čtvrtek 20. prosince 2018

Pokoj lidem dobré vůle


Pokoj lidem dobré vůle





Karel se probudil a hned jak si uvědomil, že je ráno, dvacátého čtvrtého prosince, tedy Štědrý den, protáhl se, zívl a pak strašně neslušně zaklel!



Nebo takhle. Já sice Karla znal a znal jsem i jeho zvyky, ale že se to ráno takhle protahoval, klel a zíval, tak na to bych ruku do ohně nedal, ale musíte pochopit, že nějak jsem tohle vyprávění o Karlovi musel začít.

Já nejsem žádnej spisovatel. Já jsem vrchní. A jako takovej, víc než nějaký povídky, nebo romány, píšu čárky na lístky, co vám ležej na stole, když do sebe klopíte u nás v hospodě pivo. Takže, jak jsem říkal. Nejsem spisovatel, tak jsem to prostě začal takhle, protože si myslím, že kdyby to psal spisovatel, asi by to tak nějak napsal. Aspoň podle toho, co jsem tak nějak v životě zatím četl.

Jedno je ovšem nad slunce jasný. A totiž to, že se Karel ráno probudil. Jestli se potom šel vysprchovat nebo si rovnou dal snídani, případně, jestli si hned zapálil cigáro, to vám fakt neřeknu. Já s ním v tom bytě nežil. Já jsem jenom jeho bejvalej kolega, co se s ním potkával v práci a vlastně jeden z mála lidí se kterejma se Karel bavil.

A je to vlastně tak nějak šumák, co Karel snídal. A jestli vůbec něco snídal. O to v tomhle vyprávění vůbec nejde. V tomhle vyprávění jde o to, že Karel byl jeden z nejlepších výčepních, co kdy tohle posraný město mělo. A vůbec. Co město?! Karel byl jeden z nejlepší výčepáků, který kdy tahle posraná země měla. Na to vemte jed a já na to klidně dám ruku do ohně a vy si buďte jistý, že se nespálím. Kurva, že ne!

A v tomhle vyprávění vlastně ani není tak podstatný, že Karel byl dokonalej výčepní. Tady jde o to, že Karel neměl rád lidi.

Ale to nebylo takový to, že by je neměl přímo rád. On proti lidem vlastně nic neměl. Když na to tak přijde, já si ani nejsem jistej, jestli lidi měl nebo neměl rád. To je sporný a já v tom nemám dodneška tak úplně jasno. Ale jedno sporný není. Karel se s lidma moc nestýkal, protože byl rád sám. Karel byl holt introvert. Jo. To je to správný slovo. Introvert. To je takový literární.

Já vím, že to je u výčepního, kterej dělá v hospodě mezi lidma, trochu divný. Co trochu? Je to hodně divný, ale na druhou stranu – proč by výčepní musel za každou cenu bejt milovník lidí?! S lidma v hospodě mluvím já. Já jsem vrchní. Karel točil pivo. A pivo točil dokonale. A s pivem se mluvit nemusí. Tak co?!

A co o Karlovi vím taky naprosto jistě je to, že pocházel ze sedmi dětí. Doma skoro nikdy nebyl sám. Pořád tam někdo byl. Pořád mu někdo něco bral nebo po něm něco chtěl. A když mu nikdo ze sourozenců nic nebral nebo po něm nic nechtěl, vždycky se našel někdo, kdo řval jako na lesy.

Zkrátka a dobře. Karel za celý dětství nepoznal kousek soukromí. A nejenže ho nepoznal za celý dětství. On to soukromí nepoznal ani během jinošství.

Jinošství. Takhle by to asi napsal spisovatel, že jo?!

No prostě. Jak bylo Karlovi čtrnáct a skončil základku, vykopli ho rodiče do učení na kuchaře. A aby to měli doma snesitelnější, vykopli Karla na ten nejvzdálenější učňák, aby tam bydlel na internátu a doma tak měli o jedno místo víc.

Takže Karel zase neměl kousek soukromí a zatímco doma se musel dělit o koupelnu a záchod se šesti sourozencema, oběma rodičema a prarodičema, tady ho čekalo dělení s dalšíma sto padesáti jinochama. Takže ta koupelna, co měl doma, mu teď připadala skoro jako samotka.

