrina vzala do ruky květináč s muškátama a zamířila na mě. „Co chceš? Ty když se takhle plížíš a vyptáváš se, jestli jsem sama doma, tak z toho nemám vůbec dobrej pocit! Jen, ať to každej ví, že jsi tady! Jestli na mě chystáš nějakej blbej fór, nebo neřku-li něco horšího, tak si mě nepřej!“

Dal jsem si prst před pusu. „Ticho už buď. Klid. Něco chystám, ale musíš mě poslouchat. Poslouchat a mlčet. Já ti něco ukážu. A je to tajemství, který se nikdo nesmí dozvědět. Něco mám, a protože tě mám rád, tak to můžeš dostat taky, když budeš se mnou chvilku sama.“

„No fuj. Ty jsi čuně. Tak jdi k doktorovi a neroznášej to dál.“ odplivla si. „Proč s tím otravuješ mě?!“

Zarazil jsem se. „Proč bych s dopisem chodil k doktorovi?“

„S jakým dopisem?“ udiveně se zeptala Sabrina.

„S tímhle!“ podal jsem jí ho do okna. „Ale vážně ticho! A pusť mě dovnitř a já ti všechno vysvětlím. Když budeš rozumná, můžeš jet taky! I když tě principál nechce! Musíme udělat jen jednu maličkost. Respektive. Ty jí budeš muset udělat!“

Sabrina si přečetla dopis a povytáhla obočí. „Pokud se ta maličkost netýká nějakejch tvejch zvrhlejch choutek, tak uvidím, co se s tím dá dělat, Vadime… Pojď dál.“

Kdybych se nebál, že mě někdo uslyší, tak bych se smál smíchem ďábelským, ale takhle jsem si při vstupu do maringotky jen spokojeně mnul ruce.

Však on mi můj plán vyjde!

Klikněte na druhou část