středa 30. ledna 2013

Kruh profesora Krakowského


Byla horká letní noc patnáctého srpna, a v zářivkami osvětlené laboratoři panovalo napětí a pocit strachu. Tři rozcuchaní a zpocení muži, výrazně rozdílného věku, oblečení jen v pyžamech, seděli připoutáni k židlím a nervózně se rozhlíželi kolem sebe. Ani jeden z nich nemohl kvůli roubíku v ústech promluvit, takže na sebe jen občas tázavě pohlédli a pokrčili rameny.
Nechápali co se to s nimi děje. Vždyť ještě před malou chvílí spokojeně spali ve svých postelích a během pár minut sedí tady. Tady v laboratoři, kde to každý z nich dobře znal. A aby také ne, vždyť ta laboratoř byla v jejich vlastním domě. Přesto tu něco nesedělo.
Každý z těch tří bezpečně poznával velikou zelenou tabuli, u které stával mnoho hodin s křídou v ruce. Všichni poznávali velký a těžký psací stůl z černého dřeva, jenž se v rodině dědil z otce na syna snad po osm generací. Všichni znali fotografii Alberta Einsteina, která visela na zdi za psacím stolem. Vždyť si jí tam sami pověsili. V místnosti však bylo i několik věcí a přístrojů, které neznali a nikdy je neviděli. A naopak; některé předměty chyběly. Ti tři měli zkrátka pocit, že jsou sice doma, ale přitom jinde. Či snad jindy?!
Největší zvědavost ve třech mužích vzbuzoval jeden z přístrojů, či jak jinak nazvat zvláštní kovový kruh o velikosti dospělého člověka. Právě tento kruh, jen tuto jedinou věc v místnosti, neznal nikdo z nich. Kruh stál uprostřed laboratoře a byl vsazený do masivního stojanu. Občas, když se kruh ve stojanu jemně zachvěl a po jeho obvodu přeběhl světle modrý paprsek trochu připomínající elektrický výboj, ucítili tři muži mrazení v páteři a naskočila jim husí kůže. Nad kruhem se líně otáčel stropní ventilátor a marně se pokoušel svým pravidelným pfu-pfu-pfu, rozhýbat dusný vzduch této horké letní noci.
Náhle se laboratoří rozlehl nepříjemný a vysoký zvuk. Tři muži na židlích poplašeně poskočili a zadívali se do středu kruhu. Kruh začal vibrovat a uprostřed něj se začal vlnit vzduch, stejně jako se vlnívá nad rozpálenou silnicí v poledním žáru.
Hvízdání zesilovalo a vlnění nyní začalo připomínat zčeřenou vodní hladinu při slabém vánku. Po obvodu kruhu se začalo najednou pohybovat hned několik modrých paprsků. Dvě ze zářivek na stropě zablikaly a zhasly. Zároveň ustalo hvízdání a vlnění, a po třech vteřinách ticha se z kruhu ozvalo dunění, jako by se blížil nákladní vlak. V kruhu se začalo blýskat a hřmít. Při třetím zahřmění se kruh naposledy otřásl a z jeho středu vyskočil blonďatý svalovec v černém obleku, držící v náručí dalšího svázaného muže v pyžamu.
Svalovec posadil chlapíka v pyžamu na volnou židli, a zatímco mu k ní poutal nohy, polohlasem mrmlal: „Tak to je poslední. Doneveter, tyhle kšefty mi byl čert dlužnej. Ale za ty prachy… proč ne!“
„Uhuhlu,“ pokusil se něco říct nejmladší z mužů, ale svalovec zavrtěl hlavou a dal si prst před ústa.
 „Nemluvit. Herr profesor tu bude hned a všechno vám vysvětlí,“ řekl a dotáhl uzel. Pak vstal a spokojeně se usmál. „Tak to by bylo. Moc se necukejte, nebo budu muset bejt zlej.“ Odhrnul si sako a významně ukázal na obušek, který měl zastrčený za opaskem. „Musel bych použít tohle a to by pro vaše mozky nebylo to pravý ořechový. Fršten?!“
Jen co domluvil, otevřely se dveře a do laboratoře pomalu vešel starý shrbený muž v županu, který se při chůzi opíral o dvě hůlky s mosaznými rukojeťmi. Stařec se za pomoci svalovce posadil do křesla u psacího stolu a nasadil si brýle. Chvíli si tiše a bez hnutí prohlížel sedící čtveřici a pak lehce kývl hlavou a zdvořile řekl: „Pánové. Omlouvám se vám, ale jinak to nešlo. Museli jsme použít těchto poněkud ponižujících prostředků, ale jak jsem řekl, jinak to nešlo. Na to se moc dobře znám! Nyní vám Helmut vyndá roubíky a vy se můžete začít ptát. Vím, že otázek máte víc než dost.“ Pokynul svalovci, aby vyjmul zmačkané kapesníky z úst vězněných. „Ovšem upozorňuji. Pokud začnete křičet, ihned vám je nacpe zpět!“
Helmut přistoupil k mužům a poněkud nešetrně vytrhl každému z nich roubík z úst.
„Zatraceně,“ zavrčel stařec a klepl hůlkou o podlahu. „Chovej se ke mně slušně, Helmute!“
„Pardon,“ řekl Helmut a pokrčil rameny. „Já zapomněl, o koho jde. Je to přeci jen trochu divný.“
Nejmladší z čtveřice si odplivl a vztekle vyštěkl: „Co to, u všech čertů má být? Jestli je to únos a jde vám o peníze, tak to jste se netrefili. Mám dům a laboratoř, ale peníze?! Všechno dávám do…“
„Já vím,“ přerušil ho stařičký profesor a mile se usmál. „Všechno dáváš do svých výzkumů a pokusů. Dědictví po otci už je v tahu. Jsi zadlužený až po uši.“
„Jak to víte?“ vytřeštil oči muž a zadíval se na profesora. „Nikdy jsem vás neviděl. A co vůbec děláte za mým stolem a v mé laboratoři?“
„Ve vaší laboratoři? To je moje laboratoř!“ vyhrkli najednou tři zbývající a podívali se na nejmladšího muže. Hned nato se všichni čtyři začali zuřivě hádat o to, čí je vlastně místnost, ve které se nacházejí.
„Pánové, pánové,“ vzdychl profesor a ukázal na roubíky. „Helmute. Prosím dej jim to zpátky. Ale šetrně, ano… “
Čtveřice s ucpanými ústy se uklidnila a profesor se pohodlně opřel v křesle. Ruce si položil na opěrky a tiše, ale přitom důrazně řekl: „Asi jsem nezačal dobře. Otázky vynecháme a já vám budu vyprávět. Budu vám vyprávět o tom, kdo jsem, kdo jste vy a vlastně taky o tom, kdo jsme my! Souhlasíte?“
Muži cosi zahuhlali a profesor se ušklíbl. „Co vám taky zbývá, že?! Nuže tedy. Začneme mnou. Je mi dnes na chlup přesně osmdesát let a zítra převezmu Nobelovu cenu za fyziku. Jmenuji se August Krakowski!“
Čtyři muži po jeho slovech zbledli a vytřeštili oči. To jméno všichni znali víc než dobře! Bylo to jejich jméno!
„Ano. Slyšeli jste dobře. Profesor August Krakowski,“ řekl stařec a popásal se na jejich údivu a zděšení. „My všichni jsme Krakowski!“ Vstal a opřel se o své hůlky. Helmut přiskočil, aby ho podpíral. Profesor Krakowski se s jeho pomocí přišoural k nejmladšímu muži a pohladil ho po vlasech. „Taková kštice. Hustá a černá. To jsem byl ještě mlád. Nemýlím-li se, je ti dvacet pět let.“
Mladík ucukl před vrásčitou rukou, ale souhlasně kývl a zahuhňal: „Jho. Phesně thak.“
„Já jsem tehdy studoval fyziku, ale mé názory byly pro většinu profesorů, jak bych tak řekl, ano, pro ty omezené tupce, byly mé názory přímo šílené. To už tak bývá, že géniové jsou pro průměrné za hlupáky. Takže mě vyhodili z univerzity a já si zařídil tuto laboratoř, kde jsem experimentoval a počítal všechny ty příklady. Kombinoval jsem různé postupy a s údivem jsem zjišťoval, že se dostávám na pole, které bylo dosud neoráno! Dospěl jsem do míst, kam zatím žádný mozek nedohlédl. A to ani ten Einsteinův!“
Mladík s přimhouřenýma očima sledoval vášnivě vyprávějícího starce a souhlasně přikyvoval.
„Jenže to všechno mě stálo nemálo sil. A kdyby jen sil. Stálo mě to téměř celý majetek, neboť soukromý výzkum je nadmíru nákladný,“ povzdychl si profesor a sklopil smutně hlavu. Pak se však usmál a poklepal mladíkovi na rameno. „Ovšem věděl jsem, že jsem na dobré cestě!“ Ukázal na svou hlavu. „Už tehdy to bylo tady! Všechno bylo v hlavě. Jen někde schované.“ Sklonil se ke svému mladému Já a zašeptal mu do ucha: „Já vím, že chceš všeho nechat! A říkám ti, ať tě to ani nenapadne! Počítej. Zkoumej. Klidně utrať poslední peníze. Nenech si namluvit, že jsi blázen. Jdi tvrdě dál! Klidně, tvrdě, bezohledně! To je heslo Krakowského!“ Zdvihl se a řekl nahlas: „Znáš dceru generála Krause? Budoucí učitelku na Obecné škole?!“
Pětadvacetiletý August pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„To je mi jasné. Přitom jí potkáváš pravidelně každý čtvrtek při procházce v parku. Ale pokaždé jsi zabraný do četby nejnovějších Fyzikálních rozhledů. Příští čtvrtek tam půjdeš na procházku znovu. A budeš koukat kolem sebe, ty mezuláne,“ zasmál se profesor. „Místo do měsíčníku se jí podíváš do očí a pak jí pozveš na procházku při měsíčku! A opovaž se odmlouvat!“ řekl a lehce mladíka plácl do zad.
Profesor se přesunul k druhé židli. „August Krakowski, stár, či ještě pořád mlád pouhých třicet let.“
Profesorovo další Já kývlo.
„Tak jaká je finanční situace, Auguste?“ zeptal se profesor a hned si sám odpověděl: „O mnoho lepší, což?! Svatba s Krausovou dcerou se vyplatila. Tatíček generál sice hudroval, že zeťák je naprosté budižkničemu, které jen v jednom kuse staví nějaká hejblátka a leží v knihách, ale byl přeci jen rád, že si jeho šerednou dceru někdo vzal za ženu. A co víc! Kdo by si pomyslel, že generál je i skvělý hráč na burze. Jeho akcie vynesly milióny. A když se jednoho dne generál při oslavě ukončení vojenských manévrů uchlastal k smrti, tak jeho dcera zdědila naprosto všechno! To se to zkoumá, co?!“
Třicetiletý August zakroutil očima a zahuhňal: „Nhé tak docela.“
„Ovšem. Já vím. Manželka disponuje převážnou částí dědictví a ráda by do Monte Carla. Případně Orient expresem kamsi do Turecka, nebo aspoň do Benátek, že?!“
„Jho!“ odfrklo třicetileté Já. „Ale phothebuju dědictví na…“
„Ty potřebuješ peníze z dědictví na výzkumy a ne to prošustrovat na cestách. To je jasné!“ řekl profesor a zlostně blýskl očima. „Poradím ti. Jen jí tam pusť! Ať si jede k moři! Objednej jí cestu na Jadran! Bude chtít do Monte Carla, ale ty si trvej na svém! Pamatuj na heslo Krakovského. Klidně, tvrdě, bezohledně! Pošli jí na Jadran a nikam jinam!“
