sobota 2. listopadu 2019

O dobrém člověku


Karel byl dobrej člověk. Dříví by na sobě nechal štípat. Každýho člověka měl rád. Nevyhledával konflikt, a jak jen to šlo, tak se snažil urovnat každej spor, na kterej narazil.
Karel o všechno slušně žádal, každýho zdravil a za všechno děkoval. Na nevrlý prodavačky se usmíval a protivnejm úředníkům odpovídal vlídným slovem. A i tu pověstnou poslední korunu by dal a i toho nejošklivějšího psa by si z útulku vzal. Kdyby teda nebyl alergickej na psí srst.
Ale Karel měl pořád takovej divnej pocit, že to jako furt není ono. Jako, že by moh bejt ještě lepším člověkem. Tak na sobě pracoval. Meditoval, modlil se, sebevzdělával se a dobrovolníkem se stal. Babičky přes přechod převáděl. Akele Bikini Malůka na dálku adoptoval a každej rok jemu a jeho rodině poslal jako vánoční dárek kozu nebo osla. Pochopitelně, že ne naporcovaný v balíku, ale skrz nějakou organizaci na pomoc hladovejm a žíznivejm.
A nejenom Akele Bikini Malůkovi a jeho rodině pomáhal. Pochopitelně myslel i na domácí hladový a žíznivý. Tak chodil, tejden co tejden vařit polívky do Armády spásy. Všechno tohle dělal. Takovej to byl člověk.
A pořád měl pocit, že to není ono. Pořád měl pocit, že není úplně dobrej. Pořád měl pocit, že mu něco k tý absolutní dobrotě schází! Pořád si říkal, že to ještě není úplně pinktlich.
Tak se rozhodl, že když může pomáhat lidem, měl by pomáhat i němejm tvářím. Takže chodil do lesa přikrmovat. Sýkorkám do krmítek věšel lůj. Jednou, a to se dokonce dostalo až do okresních novin, jednou dokonce vylezl na tovární komín a postavil přilétajícím čápům hnízdo! Takovej byl Karel dobrej člověk. Takovýho byste ve svým okolí hned tak nepotkali. To vám garantuju.
Ale Karel, protože byl tak strašně moc sebekritickej, měl pořád pocit, že to ještě není ono. Že pořád ještě není úplně dobrej člověk. A jak tak jednou seděl doma u fair trade kafe a četl si noviny, padnul mu do oka inzerát, že se hledaj lidi, co by rádi jeli stavět školy někam na ostrovy u Novýho Zélandu.
Tak to Karel zajásal, protože si hned pomyslel, že tohle bude asi to, co mu tak nějak pořád chybí k tomu, aby se stal skutečně dobrým člověkem. A hnedka teda zavolal na číslo tam uvedený, smluvil si schůzku, a protože při pohovoru udělal na organizátory velikej dojem, a protože se nikdo jinej nepřihlásil, byla ruka v rukávu a než se sešel měsíc s měsícem, nastupoval Karel do letadla a pak se na Zélandu nalodil na loď a odplul s několika dalšíma stavitelama škol do neznáma s tím úžasným vědomím, že teď už bude konečně dobrý člověk, kterýmu nic nechybí.
Od tý doby se o něm ani o těch dalších nic neví. Jenom vím, že když si náčelník Agu-Agu odříhnul a pohladil si břicho, prohodil ke své ženě: „Moc dobrý člověk to byl. Moc dobrý!“ 
Jeho žena však pokrčila rameny a mlaskla. „Dobrý. Ano. Ale něco mu chybělo. Taková ta špetka něčeho…“

