Byla horká
letní noc patnáctého srpna, a v zářivkami osvětlené laboratoři panovalo napětí a pocit strachu. Tři
rozcuchaní a zpocení muži, výrazně rozdílného věku, oblečení jen v pyžamech,
seděli připoutáni k židlím a nervózně se rozhlíželi kolem sebe. Ani jeden z
nich nemohl kvůli roubíku v ústech promluvit, takže na sebe jen občas tázavě
pohlédli a pokrčili rameny.
Nechápali co
se to s nimi děje. Vždyť ještě před malou chvílí spokojeně spali ve svých
postelích a během pár minut sedí tady. Tady v laboratoři, kde to každý z nich
dobře znal. A aby také ne, vždyť ta laboratoř byla v jejich vlastním domě. Přesto
tu něco nesedělo.
Každý z těch
tří bezpečně poznával velikou zelenou tabuli, u které stával mnoho hodin s
křídou v ruce. Všichni poznávali velký a těžký psací stůl z černého dřeva, jenž
se v rodině dědil z otce na syna snad po osm generací. Všichni znali fotografii
Alberta Einsteina, která visela na zdi za psacím stolem. Vždyť si jí tam sami
pověsili. V místnosti však bylo i několik věcí a přístrojů, které neznali a
nikdy je neviděli. A naopak; některé předměty chyběly. Ti tři měli zkrátka
pocit, že jsou sice doma, ale přitom jinde. Či snad jindy?!
Největší
zvědavost ve třech mužích vzbuzoval jeden z přístrojů, či jak jinak nazvat
zvláštní kovový kruh o velikosti dospělého člověka. Právě tento kruh, jen tuto
jedinou věc v místnosti, neznal nikdo z nich. Kruh stál uprostřed laboratoře a
byl vsazený do masivního stojanu. Občas, když se kruh ve stojanu jemně zachvěl
a po jeho obvodu přeběhl světle modrý paprsek trochu připomínající elektrický
výboj, ucítili tři muži mrazení v páteři a naskočila jim husí kůže. Nad kruhem
se líně otáčel stropní ventilátor a marně se pokoušel svým pravidelným pfu-pfu-pfu, rozhýbat dusný vzduch této
horké letní noci.
Náhle se
laboratoří rozlehl nepříjemný a vysoký zvuk. Tři muži na židlích poplašeně
poskočili a zadívali se do středu kruhu. Kruh začal vibrovat a uprostřed něj se
začal vlnit vzduch, stejně jako se vlnívá nad rozpálenou silnicí v poledním
žáru.
Hvízdání
zesilovalo a vlnění nyní začalo připomínat zčeřenou vodní hladinu při slabém
vánku. Po obvodu kruhu se začalo najednou pohybovat hned několik modrých
paprsků. Dvě ze zářivek na stropě zablikaly a zhasly. Zároveň ustalo hvízdání a
vlnění, a po třech vteřinách ticha se z kruhu ozvalo dunění, jako by se blížil
nákladní vlak. V kruhu se začalo blýskat a hřmít. Při třetím zahřmění se kruh
naposledy otřásl a z jeho středu vyskočil blonďatý svalovec v černém obleku,
držící v náručí dalšího svázaného muže v pyžamu.
Svalovec
posadil chlapíka v pyžamu na volnou židli, a zatímco mu k ní poutal nohy,
polohlasem mrmlal: „Tak to je poslední. Doneveter, tyhle kšefty mi byl čert
dlužnej. Ale za ty prachy… proč ne!“
„Uhuhlu,“
pokusil se něco říct nejmladší z mužů, ale svalovec zavrtěl hlavou a dal si
prst před ústa.
„Nemluvit. Herr profesor tu bude hned a
všechno vám vysvětlí,“ řekl a dotáhl uzel. Pak vstal a spokojeně se usmál. „Tak
to by bylo. Moc se necukejte, nebo budu muset bejt zlej.“ Odhrnul si sako a
významně ukázal na obušek, který měl zastrčený za opaskem. „Musel bych použít
tohle a to by pro vaše mozky nebylo to pravý ořechový. Fršten?!“
Jen co
domluvil, otevřely se dveře a do laboratoře pomalu vešel starý shrbený muž v
županu, který se při chůzi opíral o dvě hůlky s mosaznými rukojeťmi. Stařec se
za pomoci svalovce posadil do křesla u psacího stolu a nasadil si brýle. Chvíli
si tiše a bez hnutí prohlížel sedící čtveřici a pak lehce kývl hlavou a
zdvořile řekl: „Pánové. Omlouvám se vám, ale jinak to nešlo. Museli jsme použít
těchto poněkud ponižujících prostředků, ale jak jsem řekl, jinak to nešlo. Na
to se moc dobře znám! Nyní vám Helmut vyndá roubíky a vy se můžete začít ptát.