Profesor přistoupil k třetímu muži a položil mu ruku na rameno. „Padesát let,“ povzdychl a zakroutil hlavou. „Teprve v padesáti získat titul z fyziky.“
„Nemůžu za tho, že se poměry změnily až thak pozdě,“ vysoukal ze sebe skrz roubík padesátiletý August a sklopil hlavu.
„Nevadí,“ řekl profesor a kysele se ušklíbl. „Hlavně, že mi to vyšlo. Co se dalo dělat? Když se stala ta tragédie, tehdy o tom sežrání učitelky žralokem na Jadranu psaly všechny noviny, a já se stal mladým vdovcem a univerzálním dědicem, mohl jsem si studovat, kde jsem chtěl. Pánům profesůrkům už bylo jedno, že mám zvláštní postupy a názory. Hlavně, že sponzoruji univerzitu!“
Osmdesátiletý Krakowski se naklonil k uchu svého padesátiletého Já a důrazně řekl: „Teď se nesmíš spokojit s tím, žes vystudoval a máš na to diplom. Věnuj se výzkumu a buď trpělivý. Neusni třicet let před cílem. Tvá meta je jasná. Nejdřív profesura a pak můj hlavní cíl! Je to v hlavě, jen to musí ven. Znáš inženýra Horowitze?“
Padesátileté Já rozpačitě kývlo. „Trohu. Pracuje ve výzkumném hůstavu.“
„Tak to je přesně on. Půjdeš za ním a nabídneš se mu. Horowitz je podivín, takže mu tvé názory nebudou cizí,“ řekl profesor. „Navíc je to mimořádně hodný člověk!“ dodal a zhnuseně se oklepal. „Tak moc hodný, že mě, respektive tobě, z něj bude špatně. Neměl nikdy v těle kouska tvrdosti, kterou vyžaduje věda, pokud to chce člověk někam dotáhnout. Ty, jednoho dne před odchodem domů, napíšeš na tabuli tu teorii, která ti už nějaký pátek leží v hlavě a kterou nemůžeš pořád dořešit.“
„Thu o pohonu kosmických lhodí?“ zeptal se padesátiletý Krakowski.
„Jakou jinou?!“ odsekl starý profesor. „Napíšeš jí a necháš to tak. Ráno přijdeš, opíšeš si do notesu to, co tam Horowitz dodělal, když zůstal v ústavu dlouho do noci. A pak to celé smažeš. Horowitz za chvíli přiběhne s tím, že jste společně přišli na geniální věc. Klidně mu to zapři. Horowitz je hodný, je mu sedmdesát dva a má slabé srdce! Pamatuj na heslo. Klidně, tvrdě, bezohledně!“
Profesor se postavil před posledního, čtvrtého muže. „Začali jsme mužem, nebo lépe řečeno chlapcem, s bujnou černou kšticí a končíme u šedivého, lehce plešatícího zralého člověka. Rovných šedesát?!“
Šedesátník Krakowski jen mlčky přikývl.
„Tehdy to byla jen teorie, ale díky ní jsem se stal profesorem. Je smutné, že Horowitz můj úspěch neunesl. Tenkrát, před dvaceti lety se snad prvně v životě rozčílil a běhal po chodbách ústavu, přičemž vykřikoval, že takového bezohledného křiváka ještě v životě nepotkal. Nu, co naplat. Věk je věk a slabé srdce je slabé srdce. Horowitz měl krásný pohřeb a já jsem profesor. Ba co víc. Já jsem světově proslulý fyzik, který teoreticky vyřešil pohon mezihvězdných letů. Nastává mi úžasná doba.“
Šedesátiletý Krakowski se i přes roubík usmíval.
„Ale pozor!“ řekl přísně starý profesor a klepl mladší Já hůlkou do hlavy. „Málem jsem se nechal tou slávou unést. Skoro jsem rezignoval na svůj hlavní cíl. Opakuji! Klidně, tvrdě a bezohledně. Nyní mám, tedy máš, téměř neomezené prostředky k výzkumu. Shromáždíš kolem sebe ty nejlepší techniky a s nimi uvedeš teorii do praxe. Bude to trvat ještě téměř dvacet let, ale ten pohon bude nakonec reálně fungovat a bude schopný provozu.“
Profesor se odmlčel a hlavou kývl směrem ke kruhu uprostřed laboratoře. „Ovšem čert vem nějakou hračku pro kosmonauty, za kterou dostanu Nobelovu cenu. Nobelova cena je úžasné uznání, ale tamto je cílem! Stroj času, pánové! Ano. Stroj, kterým jsem vás sem přenesl. To bylo celou dobu v mé hlavě. To je to, co mám v hlavě už od svých pětadvaceti let a za čím jsem celou dobu směřoval.“
Podíval se na šedesátiletého Krakovského. „Povedeš souběžně dvě akce. S techniky budete vyvíjet pohon a zároveň budete tajně pracovat na stroji času. Vybírej si zásadně muže, kteří umí mlčet. Potom, až bude stroj v provozu, najdi si muže, který je ještě spolehlivější a mlčenlivější a s jeho pomocí odstraň ty, co na tom s tebou pracovali. Klidně, tvrdě, bezohledně! Všechny plány na stroj času byly tady v hlavě. Bohužel k jejich odblokování došlo až v tak pozdním věku.“
Profesor domluvil a s Helmutem po boku se vrátil zpět do křesla. Posadil se a řekl: „Vyndej jim roubíky, Helmute. Asi budou mít otázky… A klidně nás rozvaž. Nebudeme dělat problémy, když už víme, o co kráčí.“
Helmut vytahal roubíky z úst čtyř Krakowských a odstranil pouta. Pak se postavil stranou. Osmdesátiletý August Krakowski pokynul rukou a řekl: „Tak to vezmeme podle věku, ne? Nejmladší Já. Nějaké otázky?“
„Jestliže to dobře chápu, my všichni jsme já!“ pomalu řekl nejmladší August a zamnul si bradu.
„Správně,“ odpověděl osmdesátník. „Jen Helmut s námi nemá nic společného. Když byl stroj času hotový, to bylo před dvěma lety, a já mohl ještě normálně chodit, přenesl jsem se do druhé světové války a přivedl sebou scharfürera Helmuta Brauna. Byl mi vděčný. Kdysi jsem o něm četl v jakési historické publikaci a únosem z minulosti jsem ho zachránil před umístěním do trestného komanda. Ten milý muž byl i pro SS poněkud příliš tvrdý a bezohledný. Mně ovšem jeho morální povahové rysy plně vyhovují. Ti technici, pracující na stroji času zmizeli naprosto beze stopy. Policie je vede jako pohřešované.“
„Žádnej problém,“ ucedil Helmut. „V pravěku je nikdo nenajde.“
„A jak to vlastně funguje?“ zeptal se třicetiletý Krakowski. „Myslím z praktického hlediska. Mě například Helmut vytáhl z postele a během několika vteřin jsme byli zde. Lze se dostat kamkoliv?“
„Přenos tam i zpět je poměrně jednoduchý,“ řekl starý profesor a ukázal na spodní část kruhu, kde byl nevelký displej a několik tlačítek. „Do minulosti se vstupuje po nastavení požadovaného data a souřadnic místa přistání na ovladači umístěném na kruhu. Zpět se přenáší obdobným nastavením na přenosném ovladači, který musí mít cestovatel sebou. Stroj tedy nepřenáší pouze v čase, ale i v prostoru. V tomto případě, jsem nastavil příslušný čas a souřadnice mé ložnice, kde jsem spal. Helmut prošel branou času a ocitl se v ložnici. Vzal tě, nebo tedy mě, jako mladého a pak zadal souřadnice laboratoře spolu s dnešním datem a požadovaným časem.“
Padesátník Krakowski si zamyšleně podrbal ucho. „Ovšem čas neustále plyne. Nehrozí při návratu z minulosti problém s přítomností? Nastavím-li odchod, dejme tomu do roku tisíc a strávím tam hodinu, kam se mám vrátit?“
Osmdesátiletý profesor pokýval hlavou. „Dobrá otázka. Pochopitelně, že při návratu je třeba připočíst čas strávený v minulosti, protože jen tak se lze vrátit do přítomnosti. Kdybych někde pobyl měsíc, musím si při návratu zadat datum tomu odpovídající. Pokud by někdo naťukal do ovladače stejný čas a datum kdy odcestoval, vrátil by se nikoliv do aktuální přítomnosti, ale do své minulosti, takže by klidně mohl potkat sám sebe, jak odlétá do minulosti. Při jedné ze zkoušek se nám to stalo. Helmut se sám se sebou srazil v kruhu. Jeden Helmut odlétal a druhý, a přitom tentýž, se v tu samou vteřinu vracel.“
Nejstarší Krakowski se podíval na šedesátníka a vybídl ho: „Nuže poslední Já. Máš otázku?“
„Zajímá mě, proč jsem tento vynález utajil?“ řekl šedesátník a promnul si odkrvené zápěstí. „Vždyť to by byla světová senzace. Mnohem větší, než je pohon pro mezihvězdné lety!“
„Proč?“ podivil se nejstarší Krakowski. „To se tak málo znám? Copak jsem to ještě v šedesáti nechápal?! Inu tak. Kdo má tento stroj, a ten je a bude jediný na světě, ten ovládá svět! Já jsem nyní pánem světa! Jsem jediný člověk na zemi, který může ovlivňovat běh dějin. Helmut může odstranit téměř každého, na koho mu ukážu. Zatím jsme to udělali jen jednou, ale mluví se o tom neustále,“ vášnivě řekl Krakowski a naklonil se přes stůl. „Řeknu jen jedno jméno a bude vám to jasné. Kennedy pánové! Helmut prostě střílet umí!“
„To je fantastické!“ vykřikl nejmladší Krakowski a dodal: „Takže já za nějakých padesát let mohu ovládat dějiny!“
„Výborně,“ usmál se starý profesor, „poznávám se!“
Helmut si odkašlal a poklepal na hodinky. „Herr  profesor, čas nám běží.“
„Ach ano,“ řekl profesor a gestem vyzval svá ostatní Já, aby k němu přišla. „Drazí Augusti, v této chvíli zatím netuším, jaká bude má budoucnost, neboť ta ještě neexistuje. Je jen přítomnost a minulost, ale vím jistě, že vy, jako má minulá Já, uděláte vše pro to, abyste se se mnou, vaším budoucím Já, zde v tento den sešli a já vás mohl nasměrovat k tomu, co vás v budoucnu čeká.“
Helmut už stál u stroje času a nastavoval souřadnice a čas pro odchod prvního Krakowského. Všechna pětijedinná Já si podala ruce a nejmladší z nich vstoupil do kruhu a zmizel v minulosti. O chvíli později, za ním do své postele zmizeli i ostatní. Osmdesátiletý Krakowski ještě chvíli po jejich odchodu zůstal sedět v křesle a díval se na doznívající chvění kruhu.
„Herr profesor,“ řekl Helmut, když se stroj času zcela zklidnil, „mám to vypnout z proudu?“
„Už můžeš,“ kývl profesor a dodal: „A můžeš jít spát. Dnes tě už nebudu potřebovat. Do ložnice dojdu sám. Ráno mě přijď obléknout“
„Gutte nacht,“ řekl Helmut, odpojil přístroj a odešel do svého pokoje.