KONEC

pátek 6. září 2019

Sen



Znal jsem chlápka, co tvrdil, že knihy člověka obohacují. Taková kniha prej vlastně člověka povznáší nad ten mumraj všedního života. Tohle teda nemám ze svý hlavy, abyste si jako náhodou nemysleli, že jsem nějakej tenhlencten intelektuál. Podle mě to tenkrát, když jsem to slyšel, byla pěkná kravina.
Já totiž tenkrát bejvával jenom docela obyčejnej zaměstnanec technickejch služeb, co měl v náplni práce vysypávat odpadkový koše do multikáry, ale v hospodě jsem se seznámil s jedním knihovníkem, co strašně chlastal. A ten, když se pořádně rozchlastal, tak pak ved u piva tyhle řeči. A právě od něj tu chytrou větu teda mám.
Měl štěstí, jako ten knihovník, že já a Ferdyš jsme byli vždycky tolerantní lidi a nerozbili jsme mu za ty kecy ani jednou držku. Po šichtě jsme totiž nikdy neměli náladu poslouchat něco takovýho. Po šichtě, jako bejvávala ta naše, tak po takový šichtě jste rádi, když si sednete a klopíte do sebe jedno za druhým a nanejvýš proberete, jak to včera Slávka hrála.
No, to byl vlastně taky důvod, kvůli kterýmu u nás ten knihovník sedával. On to byl slávista jako já a Ferdyš. Jinak celá ta knajpa je nafutrovaná sparťanama, protože tohle byla vždycky čtvrť, kde se fandilo Spartě. A nic na tom nemění ani to, že hostinskej vždycky přál Bohemce. Ale to je vlastně úplně jedno, a s tím, co vám tu vypravuju, to nemá lautr nic co dělat.  Já vám chtěl jenom vysvětlit, jak jsem přišel k tý větě. Takže teď už to víte. 
Fájn, já vím, že se hodně z vás se ušklíblo, že to co jsem dělal, to jako není žádná pořádná práce. Vysypávat odpadkový koše do káry. A víte vy co?! Víte vy, co vám na to odpovím? Odpovím vám, že máte recht. Nebyla to žádná pořádná práce. Teda, jako makačka to byla, ale nemělo to zkrátka žádnou vejšku. Jestli jako víte, co tím myslím. Nemělo to tu správnou úroveň. Tak to myslím. A já se za to taky docela styděl, i když bych to před Ferdyšem nikdy nepřiznal. Já měl totiž svůj velkej sen. A to ten, že se jednoho dne dostanu k pořádnejm popelářům. K těm, co jezděj vzadu na stupátku a cestou frajersky pokřikujou na holky a ukazujou fakáče na blbečky v obleku. Tak to byl můj sen, kterej jsem si snil, když jsem vysypával odpadkový koše do multikáry.
Takovej popelář, totiž, takovej popelář, to je přeci sen každýho malýho kluka. Si to přiznejte. Nikdo z vás nechtěl bejt doktor na urologii nebo fízl na hospodářský kriminálce. Nikdo nechtěl bejt blbej učitel a učit blbečky jako jsem byl já. A už vůbec nikdo nechtěl sedět za okýnkem na poště a razítkovat dopisy a potvrzovat SIPO.  A jestli jo, tak to ho moc a moc lituju. Takovej člověk podle mě neměl nikdy žádný sny.
Ale já sny vždycky měl. A já si za tím jedním snem šel. A šel jsem si za ním tvrdě, takže jsem neměl absence a hlásil jsem se do rachoty i o svátcích. A montérky a oranžovou vestu jsem měl furt jako z prádelny. A do práce jsem chodil oholenej a na autobusovejch zastávkách, tam je odpadkovejch košů nejvíc, tak tam jsem slušně zdravil lidi, co tam čekali a usmíval jsem se na ně. Tak tvrdě jsem si za tím snem šel! Zkrátka jsem věřil, že když budu vzornej vysypávač košů, to místo na stupátku musím prostě dostat. Protože kdyby ne, tak to by na světě nebyla vůbec žádná spravedlnost.
Jenže mi to stejně bylo všechno k prdu. Když se tehdá uvolnilo místo na stupačce, přeskočil mě v postupu nějakej Hrouda, co do technickejch služeb přišel až dávno po mně, ale zato s protekcí, protože s vedoucím od popelářskejch aut seděl v base v jedný cimře. Tak to holt dostal on. Ale co naděláme, že jo?! Život je, jakej je, a nevyzpytatelný jsou cesty osudu nebo čeho a já jsem díky těm cestám holt musel zůstat u toho vysypávání košů do multikáry.
