O jednom neposedovi, který se nechtěl jmenovat Friedrich

Děčín L.P.1836

Manželka panského lékaře, dr.Tiersche, zrovna služebné ukazovala, kam má dát košík s nákupem, když se otevřely dveře a do jejich malého domku vstoupil její manžel.

Hodil na stůl svou koženou lékařskou brašnu a pozdravil: „Guten Tag. Mám hlad, že bych hřebíky hryzal. Copak máme dnes dobrého k večeři, drahá ženo?“

Jeho žena Vincencie odpověděla: „Pozdrav pánbůh, muži. Zrovna nám Alžběta přinesla jaterničky a nějaká jelítka. Řezník měl ve městě čerstvou zabíjačku. Když chvíli vydržíš, hnedle to bude. Zatím ti můžu dát vepřovou s knedlem a zelíčkem. Zbylo od oběda. Friedrich toho zas moc nesnědl. Zobe jak vrabec.“

Dr.Tiersche se zakabonil. „Na ja. On vůbec ten náš Junge málo jí, ale o to víc lítá po všech čertech. Kde zase celý den je?!“

„Já mu říkala, ať je do klekání doma, ale znáš ho,“ povzdychla si paní Vincencie. „Pořád někde skotačí. Možná pozoruje ptáky. Nedaleko má hnízo sokol. Moc se mu líbí.“

„Skotačí, skotačí a je jako lunt,“ zabručel dr.Tiersche, zatímco před něj služebná Alžběta postavila talíř s vonící vepřovou pečínkou. „Co z něj takhle bude? Měla bys na něj líp dohlídnout. Buď pozoruje sokola, nebo ho vídám s dětma, co u rybníka pasou kozy. Nechápu, co ho na kozách tak fascinuje. Jednou mi o nich vyprávěl celou hodinu. A nebo tuhle. Stavěl děti do řad a pak pískal na píšťalku. Děcka mávala rukama nahoru a dolů. Takhle. Ein-zwei-ein-zwei. Jako by někam chtěla letět. Co si o mně na zámku pomyslí?!“

„Tak už se tak nečerti, muži,“ usmála se na něj Vincencie. „Radši mi pověz, jak dnes u Thunů bylo?“

Dr.Tiersche si ukrojil knedlík a namočil ho do vepřové šťávy. Chvilku si ho zálibně prohlížel a pak labužnicky kousek ukousl. Když polkl, začal povídat: „Jak by bylo? Starý pán má nějakou rýmu. To má z toho, že se byl onehdá podívat, jak dělníci staví tu novou silnici do Saska. Víš, jak tam nahoře pod Sněžníkem fouká?! Já mu říkal, že to není nic pro hraběcí milost, ale to on nein. Jako by to nešlo bez něj. A teď mě honí právě jak  tu nadmutou kozu.“

Vincencie se posadila naproti svému muži a řekla: „On je pan hrabě hodný člověk. Však co by bez něj Tetschen byl?! Pořád něco dělá.“

„Kdyby radši seděl doma a pil čaj, který jsem mu předepsal, tak by udělal lépe,“ odsekl dr.Tiersche a podíval se na hodiny. „Prosím. Čas nám utíká a Friedrich nikde. Místo toho, aby si vážil, že má každý den plný stůl, tak se courá s holotou a domů na večeři nejde. A každý den mu to říkám! Každý den ho poučuji, že v dobře najedeném těle, sídlí zdravý duch! Z toho jeho lítání po loukách dostane jen nějakou nemoc. Ještě, aby ho tak schvátila tuberkulóza.“

„Však jsou mu teprve čtyři roky a nemá z toho ještě rozum, Hansi,“ řekla paní Vincencie. „Ale musíš uznat, že je s ním legrace. Tuhle jsem mluvila se ženou podkoního. A víš co mi povídala?“

Dr.Tiersche polkl další sousto a zeptal se: „Copak?“

„Tomu bys nevěřil, drahý. Říkala, že Friedrich byl ve stájích a ptal se podkoního, jestli by se dal kůň přeskočit na šíř!“ zasmála se paní Vincencie.