***
Profesor Krakowski se došoural do své ložnice. Šel potmě, svítit nepotřeboval. V tomhle domě znal každý kout. Zavřel dveře, opřel své hole o zeď a pověsil župan na věšák. Udělal pár kroků k posteli, odhodil přikrývku a ztěžka si lehl. Zívl a hlavou mu proběhla myšlenka na to, jak se před mnoha lety lekl, když k němu poprvé Helmut prošel branou času. Strašně se tehdy bránil a Helmut ho musel svázat. Ještě, že mu dnes řekl, aby sebou vzal na každou cestu pouta a roubík. A pak se to v průběhu dalších let opakovalo ještě třikrát. Naposledy, v šedesáti, to s ním málem seklo. To by byl malér, kdybych tenkrát dostal infarkt, napadlo ho a musel se té představě nahlas zasmát.
„Něco je tu k smíchu?“ zeptal se náhle ze tmy povědomý hlas.
Starý Krakowski sáhl po vypínači lampičky a rozsvítil. Promnul si oči a nevěřícně se díval na své pětadvacetileté Já, sedící na židli u postele. Mladý August nyní nebyl v pyžamu, ale v manšestrácích a roláku.
„Kde ses tu vzal?“ zeptal se profesor a snažil se nenápadně stisknout knoflík na boku nočního stolku, aby tak zvonkem přivolal Helmuta.
„Nesnaž se,“ řekl mladý Krakowski a špičkou boty ukázal na podlahu, kde byl přestřižený drát alarmu. „To bylo první, na co jsem myslel. Vždyť to tady znám úplně stejně jako ty.“
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se znovu profesor a zakroutil hlavou. „Odeslali jsme tě zpátky a návratový ovladač nemáš!“
„Myslíš?“ zasmál se mladík a sáhl do kapsy. Vytáhl malou černou krabičku a zamával s ní. „Tvůj ovladač nemám, ale mám svůj.“
„Tvůj? To není možné!“ vykřikl profesor a posadil se. „V tomhle věku jsem jen matně tušil, že něco takového vymyslím!“
„Nevyzpytatelné jsou cesty času,“ ušklíbl se mladý Krakowski a zastrčil krabičku zpět. „Víš, mé milé stařičké Já. Dneska jsi žvanil a žvanil, prostě jako dědek.“
„No dovol!“ ohradil se osmdesátník. „Jak to se sebou mluvíš?! Nemáš úctu před svými šedinami? Já zítra odpoledne obdržím Nobelovu cenu! A dostanu jí, protože jsem dnes sám sobě tak dobře poradil!“
Mladý Krakowski se rozesmál a plácal rukou do přikrývky. „No jo. To byly rady. Nečíst Fyzikální rozhledy a vzít si za ženu tu obludu Krausovou. Ještě, že jsem se tak docela neposlechl!“
„Proboha!“ vyděsil se starý Krakowski a jeho prsty pevně sevřely lem přikrývky. „A cos tedy udělal, když ne to co jsem ti poradil?“
Mladík se dosmál, mávl rukou a se zlým úsměvem řekl: „Mám svou hlavu, dědku. Mám hlavu, o které jsi tu dneska neustále mlel, že to v ní je! Že je v ní uložený nápad, který jednou vyjde ven.“
„Takže jsem se k cíli dobral nějakou oklikou?“ zeptal se starý Krakowski.
„Nebylo to oklikou. Spíš zkratkou,“ odvětil mladík. „Víš, jak jsi nám každému zdůrazňoval, že jsi to věděl už od mého věku, ale nemohlo to ven, tak mi to nedalo a trochu jsem si v noci zapřemýšlel. Jak dostat z hlavy něco, co tam jistě je, ale já nevím co a kde. A protože jsem génius, napadlo mě, že si zajdu k hypnotizérovi. A požádal jsem ho, aby mě uvedl do transu, ve kterém by mi aktivoval dosud spící část mozku. A co bys řekl, že se stalo?“
„Evidentně se to povedlo,“ vzdychl starý Krakowski a dodal: „Hypnóza! Proč jsem na to nepřišel už tenkrát?“
„No však jsi na to přišel. Jenom jsi musel zestárnout, aby ses k tomu mohl nasměrovat,“ pokrčil rameny mladý. „To, že tu sedím, je toho důkaz. Zkrátka a prostě. V hypnotickém stavu jsem sepsal všechny potřebné vzorce a výpočty. Dokonce jsem udělal i technické výkresy. No, a pak už to byla hračka. Zastavil jsem u banky dům, nakoupil materiál a najal pár inženýrů, kteří mi stroj času postavili. Finančně to nebylo nijak náročné. Ta konstrukce je vážně geniálně jednoduchá. Stejně jednoduché bylo odeslat inženýry bez návratového ovladače do minulosti. Pěkně šup rovnou do kolosea, při gladiátorských hrách. No, a já nyní využívám cestování časem k tomu, abych byl nechutně bohatý,“ řekl mladý Krakowski a protáhl se. „Velmi velmi bohatý! Například není nad to, vědět, že na Aljašce jsou zlatonosné řeky, dřív, než zlatokopové, kteří tam přišli až dávno po mně, aniž by tušili, že tam byli přede mnou a ukázali mi tak, kde to zlato je!“
„Jsem neuvěřitelný,“ řekl tiše starý Krakowski. „Jen mi vysvětli, jak je možné, že si vůbec nepamatuji, že bych ten stroj už jednou vynalezl. Pokud jsi ho sestrojil v mé minulosti, jak to, že o tom nic nevím?“
„To je jasné,“ ušklíbl se mladý Krakowski. „Nemůžeš si pamatovat něco, co se v tvé minulosti nikdy neudálo. Všechno se to děje teprve v mé přítomnosti. De fakto, tvá minulost je nyní i tvou budoucností. Souběžně nám tu tedy existuje několik přítomností, budoucností i minulostí. A pouze člověk vlastnící stroj času, je může ovlivňovat ve svůj prospěch. Poněkud zamotané, ale hodno génia!“
„Nikdy se nepřestanu překvapovat!“ řekl starý Krakowski a zavrtěl hlavou.
  „A to ještě není všechno, čím se překvapíš,“ ušklíbl se mladý Krakowski. „Jistě chápeš, že ty a tvůj stroj času, jste pro mě nebezpeční. Klidně ať si existuje několik realit, ale stroj času musí být jen jeden. Nemám zapotřebí, aby ses objevil v minulosti a zkoušel jí ovlivnit, tak, abych jako mladý utřel nos. Moc dobře vím, jak toužíš po té hloupé ceně. Mě na ní ovšem vůbec nesejde. Mně stačí stroj času.“
„Co chceš dělat?“ vyhrkl starý Krakowski a odsunul se dál od mladého. „Jestli si na sebe něco zkusíš, tak budu řvát a přijde Helmut!“
„Ale prosím. Beze všeho. Zařveme si třeba jako duo,“ řekl mladý Krakowski a temně dodal: „Hlavně klidně, tvrdě a bezohledně!“ Pak se usmál, sáhl do kapsy a vytáhl malý revolver opatřený tlumičem a namířil ho na profesorovu hlavu. „Můj život v této době dospěl do konce. Nyní se zachovám přesně podle svého hesla. Klidně tvrdě a bezohledně.“
Profesor se nadechl, aby zakřičel, ale už to nestihl. Mladý Krakowski stiskl spoušť a revolver opatřený tlumičem vydal jen tiché plop, a hlava stařičkého profesora klesla na polštář, který se okamžitě zalil krví.
„Zajímavé,“ řekl mladý Krakowski a naklonil se k mrtvému, aby si ho prohlédl. „To se málokomu poštěstí, aby spáchal sebevraždu a přitom mohl vidět svou mrtvolu.“ Pak vložil revolver do ruky mrtvého, vedle polštáře položil obálku a zamumlal: „Tak, ještě zničit stroj času v laboratoři, a honem domů, do mé doby!“
***
Inspektor Palmer stál u pitevního stolu a sledoval soudního lékaře Hilsnera, který ohledával tělo profesora Krakowského. „Co tedy soudíte, doktore?“ zeptal se, když si lékař stahoval gumové rukavice. „Je to sebevražda?“
Doktor Hilsner odhodil rukavice do odpadkového koše a pokrčil rameny. „Je to neobvyklé, ale vypadá to tak. Sebevrazi se většinou střílejí do spánku, nebo zespoda do brady. Případně do srdce. Vstřel prostředkem čela je podezřelý, ale netroufnu si tvrdit, že je to nemožné.“
„Takže to asi uzavřu,“ řekl inspektor a povzdychl si. „Původně jsem si myslel, že to udělal ten zvláštní chlap, který u profesora bydlí, jenže pro to nemám nejmenší důkaz. Krakowski  napsal i dopis na rozloučenou, ve kterém světu sděluje, že sám omylem zničil jeden ze svých vynálezů a to ho vzalo tak, že spáchá sebevraždu. Dopis je nepochybně psaný jeho rukou a na revolveru jsou jen jediné otisky a ty všechny patří Krakowskému. Tudíž to bude tak.“
„Zvláštní chlap?“ zeptal se Hilsner a zapálil si cigaretu. „To myslíte toho Brauna?“
„Ano. Helmuta Brauna,“ řekl Palmer a podrbal se na nose. „Alespoň on tvrdí, že se jmenuje Helmut Braun. Právě on nahlásil, že profesora nalezl mrtvého. Ovšem nemá žádné doklady a navíc blábolí něco o tom, že se narodil v roce tisíc devětset osmnáct. Jediné, co jsme o něm bezpečně zjistili, je jeho krevní skupina, kterou má vytetovanou v podpaží.“
„Zajímavé,“ řekl doktor Hilsner a zamáčkl cigaretu v popelníku. „Kde je teď?“
„Nechali jsme ho umístit v ústavu pro choromyslné,“ řekl Palmer a podal doktorovi ruku. „Případ je uzavřen.“
***
Ráno, patnáctého srpna, se profesor Krakowski probudil a zazvonil na svého věrného sluhu a ochránce Helmuta. Helmut, nesoucí tác se snídaní vstoupil do místnosti a pozdravil. „Gutten tag, herr profesor. Přeji všechno nejlepší k osmdesátinám. Ať jste ještě dlouho živ a zdráv!“
„Díky, Helmute. Když mi bylo dvacet pět, ani jsem si nedovedl představit, že mi někdy bude tolik let,“ usmál se profesor, protáhl se a podíval se na tác. „Copak máme dnes dobrého?“
„K osmdesátinám jsem si dovolil připravit míchaná vajíčka a slaninu.“
„Vynikající,“ tleskl profesor a pohodlně se posadil.
Helmut položil tác se snídaní na peřinu a zeptal se: „Přejete si, herr profesor, na dnešní noc připravit ten pokus, jak jste o něm včera mluvil?“
„Dlouho jsem přemýšlel a rozhodl jsem se, že ano,“ řekl Krakowski s plnými ústy. „Musím si být jist, že stroj času vynaleznu, takže mi dnes v noci přivedeš mé čtyři Já, která se ocitla na životních křižovatkách. Navedu je na správnou cestu.“
„Jak si přejete,“ odpověděl Helmut a postavil se do pozoru. „Pro vás udělám všechno.“
„Já vím, já vím,“ řekl s úsměvem Krakowski a nabral na vidličku vajíčka. Těsně před tím, než je dal do úst, se zarazil. „Víš, co mě napadlo, Helmute?“
„Netuším,“ pokrčil rameny sluha. „Vždyť víte, že já na nějaký velký myšlení nejsem.“
„A proto jsem tě sem přenesl,“ řekl profesor a po chvilce pokračoval: „Napadlo mě, že čas možná neplyne pouze vpřed, ale že se za jistých okolností může točit i v kruhu.“
„Jako v tom kruhu, co je v laboratoři?“
„Ano. Přesně v takovém kruhu. Jedna událost by se opakovala stále a stále…“
Helmut vytřeštil oči. „Doneveter. To by bylo peklo!“
Krakowski se uchechtl. „Naštěstí je to jen taková teorie a nepředpokládám, že by k ní mohlo někdy dojít.“ Vložil si sousto do úst, polkl a zavrtěl hlavou. „Ale ne. To je skutečně nesmysl. V noci provedeme vše podle plánu. Můžeš jít.“
„Jawohl!“ řekl Helmut a sklapl podpatky. „Jak si přejete!“
„Ano,“ řekl profesor. „Tak si to přeju“ A když Helmut odešel, ještě si v duchu pomyslel Čas v kruhu. Ano, to by bylo skutečně peklo, kterým by Bůh, pokud bych na něj kdy věřil, mohl trestat zlé skutky…
Pak se ďábelsky rozesmál.  

