Zajetí Mocného Vulfa

Mocný Vulf ležel ve vykachlíkované místnosti, přikurtován řemeny k bílému lůžku. Hlavu měl natočenou k zamřížovanému oknu, skrz které na něj dopadaly sluneční paprsky.

„Jen jedno slunce. A tak málo hřeje,“ zavrčel a odvrátil se. „To u nás v Qarkonii teď září na oranžové obloze tři temně rudá slunce, která přímo žhnou,“ vzdychl a zavřel oči.

„Qarkonie? Odtamtud pocházíš? Já tam jednou zpíval,“ ozvalo se tenkým hláskem z vedlejšího lůžka, na kterém seděl bledý mužík s vyholenou hlavou.

Mocný Vulf zdvihl víčka a znechuceně se na něj podíval. Nesnášel toho pozemšťana, který tu byl uvězněn spolu s ním. Věděl, proč je tu, v zajateckém táboře, on, Mocný Vulf, ale nešlo mu do hlavy, proč je tu zavřený i ten člověk. Asi je to zrádce lidské rasy, který se přidal k nám, řekl si v duchu a ušklíbl se. Potom na něj vyplázl svůj dlouhý jazyk. Učinil tak nejstrašnější gesto zhnusení, kterým se na Qarkonii, vyjadřoval odpor k nepříteli.

Když mužík pochopil, že mu Mocný Vulf neodpoví, pokrčil rameny, přestal si ho všímat a začal si prozpěvovat jakousi smutnou píseň.

Mocný Vulf  se totiž se zrádci zásadně nebavil. Nenáviděl zrádce snad ještě víc, než žlutý rosol, který mu někdy po obědě, když byl ještě malý a jen snil o kariéře vojáka Qarkonie, dávala jeho matka. Mocný Vulf si byl vědom, že zrádci pozemšťanů jsou výbornými pomocníky Qarkonie, protože jejich pomoc při navádění lodí na cíle, ke které se propůjčovali za pár stovek zlatých mincí, byla velitelstvím vítaná, ale přesto je neměl ani trochu rád. Mocný Vulf byl gardovým pilotem mezihvězdné flotily a jako takový, vždy stavěl mnohem výš osobní statečnost, než bojovou lest.

I proto měl spory s velitelem sedmého pluku. Velitel Gandolon, který pocházel z planety Rumbal, vzdálené od Qarkonie asi osm mezihvězdných mázů, byl stejně jako každý jiný Rumbalan neobyčejně chytrý a strategicky vyspělý důstojník. Jeho schopnosti byly velké, ale neměl pochopení pro hrdinské skutky Mocného Vulfa, který odmítal útočit na nepřátelské lodi zezadu a vždy volil raději čelní útok.

Ó jak miloval ten pocit nebezpečí, když pevně svíral řídící páku a kličkoval mezi paprsky smrti, a fotonovými torpédy, která na něj stříleli nepřátelské koráby. A pak, když se dostal k nepříteli na vzdálenost pouhých deseti, nebo devíti cuků, zaměřil na obrazovce vlajkovou loď a stiskl spoušť. Z jeho stíhací lodi se na nepřítele snesla smršť pulzních střel. Nepřítel jen málokdy stihl změnit kurz, či vytáhnout amonitové štíty, takže pulzní střely mohly vykonat své dílo zkázy.

„Chceš ukázat, jak umím chodit pozpátku?“ ozval se opět mužík z vedlejšího lůžka a seskočil na podlahu. „Lidem se to líbí a vždycky tleskají.“

Mocný Vulf, nepříjemně vyrušený ze svých vzpomínek, otevřel oči, zacloumal pouty a vztekle vyštěkl: „Dej mi pokoj špinavý pozemšťane. Lidem se to možná líbí, ale já nejsem nějaký primitivní člověk. Jsem druh, vám nadřazený!“

Človíček se zarazil a tiše řekl: „Já si myslím, že jsme si všichni rovni. Je jedno, jak vypadáme a odkud pocházíme. Mám o tom i jednu písničku. Já ti jí zapívám.“

Mužík začal pištivě zpívat a Mocný Vulf hlasitě zavyl. Kdyby neměl svá chapadla připoutaná k lůžku, zakryl by si snímače zvuku na své hlavě, aby to nemusel poslouchat.