No, a jak se Karel vyučil, nastoupil do jedný horský chaty, že tam bude vařit. Doufal, že takhle na horách bude mít kamrlík sám pro sebe. Ale zase hovno, slavnej soude.

Na tý horský chatě měl kamrlík ještě s pinglem a recepčním, což byli oba buzeranti.

 Spisovatel by asi napsal, že to byli gájové, ale Karel si vždycky trval na tom, že tohle byli prostě buzeranti a basta.

Takže v tom kamrlíku, za těch dlouhejch zimních nocí Karel viděl a slyšel i to, co nikdy v životě nechtěl vidět a slyšet.

A jen co tohle trochu vstřebal, přišel mu povolávací rozkaz na vojnu, kde se po celý ty dva roky služby dělil o sprchy, hajzly a jídelnu a já nevím o co všechno ještě, včetně ložnice, s dalšíma a dalšíma obráncema vlasti. A to uznejte, že opravdu žádný soukromí není.

Prostě, jak on říkal, bylo to k posrání. A já to musím vědět, protože já byl jeden z mála, né-li jedinej, s kým se bavil. Né teda furt, ale občas jo.

Tak a teď proč vám to celý vypravuju. Já vám to vypravuju, abyste pochopili, jakej má takovej člověk, jako byl Karel, život.

Když nemáte po celej život kousek svýho kousku místa na světě, kde byste se schovali před lidma a měli tam svůj klid, začne vám z toho trochu hrabat a začnete se ostatním lidem vyhýbat a nejlepším kamarádem jste si sám sobě.

Spisovatel by asi napsal, že Karel z toho měl depresivní stavy a uzavíral se do sebe. Karel ovšem říkal, že žádný deprese nemá. Že mu z lidí prostě jebe a nemusí nikoho vidět. Teda, když to není nezbytně nutný.

Já to musím vědět, protože se mnou se o tom Karel občas po šichtě bavil. Karel mě měl celkem rád.

Já už ho poznal jako výčepáka. On s tím vařením docela brzo seknul, protože jako kuchař musel přeci jenom komunikovat s lidma. Přijímal objednávky a hlavně, a to musím zdůraznit, hlavně musel mluvit s hostama.

On byl totiž Karel sakra dobrej kuchař. A hosti mu vždycky chtěli děkovat a potřásat si s ním rukou a jeho tohle strašně sralo, takže ty jídla začal po letech kurvit, aby měl od hostů pokoj. No, a protože ty jídla začal kazit opravdu slušně, vyrazili ho a on pak dělal výčepního v jednom zaplivaným lokále, kde jsem se jednou stavil na pivo, protože jsem měl strašnou žízeň a v dohledu nebylo nic slušnýho.

No a tam jsem ho poznal a hned jak jsem ochutnal pivo, bylo mi jasný, že tenhle výčepní musí bejt můj, děj se, co děj! No, a protože tam toho měl Karel už dost – vrchní tam byl hrozně kamarádskej a ukecanej – plácli jsme si a od tý doby byl u nás. Teda u Vystřelenýho voka. A jak už jsem psal. Byl sakra dobrej!

Karel byl u mě skoro celý dva roky. A celý ty dva roky to fungovalo. Já věděl, že mu stačí ukázat, kolik toho má natočit, Karel kejvnul a točil. Co bysme vykecávali. Dělat se má a né kecat.

A nějaký kamarádíčkování? K čemu? Já pán, ty pán, každej má svůj tulipán. Co je mi po tom, cos dělal včera večer, nebo jak to hrála Sparta?! K čemu tohle lidem je? Hele, lidi. Když chtěl bejt sám, tak chtěl bejt sám? Neměl potřebu se s někým stýkat? No tak neměl! No a co jako?! Každej je nějakej, ne?!

No, a konečně se dostávám tam, kam jsem chtěl. K tomu Štědrýmu dni. Karel Vánoce nenáviděl. Jestli vám není jasný, proč je nenáviděl, tak jste asi celou dobu vůbec nevnímali, co vám tu vypravuju.