„No prosím. Já se z toho kluka zblázním. Na takové nesmysly ho užije,“ vztekle praštil příborem dr.Tiersche. „To je to samé, jak minulý týden. Komorník Friedricha přistihnul, jak si v sále přisunul křeslo pod lustr. Když se ho ptal, co vyvádí, tak mu milý Friedrich začal žvatlat cosi o tom, že by se na lustru dalo cvičit. Já si, má milá, začínám dělat starosti, jestli nám kluk jednou neuteče s cirkusem. Však k čemu jinému by takové kašpaření bylo užitečné?! Měli bychom ho držet zkrátka, aby byl spíš ke studiím.“

Paní Vincencie spráskla ruce. „Mein Gott. To by byla ostuda. Já doufám, že jednou vystuduje a bude z něj také doktor, jako jsi ty.“

„Tak ho pořád neomlouvej,“ řekl dr.Tiersche a ukrojil si další sousto. „Budeme na něj přísnější. A moment. Když jsme u toho studování. Víš na co jsem si ještě vzpomněl?“ plácnul se do čela doktor.

„Netuším, muži,“ zajímala se paní Vincencie

Dr.Tiersche si utřel ruce do ubrousku a zálibně se díval na mísu s kouřícími jitrničkami, kterou přinášela na stůl služebná: „Víš, jak byl za Thunem ten historik z Prahy?!“

„Myslíš toho Pavlackého?“ zeptala se paní Vincencie.

„Je to Palacký,“ opravil jí dr.Tiersche. „Hrabe se v knížkách v hraběcí knihovně. Mimochodem. Ten z toho bude mít tak akorát záduchu. Tam je prachu jak v dolech. Friedrich se kolem něj prý taky motal.“

„Ale to snad není špatné, ne?! V takové slušné společnosti by se mohl klidně pohybovat,“ podivila se paní Vincencie.

„A to právě ne!“ vyštěkl dr.Tiersche a zbrunátněl. „Blbne mu hlavu, tenhle Palacký. Friedrich pak blábolil, že by se chtěl jmenovat jinak.“

„Nepovídej!“ vyvalila oči paní Vincencie. „A jak by se chtěl jmenovat?“

„Jak?! Prý Friedrich je jméno pro Němce. On by chtěl být Miroslav. Když mi to malej řekl, tak jsem málem upadnul. Ptám se ho, kde k tomu přišel, a on na to, že prý ten pán v knihovně mu tak říkal,“ soukal se sebe mezi sousty dr.Tiersche. „Ještě že se mladému pánovi neznelíbilo příjmení,“ dodal ironicky.

„Hm. To je teď prý v Praze móda,“ vzdychla Vincencie. „Lidi si počešťují  jména. Někteří i příjmení. Jak by asi znělo naše Tiersche v češtině?! “

„Ani mi nemluv, Vincencie. Jen si to představ. Že by se Friedrich jmenoval Miroslav. To je hrůza,“ otřásl se dr.Tiersche. „Naštěstí se to nikdy neujme. Lidi dostanou rozum a za sto let, si na takové hokus pokusy se jmény, nikdo ani nevzpomene,“ dopověděl a vzápětí se rozkašlal.

Paní Vincencie k němu hned přiskočila a bouchla ho do zad.

Dr.Tiersche mávnul rukou. „To nepomůže. Nezaskočilo mi. Asi jsem se taky nachladil. Nebo mě nakazil hrabě. Kašlu takhle už delší dobu. Někdy myslím, že mě to roztrhá.“

„Jen, aby to nebylo něco vážného,“ vyděsila se paní Vincencie.

„Neboj. To vyléčím čajem a dostatečně mastnou stravou. Plus nějaký ten odpočinek a spánek po jídle. A hlavně klid a žádný pohyb. To je ta správná léčba a prevence. Jsem přece lékař a něco o tom vím,“ řekl dr.Tiersche, když dokašlal. „Půjdu se teď natáhnout a pak to dojím“

Pohladil si spokojeně svůj tučný břich a odsupěl do ložnice, kde během pár minut usnul, takže už neslyšel, jak domů přiběhl malý Freidrich, který hned začal nadšeně mamince vyprávět o tom, jak si s chlapci uvázali na lana kroužky a celé to pak uvázali na vrbě u rybníka. Ó jak báječně se jim na těch kroužcích prý houpalo.

Otec malého Friedricha bohužel nebyl jen nachlazen. Ještě téhož roku zjistil, že má tuberkulózu a odešel z Děčína k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde skonal.

O dva roky později zemřela v Kropáčově Vrutici, paní Vincencie, kam se uchýlila s malým Friedrichem.

Ani jeden z nich se tak nedozvěděl, jak by znělo počeštělé příjmení Tiersche.

Když malý Friedrich vyrostl, rozhodl se totiž, že zahyne v Tyrolských Alpách v říčce Aaaše, jako dr.Miroslav Tyrš.

KONEC