Písně. Další jejich obludný a primitivní zvyk, říkal si v duchu a proklínal tu chvíli, kdy sám Nejvyšší vydal rozkaz k útoku na tuhle směšnou planetku jménem Země.

Zpočátku šlo všechno hladce. Technická vyspělost pozemšťanů byla přímo trapná, takže útočná flotila Qarkonské říše slavila jeden úspěch za druhým. Pozemské letectvo se marně snažilo zastavit stíhací talíře a bitevní koráby pronikají skrz atmosféru.

Ano, i Qarkonie měla ztráty, ale ty byly ve srovnání s jinými válkami o ovládnutí vesmírného prostoru zanedbatelné. Co to bylo, ztratit jeden koráb a osm talířů, oproti válce s Klingony, ve které Mocný Vulf přišel o stovky svých přátel.

Ovšem jednoho dne došlo k podivným událostem. Pozemšťané se zřejmě naučili nějakým záhadným způsobem přerušovat spojení mezi Quarkonským válečným loďstvem a velitelstvím.

Mocný Vulf to zjistil, když před jedním bojovým letem usedl do křesla ve svém kokptitu. Nahodil rotační abluzní pohon a chvíli počkal, než se jeho stíhací talíř uvede do plné pohotovosti. Když se všechny kontrolky rozsvítily a před ním se rozzářila obrazovka, zadal kód ke spojení s flotilou.

Na ten útok se těšil, protože měl být poslední. Pozemská obrana už byla velmi slabá a on doufal, že se to vyřídí jednou provždy. Tahle válka ho už moc nebavila, ale musela se dokončit, aby Země byla pod kontrolou strašlivých válečníků z Qarkonie, kteří jí chtěli použít jako základnu pro mezipřistání k útoku na mnohem vzdálenější obří planetu Zindalu.

Mocný Vulf  zuřivě mačkal tlačítka, ale nepovedlo se mu navázat spojení s žádnou další lodí. Hlavou mu tehdy blesklo, že útok se zřejmě uskuteční bez něj a on tak přijde o slávu a hrdinský věnec, který Nejvyšší uděloval svým věrným gardistům za vzorné splnění úkolů.

Když poznal, že se s talířem neodpoutá od mateřské lodi, vyskočil z křesla a rozrazil vstupní kryt, který ho odděloval od spojovací chodby mateřského korábu. Proběhl chodbou do místnosti mechaniků. Křičel na ně, že nemá spojení, a ať s tím, u všech Humblandských čarodějů, něco udělají, nebo za sebe neručí.

A ti ukoptění mechanici?! Ovšem, jako vždy. Cpali se tím matlavým hnusem, který tolik milují a který se vyrábí na Marsu a nalévali se perlivou a černou krví Koklaloků, a vůbec je nezajímalo, že on, Mocný Vulf nebude moci odletět s flotilou do akce. Dokonce měli tu drzost odmlouvat mu. Jemu, gardovému pilotovi! Prý, že se do opravy jeho spojení pustí hned, jak dodělají důležitější věci.

Mocný Vulf to tehdy nevydržel a uchopil kablonitový bič, který ležel smotaný v koutě místnosti a spráskal jím mechaniky, aby si jednou provždy pamatovali, že si s Mocným Vulfem nebude nikdo zahrávat!

„Taky umím dělat různé jiné věci,“ ozvalo se opět od vedlejšího lůžka. „Když nemáš rád zpívání, tak tě snad pobaví tohle…“

Mocný Vulf sebou překvapeně trhl, protože díky svému vzpomínání na toho pozemšťana úplně zapomněl. Dokonce přestal vnímat i zpěv a tak si ani neuvědomil, že člověk už nějakou dobu jen mlčel.

 Teď ten pozemšťan stál kousek od něj a dělal jakési podivné pohyby. Oči měl vyvalené a potácel se před lůžkem Mocného Vulfa. Ruce zvedl nahoru, prsty zakroutil jako pařáty a udělal několik trhavých pohybů. Pak se zastavil a řekl: „Dobrý, co? To je zombie. Tím jsem se proslavil.“

„Hm,“ utrousil otráveně Mocný Vulf a dodal: „Už jsem ti říkal, pozemský ubožáku, abys neobtěžoval vojáka Qarkonie. Kdybych nebyl spoután, přetrhl bych tvé vodnaté tělo ve dví a nakrmil s ním své pakrouny.“

„Tobě se člověk ničím nezavděčí,“ smutně pokrčil rameny člověk a odšoural se zpět na své lůžko. „A nesmíš být tak zlý, nebo tě nikdy neodvážou,“ řekl, když si sedl a nohy přitáhl k bradě.

