Alfrédovo zatmění

 

To tak luxujete, když vás něco napadne... 

 

Alfrédovo zatmění

(mikropovídka) 

 

Alfréd se narovnal, zakroutil hlavou a zamumlal: "Zatraceně. Co se v tý hadici zaseklo?!" 

Odpojil trubici a podíval se přímo do hadice vysavače. 

"Auvajs. A do prdele!" vyjekl. "Moje oko! Snad ho to nevcuclo hluboko," řekl a podíval se znovu...

"Alfí," ozvalo se z kuchyně. "Pojď se na něco podívat! Já nemám brejle. Ty vidíš líp." 

"No, nevím..." ozvalo se tiše z obýváku.

 

Konec

Játra pana Skružného

 

Játra pana Skružného

 

"Ta vaše játra se mi vůbec nelíbí, pane Skružný," řekl doktor Klempera a položil výsledky vyšetření na stůl. Poklepal na ně a zadíval se na pana Skružného, který seděl naproti němu. "Vy dost pijete, co?!"

Starý mládenec Skružný pokrčil rameny a řekl: "No tak to víte, pane doktore. To víte, že piju. Tak dost?! No já nevím. V zimě míň a v létě teda dost. To si rád posedím v hospodě. U nás na návsi. Pěkně pod platanem."

Doktor Klempera se pousmál a vzdychl. "No a jsme doma. Tohle hodně vysvětluje. A když jsme u toho. Co doma? Taky pijete?!"

"Ale jó. To je jasný, že doma piju. Kolikrát se napiju, hned jak se vzbudím," odpověděl Skružný a podrbal se na hlavě. "Proč se ptáte?! Já myslel, že jsem tu kvůli játrům."

"Člověče nešťastná," zaúpěl doktor a znovu poklepal na výsledky. "Vždyť vás to pití zabije skrz ty játra! Vy musíte okamžitě přestat chlastat, nebo je po vás!"

Pan Skružný vyvalil oči. "Jako úplně přestat s pitím?! To myslíte vážně?!"

"Naprosto! Ode dneška ani kapku, je vám to jasný?! Nebo to máte spočítaný!" vážně odvětil doktor a pak dodal: "Tady vám napíšu nějaký prášky a za dva tejdny se mi přijdete ukázat. A uvidíme co dál. A jak jsem řekl. Ani kapku!"

Pan Skružný poděkoval, sebral recept a se smutným povzdechem opustil ordinaci.

 

Za dva týdny měl pan Skružný krásný pohřeb. Takový nikdo v okolí nepamatoval. A těch lidí. A hlavně všichni členové spolku abstinentů, jehož byl dlouholetým předsedou. Nikdo z nich nechyběl. A místopředseda spolku, když s pokladníkem pokládal ke katafalku věnec, zakroutil hlavou a s vlhkýma očima pravil k rakvi: "Bedřichu, zatraceně, ty takovej milovník pramenitý vody, minerálek a sodovky, jak ty jsi mohl zemřít na dehydrataci?! Kluku zlatá! Ach jo."

 

Konec

 

Kavárenská

 

Kavárenská

 

Tuhle jsem šel do kavárny,

že posedím a ochutnám různé druhy kávy.

Neboť já jsem kávy znalec,

ostatně, jako každý alfa samec.

I přišel jsem tam a koukám na tabuli v zlatém rámu,

co vypsáno tam všechno je.

 

Tak říkám si, jdeme na to,

první bylo latté mačiáto.

Takže tedy dám si ho.

Přátelé, jak jsem byl udiven,

málem jsem s sebou seknul na zem,

dívám se tam v šoku na to, máte mě tu za vola?

Kde žijete, že nevíte, že k té kávě servíruje se

vždy dokonale vychlazená Kofola?

 

Pak tam bylo espreso. Ten pán, co přinesl ho,

odpusťte, vypadal jak principál Ponrepo.

Ale to není podstatné. Problém ten byl vezdejší, a konkrétně tak zní.

