Ano vážení přátelé, i lidé mne nenávidící! I cirkusák jednoho dne zatouží po skutečným umění, a né jenom pořád po těch kopancích do zadku a házení dortů na principála!
Jednoho dne se
rozhodnul náš ředitel, že sehrajeme pro zaostalé maloměšťáky, nějakej kvalitní
divadelní kousek! Ať lidi taky viděj, že světskej člověk není jenom
prachsprostej barbar se šestnácti třídami základní školy.
Dopoledne si mě
nechal principál přivléct z hospody a pověřil mě, abych sehnal všechno, co má
ruce a nohy a abych to svolal do manéže.
No, dělal jsem,
co jsem mohl. Je fakt, že se do toho našim lidem moc nechtělo. To bylo vejmluv.
Že prej musej cvičit nový čísla na sezónu.
Pche! To
určitě. Všichni už dvacet let předváděj to samý a najednou nový čísla! To ať
vyprávěj těm kouzelníkovejm holubům.
Nakonec se nás
v manéži sešlo pět. Zbytek byl omluvenej. Přeci jen těhotenství, cholera,
kurděje a smrt jsou důvody k neúčasti, který jsem ochotný tolerovat! Tak a
mohli jsme začít.
Všichni jsme
byli celý žádostivý, copak nám říďa přinese za scénář.
Přišel.
Stoupnul si na podstavec pro slony a spustil: „Tak panstvo! Můj pradědeček byl
velice významnej hérec v jedný kočovný společnosti! Ona společnost šířila
vzdělanost. O tom, jak úspěšně jí šířila, svědčí i to, že zatímco já, který
jsem měl v rodině takovýho vzdělanýho člověka, jsem dnes majitelem tohoto
kulturního zařízení. Zatímco vy, maje v rodinách jen medvědáře a provazochodce
a jinou verbež, jste dnes mými zaměstnanci.“
Musím
zodpovědně prohlásit, že mě jeho inspirativní projev … Nasral!
Ale co dělat,
je to jednou šéf a poslouchat se musí! V cirgusu to jináč nejde. Tady bysme s
demokracií přišli tak akorát do háje!
Potom nám
rozdal starý scénáře. Byla to hra: Jan Hus na koncilu Kostnickém aneb Pravda
vítězí.
Hned jsme se do toho začetli. Asi za pět minut se
přihlásil drezér poníků Waldemar Wolodijovski a nesměle špitnul: „Mohl by mi
někdo říct o čem to je?! Já totiž neumím číst!“
Tak to byla fakt síla! Já o něm měl už dlouho pochybnosti. Bylo mi třeba
divný, že občas drží noviny obráceně, nebo jak se v pekárně ptá, jestli je na
tom chlebu opravdu napsáno chleba! Ale že neumí číst vůbec, to mě nenapadlo!
Usnesli jsme se, že Wolodijovski bude ve hře
představovat německýho žalářníka s vyříznutým jazykem!
Na to text umět nemusí. Protože ta postava vůbec
nemluví. Bude jen muset předstírat němotu v němčině, ale to snad zvládne!
Trošku větší
rozbroj vzniknul při rozdělování rolí.
Každej chtěl bejt Hus a nikomu se nechtělo dělat Zigmunda
tu lišku zrzavou!
Samozřejmě, že jsem Hus měl bejt já! Já jsem
nejlepčejší herec! Jenže nakonec to říďa dal medvědářovi Ivanovi Groznému.
Prej, aby byl Hus pěkně odevšad vidět, protože Ivan má 170kg, tak ho nikdo
nemůže přehlídnout.
Navíc prý argumenty od takovýho velkýho Husa budou mít
prý při hře tu správnou váhu!
Pak jsme si
rozdělili ostatní role.
V tý hře jich bylo asi tak osmnáct, ale vzhledem k
našemu početnímu stavu jsme to museli zredukovat na náš počet.
Takže Ivan byl Hus. Čínskej akrobat Fu byl Zigmund.
Wolodijovski byl němej žalářník. A konečně já dělal zrádce Pálče! No a principál byl rejža. Nakonec jsme ještě
v maringotce chytili artistku Sandru, aby dělala sličné páže! Ve scénáři sice
žádné páže nebylo, ale ať je na co koukat. Páže v kalhotkách a péřový
podprsence nemaj ani v národním!