Vím, že otázek máte víc než dost.“ Pokynul svalovci, aby vyjmul zmačkané
kapesníky z úst vězněných. „Ovšem upozorňuji. Pokud začnete křičet, ihned vám
je nacpe zpět!“
Helmut
přistoupil k mužům a poněkud nešetrně vytrhl každému z nich roubík z úst.
„Zatraceně,“
zavrčel stařec a klepl hůlkou o podlahu. „Chovej se ke mně slušně, Helmute!“
„Pardon,“
řekl Helmut a pokrčil rameny. „Já zapomněl, o koho jde. Je to přeci jen trochu
divný.“
Nejmladší z
čtveřice si odplivl a vztekle vyštěkl: „Co to, u všech čertů má být? Jestli je
to únos a jde vám o peníze, tak to jste se netrefili. Mám dům a laboratoř, ale
peníze?! Všechno dávám do…“
„Já vím,“
přerušil ho stařičký profesor a mile se usmál. „Všechno dáváš do svých výzkumů
a pokusů. Dědictví po otci už je v tahu. Jsi zadlužený až po uši.“
„Jak to
víte?“ vytřeštil oči muž a zadíval se na profesora. „Nikdy jsem vás neviděl. A
co vůbec děláte za mým stolem a v mé laboratoři?“
„Ve vaší
laboratoři? To je moje laboratoř!“ vyhrkli najednou tři zbývající a podívali se
na nejmladšího muže. Hned nato se všichni čtyři začali zuřivě hádat o to, čí je
vlastně místnost, ve které se nacházejí.
„Pánové,
pánové,“ vzdychl profesor a ukázal na roubíky. „Helmute. Prosím dej jim to
zpátky. Ale šetrně, ano… “
Čtveřice s
ucpanými ústy se uklidnila a profesor se pohodlně opřel v křesle. Ruce si
položil na opěrky a tiše, ale přitom důrazně řekl: „Asi jsem nezačal dobře.
Otázky vynecháme a já vám budu vyprávět. Budu vám vyprávět o tom, kdo jsem, kdo
jste vy a vlastně taky o tom, kdo jsme my! Souhlasíte?“
Muži cosi
zahuhlali a profesor se ušklíbl. „Co vám taky zbývá, že?! Nuže tedy. Začneme
mnou. Je mi dnes na chlup přesně osmdesát let a zítra převezmu Nobelovu cenu za
fyziku. Jmenuji se August Krakowski!“
Čtyři muži po
jeho slovech zbledli a vytřeštili oči. To jméno všichni znali víc než dobře!
Bylo to jejich jméno!
„Ano. Slyšeli
jste dobře. Profesor August Krakowski,“ řekl stařec a popásal se na jejich údivu
a zděšení. „My všichni jsme Krakowski!“ Vstal a opřel se o své hůlky. Helmut
přiskočil, aby ho podpíral. Profesor Krakowski se s jeho pomocí přišoural k
nejmladšímu muži a pohladil ho po vlasech. „Taková kštice. Hustá a černá. To
jsem byl ještě mlád. Nemýlím-li se, je ti dvacet pět let.“
Mladík ucukl
před vrásčitou rukou, ale souhlasně kývl a zahuhňal: „Jho. Phesně thak.“
„Já jsem
tehdy studoval fyziku, ale mé názory byly pro většinu profesorů, jak bych tak
řekl, ano, pro ty omezené tupce, byly mé názory přímo šílené. To už tak bývá,
že géniové jsou pro průměrné za hlupáky. Takže mě vyhodili z univerzity a já si
zařídil tuto laboratoř, kde jsem experimentoval a počítal všechny ty příklady.
Kombinoval jsem různé postupy a s údivem jsem zjišťoval, že se dostávám na
pole, které bylo dosud neoráno! Dospěl jsem do míst, kam zatím žádný mozek
nedohlédl. A to ani ten Einsteinův!“
Mladík s
přimhouřenýma očima sledoval vášnivě vyprávějícího starce a souhlasně
přikyvoval.