Proboha. Vy nevíte, že tahle káva,

pije se zásadně se stejkem ze zvířete jménem kráva?

Takhle je ten požitek jen na půl.

Sakra kam jdete? Postavte to tady na stůl.

 

A potom káva Alžírská.

Nuže tedy bez komentu,

proč ne kávu z orientu?

Však opět zklamání, snad na míru,

jak můžete nevědět, a to je fakt na ránu,

že nedostal jsem k té kávě výňatky z Koránu?

 

Irskou kávu už jsem vynechal,

pochybuji, že čerstvé čtyřlístky by mi k ní někdo dal,

zaplatil jsem za tu hrůzu a do hospody na růžku pospíchal.

 

Vážení, teprve tam spravil jsem si chuť,

když dvojitýho Turka s utopencem jsem si dal!

 

Znalcům kávy čus a zdar!

 

Mrazy o držku

 

Mrazy o držku

 

Tak vy říkáte, že tohleto je zima?! Vy říkáte, že tohleto je nějakej mráz?! No, jestli to říkáte, tak já vám zase povím, že víte velký kulový, co je to zima a mráz! Stalo se vám snad v zimě něco strašlivýho?! Nestalo, co?!

Ale tak fajn. Možná jste někde uklouzli a podvrtli si kotník, nebo zlomili nohu. To se normálně během zimy stává, to není nic, o čem by se muselo mluvit celý roky. Nic, při čem by vám ještě po tolika letech naskakovala husí kůže. A to si pište, že já mám tu vzpomínku naservírovanou pokaždý, když se podívám do zrcadla!

Jo! Je to tak a né jinak. Když je totiž opravdu krutá zima, dějou se věci, který by se jinak nikdy neděli. Věci a události, co se můžou stát jenom za strašnejch shod náhod.

On teda páter Felix vždy tvrdil, že náhody neexistujou. Že náhoda je jenom pánbůh, co chce bejt inkognito, ale já nejsem a nikdy jsem nebyl nějak nábožnej, takže si zůstanu u těch náhod. A vlastně, kdybych nábožnej byl, tak bych po tý hrozný zimě na nějakýho Boha úplně zanevřel. Protože jestli je to osnovatel takovejch náhod, tak radši dál od něj a jen cvok by ho o něco prosil.

A víte vy vůbec, jakej já bejvával bombardonista?! Já byl známej po celým okrese. Já hrál na plesech, zábavách. Já hrál na svatbách. Já hrál prostě všude, kde kapela potřebovala pořádnýho machra, kterej něco umí! A já uměl! Do prčic, jak já to uměl! Prej bych klidně moh hrát v symfoňáku. Jenže tady v okolí, v žádný vesnici prostě žádnej symfonickej orchestr není. A já si tak úplně nejsem jistej, jestli se v něm taky hraje na bombardon. Ale to je fuk. Prostě jsem uměl jako žádnej druhej!

 Já teda ještě určitě umím, ale je mi to platný jako mrtvýmu zimník. Jo. Ono to spolu souvisí! Zima. Zimníky a mrtvej! Já totiž nehrál jenom na všemožnejch bálech a oslavách. Já, jako každej správnej muzikant, hrál jsem taky na funusech. Protože jakej by to byl pohřeb, kdyby na něm nezahrála opravdická kapela. Já vím, že dneska se to už moc nenosí. V krematoriu si necháte zahrát z magiče tři fláky a sbohem a šáteček.

Tak to holt chodí. Ale ještě je naštěstí furt dost lidí, co chtěj do země vcelku a s plnou parádou a né rozprášit na loučku jako instatní kafe v piksle se kterým někdo zakop. Takže se zkrátka na takovým funusu ještě normální kapela chytne.

Tak jak bych vám to zkrátka řekl. Tenkrát byla zima. A byla to taková zima, že když jste někomu před obličejem pískli, tak mu ten hvizd moh klidně vypíchnout oko, protože ten tenkej proud vzduchu hned zmrznul. Potrubí v zemi praskalo. Uhlí ani nehořelo a ptáci nám padali na hlavu jako kroupy. Prostě, kdyby mělo peklo někdy zmrznout, bylo to tu zimu!