Vánoce, vážení, Vánoce jsou pro osamocený lidi moc smutný! To ví každej. Takovej osamocenej člověk vidí, jak se všichni scházejí s rodinama a spřáteli a je mu líto, že se s ním nikdo nestýká. To je opravdu smutný.

Ale chápete, co to znamená pro člověka, kterej si tu samotu vyvolil sám a dobrovolně? Ty vole! To není smutný. To je tragédie! To je jako by k brdskýmu poustevníkovi postavili dálnici a přímo před jeskyní by měl odpočívadlo!

Já vám řeknu, co pro Karla takový svátky znamenaly. Pořád se ho snažila kontaktovat rodina. Někteří sourozenci za ním dokonce jezdili na návštěvy. Prej, aby nebyl tak sám, když jsou ty svátky. Cpali se mu do bytu, kterej nebyl velkej. Co byste taky chtěli od garsonky? Ty nebejvaj o velikosti Louvru. Sousedky mu nosily cukroví a furt na něj někdo z baráku zvonil, aby mu popřál hezký svátky.

Karel neměl chvilku klidu. Snažil se dělat, že v tý jeho garsonce není, ale pokaždý ho nějakej dobroděj vyčmuchal a snažil se mu zpříjemnit chvíle samoty.

A v práci? U výčepu mu chtěl každej zase děkovat za to fajn natočený pivo a popřát mu šťastnej a veselej.

Prostě a zkrátka. Karlovi z Vánoc hrabalo fakt fest! Měl vždycky pocit, že celá tahle zasraná země se s ním chce přátelit a jít ho navštívit!

Takže abych to uzavřel. Když mě policajti pětadvacátýho navštívili s tím dopisem na rozloučenou, věděl jsem, že jste ho zabili vy.

Kurva fix vy, co jste nedali pokoj a klid člověku dobrý vůle!



KONEC



   

čtvrtek 1. listopadu 2018

Sdílej!


Sdílej!



A ty dnešní děti, vůbec netuší, co my jsme měli za mládí! Tenkrát nebyl internet. Nebylo nic takovýho! To my, když jsme si chtěli něco sdělit…



„Zatraceně! Takovej kravál! Kdo se v tom má soustředit. Do prčic už taky porád! Kde jsem to skončil?! … Aha! Tady to je. Tak dál…“



My, když jsme si chtěli něco sdělit, tak jsme museli zvednout zadek a jít to tomu kamarádovi říct! To není jako dneska, kdy se děti jenom válejí na gauči a drží v ruce mobil a furt do něj jenom klepou zprávy nebo četujou…



„Do hajzlu, už taky! Málem jsem si to smazal a musel bych začínat znova! Zavřu radši okno. To se dneska nedá poslouchat…“



…nebo četujou a jsou líný jako vandráci v červenci.



„Líný… Hmmm… Nebo má bejt líní?! Děti jsou líný. Asi takhle. Jasně. Vyjmenovaný slovo Lín. Líni byli líný. To je jasný!“



A za tohle fšecko může tenhle Fejsbůk a volná výchova. Za našich mladejch let prostě nebyl čas na četování, protože my jsme jezdily na kole, chodily jsme ven a pořád něco hrály! A dneska?! Pořád jen ty jejich mobily a počítačový hry a venku je neuvidíš!



„Sakra. Jezdily nebo jezdili?! Jasně. Ypsilon. Jde o střední rod. Ale vždyť je to vlastně jedno. Jde o sdělení, ne?!

Ale tohle se už fakticky nedá! Kdo se má soustředit. Co se to tam venku děje?!

Hej! Držte tam huby, smradi! Já tady pracuju! Na to ti seru, žes dal gól, mladej. A ten dobrej den si nech od cesty! Na to ti nikdo není zvědavej. Prostě na tom hřišti budete držet klapačky, nebo si tam pro vás dojdu a uvidíte!

 Ten mi hnul žlučí, sakra! Pacholek jeden. Je mu dvanáct a bude mi takhle odmlouvat. To by se dřív nestalo…



Když s tím souhlasíš – sdílej!



„Tak. A ještě k tomu přidám nějakej pěknej obrázek a můžu to dát na fejsbůk! To budou lajky lítat!“