Konec

pondělí 28. ledna 2013

Poblíž Prahy v srpnu 1845



Toho srpnového dne, roku 1845, se v lesíku poblíž Prahy schovávalo několik odhodlaných mužů a jedna žena.
Byli to, dle oblečení, lidé různých stavů. Někteří v měšťanských oblecích. Jiný na sobě měl kroj selského stavu, ba i jeden myslivec se mezi nimi našel. V očích jim plálo odhodlání a nadšení, posilované bohatýrskými doušky z plných korbelů.
Muži se poplácavali po zádech a navzájem si prohlíželi své zbraně. Potom jeden z nich, muž s velkým korbelem a ještě větším břichem, vystoupil na pařez a hned poté, co popadl dech, promluvil k ostatním: „Tak jako sousedi. Jsem rád, že jsme se tu tak dnes sešli. Koukám, že zbraně máte všichni. To je moc dobře. Já vím, že zbraně to nejsou kdovíjak dobrý, ale jsme přeci jen tyhlencty potomci husitů a ty, jak nám vysvětlil tady pan podučitel, dokázali vyhrávat s mnohem horšíma zbraněma, než jsou motyky a perlík tady souseda kováře, nebo koště paní Vodrážkový. Jo, mě jste Vodrážková příjemně překvapila, že jste tu s náma. Takže já jako potomek slavnýho Žižky a mistra Husa volám: Nepřátel se nebojme a na množství nehleďme. A to by tak jako bylo všechno. A tím předávám slovo sousedu podučiteli, kterej nám jako vysvětlí, jak s tou velkou sílou budem bojovat, že jo.“
Farská hospodyně Vodrážková se přihlásila o slovo. „Já tu jsem, pane sládku, abych vám a ostatním něco důležitýho řekla!“
Dva sousedé pomohli silnému muži z pařezu, na který ihned vyskočil hubený mužíček v omšelém kabátku. Mužíček se podíval na Vodrážkovou a řekl: „Paní Vodrážková ještě s tím počkejte. Diskuze bude až potom. Já děkuji panu sládkovi za úvod a za tu bečku piva, kterou přivezl povozník Šimek. Dnes je ten den, kdy přišel náš čas. Zde jsem si v kalendáři červeným inkoustem zakroužkoval ono dnešní datum! Dnes je dvacátého prvního srpna 1845. Jak řekl správně pan sládek, jsme potomci slavného Jana Žižky a jako tací se té síly nelekneme. Já vám nyní vysvětlím, co budeme dělat. Takže nejdřív musíme nadělat záseky. O ty záseky se to zastaví a my je pak můžeme zahnat zpět.“
Po těch slovech se přihlásil sedlák Jíra. „Pane podučitel. Voni jsou študovanej člověk, ale já bych řek, že to nebude tak jednoduchý. Já mám bratra v Americe a von mi tuhle nedávno psal, že prej u nich to měli taky, a nejni prej vůbec snadný takovou sílu zastavit. Prej to zkoušeli indžáni a docela na tom pohořeli. Tak abysme nedopadli jako voni!“
Pan podučitel zavrtěl hlavou a s úsměvem řekl: „Nebojte se, Jíro. My to nebudeme dělat jako tamní primitivní domorodci. Ti se tomu pokoušeli postavit s lasem v ruce. Ale my jsme lidé rozumní a veskrze vzdělaní. I když někteří z nás mají to vzdělání poněkud menší. Že, paní Vodrážková… Ale proto jsme tu právě my, kteří jsme študovaní, abychom jim poradili. Tedy jak jsem pravil na začátku. Naděláme záseky a až se to přižene, tak tuhle pan myslivec Jouza, vystřelí varovnou ránu. A to by v tom byl čert, abychom je nezahnali.“
Starý myslivec Jouza si přihnul z korbelu a pravil: „Na ja. Jak to uvidím, tak vypálím jednu pernou a pomažou, odkud přišli.“
„Jen aby!“ opět zasýčkoval sedlák Jíra. „Já mám druhýho bratra sedlákem v Chlumci, a u nich se ještě dodnes povídá vo tý nepovedený rebélii. Do rybníka nám tehdá nahnali půlku rodiny.“
„Pane Jíro. Tady žádný rybník není, tak se není čeho bát,“ mávl rukou pan podučitel a pokračoval: „Ve Vídni a v Praze povídají, že prý je to pokrok. Ale my přeci tomu panstvu nevěříme! My víme své! A my tomu zabráníme. Když to nešlo po dobrém, tak tomu zabráníme takto!“
„Jo, ale pan farář povídal…“ ozvala se Vodrážková.
„Pche. Pan farář. Ten je s nima jedna ruka. Mě nezajímá Vodrážková, co povídal ten flanďák. Prej pokrok. A já chcípnu hlady ne?” nakvašeně vyštěkl povozník Šimek. „V Praze bude pokrok a já budu vozit vzduch. A jak je známo i dětem, tak za vožení vzduchu se nic neplatí!“
„Správně pane Šimku,“ zatleskal podučitel. „Ba co víc. Dokonce může začít hořet les. Že, pane Jouzo?!“
„Na ja. To je hned,“ přisvědčil myslivec Jouza. „Pan nadlesní z toho taky nebyl nadšenej. Když začne hořet les, tak to vám je takovej fajér, že proti němu nepomůže ani ta nová stříkačka, co si jí koupili hasiči. Proto jsem tady s vámi. Lesním požárům je třeba předcházet!”  řekl Jouza a vyklepal si dýmku do mechu.
Sousedka Vodrážková se znovu pokusila vzít si slovo. „Panekomarjá, ale pan farář opravdu říkal, že…“
„Tak vidíte. Teď vám to potvrdil i pan myslivec,” řekl podučitel. „Není všechno pokrok, co se jako pokrok tváří.“
Pan sládek dopil korbel a bojovně zvolal: „Toho bohdá nebude, abychom se, jako tak nějak, tomu nepostavili. My se tomu postavíme!“
„Ale nepostavíte,“ mávla koštětem Vodrážková. „Já včera s panem farářem mluvila o on mi vážně říkal…“
Pan podučitel jí nedal domluvit. „Vodrážková. Vy jste vážně potížistka. Tak s kým vlastně jste? S Vídní, nebo s námi?! Jestli s Vídní, tak si běžte zametat na faru. My to tu zvládneme i bez vás.“
Sedlák Jíra se na Vodrážkovou zaškaredil. „Poslyšte Vodrážková. Já mám třetího bratra u Olomouce a tomu jednou vyhořela stodola a kus pole. Vám o nic nejde, ale my máme majetky a bojíme se toho. Já mám tedy taky trochu obavy, že to špatně dopadne, protože takový rebelie nedopadaj dobře, ale co nám zbejvá?“
„Jenomže pan farář opravdu povídal…“ zkusila to znovu Vodrážková.
„Vodrážková! Už toho začínám mít dost,“ rozčílil se povozník Šimek. „Vy máte z tý fary hodně pomatený názory. Podívejte se. Jsou tu skoro samý vzdělaný lidi. Pan podučitel. Pan sládek. Mysliveckej. A i ten kovář se přidal.“
„Abych pravdu povědíl, tak já tu jsem kvůli pivu a rád se poperu. To my kováři už tak máme v krvi, jak bych tak povědíl. Mně je celkem fuk komu dám po hubě,“ zabručel kovář a potěžkal v ruce perlík.
Pan podučitel řekl: „To není, pane Vosáhlo, sice úplně nejlepší přístup k naší věci, ale jsme rádi, že tu jste. Vaší sílu budeme potřebovat! Nu, přátelé a sousedi. Je čas přejít od slov k činům. Vzhůru dělat záseky!“
Skupinka mužů popadla sekyry a začala kácet stromy, aby připravila blížícímu se nebezpečí neprostupnou hráz.
Paní Vodrážková je chvíli sledovala a pak šla raději domů a cestou si mumlala: „Já jim to říkala. Ale copak oni poslechnou starou ženskou?! Ne, neposlechnou. Houby jim budou ty záseky platný! Pan farář měl recht, když povídal, že ten první vlak do Prahy jel přeci už včera!“