A zrovna tuhle zimu si starej Mašek vzpomněl, že umře. On bydlel sám. V chalupě u starýho rybníku vedle lesa. Bylo to na samotě a málokdo tam chodil. Kór když byla taková kosa. To skoro nikdo nevystrčil nos. Natož, aby někdo chodil do lesa. Chodili jsme jenom na nejnutnější nákupy, do práce, a ti odvážnější i do hospod, kde bylo pivo tak studený, že si ho některý nechávali v kuchyni lejt do kastrolů a dělali z něj svařák.

No a jak tam bydlel sám a prostě jednoho dne umřel vedle kurníku, zůstal tam ležet a protože byl ten děsnej holomráz, zmrznul tam a vypadal furt dost čerstvě.

To já teda neviděl. To viděl Honza Svátek, co dělal pošťáka a vezl mu tam důchod. Jak se prej Honza nemoh dozvonit u branky, tak mu to nedalo a vešel dovnitř a volal na Maška, jestli je doma. Mašek mu z pochopitelnejch důvodů neodpovídal, takže tu hru na schovku dost dlouho vyhrával, ale nakonec ho Honza u těch slepic, celýho posranýho objevil.

A protože Mašek vypadal díky tomu mrazu zachovale a spíš než jako mrtvej, vypadal omdlenej a v bezvědomí, vzal ho Honza do dodávky, že ho odveze k obvoďákovi do Stoupna.

Ale jak byl dědek ztuhlej, nešlo mu ho posadit vedle sebe. Takže ho naležato strčil dozadu mezi balíky. A rozjel to na Stoupno. Jenže v tý hnusný zatáčce vedle trosek hájovny mu to uklouzlo na náledí, roztočil se jako káča a skončil v pangejtu. Celkem nic se mu nestalo. Jen se bacil o palubku do hlavy a byl bez sebe.

Akorát teda nevěděl, jak byl bez sebe, že se mu vzadu tou rotací otevřely dveře a spolu s balíkama vypadnul ven i Mašek, kterýho to vystřelilo z dodávky, a po náledí ten nebožtík odjel ze silnice po takovým svahu dolů do křoví, kde celej zmizel.

Honza Svátek měl tak trochu štěstí v neštěstí, protože asi za deset minut jeli naproti němu policajti z Hvězdna, takže ho tam našli dřív, než by v tý studený dodávce zmrznul jako hrdina Českejch pošt.

No a ty policajti ho teda probrali, zafáčovali mu hlavu a odvezli ho do nemocnice na okrese a vůbec je nezajímalo, že jim pořád a pořád opakuje, že zachraňuje omdlelýho a má ho v autě. Oni to tam ty poldové všechno před tím samozřejmě prohlídli, a protože Mašek se během nehody přemístil od balíků do toho křoví, tak ho nemohli vidět a prostě si mysleli, že Honza jenom blábolí z tý rány na hlavě.

A to taky řekli na příjmu doktorce, která si Svátka převzala a po vyšetření ho strčila na pokoj a nařídila absolutní klid, takže Honza Svátek se marně dožadoval propuštění a nikdo neposlouchal jeho bědování, že díky němu teď Mašek umře. Kdyby ho někdo poslouchal, tak mohli Maška najít ještě to odpoledne a Honza nemusel po tom, co se od svý dceři při návštěvě dozvěděl, že našli mrtvýho Maška v křoví pod silnicí u místa jeho nehody, utrpět nervovej otřes, a nemusel by s psychickejma problémama a výčitkama svědomí z toho, že při nehodě toho dědka zabil, strávit dva roky po blázincích.