„Jenže to
všechno mě stálo nemálo sil. A kdyby jen sil. Stálo mě to téměř celý majetek,
neboť soukromý výzkum je nadmíru nákladný,“ povzdychl si profesor a sklopil
smutně hlavu. Pak se však usmál a poklepal mladíkovi na rameno. „Ovšem věděl
jsem, že jsem na dobré cestě!“ Ukázal na svou hlavu. „Už tehdy to bylo tady!
Všechno bylo v hlavě. Jen někde schované.“ Sklonil se ke svému mladému Já a
zašeptal mu do ucha: „Já vím, že chceš všeho nechat! A říkám ti, ať tě to ani
nenapadne! Počítej. Zkoumej. Klidně utrať poslední peníze. Nenech si namluvit,
že jsi blázen. Jdi tvrdě dál! Klidně, tvrdě, bezohledně! To je heslo
Krakowského!“ Zdvihl se a řekl nahlas: „Znáš dceru generála Krause? Budoucí
učitelku na Obecné škole?!“
Pětadvacetiletý
August pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„To je mi
jasné. Přitom jí potkáváš pravidelně každý čtvrtek při procházce v parku. Ale
pokaždé jsi zabraný do četby nejnovějších Fyzikálních rozhledů. Příští čtvrtek
tam půjdeš na procházku znovu. A budeš koukat kolem sebe, ty mezuláne,“ zasmál
se profesor. „Místo do měsíčníku se jí podíváš do očí a pak jí pozveš na
procházku při měsíčku! A opovaž se odmlouvat!“ řekl a lehce mladíka plácl do
zad.
Profesor se
přesunul k druhé židli. „August Krakowski, stár, či ještě pořád mlád pouhých
třicet let.“
Profesorovo
další Já kývlo.
„Tak jaká je
finanční situace, Auguste?“ zeptal se profesor a hned si sám odpověděl: „O
mnoho lepší, což?! Svatba s Krausovou dcerou se vyplatila. Tatíček generál sice
hudroval, že zeťák je naprosté budižkničemu, které jen v jednom kuse staví
nějaká hejblátka a leží v knihách, ale byl přeci jen rád, že si jeho šerednou
dceru někdo vzal za ženu. A co víc! Kdo by si pomyslel, že generál je i skvělý
hráč na burze. Jeho akcie vynesly milióny. A když se jednoho dne generál při
oslavě ukončení vojenských manévrů uchlastal k smrti, tak jeho dcera zdědila
naprosto všechno! To se to zkoumá, co?!“
Třicetiletý
August zakroutil očima a zahuhňal: „Nhé tak docela.“
„Ovšem. Já
vím. Manželka disponuje převážnou částí dědictví a ráda by do Monte Carla.
Případně Orient expresem kamsi do Turecka, nebo aspoň do Benátek, že?!“
„Jho!“
odfrklo třicetileté Já. „Ale phothebuju dědictví na…“
„Ty
potřebuješ peníze z dědictví na výzkumy a ne to prošustrovat na cestách. To je
jasné!“ řekl profesor a zlostně blýskl očima. „Poradím ti. Jen jí tam pusť! Ať
si jede k moři! Objednej jí cestu na Jadran! Bude chtít do Monte Carla, ale ty
si trvej na svém! Pamatuj na heslo Krakovského. Klidně, tvrdě, bezohledně!
Pošli jí na Jadran a nikam jinam!“
Profesor
přistoupil k třetímu muži a položil mu ruku na rameno. „Padesát let,“ povzdychl
a zakroutil hlavou. „Teprve v padesáti získat titul z fyziky.“
„Nemůžu za
tho, že se poměry změnily až thak pozdě,“ vysoukal ze sebe skrz roubík padesátiletý
August a sklopil hlavu.
„Nevadí,“
řekl profesor a kysele se ušklíbl. „Hlavně, že mi to vyšlo. Co se dalo dělat?
