Testament

Zde jest můj testament, který píši na sklonku života svého. Během mého žití sepsal jsem mnohé, co bylo považováno za pokrokové a hodno uznání. Za mnohé byl jsem veleben a i světských poct se mi za mé dílo dostávalo.

Dnes, kdy se dnové moji chýlí ku konci, zvěděl jsem, že v mnohém jsem se zmýlil. Považuji proto za nutné opraviti mnohé, co jsem hlásal a na akademiích učíval. Vězte druhové moji, že nelze činiti tak, jak jsem myslel, že by bylo dobré, neboť by to vedlo jen k všeobecnému chaosu a našemu stavu by to nepřineslo ničehož dobrého.

Milosrdný Pán je mi svědkem, že vůle má byla zpočátku pevná a silná, když jsem se tyto novoty snažil zaváděti, ale jak čas své hodiny přesýpal stále víc, vůle má byla čím dál slabší.

Mnoho dnů a nocí strávil jsem v modlitbách, kdy jsem se ptal, jestli mé snažení dojde úspěchu. Leč Pán mi dal jasně na srozuměnou, že jsem byl bloud. Neřku-li přímo blb.

Když, si v mé staré a unavené mysli, vybavím tu spoustu děl, kteráž jsem sepsal. Ty stohy pergamenu a papíru, které jsem pokryl inkoustem. Těch husí, které jsem připravil o opeření.

A výsledek?! Výsledek nižádný! Jen zmar a zmar.

Vzpomenu-li si na disputace s kolegy, které jsem tak vášnivě vedl, musím se téměř hanbit. Ó, jak já byl tehdy pyšný a duše má byla naplněna nepřiměřeným sebevědomím. Ó, proč já tehdy nedal na moudré rady zkušených mistrů, kteří mi radívali, že dobré slovo jest jen překrásnou iluzí a rákoska, že jest školou života. Ale to já ne. Já ve své nadutosti říkával jsem jim, že rákosku používat nebudu, protože ani dobrý Kristus své slovo lidstvu nepředával za pomocí biče, ale laskavého slova.

Hle, jak jsem byl pyšný, že jsem sebe ke Kristu přirovnával. Kdybych to nedělal, tak jsem nemusel jak ten Kristus trpět. Ježíš trpěl, když mu byly hřeby údy proklány a já trpěl, když má zadnice byla připínáčky probodána, neboť jsem u žactva neměl nižádné autority!

Kristu byla alespoň houba s octem na kříž podána, když žíznil, ale mě pouze houba na utírání tabule na hubě přistála hodinu, co hodinu!

Druhové moji. Kantoři. Mistři všech učení. Vězte tedy, že odvolávám vše, co jsem za svého dlouhého života hlásal. A ač jsem vyznání mírného – tedy Jednoty bratrské, která násilí vždy odmítala, musím dnes zvolat jako bratr Žižka: Bijte je!

Ano tak jest. Bijte tu chamraď, neboť se vzdělávati netouží, ale jen po frejích lítají a nebo vymýšlejí, jak nás zahubiti.

Jako tehdy, když jsem učil v Lešně. Jednoho měšťanského synka, jehož otec konšelem byl, jsem za nezvedenost za dvéře vykázati chtěl. Ale on mi hrozit počal, že jeho otec mne nechá z města vypráskat. Já věren své nerozumné zásadě, že každé dítko jest vychovatelné, prstem mu pohrozil! Leč co se nestalo? Synek ten, na mne kord tasil a vous můj kmetský mi podle ufiknul! Kdyby tehdy naštěstí k obléhání města a jeho požáru náhle nedošlo, tak by mne snad i zabil! Zapomeňte na zásady mnou po léta hlásané. Ať se vám nestane, to co mně, za mého působení zde ve městě Amsterodamu, kde žactvo oddává se té ohyzdné neřesti kouření dýmek! Oni malí Holanďané, drze kouřili jakési trávy přímo v hodině a každé mé moudré slovo, jim pak bylo k smíchu! Jen na kouření, místo vědění mysleli a ničehož se učit nechtěli.

Smuten jsem, když nyní hledím na svou knihu “Orbis Pictus” a vím, že jediné obrázky, zajímající dnešní žactvo, jsou ty od nemravy Rubense. Těch by se jim chtělo prohlížeti neustále. Však jsem také mnoho pláten kolujících lavicemi, za ta léta zabavil, a v kabinetech uzamkl!

Naposled vám kolegové snažně na srdce kladu. Zapomeňte na mne a na mé dílo! Nechť se mnou a mými chybami, již nikdo a nikdy neinspiruje!

K tomu vám dopomáhej Bůh. V Amsterodamu L.P. 1670. Váš Jan Ámos Komenský

KONEC