No a toho Maška teda našel až druhej den ráno Venca Kopáč, co jel traktorem do Stoupna. U tý zatáčky to na něj akutně přišlo a musel zastavit a pádit někam, kde nebude vidět. No a to jediný místo, kam není vidět je právě to křoví pod svahem. A jak tak Venca doběh a dřepnul, s hrůzou zjistil, že se na něj někdo kouká a že to není oboustranně hezkej pohled. Akorát teda na rozdíl od Vaška, bylo dědkovi už úplně šumák, že se dívá na Vencu.

Holt Venca udělal, co chtěl a nejspíš by to asi z toho nečekanýho setkání udělal i kdyby nechtěl a vyškrábal se zpátky ke traktoru a jel zpátky k nám do vesnice a tam na návsi vběhl do smíšenýho zboží a začal hulákat, že v křoví u zatáčky leží mrtvej starej Mašek a nejspíš byl přejetej.

Taky mu nejdřív nikdo nevěnoval moc pozornosti. Stejně jako pošťákovi Svátkovi. On ten krám má Pepa, ale on to není tak úplně Pepa, jenže my nevíme, jak se ten Vietnamec vlastně jmenuje, tak mu říkáme Pepa. A ten Pepa ze začátku jenom kejval hlavou a říkal, že dnes bude levný pivo a mrkev a že má vše, má vše. Venca nad ním nakonec mávnul rukou a běžel si dát domů panáka na uklidnění.

No a jak vybíhal z prodejny, viděla ho Kubánková, co si šla pro rohlíky a ptala se Pepíka, co to ten Venca vyváděl a proč tak letěl rychle pryč. Jestli se zase pohádali nebo co?!

A když jí Pepa složitě vysvětlil, že se s  Vencou nehádal, ale že mu Venca sděloval, že Venca pan Mašek vidět on přejetej tam vzadu v zatáčka ležet čerstvý, ale Pepa nic nechápat, dnes rohlík za pět korun, to levný, tak spráskla ruce, že je Vašek dobytek ožralej a ty papíry na traktor mu měli dávno sebrat, že ona vždycky říkala, že takovej dobytek jednou někoho zabije, a že to z něj cejtí na sto metrů a že to jde hned udat starostovi!

To na jednu stranu měla pravdu, Venca fakt jezdil ožralej, a když mu pak policajti dali za necelou hodinu dejchnout, měl toho ještě v krvi, že bysme se z toho ožrali ještě dva a jedno děcko. Ale na druhou stranu to dost přepískla s těmi sto metry. To by to musela vědět ještě dřív, než vešla do krámu, že jo.

Ale to není podstatný. Podstatný je to, že když starosta zavolal policajty, tak ty moc nezajímalo na jakou vzdálenost je ta zelená cejtit, ale kolik jí měl a taky je zajímalo, jak to, že ten traktor má rok propadlou technickou a taky je moc zajímalo, jako to, že Venca řídí, i když má uloženej zákaz řízení a bylo jim tak nějak jedno, že Venca tím traktorem jezdí jenom od nás do Stoupna a zpátky a tu zelenou pil hlavně proto, aby mu v tý hrozný zimě nebyla zima. Vlastně to ježdění sem a tam jim taky nebylo tak úplně jedno. Oni si totiž za tejden vzpomněli, že jim někdo hlásil krádež cihel a cementu ve Stoupnu, a že to někdo odvážel přesně takovým traktorem s valníkem, jako má Venca. Takže Venca si pak nějakej pátek už nezajezdil. V kriminále se traktorem moc nejezdí.

Naštěstí teda ty policajty opravdu zajímalo, kde děda Mašek leží, a tak si ho v tom křoví nejdřív prohlídnul doktor, kterej konstatoval, že dědu nikdo nesrazil, ale že nechápe, jak se v tom křoví ocitl, když už je mrtvej poněkud delší dobu. No a pak si ho vzali do parády funebráci, kterejm bylo úplně ukradený, jak Mašek do toho křoví dorazil, protože pro pohřebáky je vždycky podstatný jen to, že tam jste a né jak jste se tam octli.