A tak díky omylu pana podučitele, přijel první vlak do Prahy, slavnostně a nerušeně, dvacátého srpna roku 1845.

KONEC


pátek 25. ledna 2013

Jak jsem kupoval byt


Víte co se říká, ne?! Jen počkej, až se tě zima zeptá, cos dělal v létě!
A to já mám právě strach!  Letošní zima byla móc krutá! Mrzlo, až to někoho praštilo!
Vámi povím, že v maringotce je to hodně drsný. Občas mi přimrznou dveře k futrům a já pak musím lízt ven oknem!
 Jenže to taky není jen tak. Protože, když zatuhne i okno, tak se jde dostat ven jenom nouzovým východem v podlaze. Zůstal tam po těch stavařích, od kterejch jsem ten svůj domeček na kolečkách, kdysi dávno koupil. Prej tím nouzákem vyhazovali ženský, když je přišel zkontrolovat mistr.
 No tak jsem si teda řek, že bych si měl na zimu pořídit nějakej slušnej bejvák. Stejně toho v zimě moc nenajezdíme, takže bych si mohl vánoce užívat v klidu a míru domova.
 Jednoho dne jsem nakoupil fůru novin a začetl se do inzerátů. Rovnou jsem zavrhnul takové veleznámé destinace, jako jsou Chánov nebo Matiční ulice.
Je fakt, že hlavně ta druhá adresa, je ve světě známá skoro stejně jako Beverly Hills, ale nějak mě nelákalo být mediální hvězdou!
 Nakonec jsem si zaškrtnul jeden byteček, co vypadal slibně.
Vysypal jsem z prasátka valuty a korunky, který jsem si za ty perný roky našetřil, a naštěstí se mi je povedlo utajit přede všema, a začal počítat.
 Když jsem dopočítal, uvědomil jsem si, jakej já jsem to kus vola! Peněz tam bylo tolik, že bych si za ně už mohl dávno koupit svůj vlastní cirkus!!!
 Teda myslím tím ten bleší. To jako, abyste si o mně náhodou neráčili myslet, jakej jsem zazobanec. Zkrátka bylo tam toho tolik, že to stačí buďto na vlastní atrakci, nebo na jeden krásnej byteček!
 Je pravda, že jsem se chvíli rozhodoval, co si pořídit radši, ale pak jsem z okýnka maringotky zahlídnul v kleci ledního medvěda Nanuka, a to rozhodlo jasně! Byt to bude a né blechy!
 Tak jsem vyrazil na adresu, která byla v novinách. Byla to nějaká realistická kancelář! To ve mně vzbudilo důvěru. Je dobře, že je ta kancelář realistická, a né plná nějakejch idealistickejch snílků!
 V kanclíku jsem se posadil a přednesl svoje přání. Ta slečna, která seděla za stolem, si mě prohlídla (to víte plájbój zaujme každou) a zeptala se, jestli to míním s koupí bytu vážně?!
 No vždyť vám říkám, že to byla realistická kancelář, takže je jasný a správný, že si všechno ověřujou né?!
Takže, abych slečinku nenechal na pochybách o vážnosti mýho oumyslu, vytáhnul jsem svůj pytlík!
Teda jako ten pytlík na peníze! Peněženku nemám, tak to nosím holt v takovým váčku jak gróf.
Mergle jsem vysypal na stůl a zeptal se, jestli by to mohlo stačit. Slečna to půl hodiny počítala. Vyhodila z toho balíčku marky a šilinky, který jsem měl za zájezd s cirkusem „Krone“ a prohlásila, že s těmahle penězma si už můžu jen připálit cígo. Prej už neplatěj, nebo có?!
Vy o tom snad něco víte?! Ale je to ta realistka, takže asi měla recht!
 Spočítala teda to, co platilo, a řekla mi, že to sice není nic moc, ale že jeden byt by v nabídce byl!
 Hned jsme vyrazili na obhlídku. Po hodince jízdy autem, jsme dorazili k tomu baráku.
 Teda nevím nevím? Bylo to hezký, to zase jo. Ale bylo to v takový pustině, až za městem. Byt byl v malým baráčku. Domek těsně přiléhal k nějaký vysoký zdi.
 Vešli jsme dovnitř. Předsíňka byla docela hezká. Až si prej seškrábu plíseň a vymetu pavučiny, bude jako ze žurnálu!
 V kuchyni se mi líbilo. Byl tam sporák a kuchyňská linka. Hned jsem se hrnul k troubě a otevřel jí! No, a hned jak jsem umlátil poslední krysu, která ze sporáku vyběhla, a našel venku tu realistickou slečnu, která s jekotem zdrhla, tak jsme se šli juknout na obývák a ložnici.
 Obývák byl super! Dokonce v něm nechali předchozí majitelé i nábytek. A dokonce koberce!
Jak jsem tak tipoval, měli předchozí majitelé asi děti. Koberec byl totiž celej pokreslenej křídou. Někde byly napsaný čísla, a jinde zase byly namalovaný nějaký siluety. To asi, jak si tam ty děti hrály na panáka. Dokonce na nábytku byly vidět zbytky nějakejch fleků. Vypadalo to jako od marmelády! To víte děcka!
 Ložnici jsem si už ani nechtěl prohlídnout. Takovej kauf si nesmím nechat sebrat!
 Dal jsem slečně peníze a ona mně smlouvu. Pořád se při tom chudinka celá třásla. To asi bylo ještě těma krysama! A pořád mumlala: „Hlavně bejt do západu slunce pryč! Hlavně pryč!“ Asi měla něco domluvenýho!
 Hned jak odjela, jsem šel aspoň trochu ošudlat okna, aby bylo vidět ven. No, a jak jsem je očistil, poznal jsem, proč je za domkem ta veliká zeď. Za ní byl totiž hřbitov. 
 No, ale vypadal nějakej zpustlej a zarostlej. Asi zrušenej. Tak jsem si říkal, že mě aspoň nebudou otravovat funusy!
To jsem si tehdá říkal...
 Tak je fakt, že s pohřbama nemám problém, ale spíš s... Víte, jak bych vám to vysvětlil?! Já už tam párkrát spal.
 Pomóóóóóc!!!
 Nevíte náhodou někdo, o nějakým šikovným vyháněči démonů???