Bohužoužel nás
tlačil čas, takže jsme se rozhodli nazkoušet a sehrát jenom poslední scénu, kdy
Hus stojí na hraničním přechodu a je Zigmundem naposledy vybízený k odvolání.
A pak přišel konečně ten slavný večír. Pod šapitó bylo
narváno.
Holt lidi vytušili velký umělecký zážitek.
Principálova manželka sice jedovatě utrousila, že
kdyby ve městě nerozdávala fotky Sandry v kalhotkách, tak by nikdo nepřišel,
ale my věděli svoje!
Šlo to krásně!
Samej aplaus na otevřený scéně. A když si páže rozepnulo podprsenku, tak jsem
myslel, že stan spadne!
Jo umění je
umění.
Jenže pak se
nám něco zadrhlo nebo co!
Hus stál pěkně na hromadě dřeva uprostřed manéže a
zrovna kázal, vahou svých sto sedmdesáti kil, o střídmém životě, když to
přišlo!
Čínskej Zigmund
se ho akorát ptal: „Ťi Hušo. Muťít odvolať. Nébo já ťebe upešu jako Pekingsku
hušu se sladkokysela omaška!“
Já hřímal coby Páleč: „Hojojóóój! Kterak ty se hodláš vzpírati tomuto římskému
císaři?!“
Wolodijowski si tiše německy mlčel na kraji manéže, a
páže se houpalo na hrazdě v kopuli cirkusu a mávalo nadšeným divákům.
Teď mělo přijít to slavný upálení.
Nechal
jsem dát pod dřevo červenou žárovku, aby to vypadalo, jako že hoří. Mohlo to
bejt hezký. Setmělá manéž a uprostřed se peče Hus!
Nakonec to
vlastně taky vypadalo hezky.
Technik rozsvítil žárovku. A už se jen čekalo na
stmívačku. Když najednou mi Zigmund šeptá: „Ty, Vaďim. Ty taky čiťiš nafťu a
šedidla?“
Ty vado. Teď mi
to došlo!
To dřevo jsme totiž čmajzli u kolejí. Byly to vlastně
starý pražce prosáklý všemožným sajrajtem a navíc je blbej tenťák Griša náhodou
polil nějakým ředidlem, když o ně zakopnul za náklaďákem!
No tak teď to s
Husem bylo vážně nahnutý.
Žárovka se pomalu rozehřívala a výpary se připravovaly
k výbuchu! Bylo mi jasný, že musím něco udělat. Tak jsem ještě na Husa zařval.
„Husééééé!
Radím ti, aby sis to ještě zatraceně rozmyslel, nebo tvoje smrt bude strááášně
krutá!“
Zigmund se
přidal. „Ši jéééšťe ťak mladý a šivot je ťóóólik kjásný.“
Hus na nás
divně koukal, ale pak ucítil ty výpary a začal ječet: „Já kašlu na ideály! Do
háje! Rychle mě někdo odvažte nebo tady uhořim! Všechno odvolávááám!“
Teď už to
nechápal jenom režisér a němej žalářník.
Zigmund se otočil na žalářníka a přikázal mu: „Ti tam
běš a ťu Hus ty odvašej.“
Wolodijovski
pokrčil rameny a šel to udělat. Měl rýmu, takže nic necejtil. To taky bylo pro
Husa jediný štěstí, protože kdyby Wolodijowskému došlo, co se chystá, tak by na
to dřevo v životě nevlezl!
Jenže jak režisér viděl, že mu Husa Wolodijovski
odvazuje, vyskočil ze židle jak papírovej čert a vrhnul se na hranici s řevem:
„Hus musí zemřííít!“
No co vám budu povídat. Hus stihnul zdrhnout těsně
před výbuchem… Jenže rejža byl nějak pomalej!
Explodovalo to
přesně ve chvíli, kdy stál na vrcholku hranice a řval, že nás zabije!
Od tý doby zašíváme díru ve střeše cirkusu, kterou tam
udělal principál, při svém startu, ve faustovským stylu!
A s divadlem už
radši nic nechceme mít. Je to móóóc nebezpečný umění!
Žádné komentáře:
Okomentovat