Václav toho ví hodně!

Výpravčí Václav Klíma vešel do bytu, na botník v předsíni odložil odřenou aktovku a stiskl vypínač, aby si rozsvítil. Žárovka v lustru blikla, ale hned nato s lupnutím zhasla. „Nic to nevydrží,“ zabručel a posadil se na botník. „Vyměňovat jí nebudu. Dneska jsem utahanej jako zvíře,“ vzdychl, když shazoval boty.

„Jezuskote, co to bylo?“ ozvalo se polekaně za prosklenými dveřmi do kuchyně. „Myslíš, že je to on?“

No nazdar, pomyslel si s úšklebkem, Adéla tady má zase ty její povedený kamarádky. Báby jedny zvědavý. To bude zase otázek. Nechápu, proč se tu v poslední době pořád slejzaj. Pak nahlas zavolal: „To jsem já. Už jsem doma.“ Vstal a otevřel dveře. „Dobrý večer, dámy. Proč tu sedíte jak při černý hodince?“ řekl, když viděl, že jeho žena a její tři postarší kamarádky sedí kolem stolu jen za svitu dlouhé bílé svíčky. Zkusil rozsvítit, ale lustr opět jen blikl. „Je něco s elektrikou?“ zeptal se, a ještě několikrát zacvakal vypínačem.

„Lustr zablikal!“ zašeptala jedna z žen a vytřeštila oči.

„Já vím, Pavlínko. Všimla jsem si,“ řekla jeho manželka a podívala se ke dveřím. „To jsi ty, Václave?“

„Né asi. Archanděl Gabriel,“ zabručel Václav a mávl rukou. „Já vím, že špatně vidíš, Adélo, ale snad mě poznáš i při svíčce, ne?! Nebo jsi snad čekala někoho jinýho?“

„To je dobře, že jsi přišel, Václave,“ řekla Adéla a ukázala na ostatní ženy. „To jsou moje kamarádky. Pavlínka, Mirka, a Janička. Jsou moc hodné a krátím si s nimi dlouhou chvíli, když tu nejsi.“

„Vždyť už jsem je viděl minule. Těší mě,“ zabručel Václav a šel k lednici. „Doufám, že je něco k večeři. Jsem tu jen na skok,“ řekl, když otevřel dvířka. „Po půlnoci zase musím na nádraží.“

„Co je nového, Václave?“ zeptala se jeho žena.

„Co by pořád mělo být?!“ zavrtěl hlavou Václav a zavřel lednici. „Novýho není nic. Teda kromě toho, že jsi zase nenakoupila a zlobí elektrika, ale toho sis mohla všimnout sama. Hlavně tý prázdný lednice. To, že teď moc nejsem doma, a pořád straším na nádraží, ještě neznamená, že nemusíš nakupovat.“

„Cítíte ty vibrace?!“ špitla blonďatá žena sedící naproti jeho manželce. „Tam, od lednice!“

„Bodejť by nevibrovala,“ utrousil Václav a šel ke stolu, kde kromě svíčky stála na podnosu i načatá bábovka. Václav poklepal blondýně na rameno a řekl: „Má už svoje odsloužený. Je to starej krám. A s dovolením… Já si vezmu aspoň kus bábovky.“

Žena strnula a špitla: „Adélko, já mám pocit, jako by mi po zádech přeběhl mráz.“

„Neboj se, Janičko. To byl jen Václav,“ řekla Adéla.

Václav nechápavě zakroutil hlavou. „Je tu snad ještě někdo jinej?! Venku mrzne, tak ze mě táhne zima.“ Pak se ušklíbl. „Jo to je bábovka bez polevy?! Tak tu nejím,“ řekl a šel na druhou stranu kuchyně, kde stála jeho oblíbená pohovka. „Na chvíli se natáhnu. Nedejte se rušit a klidně si povídejte, nebo co to tu vlastně provozujete.“

„Adélko?!“ zašeptala Mirka. „Myslíš, že bych se Václava mohla zeptat, jak to bude dál s tou mojí bolavou nohou?“

A už je to tady! Ani šlofíka si nemůžu dát, pomyslel si Václav, když jí zaslechl. Jako minule. To se ptala na ledvinový kameny. Ženská bláznivá. Copak já jsem doktor?! Jsem výpravčí!