Mocný Vulf se kysele usmál. Mě si netroufnou odvázat. Mocného Vulfa se bojí i v zajetí, pomyslel si a zkusil napnout svaly. Ne, nešlo to. Lidé, ačkoliv jsou tak primitivní, přece jen dokázali najít způsob, jak znehybnět své zajatce.

Mocný Vulf znovu zavřel oči a oddal se svým vzpomínkám. Jak se to vlastně stalo, že se ocitl v zajetí?! Ovšem, když spráskal mechaniky, a ti si běželi stěžovat na velitelství mateřské lodi, odebral se Mocný Vulf nazpět do svého talíře. Vztekle za sebou práskl vstupním krytem a kopl do pilotního křesla. Postavil se k průzoru talíře, díval se na vzdálenou modrou planetu, přičemž bezmocně skřípal drtiči potravy ve svých ústech a svíral chapadla.

A pak se pomalu otevřel vstupní kryt a on se otočil. Mocný Vulf nevěřil svým čtyřem očím. Ve vstupu do jeho talíře stáli lidé! Dva mohutní příslušníci lidské rasy, kterou tak opovrhoval. Museli přijít na to, jak se teleportovat na naše lodě, blesklo mu tehdy hlavou. Neváhal a přesně v duchu nejlepších tradic Qarkonijské gardy se s nimi pustil do boje. Ale neuspěl. Lidé byli silnější než on, neboť čeho se lidem nedostává na rozumu, přebývá jim ve svalech. Ačkoliv proti nim použil všechny triky, které se naučil za bezesných nocí v akademii, dokonce zkusil nasadit i Arkádianskou čarovnou hůlku, lidé ho znehybnili jakýmsi podivným oděvem, který ho zbavil síly a pohyblivosti, a dopravili ho sem, do zajateckého tábora.

Mocný Vulf věděl, jak se má voják Qarkonie v zajetí chovat! Na všechny otázky vyšetřovatelů odpovídal jen udáním svého jména a hodnosti. A když se jednou pokusil z tábora uprchnout, přikurtovali ho na toto lůžko a od té doby je uvolněn, jen když jde k výslechu. Ale lidé ho nikdy nezlomí. Mocného Vulfa nelze pokořit!

„Jéje, to byla rána!“ vypískl človíček a schoval si hlavu mezi kolena. „To já nemám rád,“ fňukal a začal se kývat. „I na pódiu mě to lekalo!“

Mocný Vulf otevřel oči a podíval se k oknu. Tam, kde bylo ještě před chvílí modré nebe a žluté slunce, bylo teď temno. Zvenčí se ozvalo dunění. A za chvíli znovu. Potom se venku na vteřinu objevilo ostré bílé světlo a hned vzápětí se zase ozvala strašlivá rána.

„Já věděl, že pro mě přiletíte!“ zařval Mocný Vulf a začal sebou zmítat. „To jsou pulzní děla! Flotila přilétá pro své věrné,“ křičel s hlavou natočenou k oknu. „Jen do nich! A salvami! Mocný Vulf bude zase svobodný!“

***

Primář Koudelka zavřel okno a sedl si k psacímu stolu. „A máme to tady,“ řekl a otevřel složku, které ležela před ním. „Z toho vedra už nějaká bouřka musela přijít.“ Podíval se na postarší paní, která seděla na židli, na druhé straně stolu.

Paní na klíně držela kabelku a u nohy měla síťovku plnou pomerančů.

Primář si zamyšleně pohladil dlouhé vousy a povzdychl si. „Paní Vlčková, já vás moc nepotěším,“ řekl a zadíval se do složky. „Váš syn, Jiří Vlček, je na tom stále špatně.“ Pak otevřel dvířka skříňky v psacím stole a vytáhl několik brožovaných knih. Položil je na desku a zaťukal na ně. „To jsou ty knihy, které jste mu minule přinesla na čtení. Bohužel jsem mu je nemohl dát, jelikož jde o žánr fantasy a sci-fi, a jen by to prohloubilo jeho představy.“

Paní vzlykla a vytáhla z kabelky kapesník, kterým si otřela slzy, řinoucí se jí z očí. „Pane primáři, on si pořád myslí…“

„Stále si to myslí, a nelepší se to. Bohužel je i dost agresivní,“ kývl primář.