KONEC

středa 23. ledna 2013

Poslední večer plukovníka Higginse


Za okny loveckého zámečku panovalo nevlídné počasí. Studený vítr rval listí ze staletých dubů a déšť bubnoval do barevných okenních tabulek. Avšak uvnitř, v zámeckém salonku, panovala pohoda. Jasný oheň plápolal ve velkém kamenném krbu, vydával příjemné teplo a kouzlil svými plameny po zdech ověšených trofejemi, tajuplné, měnící se obrazce.
Před krbem seděli ve starodávných, vyřezávaných křeslech, dva muži. Jeden malý, obézní, lehce připlešlý, kulaté sádelnaté tváře, oblečený do těsného proužkovaného obleku, z něhož mu neustále vykukovala neposlušná a špatně uvázaná kravata.
Naproti němu seděl vysoký a urostlý muž atletické postavy, oblečený ve sportovním kostkovaném obleku, s perfektním motýlkem pod krkem, na němž trůnila hranatá oduševnělá hlava, s nepřehlédnutelným nakrouceným knírem a s hustou hřívou, na ježka ostříhaných šedivých vlasů.
Uhlobaron Majer, kterému zámeček patřil, s úsměvem v kulaté tváři, poslouchal vysloužilého plukovníka Higginse, jenž nadšeně vykládal o svých cestách Evropou a v krátkých přestávkách, kdy mu vyschlo v hrdle, popíjel archivní červené víno, které uhlobaron nechal svým sluhou Janem při této příležitosti přinést ze svého sklepa.
Majer otevřel vývrtkou už druhou láhev z těch pěti, které stály na stolku, a nalil plukovníkovi. Plukovník usrkl víno, přejel si jazykem rty a mlaskl. „Vynikající víno, pane uhlobarone. Musím uznat, že takové jsem nepil ani v Itálii, a to je co říct!“
Uhlobaron Majer lehce přikývl a řekl: „Ta láhev pamatuje ještě mého dědečka. Nechával si toto víno dovážet až z Transylvánie. Je sice poněkud těžší, než italské, ale v místních podmínkách to nevadí. Ba naopak. Míváme tu v zimě nevlídno, takže přijde víc k duhu, než to lehčí.“
Plukovník se znovu napil a ještě jednou uznale mlaskl. „Když už mluvíte o té Transylvánii,“ řekl a položil sklenku na stolek, který stál mezi oběma muži, „tak vám o ní také něco povím. Myslím, že je to příběh vhodný pro takovou noc, jakou máme dnes.“
„To jsem tedy zvědav,“ řekl Majer a přehodil si přes nohy ovčí kožešinu. „Vaše historky jsou velice zvláštní a přímo dobrodružné. Až je jim někdy těžko uvěřit.“
„Jsem si toho vědom,“ řekl plukovník Higgins a přeložil nohu přes nohu. „přesto vás ujišťuji, že vše, co vyprávím, jsem zažil na vlastní kůži.“
„Buďte si jist, že já vám věřím,“ ujistil ho Majer. „Vždyť vaše úžasné vyprávění, je právě tím důvodem, proč jsem vás pozval na svůj zámeček. Vaše vyprávění mě v té hotelové restauraci, kde jsem se zastavil na talíř česnečky a dvě piva, tak zaujalo, až jsem si řekl: Tento muž, je hoden lepšího ubytování, než poskytuje zdejší hotel.“
„Jsem vám za to vděčný,“ usmál se na něj plukovník a nahnul se, aby uchopil číši stojící na stolku. Pozvedl jí a řekl: „Na vaše zdraví, pane uhlobarone!“
Majer vzal rovněž sklenici a ťukl s ní o plukovníkovu. Potom se zasmál. „Rádo se stalo. Ani nevíte, jaké strašlivé smrti jsem vás možná ušetřil. To čuně, hoteliér Kroupa, má v pokojích tolik štěnic, že by vás za noc zřejmě úplně vysály. Vás by pro štěnice byla škoda!“
„Ještě jednou děkuji,“ řekl plukovník Higgins a podíval se na svou prázdnou sklenku.
„Klidně si dolijte,“ pobídl ho Majer, když si všiml jeho pohledu. „Mám jich plný sklep a budu rád, když mi s tím někdo pomůže.“
„Vaše velkorysost je přímo šlechtická!“ pravil plukovník, když lil do číše víno. „V naší době, a konkrétně v těchto krajích jsem se s takovou noblesou ještě nesetkal.“
Uhlobaron Majer se zachmuřil. „Máte pravdu, drahý plukovníku. Po roce tisíc devětset osmnáct, se v Čechách šlechtictví moc nenosí. Ještě můj otec byl skutečným baronem, ale já jsem po vyhlášení republiky, již jen uhlobaronem.“
Plukovník mávl rukou. „Nic si z toho nedělejte. Ani u nás v Británii to už dávno není, co to bývávalo. Právě proto jsem začal cestovat. Dřív byl voják, který sloužil v koloniích, po návratu do vlasti pan Někdo! A dnes?! Hanba mluvit. Víte, já sloužil v Indii, Afghánistánu, a něco jsem odbojoval i v Africe. Potom jsem se po světové válce vrátil domů a uznání téměř žádné. Tak jsem si řekl, že z banky vyberu úspory a projedu svět. Už za své služby jsem ve volných chvílích lovil divou zvěř a nyní tomuto koníčku věnuji podzim svého života.“
„Chvályhodný koníček,“ uznale řekl Majer a dodal: „I já jsem členem mysliveckého sdružení a lov je mou velkou vášní.“
„Ráčil jsem si všimnout,“ řekl plukovník Higgins, rozhlédl se po zdech salonku a ukázal na řadu trofejí visících na zdech. „Výstavní kousky! Obzvlášť ta kachna!“
 „Nepřehánějte,“ zarděl se uhlobaron a odmítavě mávl rukou. „To je jen nezajímavá a běžná místní zvěř. Vy máte určitě mnohem zajímavější úlovky.“
Plukovník se napil vína a pokrčil rameny. „Inu, je pravda, že mám doma nějakou tu tygří hlavu, sloní kly, nebo antilopí předložky, ale lov je lov, i když střílíte na kachnu, nebo na jelena. Komu čest, tomu čest.“
„Nalijte si,“ řekl uhlobaron, když si všiml, že plukovník se znovu podíval číši na dno. „Jak jsem říkal, lahví je ještě dost a jak se říká; ve víně je pravda.“
Plukovník se zasmál, a žertem mu pohrozil prstem. „Kdybych byl žena, domníval bych se, že chcete abych byl povolnější, jelikož vy sám téměř nepijete.“
„Ale kdeže,“ uculil se Majer a pohrával si se svou sklenicí. „Chci vám prostě dopřát to nejlepší. Já si dám až po vašem vyprávění. Mívám to tak ve zvyku.“
„Jak myslíte,“ řekl plukovník a nalil si plnou sklenku.
„Ale slíbil jste mi ten příběh z Transylvánie a nějak jsme to zamluvili,“ připomněl uhlobaron a sáhl do kapsy obleku, odkud vytáhl stříbrné pouzdro. Otevřel ho a nabídl plukovníkovi viržinko.
„Děkuji, ale nechci. Nekouřím,“ zavrtěl odmítavě hlavou plukovník.
„A děláte dobře,“ utrousil Majer, když si zapaloval. „Kazí to chuť. Ovšem je to jeden z mých mála zlozvyků, kterých se nehodlám vzdát… Nuže tedy, spusťte.“
„Tak tedy Transylvánie,“ řekl pomalu plukovník a zamyšleně se podíval na trofeje na stěnách. „Jak jsem vám říkal, mou vášní je lov a mám mnoho exotických trofejí. Ale je jedna trofej, které si vážím víc, než všech ostatních.“ Sáhl si pod límec košile a vytáhl zlatý řetízek na kterém byly zavěšeny dva nevelké tesáky. Sňal řetízek z krku a ukázal ho Majerovi. „Co byste myslel, že to je, drahý pane uhlobarone?“
Majer se naklonil a vzal si od plukovníka řetízek s tesáky. Položil si ho na dlaň a zadíval se na něj. Po chvilce pokrčil rameny a řekl: „Podle zběžného pohledu bych soudil, že se jedná o tesáky. Ale netroufnu si odhadnout, které zvíře je mělo v mordě. Ty kořeny zubů vypadají trochu jako lidské. Jde snad o jakéhosi křížence, vědě dosud neznámého?“
Plukovník Higgins se spokojeně usmíval. „Už jsem je ukazoval spoustě lidí, ale původ zubů zatím nikdy nikdo neuhodl. A právě proto si této trofeje tolik cením.“
Uhlobaron Majer vrátil řetízek plukovníkovi, který si ho zavěsil zpět na krk.
„Prozradím vám, co je to za zuby, drahý příteli. A musím konstatovat, že váš odhad se blížil pravdě,“ řekl plukovník a podíval se Majerovi do očí. „Ovšem musíte mi slíbit, že se nebudete smát, ani mě neoznačíte za blázna, jako se to stalo již mnohokrát předtím!“
Uhlobaron zdvihl ruce a zavrtěl hlavou. „Ať se do pekla propadnu, jestli se vám budu posmívat.“
„Nuže, vězte, pane uhlobarone, že tyto tesáky, které nosím na krku, pocházejí z Transylvánie a jsou vyňaty tamním kovářem z tlamy strašlivého vampýra!“ řekl temným hlasem plukovník a podíval se na Majera. „Z tlamy pravého, a po všech čertech nebezpečného vampýra!“ zopakoval ještě a opřel se o opěradlo.
Uhlobaron Majer chvíli mlčel a pak nedůvěřivě řekl: „Máte na mysli tvora, živícího se lidskou krví?“
„Ano!“ pravil rozhodně plukovník, napil se vína a pokračoval: „Vím, že se vám to může zdát šílené, ale Transylvánie jich bývala plná. Ty tesáky jsem získal ještě dlouho před světovou válkou. Byl jsem tehdy mlád. Bylo mi pouhých třicet let, a sloužil jsem v Indii. Po roce služby mi byla udělena zdravotní dovolená, neboť jsem onemocněl malárií. Když jsem se v Británii vykřesal z nemoci, rozhodl jsem se v rámci rekonvalescence vycestovat někam, kde bych načerpal sil. Jsem sportovně založen, takže jsem se rozhodl pro turistiku v neprobádaných a divokých končinách, kde bych si, sem tam, pro radost něco ulovil. Netušil jsem však, že budu téměř uloven já sám!“
„Zajímavé,“ řekl uhlobaron Majer a poposedl si v křesle. „Domníval jsem se, že tito, jak my v Čechách, říkáme, upíři, jsou jen výplodem bujné fantazie spisovatelů a transylvánských lidových vypravěčů. Povězte mi o nich něco bližšího.“