To o těch nevyzpytatelnejch cestách mám z Bible, abyste si náhodou nemysleli, že jsem úplnej ignorant. Jednu starou Bibli mám dokonce doma. A mám jí vystavenou na poličce. A mám pro to svý důvody. To je totiž tak. Možná vám neušlo, že jsem říkal, že jsem měl sny a né jenom sen. Jestli vám to neušlo, tak je jasný, že dáváte pozor. A kdo dává pozor, bude odměněnej. Vás odměním tím, že vám teď prozradím, co byl ten můj druhej celoživotní sen. Jestli teda čekáte něco světobornýho, jako, že jsem chtěl bejt drezérem lvů nebo kosmonautem, tak to čekáte marně. Nebylo to nic zvláštního. Já chtěl bejt docela obyčejně bohatej a nedělat vůbec nic. Zkrátka. Buď popelář na stupátku, nebo boháč. Uznávám, že ten první sen se zdá dosažitelnější než ten druhej, a taky je fakt, že jsem na realizování toho druhýho snu nikdy nijak nepracoval, ale měl jsem ho a je teda férový se vám s tím svěřit.
No prostě ten první sen mi vůbec nevyšel a já se propadnul do chmur a hlavou se mi na každý šichtě honilo, že až do důchodu budu vysypávat ty podělaný koše do multikáry, když v tom mi jeden koš nešel pořádně vysypat, jak tam bylo něco šprajclýho. Tak tam hrábnu rukou a uvnitř samá knížka. Normálně plnej koš knížek.
Takový věci se občas stávaj. Lidi vyhodí kde co, když po někom likvidujou byt. Jednou jsem měl v koši nacpanou i mikrovlnku a jindy zase dvacet polámanejch deštníků. To nepochopíte, takový věci, ale časem si na ně zvyknete.
No, a jak jsem ten koš dal na zem, že z něj ty knížky vyházím, první, co jsem viděl, byla Bible. Docela veliká. Víte, já na tohle nikdy nebyl. Myslím jako na modlení a tak, ale vzpomněl jsem si na toho našeho knihovníka, že jednou vyprávěl, jak sbírá starý knížky a strašně pase po nějakým starým tisku a že kdyby takovej starej tisk jednou měl, byla by to pro něj chvíle neskutečnýho štěstí a jeho splněnej sen. No, a protože ta Bible vypadala docela staře, byla hodně tlustá, v zplesnivělý koženkový vazbě, a aby se neotevírala, byla přepásaná takovejma dvouma páskama, jako od kalhot to vypadalo, tak jsem si jí vzal.
Ferdyš si teda ze mě dělal srandu, jestli jsem se jako dal na faráře a tak, ale mně to bylo jedno. Já jsem si říkal, že když se nesplnil sen mně, splní se snad sen tomu našemu knihomolovi, protože sny by se aspoň některejm lidem měly plnit.
Doma jsem si tu starou knihu položil na stůl, pak jsem si otevřel lahváče a konzervu. A nakonec jsem rozepnul i ty pásky a pak otevřel tu Bibli.
A jak jsem jí otevřel a otočil pět stránek, otevřel jsem i hubu a zavřel oči. A pak jsem zase otevřel oči a zavřel hubu a tak jsem to různě kombinoval, až jsem se ovládnul a zůstal jsem tam sedět a věděl jsem naprosto jasně, že se knihovníkovi jeho sen mým prostřednictvím docela určitě nesplní, zato, že se nejspíš splnil můj záložní sen.
Ještě jsem si protřel oči a pak jsem z toho vyříznutýho místa uprostřed knihy pomalu vytáhnul několik balíčků peněz, co tam byly naskládaný jako v krabičce místo těch chybějících stránek, položil jsem je vedle sebe a začal jsem počítat a když jsem dopočítal, byly mi naprosto jasný dvě věci. A to za prvý, že mi Hrouda na tý jeho stupačce může tak akorát políbit prdel a za druhý, že ten knihovnickej vůl měl recht, když po pátým pivu vždycky vykřikoval to jeho: Knihy obohacují, hoši! Pamatujte si to! Knihy člověka obohacují!
 



středa 7. srpna 2019

Facebook inspirující



Facebook inspirující I.