Tak teda děda ležel konečně v márnici a jeho mladší sestra, která byla jediná dědička, našla v domě jeho poslední vůli, kde Mašek psal, že barák odkazuje sestře a chce, aby šel do hrobu v rakvi a v tom svátečním obleku, co se v něm měl ženit, než zjistil, že je gay a tajně se posledních třicet let scházel s Kumberou z Klasic, kterýmu odkázal svojí vkladní knížku, na který bylo ovšem asi patnáct stovek, a to fakt Kumberu nepotěšilo. Hlavně proto, že když mu Maškova sestra tu závěť četla a tu vkladní knížku předávala u něj doma u kafe a bábovky, seděla s nima u toho stolu i Kumberova žena, se kterou byl posledních třicet let šťastně ženatej. Ale tak nic netrvá věčně, tak co.

Závěť je závěť a sestra se rozhodla všechno splnit. A jak už jsem říkal. Když do hrobu, tak s plnou parádou. A to znamená i s dechovkou, ve který já hrával na bombardón. Zima byla opravdu děsná a zem zmrzlá, že hrobník prohlásil, že když už Mašek od svý smrti ležel tak dlouho všude možně, může v tý márnici počkat snad už do jara, poněvadž v tomhle kopat, to je práce pro vraha a né pro hrobníka.

Jenže jeho sestra byla sice hodná ženská, ale na rozhazování neměla. On totiž takovej umělej mráz v márnici stojí o dost víc, než kdyby bratra nechala do jara ležet u těch slepic nebo v křoví, tak se rozhodla, že radši zaplatí ten malej bagr, co ho má nějakej Sichrt vedle v Křemži, aby bratrovi ten hrob vykopal. No, nebylo to levný, ale zaplatila všechno. Parádní rakev. Bagr a tu naší kapelu.

Maškova sestra dala kapelníkovi seznam jeho oblíbenejch písniček, my je nacvičili a pak přišel den pohřbu. Hele, vážení. Na rovinu. Nikomu se tam nechtělo. Ta klendra neměla pamětníka. A měly nás varovat všechny ty události a všechno to kolem a tak, ale tu zimu bylo málo kšeftů a tak jsme to vzali.

Vlastně kromě těch čtyř pohřebáků, Maškovi sestry a naší kapely, nikdo nepřišel. On Mašek zas tak oblíbenej nebyl a Kumbera už začínal mít starosti s rozvodem, takže taky nedorazil. A kdybych to věděl, nedorazil bych ani já.

Šli jsme v tý zimě, která byla skoro vidět za pohřebním autem. Pomalu. Tak jak se na funusech chodí. A hráli jsme jednu za druhou. Dával jsem si záležet. Rty přitisknutý na náustek. Dokonalej nátisk. Až jsme konečně dorazili na hřbitov. A tam jsme ještě hráli na rozloučenou. A byla pořád větší zima. Kousalo to. Zebalo. Pálilo. A hráli jsme poslední. A pak jsme dohráli a já konečně moh ten bombardón dát od pusy. A tak jsem ho dal a pak se hřbitovem začal nést strašnej nářek, řev a pláč a úpění…

Ne. To opravdu nedorazil nikdo, kdo by Maška tolik miloval. To jsem řval já.

Heleďte. Když vám říkám, že víte prd, co je mráz, tak vím, co mluvím. Tohle byly ty neděsivější mrazy, co přinesly do naší vesnice jenom utrpení pro několik lidí. A to nemůže bejt samo sebou. Kolika lidem to zničilo život. A nejvíc mně! Já, kterej jsem byl všude žádanej. Já, kterej jsem byl nejlepší široko daleko. Já, a nebojím se to říct! Já, kterej jsem byl slavnej bombardonista. Tak já si od toho funusu už ani nevrznul!

Totiž bez rtů, bez těch mejch rtů, který mi zůstaly přimrzlý na náustku toho bombardonu, tak bez těch už nikdy nic nezahraju, ani kdybych se zbláznil!

Vy víte kulový, co jsou mrazy! V opravdovejch mrazech můžete totiž prostě přijít i o držku!

 

KONEC