„Vidím, že vás to zajímá a nejsem pro vás za šílence,“ řekl plukovník Higgins a pokýval šedivou hlavou.
„Ale kdeže za šílence,“ odvětil Majer a dodal: „Já miluji podobné příběhy a jsem otevřený všemu vzrušujícímu. Například Drákulu jsem přečetl už jako dítě a musím se přiznat, že se stal mým velkým hrdinou! Vždy jsem se s ním chtěl setkat.“
„Buďte ujištěn,“ řekl vážně plukovník, „že setkání s takovým tvorem, by vás vyléčilo z obdivu k Drákulovi.“
„A jací jsou tedy upíři v Transylvánii?“ zeptal se s nelíčeným zájmem uhlobaron. Pak pokrčil rameny a řekl: „Znám je jen z knih.“
„Inu, jací?!“ zamyslel se plukovník. „Krvežízniví, nenasytní a odporní tvorové, jsou to.“ Napil se a pokračoval: „ Ovšem musím po pravdě říct, že jsem viděl jen jednoho. Právě toho, ze kterého pocházejí tesáky na řetízku.“
„Tak povídejte,“ pobídl ho Majer. „Já se rád dozvím, jak vypadá, nebo vypadal transylvánský upír. Vy jste první člověk, který mi může vylíčit setkání s ním.“
„Bylo to ve vsi Tepnica, nad níž se tyčí hora Krvni Obeg, na jejímž vrcholku stojí ruiny starodávného hradu Vysajnice,“ vyprávěl plukovník, jehož jazyk začal vlivem požitého vína těžknout. „Ves je to chudá, ale překrásná, stejně jako celý tamní kraj. Vysoké hory. Hluboké lesy, plné zvěře a turistických tras. Bodří venkované se živí pěstováním česneku a provázením turistů. Když jsem dostavníkem dorazil do Tepnice, byl jsem přímo uchvácen. Malé dřevěné domky s vyřezávanými průčelími. Rozkošné předzahrádky, povětšinou osázené kvalitním česnekem,  muži statní a silní a ženy podivuhodně krásné! Možná krásnější než v Kašmíru,“ pravil plukovník a pak vzdychl. „Jenomže stejně tak, jako je to kraj divukrásný, je to i kraj nebezpečný. Jak jsem řekl. Domorodci pěstují především česnek, který je tamním vývozním artiklem. Ovšem k pěstování oné plodiny se nedostali jen tak náhodou. Byli k tomu donuceni!“
Uhlobaron Majer povytáhl obočí a zeptal se: „Kým donuceni? Vrchností?“
Plukovník zavrtěl hlavou a řádně si přihnul ze sklenice. Dolil si a řekl: „Byli k tomu donuceni okolnostmi. Vampýři, kteří je sužují již po celá staletí, se česneku bojí. Nikdo neví pořádně proč, ale je tomu tak. Venkované si proto věnce sušeného česneku věší nad dveře svých skromných příbytků, pojídají ho syrový, vaří z něj polévky, dělají zavařeniny a pečou bábovky.“
„Česnek mám rád,“ pravil uhlobaron a zamnul si nos, „ale čeho je moc, toho je příliš. Říkáte, že i do bábovek?“
„Ano, i do bábovek,“ přikývl plukovník a povážlivě se v křesle zapotácel, když se nahnul pro láhev. „Považte, že oni si mažou česnekovou pastu i na syrový česnek,“ řekl a otřásl se. „Právě to, bylo důvodem, proč jsem tam nepodnikl ani jedno milostné dobrodružství. Políbit tamní ženu, je z těchto důvodů pro cizince nemožné!“ Plukovník se zhluboka napil a pokračoval: „Ovšem, jako je pro cizince nemožné pocelovat domorodkyni, je stejně tak nemožné pro vampýra, aby vysál tamního venkovana. Domorodci jsou, zkrátka a dobře, proti vampýrům impregnovaní.“
Uhlobaron potáhl z viržinka, vyfoukl kouř a řekl: „Upíři v Transylvánii musí mít těžký život. Vlastně jsou tedy pořád o hladu.“
„Ani ne,“ řekl plukovník a podíval se na další láhev. „Mohu?“ zeptal se a vzal ze stolku vývrtku.
„Bez ptaní,“ usmál se Majer a usrkl ze své sklenky. „Jen směle pijte a hlavně dál vyprávějte.“
Plukovník Higgins vytrhl zátku a zálibně si přičichl k hrdlu lahve. „Skutečně mana nebeská,“ pravil a naplnil číši. Na jeden ráz jí vypil a znovu začal vypravovat. „Tedy tak, jako mně voní toto víno, tak i transylvánským vampýrům voní krev cizinců! Jak jsem řekl. Domorodci jim páchnou a vampýři se jich tedy dotknou jen v případě, že jejich hlad dosáhne maxima a není jiného zbytí. Ovšem, jak přijede turista, vampýři ho vycítí až do svých doupat a najdou ho, i kdyby byl dvacet mil od nich. Ve dne je to jedno, poněvadž vampýři spí v rakvích, ale v noci,“ plukovník ztišil hlas, „v noci jde o život.“
Uhlobaron Majer zamyšleně řekl: „Tedy, pokud vám dobře rozumím, jejich upíři jsou aktivní jen po západu slunce, stejně jako knižní Drákula?“
„Přesně tak,“ řekl plukovník a zdvihl prst. „Jak se setmí, žádný soudný člověk tam nevyleze ze svého příbytku, jelikož vampýr se neodváží do domu obloženému česnekem. Občas se stane, že vampýr chytí nějakého vyčichlého venkovana, který zanedbal pojídání česneku a nedostane se před setměním domů. Ale do příbytku prostě nevleze. Já byl tehdy mladý a nerozvážný a nic jsem nedal na rady hostinského, v jehož zájezdním hostinci jsem se ubytoval. Musím se přiznat, že jsem jeho řeči o vampýrech považoval za pouhé pohádky a smál jsem se jim. Nic jsem nedal na rady, abych byl ze svých tůr zpátky dřív, než se ozve klekání a toulal jsem se po okolních horách a kopcích, i když už se stmívalo a měsíc vycházel nad ruinou Vysajnice.“ Plukovník domluvil a dolil sklenku, kterou vzápětí vypil. Vzdychl a rukou si prohrábl šedivé vlasy. „Víte, drahý uhlobarone, já nejsem šedivý stářím. Já zešedivěl tehdy v Tepnici!“
Uhlobaron Majer pobídl plukovníka. „Mluvte dál, příteli. Tehdá jste potkal toho upíra?“
Plukovník si sáhl na motýlka a zabručel: „Je tu nějaké horko. Nebude vám vadit, když si odložím vázanku a uvolním límeček?“
„Jako doma plukovníku,“ kývl uhlobaron a sám dolil Higginsovu sklenici. „Jen se uvolněte. Bude to pro vás tak lepší.“
„Děkuji,“ řekl Higgins, odhodil vázanku na stolek a rozepnul si košili. „Kde jsem to přestal… Aha! Toulal jsem se za soumraku a obdivoval jsem vycházející měsíc, když jsem usoudil, že bude lepší vrátit se do vsi. Ne, neměl jsem strach z neznámých bytostí. Soudil jsem, že bude lepší dorazit do hostince, dokud je ještě aspoň trochu vidět. Po setmění bych mohl sejít z cesty, neboť tma je v těch krajích černější, než swahilský střelec. Šel jsem klikatou lesní pěšinou, která vedla mezi vysokými smrky a po jejíchž okrajích byla hustá křoviska. Náhle jsem zaslechl psí vytí, které ke mně doléhalo ze vsi Tepnice. Nejdřív začal výt jeden pes a pak se přidávali další a další. Nepřisuzoval jsem tomu zvláštní význam, jelikož jsem si myslel, že ti psi vyjí na měsíc. Když se však k psímu koncertu přidal za mými zády i vlčí sbor, rázně jsem přidal do kroku, neboť mít za sebou vlčí smečku, mi nepřipadalo moc bezpečné.
Pevným, pravidelným krokem vojáka, jsem se blížil ke vsi. Už jsem z lesa vyšel na kraj pole, za kterým jsem viděl světla v oknech Tepnických domků. Pěšina zde plynule přecházela v polní cestu, která obloukem kopírovala pole plná česneku. Zastavil jsem se, abych si zavázal uvolněnou tkaničku, když tu se náhle za mnou ozval šramot. Nijak velký, takže jsem se nevzrušoval. Domníval jsem se, že snad nějaká liška se vydala na lov slepic do vesnických kurníků, či snad kuna, nebo lasička zatoužila po krvi nešťastných domácích kurů.“ Plukovník se na chvilku odmlčel a svlažil si hrdlo. Pak říhl a za napjatého naslouchání uhlobarona Majera, pokračoval: „Kdybych věděl, že já mám být tou obětí, nezdržoval bych se vázáním bagančete, ale prchal bych jako o život!“
Uhlobaron ani nedýchal. Jeho tučný zátylek se chvěl a oči měl vyvalené. Když se mu zdálo, že se plukovník odmlčel na příliš dlouhou dobu a dokonce se mu začínají klížit oči, promluvil: „Plukovníku. Vydržte ještě chvíli. Musíte mi to dopovědět. Slibuji vám, že jen co to dopovíte, uložíte se k spánku.“
Higgins mávl rukou a rozepnul si u krku další knoflíčky. Pak odhodil i sako. „Bez obav, pane uhlobarone. Jsem voják a lovec a jako takový něco vydržím, ne… No tak tedy. Zaslechl jsem šramot a nevěnoval jsem mu pozornost. Pak se však za mými zády ozval hlas. Strašlivý hlas! Takové skřehotání jsem ještě nikdy před tím, ani nikdy potom neslyšel. Hlas zněl jako celý pluk Tamilů při bodákovém útoku. Otočil jsem se a spatřil ho! Bledý, hubený muž s napomádovaným, dozadu ulíznutým účesem, očima zeleně svítícíma, nad nimi husté obočí, oblečený do černého fraku, na prsou jakési vyznamenání, na zádech vlající plášť a za krkem obrovský, nahoru zdvihnutý límec. Ten muž se na mě hnal a před sebe natahoval vyzáblé bílé ruce s neupravenými, snad po sto let nestříhanými nehty. Ale co bylo nejstrašnější! Jeho ústa, rámovaná úzkými bezkrevnými rty, byla dokořán otevřená a v nich jsem zahlédl pár běloskvoucích tesáků!“
Uhlobaron vzrušeně zašeptal: „Ano. Tak jsem si ty z Transylvánie vždy představoval.“ Pak pobídl plukovníka. „Co bylo dál?“