„Zkusím to. Václav toho ví a zná opravdu hodně,“ řekla Václavova manželka a všechny čtyři dámy se chytily za ruce. „Václave. Mirka se ptá, jestli se jí uzdraví noha.“

Kašlu na ně, řekl si Václav a začal schválně zhluboka oddychovat. Budu dělat, že spím, pak mi snad dají pokoj.

„Tak co?“ řekla Mirka a podívala se na Adélu. „Ví to?“

Adéla pokrčila rameny. „Zatím nic. Slyším jen nějaké vzdechy.“

Aby ne, když předstírám, že spím, řekl v duchu Václav a dodal. Nic ti babo neřeknu.

„Zeptej se prosím ještě jednou,“ řekla Mirka a zadívala se na Adélu. „Já bych to moc potřebovala vědět.“

Adéla kývla a nadechla se. „Václave, ptám se tě znovu. Uzdraví se Mirce noha?“

A nedají pokoj a nedají, pomyslel si Václav. Ale když o to tak stojí… „Noha bude v pořádku,“ zabručel a otočil se na bok, zády k nim. „A už mi dejte svátek.“

Adéle se rozšířily oči a s úsměvem řekla. „Václav říká, že se uzdravíš.“

Mirka si oddychla. „Děkuji, pane Klímo. To jste mi udělal radost. A ještě se chci zeptat, jestli vyhraju v loterii.“

„Hergot,“ zabručel opět Václav. „Ona mi nedá pokoj!“ Otočil se čelem k nim a řekl: „Vyhrajete půl miliónu.“ Pak se zamyslel a zlomyslně dodal: „A stejně ti to za rok bude prd platný, babo otravná…“

„Teď jsem ti nerozuměla, Václave,“ řekla jeho žena. „Huhláš. Můžeš to říct ještě jednou?“

Václav se posadil a otráveně pronesl: „Říkám, že jí ta uzdravená noha, a půl milionu, budou za rok houby platný. Mluvím už dost nahlas?!“

Adéla se zarazila. „Opravdu?! Nechápu, co mi chceš říct.“

„Copak se děje, pane Klímo?“ zeptala se Mirka, když si všimla, jak Václavova manželka znervózněla. „To nebylo všechno?“ Podívala se na Adélu. „Tak co říká? Budu mít například nějaké komplikace?“

„Václave, já tě žádám, abys odpověděl,“ řekla jeho žena. „Pokud to víš, jsi povinen to oznámit!“

„Mělo to pro ně být překvapení, ale když tolik otravuješ, tak ti to povím,“ vzdychl Václav. „Až ta baba půjde s plnou taškou peněz oslavit výhru do její oblíbený cukrárny, a ty dvě jí budou doprovázet, tak je na přechodu srazí náklaďák plnej dlažebních kostek. A tomu teda říkám pořádný komplikace,“ řekl Václav, vstal a otráveně mávl rukou. „Tady se vážně nedá v pokoji odpočívat. Půjdu radši zpátky na nádraží. Těšilo mě dámy!“

 „Adélko, prosím, řekni mi to. Já to prostě musím vědět,“ úpěnlivě žadonila po Václavově odchodu Mirka a držela Adélu za ruku. „Co ještě povídal?“

Adéla jen vzdychla a pohladila jí po tváři. Pak se podívala na kamarádky a řekla: „Vlastně nic zvláštního to nebylo, děvčata. Jen, že s tou výhrou budou nějaké menší problémy. Ale nic vážného. Na Václava je spolehnutí. Jak jsem říkala. Václav toho ví opravdu hodně.“

 „Zaplaťpánbůh,“ oddychly si dámy a zvedly se od stolu. „Už je skoro půlnoc. Za chvíli nám jede poslední autobus.“

Když je Adéla doprovodila a zavřela za nimi dveře, vrátila se do kuchyně. Rozsvítila, a sfoukla svíčku. Potom vzala ze stolu spiritistickou tabulku, otevřela šuplík v kredenci a uložila tabulku zpět do krabice. Pak vzala utěrku ležící u umyvadla a šla k pohovce. Stoupla si na špičky a sundala z poličky nad pohovkou černou urnu.

„Václave, Václave,“ říkala potichu, když jí otírala. „Ty jsi sice starej bručoun, ale co víš, to povíš.“ Postavila urnu zpět na polici. „Příště mi musíš říct, kdy přesně se jim to stane. Půl miliónu se mi při důchodu bude hodit, když ses nechal před půl rokem tak blbě přejet vlakem,“ řekla a pohladila zlatý nápis VÁCLAV KLÍMA

Konec