„Už je tady měsíc,“ škytla paní Vlčková, „a pořád nic nezabírá?!“

Primář Koudelka rozhodil rukama. „To víte. Nejsme chirurgové, abychom mu psýché zasádrovali a on byl za týden v pořádku.“

„Proboha, on má i nějakou psýché?“ zděšeně vykřikla paní Vlčková a rozeštkala se ještě víc.

 Primář zavrtěl hlavou a pak se na ní povzbudivě usmál. „Neplašte se. Má pouze závislost na onlajnových hrách a četbě fantastické literatury, a k tomu nádavkem utkvělou představu, že je pilotem kosmické lodi. Příští týden mu nasadíme jeden nový švýcarský lék a pak se snad dostaví výsledky. “

Paní Vlčková se uklidnila a povzdychla si. Pak se podívala na primáře a zeptala se: „Můžete mi vysvětlit, jak se mu to vlastně stalo? Takový to byl hodný chlapec. Netahal se s kamarády po diskotékách, jen si stále četl, nebo něco studoval na internetu. Po střední škole šel studovat na vysokou a pak nastoupil do kanceláře u nás ve fabrice. Jakou já z něho měla radost, pane primáři! A teď? Taková ostuda. Zmlátit kabelem ty hochy z údržby počítačové sítě, jen proto, že mu nenaskočil internet a on nemohl hrát v pracovní době tu bláznivou hru na dobývání nějakých fantasmagorických světů. Dospělý člověk!“

„Když to máte těžké,“ řekl primář a dal si ruce za hlavu. „Nechci se vás dotknout, ale možná, že kdybyste si všimla jistých příznaků už v počátečním stádiu, nemuselo by to dojít až sem, do Bohnic.“

„Ale čeho jsem si měla všimnout,“ řekla paní Vlčková a pevně sevřela kabelku. „Byl to vždy takový klidný hoch. A nesmělý, ani děvče si nenašel.“

Primář se naklonil nad stůl a vzal ze složky jeden papír. „Tady se píše, že váš syn se během posledního roku, dostavoval do práce zásadně ve stříbřitě lesklém, elastickém overalu. Víte o tom něco?“

„Jistě, že vím,“ odpověděla dotčeně paní Vlčková. „Vždyť jsem mu ho sama žehlila. Jednou se rozzlobil, když jsem mu ho omylem naškrobila.“

„A to vám nebylo divné, v čem chodí?“ podivil se primář Koudelka a sáhl do šuplíku, odkud vytáhl láhev sodovky. Otevřel ji, nalil jednu sklenku sobě a druhou paní Vlčkové.

Paní Vlčková poděkovala a napila se. „Možná máte pravdu, pane doktore. Ale já si myslela, že je to nějaká nová móda. Jsem stará ženská a nevyznám se v tom.“

„Konec konců, to už je dneska jedno,“ mávl rukou primář a zavřel složku. „Důležité nyní bude, aby váš syn přestal být agresivní. Pak ho zbavíme utkvělé představy a nakonec nastoupí na oddělení léčby závislostí. A jednoho dne, bude pan Vlček zase zdráv.“

„A jak to bude asi dlouho trvat,“ zeptala se rozpačitě paní Vlčková.

Primář zamyšleně zakýval hlavou ze strany na stranu. „Inu, nejsem věštec a nechci vám dávat falešnou naději, ale řekl bych, že ještě tak jeden, možná dva…“

„Měsíce?“ vyhrkla paní Vlčková a zadívala se na primáře.

„Nikoliv,“ pravil primář a zavrtěl hlavou. „Jeden, či dva roky!“

Paní Vlčková těžce vstala a podala primáři ruku. „Tak nashledanou a můžu mu tu nechat ty pomeranče?“ řekla a ukázala na síťovku.

„Pomeranče beze všeho,“ usmál se primář, stiskl jí ruku a dodal: „Hlavně neztrácet naději, paní Vlčková!“

Doprovodil jí na chodbu a tam se rozhlédl. „Áááá, paní Doušová,“ řekl, když uviděl ženu sedící na lavici. „No tak pojďte dál,“ vyzval jí, „ale nemám pro vás dobré zprávy. Váš manžel si stále myslí, že je Michael Jackson…“

Konec