Plukovník zívl a obrátil do sebe obsah sklenice. „Potom jsem už na nic nečekal a pádil jsem do vsi rovnou přes česnekové pole. Netušil jsem, že právě to mi zachránilo krk. Vampýr, odpuzován pachem česneku, nemohl rovnou za mnou a musel tak obíhat pole, čímž jsem získal náskok a do hostince dorazil včas. Vběhl jsem dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Hostinský zrovna čepoval pivo. Když viděl, jak jsem vyděšený, okamžitě poznal o co se jedná. Sáhl do police a pověsil mi na krk stejný věnec česneku, jako měl on sám. Pak zamkl, dveře a postavil do každého okna krucifix. Vampýr venku zuřivě křičel a pak, když poznal, že dnes nepochodí, zhnuseně si odplivl, efektním pohybem si zahalil tvář pláštíkem, a odebral se zpět do lesů.“
„Ale jak jste tedy získal jeho zuby?“ zeptal se uhlobaron a cinkl prstem do láhve vína. „Dolijte si, příteli.“
Plukovník znovu naplnil svou číši a jal se opět vyprávět: „Přestože jsem byl, a to se nestydím přiznat, velice vyděšený, probudila se ve mně lovecká vášeň! Hned jak jsem si ve svém pokoji převlékl spodní prádlo, vrátil jsem se do výčepu a začal se ptát hostinského na detaily z života vampírů. Hostinský se se mnou nejdřív nechtěl o ničem bavit, ale když jsem mu dal dvacet liber a navrch přihodil ještě dvoje skleněné korále a kapesní zrcátko, tak se rozpovídal. Řekl mi, že vampýři se poznají podle nezdravě bledé pleti. Pak mají také podivuhodnou zálibu ve výstředních módních kreacích, které se projevují především v detailech oblečení, jako jsou vysoké límce, nebo ony pláště, ale i v účesech, na které si vyloženě potrpí. Buď si vlasy sčesávají dozadu a gelují je, jako měla stvůra která mě honila, nebo je vyčesávají do složitých útvarů, případně si vlasy ulíznou do čela a vytvarují je do špice, směřující ke kořeni nosu. Ovšem všechno toto byly podružnosti, pro mě nedůležité. Já chtěl vědět, co mohu od vampýra očekávat. Hostinský řekl, že vampýr, ačkoliv je rachitické tělesné konstrukce, je v noci neskutečně silný, a jen málokdo by s ním uspěl v přímém souboji. Ale pozor! Čím více se blíží ráno, a vampýr se musí vrátit do své rakve, je slabší a slabší. A s prvním kohoutím zakokrháním je prakticky neškodný. To si lehne do umrlčí truhly, kde spí až do slunce západu. Takového vampýra pak stačí proklát kusem osikového dřeva. A tehdy jsem se rozhodl. Hned ráno se vydám do vampýrova doupěte a ulovím ho!“
Uhlobaron Majer se trochu zamračil. „A tomu říkáte lov, plukovníku? Propíchnout spícího upíra?!“
„Jen si nemyslete, pane uhlobarone,“ oponoval plukovník Higgins. „Vampýr může vycítit vaši přítomnost a náhle se probudit. A to je pak tanec!“
„No, a byl tanec?“ zeptal se Majer a zadíval se na Higginse.
„Kdepak,“ řekl Higgins a zavrtěl hlavou. „Šlo to jako po másle. Ráno jsem se vybavil osikovým kolíkem a svítilnou, posnídal hromadu topinek s česnekem, do torny jsem uložil česnekové pirohy a vyrazil jsem na tůru směrem k zřícenině hradu Vysajnica, kde jsem tušil hnízdo toho netvora.“
„Neříkejte jim netvoři,“ přerušil ho Majer. „Jsou to bytosti, jako jiné a nemůžou za to, jak se živí.“
„Kdybyste je znal,“ řekl plukovník, „tak byste se jich nezastával. Nuže tedy, šel jsem k Vysajnici a nyní jsem už neobdivoval krásy přírody, neboť se ve mně probudil lovec. Do ruin hradu jsem dorazil krátce po poledni. Tedy v době, kdy je slunce nejvýše a vampýří spánek je nejtvrdší. Vchod do podzemí jsem nalezl asi po půl hodině. Rozžehl jsem svítilnu a sestoupil po polorozpadlém a vlhkém schodišti do sklepení, kde jsem objevil rakev stojící na katafalku. Neváhal jsem a odklopil víko. Uvnitř spal spánkem nespravedlivých onen netvor, který mě minulou noc pronásledoval a hodlal mne zbavit mého, tehdy mladého, života. Uchopil jsem kolík a vší silou ho vrazil do toho vampýra. Stvůra vykřikla a vztáhla ke mně hubené pracky, ale nic jí to nebylo platné. Jak kolík probodl srdce, vyvalil se z těla puch a hned potom se vampýr rozpadl na prach. Tedy až na hlavu, kterou jsem odnesl do Tepnice.“ Plukovník domluvil a s úsměvem si nalil sklenici až po okraj. Zdvihl jí do výše a řekl: „Byl to dobrý lov a já jsem na něj hrdý!“
„To není moc fér lov,“ řekl uhlobaron a zavrtěl hlavou.
„Vy toho naděláte,“ zabručel plukovník a dodal: „Vampýra jinak zničit nelze. No, a když jsem hlavu odnesl do Tepnice, nechal jsem si z ní vyndat ty tesáky, které teď nosím na krku. Hostinský mi totiž řekl, že takové zuby mají zvláštní moc.“
„Ale jděte,“ zarazil se Majer a zeptal se: „O jakou moc se jedná?“
Plukovník vypil víno a řekl: „Ty tesáky prý vycítí každý vampýr, a je k osobě, která je u sebe má, neodolatelně přitahován. Domnívá se, totiž že ona osoba je také vampýr a je ochoten pak takovému člověku pomáhat. Ale nevím, nevím. Ještě jsem od té doby žádného jiného vampýra nepotkal. Je to škoda. Využil bych ho a pak bych získal další trofej do sbírky!“
Uhlobaron Majer se plácl do čela a zvolal: „Tak proto! Proto jsem si vás v tom hotelu hned všiml.“
„Prosím?“ udiveně se zeptal plukovník a zadíval se na Majera. „Děláte si blázny?“
„Ale ne, nedělám,“ usmál se uhlobaron a pomalu vstal z křesla. „Víte, pořád mi něco říkalo, že jsme asi příbuzní, nebo něco takového, ale nebyl jsem si jistý. Ještě, že jste tak užvaněný a všechno mi na sebe vyklopil.“
Plukovník se opilecky zasmál a řekl: „Dobrý vtip, drahý uhlobarone. To se vám skoro povedlo. Ale na mě si nepřijdete. Neuražte se, ale vy máte do mrtvolné bledosti daleko. A vaše oblečení je sice poněkud výstřední,“ ukázal na uhlobaronovu neposlušnou kravatu a těsný oblek, „jenže to je, jak jsem si už všiml, v Čechách normální. A vůbec! Vždyť jste v hotelové restauraci jedl česnečku.“ Pak se také pokusil vstát, ale zamotala se mu hlava a upadl zpět do křesla. „U všech čertů,“ zablekotal, „nějak mi to stouplo do hlavy. Soudím, že je čas poděkovat za vaši pohostinnost a zavolat sluhu, aby mi ukázal cestu do ložnice. Rád jsem s vámi poseděl a ráno vám mohu vyprávět další historky.“
Majer sáhl do kapsy, vytáhl zvoneček a zacinkal. „Jan tu bude hned,“ řekl a sedl si plukovníkovi na klín.
Higgins překvapeně vyjekl a nevěřícně zíral na uhlobarona. „No dovolte?“ zařval a pokusil se Majera odstrčit. Jenomže Majer byl až příliš těžký. „Co to má znamenat? To kdybych tušil, tak zůstanu spát v hotelu,“ vykřikoval Higgins a zmítal sebou.
„Ale no tak,“ řekl uhlobaron a pohodlně se na plukovníkovi rozvalil. „Uvolněte se, drahý příteli. Bude to jen chvilka a hnedle usnete. V každém případě to bude příjemnější, než ty štěnice v hotelu, o kterých jsem vám už říkal. Ty by vás vysávaly celou noc. Já to zvládnu během pěti minut.“
„Nesmysl,“ zavrčel Higgins. „Jedl jste česnek, jste příliš tlustý a růžový. Ani tesáky nemáte! Vy nejste vampýr. Vy jste úchyl!“
„Celý večer jste mluvil vy. Tak já vám taky na oplátku něco povím,“ řekl uhlobaron Majer a dobrácké rysy v jeho tváři náhle ztvrdly. „Víte toho hodně o Transylvánii a o tamních nočních tvorech, ale nevíte nic o Čechách a zdejších tvorech, kterým je úplně jedno, jestli je noc nebo den. Tady si ani trochu nepotrpíme na takové romantické hloupůstky, jako jsou pláště, nebo šílené účesy. Ani česnek nám nevadí. Dokonce ho milujeme. Proč?! To nikdo neví. Asi jsme prostě jiný druh a ti z Transylvánie, které tak obdivujeme, a kteří námi pohrdají pro naši obezitu, jsou prostě úplně jiní.“
Do salonku vstoupil sluha Jan a Majer mu pohledem ukázal, aby šel ke stolku. Pak pokračoval: „Ano, i my jsme byli šlechtici, jako oni, jenže zákon zakázal používání těchto titulů, takže jsme se museli místo baronů, stát uhlobarony. Není nás moc, ale tím lépe. Také nemáme nadlidskou sílu, jako ti hubeňouři z Transylvánie, takže své oběti musíme opít a pak si na ně prostě takhle sedneme. Není to příliš efektní, ale je to praktické a znehybňující, jak můžete sám pozorovat.“
Plukovník třeštil oči a zmítal se. Ovšem jeho pohyby byly čím dál tím více slabší. Ještě se jednou zkusil vyškubnout, ale pak rezignoval a vzdal to.
„No, vidíte, drahý příteli. Důležité je uvolnění. Pak to půjde rychle,“ spokojeně řekl Majer a dodal: „A teď se dozvíte, co používáme místo tesáků.“ Levou rukou ucpal Higginsova ústa,  podíval se na sluhu, a řekl: „Vývrtku, Jene!“
Higgins vydal jen přidušený výkřik a pak, když uhlobaron labužnicky sál, se s ním celý salonek roztočil a on se propadal do tmy.

Když bylo po všem, Majer vstal z bezvládného těla plukovníka Higginse, utřel si ubrouskem ústa a říhl. Pak si pohladil plné břicho a přikázal sluhovi, aby tělo odtáhl do sklepa.
Když v salonku osaměl, posadil se ke krbu, vzdychl, zapálil si viržinko a polohlasem zamumlal: „No prosím. A to o nás uhlobaronech, komunisti vykládají v parlamentu, že jsme pijavice prostých horníků! Jak to můžou tvrdit?!“ Znechuceně odhodil nedokouřené viržinko do krbu. „Takové pomluvy! Copak bych se já někdy mohl dotknout těch jejich špinavých krků?!“

Konec