Skupina Děčín a jeho okolí

Vypadá to, že bude krásný den. Východ slunce.

Zámek po sté. Stovky vyjících Lajek. Orgasmus patriotů! Je to krásné! Ne! Je to kjásňoučké! Foťte dál!

Je tady někde rampa zdarma? Tady snad není nic!

Kdo bere? Všichni! Jen zubaři ne!

Nedoceněná krása Děčína. Máme nové dalekohledy, říká policie.

Papoušek už je doma. Ten kluk taky. Zato pes je v hajzlu.

Bacha u pošty! Tam je to v hajzlu pořád. Lidi neuměj jezdit.

Fakt nevíte o rampě? Hovno skejťák. Auto opravit!

Pohádkový les. Modravanka. Kino nehraje
.
Krása večerního Děčína. Lajky vyjí. Foťte dál!

Vyfotíme každého telefonujícího řidiče, říká policie!


Facebook inspirující II.


Aneb Drama jednoho dne ve statusech

Ráno čokoška jen tak od šéfa. Čas plyne, makáš.

Odpoledne vyjdeš ven a v ulici hvizd gum. Skřípou brzdy. Proboha! Proboha!
Tu paní znáš. Dělá ve stejné ulici. Ve stejné ulici jako ty. Ve stejné ulici v cizí zemi.
Louže kolem paní se zvolna zvětšuje. Plato jogurtů umírá. Živé kultury vydechují naposled. Vnoučata si nepochutnají.

Večer vás vytopili. 
Za co tohle máš?!


Facebook inspirující III.

Skupina Děčín a okolí, part. 2

Dobré ráno z Rynartic.

Ježíš, to je tak hezký.

Děčín v ranní mlze. Vy víte jak se postavit! 

Já vůbec nechápu, jak tou Teplickou mám projet? Jim už hrabe!

Děkuji za přijetí. Mate krásné město.
Ono vás to přejde!

Neuletěl někomu papoušek? Záda má zelený a lítá tady venku! Aby ho ptáci neuklovali!

Patrám. Na chodbě nám ukradli palmu! Tak kdybyste jí někdo viděl?!

Taková v květináči? Prej jí nesli kolem nádraží. On byl Rom v divným šátku a ona bílá!

Patrám. Kdybyste někdo viděl Roma v divným šátku a s ním bílou. Jo, a s palmou!

Lepší by bylo, kdyby tam ten altán nebyl. Už to hasí.

Altán za to nemůže.

Ale kdyby tam nebyl altán, nebyl by tam bordel. Kdyby tam nebyl bordel, nebyl by tam oheň!

A že teče do zimáku, to je vám jedno, co?

Basketbalisté nás reprezentují. A co jiné sporty? Ty tu nejsou?
Jak maj skejťáci skákat na těch zničenejch překážkách?

Zamlada jsem skákal z mostu do Labe.
Dneska byste si zlomil nohy.
Copak nohy. Kamaráda nám vzal vír.

Rekonstruované koupaliště v Arnolticích. Maj tam pivo?

Neviděli jste mého papouška? Záda má zelený a uletěl mi někam ven!

Jednou se to udělat musí, vy chytráci, a ta chvíle přišla teď!

Muž skočil z výšky čtvrtého patra.

Dobrý večer z Rynartic.

Relaxujte u videa. Jsou tam motýli a květiny.

To je uklidňující!