Poslyšte, jak v Koločavě,
v horách vysokých, žil kdysi zbojník, jenž kradl hravě, loupil, ba i
spáchal lesní pych!
Ten loupežník nebyl nikdy, co živ byl,
dopaden. Četníci marně pronásledovali ho, ale on jim pokaždé zmizel, jako pára
nad hrncem. Mnohdy již zoufali si a myslili, že zbojník ten, je pouhým jejich
snem, ale pak ho zahlédli, jak stojí v lese za smrkem, však než po něm
chmátli, zavřela se za ním zem.
Ptáte se, kdo že byl ten zbojník? Jak,
že se jmenoval onen odbojník? Přeci Nikola Šuhaj -loupežník.
A jak je to možné, že nebyl nikdy rukou
zákona polapen? Ó moji drazí vtip byl ten, že Nikola byl mistrem převleku, tak
mohl loupit přestrojen a nemusel se bát, vyjít z lesů ven. Tak mohl chodit
nepoznán, jednou jako žebrák a zítra zase jako pán.
Třebas jednou ve vsi malé, svatba se
koná, hudba hraje, všichni tančí, všude ryk. Pak veselí přerušil nevěsty vzlyk:
„Kde jsou mé svatební dary? Volejte
četníka, aby zjistil, kdo do chalupy nám otevřeným oknem vnik!“
Četník přiběh brzy, ale z hor už
bylo jenom slyšet smích:
„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-hudebník.“
Jindy zas sedlák těší se, jak ukrojí si
masa kus, jenž v komíně udí se. Chutě už má, slina teče mu, ale ať šátrá,
jak šátrá, prázdno je v komínu. Vzteky odplivne si a volá:
„Mámo! Maso je pryč. To je snad zlý sen.
Volej četníka, aby zjistil, kým jsem byl okraden.“
Zase četník přiběh, ale opět z hor
je slyšet smích:
„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-kominík.“
Onde pak holičství. Zrcadla, křesla,
flakónky na pultě a kolínská tu voní. Holič se k pantátovi skloní, že
břitvou ho strniště zbaví, ale ouha, břitva je fuč, zbyla jen krabička na ní.
Hledá a hledá, ale marné snahy, břitva vskutku není tady. Rozrušen vzkřikne:
„Volejte četnictvo, to pachatele zločinu
najde najisto!“
Četník byl tam v minutě, jako by ho
nesly perutě, ale z hor je už je zase jenom slyšet smích:
„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-lazebník.“
A támhle zas uhelné doly jsou, horníci
umounění na šichtu jdou, do šachty sfárají, krumpáče vezmou, kutat se chystají,
lampy rozžhnou, a v tom okamžení jak po ráně bleskem strnou.
S předákem zloba pak zmítá:
„Volejte četníka, pomsta zákona musí být
lítá. Ať zjistí, kdo uhlí nám pod zemí krade, neboť včera ho tu bylo plno
všade!“
Četník v šachtu ihned zajel, ale
pachatel nikde, kam se poděl? A z hor se zase nese smích:
„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-permoník.“
A loupil Nikola čím dál víc, nedržel
svátky, nesvětil neděle, kradl od dušiček do hromnic a z četníků si nedělal už
vůbec nic.
Ale všeho do času a jak se říká: Pád
předchází pýcha. Nemoci četníci polapit Nikolu, sedli si k poradě ke stolu
pospolu. Sedli si, sepsali vyhlášku, že za jeho hlavu vyplatí sumu značného
objemu a jejich snaha brzy přinesla odměnu. Již za měsíc komusi na peníze nárok
vznik.
Už neozve se lesem smích, neboť po ráně
sekerou, navždy ztich a na palouku v krvi leží: Nikola Šuhaj-nebožtík.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat