Dobrodružství profesora botaniky

Profesor Kraus se za pomoci zavíracího nožíku, kterým osekával listí a liány, zoufale prodíral temnou a hustou venezuelskou džunglí. Co chvíli se udýchaně zastavil a snažil se zachytit odpověď na jeho volání o pomoc.
Při jedné ze zastávek si otřel zamlžené sklíčko náramkových hodinek, podíval se na ciferník a zbledl. Už jen pár hodin do setmění, takže ho zřejmě čeká druhá noc, kterou bude muset strávit o samotě mezi liánami a neprostupnými křovisky této divočiny.

Ano, již druhá noc, neboť už to bylo dvacet čtyři hodin, co v neděli odpoledne neprozřetelně sešel z úzké cestičky vedoucí skrz prales.

Ještě jednou zakřičel, ale když se opět nikdo na jeho volání neozval, rezignovaně usedl na mechem pokrytý kmen, a smutně se rozhlédl kolem sebe. Kysele se pousmál, když si všiml, že se posadil přímo proti květu úžasně vonící a zabarvené orchideje.
Ještě včera by ho tento pohled nadchl, ale dnes už ho krása květiny nijak neoslovovala. Spíš by se dalo říct, že ho tento pohled otrávil, jelikož si uvědomil, že právě kvůli podobné květině se ocitl v této nezávidění hodné situaci.

Opravdu. Právě kvůli své touze spatřit zblízka vzácný druh orchideje v jejím přirozeném prostředí, oddělil se od zbytku výpravy, tedy od profesorů botaniky Matouška a Kunštáta, kteří ho k této expedici zlákali, a vykročil pár metrů od stezky.
Kochal se orchideou a nevšiml si, že oba jeho kolegové zatím pokračovali dál, aniž by zaregistrovali, že Kraus už s nimi není. Když se po nějaké době ohlédl, s hrůzou si uvědomil, že ztratil orientaci. Na vlastní kůži tak poznal, že je pravdou, to co se píše v cestopisech. V tropickém deštném pralese není radno opouštět cesty, neboť se vám může stát, že ačkoliv stojíte třebas jen pár metrů od stezky, neuvidíte jí!

 Profesor Kraus nejdřív neztratil nervy a nezačal zmatkovat, či dokonce volat o pomoc. Vzpomněl si totiž, že cosi podobného se mu už jednou stalo na Máchově jezeře, kde se vydal do mokřin pátrat po chráněném Pablatouchu kropenatém.
Tehdy také v rákosí ztratil směr. Dokonce zapadl až po pás do bažiny, ale přesto nakonec našel břeh a pak i turistickou značku, která ho dovedla do kempu, takže i nyní věřil, že stezku najde bez cizí pomoci.

Ovšem zde nebyl v pobřežním rákosí Máchova jezera. Zde byl v deštném pralese, a když se začalo stmívat, profesor znervózněl. A když se setmělo docela a džungle se proměnila z překrásného ráje na hrůzné vlhké peklo, odhodil hrdost a zcela propadl panice. Křičel, ba přímo řval o pomoc, která však stále nepřicházela.
Znechuceně si tehdy uvědomil, že oba jeho kolegové jsou poněkud roztržití pánové, kteří už zřejmě úplně zapomněli, že sem jeli ve třech, takže nyní nejspíš sedí v hotelu, kde v klimatizovaném baru popíjejí whisky s ledem a ani je nenapadne, aby organizovali záchranou výpravu.

Tak profesor Kraus strávil svou první noc v pralese. Noc plnou podivných zvuků, které nikdy předtím neslyšel. Noc plnou štípanců komárů, kteří hodovali na jeho ztrápené kůži. Noc plnou všeho možného, jen ne spánku, který by mu dodal trochu sil.

A pak přišlo pondělní ráno. Profesor Kraus vytáhl z krosny konzervu játrové paštiky, otevřel ji a kapesním nožíkem si paštikou namazal vlhkem prolezlý chléb. Bylo to nechutné, jak jen může být nechutná teplá paštika na poloplesnivém chlebu, ale on potřeboval nabrat energii, která byla nutná na další cestu.

Bloudil pralesem bezvýsledně celé dopoledne, a pak, když slunce vystoupilo vrcholu, vyčerpán usedl pod obrovský list jihoamerického keře a opět zalovil v krosně.
Děs se zračil v jeho tváři, když přičichl k patce turistického salámu, neboť mu došlo, že bude bez oběda. S odporem odhodil zelený salám a sáhl do kapsy krosny pro čutoru s vodou. Nejdřív si pořádně lokl, ale pak si hned uvědomil, že vlastně neví, na jak dlouho mu musí voda vystačit. Jestli si dnes jeho kolegové všimnou, že jedna postel je v hotelovém pokoji jaksi navíc, a vydají se ho hledat, mohl by mu zbytek vody vystačit. Ovšem, pokud budou zaujati vědeckým hovorem a nepostřehnou jeho nepřítomnost, a odcestují dnes v pondělí podle plánu domů, mohlo by to se zásobou vody být zlé. Zavřel proto čutoru a zmobilizoval všechny své síly k tomu, aby se postavil a začal hledat stezku vedoucí ven z pralesa.

Celé pondělí se marně prodíral pralesem a hledal pěšinu a volal o pomoc. Nyní tedy, zcela vyčerpán, seděl na hnijícím kmeni, a sledoval, jak se s přicházející tmou zavírají některé květy, kterými byl obklopen.

 I jemu se pomalu začaly zavírat oči. Po předešlé noci, kdy nespal ani minutu, a po dnešním dni, kdy stále jen chodil a chodil, byl tolik unavený, že už téměř přestal vnímat svědící štípance.
Byl tolik unavený, že už mu ani nevadilo, jak se mu propocená košile lepí na záda. Byl tolik unavený, že už mu bylo jedno, že mu na kšiltovce začínají vyrůstat pralesní houby.
Byl tolik unavený, že mu bylo lhostejné, jak má díky promáčeným pohorkám scvrklou kůži na chodidlech.
Byl tolik unavený, že mu už bylo jedno, jestli dnes v noci zemře ve venezuelské džungli.
Bylo mu už úplně všechno jedno.

Utrhl kus mechu z kmene stromu, na kterém seděl, vyždímal z něj něco vlhkosti do žízní okoralých úst a pak rezignovaně ulehl do trávy a usnul.

***

Profesor Matoušek, sedící za volantem uhánějícího vozu se usmál a řekl: „Dnes je nádherný den, že,“ Pak se podíval do zpětného zrcátka a opatrně se zeptal: „Pane kolego, ještě s námi pořád nemluvíte?!“

„Radši koukejte na cestu, když řídíte,“ odsekl profesor Kraus ze zadního sedadla a po chvilce vzdorovitého mlčení dodal: „Když jste mě nepostrádali dva dny, tak mě můžete ignorovat klidně dál!“

„Vždyť už jsme se vám několikrát omluvili,“ zkroušeně řekl botanik Kunštát z předního sedadla a otočil se na Krause. „I tu masožravou květinu jsme vám na usmířenou koupili.“

Kraus, držící na klíně květináč s krásným exemplářem masožravky se ušklíbl. „Pánové, já to stejně nemůžu pochopit. Vy jste si skutečně nevšimli, že nejsem večer na hotelu?! To jste si opravdu nevšimli, že s vámi nesedím v pondělí ráno v autě?! Vy jste mou absenci postřehli až dnes? V úterý ráno, když jsem nepřišel do botanického ústavu?!“

„Však víte, jak to chodí,“ pokrčil rameny Kunštát. „Byli jsme natolik zaujatí debatou o flóře, kterou jsme tam viděli, že prostě…“

„Prostě jsem byl pro vás vzduch!“ téměř vykřikl Kraus. „Víte, jak mi tam bylo?!“

„Berte to tak,“ začal znovu opatrně Matoušek, „že teď můžete studentům přednášet skutečné zážitky z deštného pralesa, které jste si prožil na vlastní kůži.“

„Ano!“ přidal se Kunštát. „Když na to přijde, tak vy vlastně můžete sepsat vědecké pojednání o přežití v deštném pralese! Taková zkušenost je k nezaplacení!“

„Myslíte?!“ zamyslel se profesor Kraus. „Možná na tom něco bude…“

„Zcela určitě ano,“ odpověděli zároveň Matoušek s Kunštátem. „A ještě jednou se omlouváme!“

„Tak dobrá,“ řekl profesor Kraus a konečně se po dlouhé době usmál.
„Stejně to byla i tak trochu moje vina. Neměl jsem opouštět trasu. Bylo to tam i napsané, ale já si prostě nemohl pomoct, když jsem tu orchidej viděl. Holt můj orientační smysl není nejlepší. Nejsem kartograf, ale botanik… A kdyby v pondělí neměli v botanické zahradě zavírací den, mohli mě v tom tropickém skleníku najít i dřív než v úterý ráno…“
Pak se podíval z okna a dodal: „Dnes je vážně krásně. I ten Ještěd je hezky vidět!“

Konec