Když se stala ta tragédie, tehdy o tom sežrání učitelky žralokem na Jadranu
psaly všechny noviny, a já se stal mladým vdovcem a univerzálním dědicem, mohl
jsem si studovat, kde jsem chtěl. Pánům profesůrkům už bylo jedno, že mám
zvláštní postupy a názory. Hlavně, že sponzoruji univerzitu!“
Osmdesátiletý
Krakowski se naklonil k uchu svého padesátiletého Já a důrazně řekl: „Teď se
nesmíš spokojit s tím, žes vystudoval a máš na to diplom. Věnuj se výzkumu a
buď trpělivý. Neusni třicet let před cílem. Tvá meta je jasná. Nejdřív
profesura a pak můj hlavní cíl! Je to v hlavě, jen to musí ven. Znáš inženýra
Horowitze?“
Padesátileté
Já rozpačitě kývlo. „Trohu. Pracuje ve výzkumném hůstavu.“
„Tak to je
přesně on. Půjdeš za ním a nabídneš se mu. Horowitz je podivín, takže mu tvé
názory nebudou cizí,“ řekl profesor. „Navíc je to mimořádně hodný člověk!“
dodal a zhnuseně se oklepal. „Tak moc hodný, že mě, respektive tobě, z něj bude
špatně. Neměl nikdy v těle kouska tvrdosti, kterou vyžaduje věda, pokud to chce
člověk někam dotáhnout. Ty, jednoho dne před odchodem domů, napíšeš na tabuli
tu teorii, která ti už nějaký pátek leží v hlavě a kterou nemůžeš pořád
dořešit.“
„Thu o pohonu
kosmických lhodí?“ zeptal se padesátiletý Krakowski.
„Jakou
jinou?!“ odsekl starý profesor. „Napíšeš jí a necháš to tak. Ráno přijdeš,
opíšeš si do notesu to, co tam Horowitz dodělal, když zůstal v ústavu dlouho do
noci. A pak to celé smažeš. Horowitz za chvíli přiběhne s tím, že jste společně
přišli na geniální věc. Klidně mu to zapři. Horowitz je hodný, je mu sedmdesát
dva a má slabé srdce! Pamatuj na heslo. Klidně, tvrdě, bezohledně!“
Profesor se
postavil před posledního, čtvrtého muže. „Začali jsme mužem, nebo lépe řečeno
chlapcem, s bujnou černou kšticí a končíme u šedivého, lehce plešatícího
zralého člověka. Rovných šedesát?!“
Šedesátník
Krakowski jen mlčky přikývl.
„Tehdy to
byla jen teorie, ale díky ní jsem se stal profesorem. Je smutné, že Horowitz
můj úspěch neunesl. Tenkrát, před dvaceti lety se snad prvně v životě rozčílil
a běhal po chodbách ústavu, přičemž vykřikoval, že takového bezohledného
křiváka ještě v životě nepotkal. Nu, co naplat. Věk je věk a slabé srdce je
slabé srdce. Horowitz měl krásný pohřeb a já jsem profesor. Ba co víc. Já jsem
světově proslulý fyzik, který teoreticky vyřešil pohon mezihvězdných letů.
Nastává mi úžasná doba.“
Šedesátiletý
Krakowski se i přes roubík usmíval.
„Ale pozor!“
řekl přísně starý profesor a klepl mladší Já hůlkou do hlavy. „Málem jsem se nechal
tou slávou unést. Skoro jsem rezignoval na svůj hlavní cíl. Opakuji! Klidně,
tvrdě a bezohledně. Nyní mám, tedy máš, téměř neomezené prostředky k výzkumu.
Shromáždíš kolem sebe ty nejlepší techniky a s nimi uvedeš teorii do praxe.
Bude to trvat ještě téměř dvacet let, ale ten pohon bude nakonec reálně fungovat
a bude schopný provozu.“
Profesor se
odmlčel a hlavou kývl směrem ke kruhu uprostřed laboratoře. „Ovšem čert vem
nějakou hračku pro kosmonauty, za kterou dostanu Nobelovu cenu. Nobelova cena
je úžasné uznání, ale tamto je cílem! Stroj času, pánové! Ano. Stroj, kterým
jsem vás sem přenesl. To bylo celou dobu v mé hlavě. To je to, co mám v hlavě
už od svých pětadvaceti let a za čím jsem celou dobu směřoval.“
Podíval se na
šedesátiletého Krakovského. „Povedeš souběžně dvě akce. S techniky budete
vyvíjet pohon a zároveň budete tajně pracovat na stroji času. Vybírej si
zásadně muže, kteří umí mlčet. Potom, až bude stroj v provozu, najdi si muže,
který je ještě spolehlivější a mlčenlivější a s jeho pomocí odstraň ty, co na
tom s tebou pracovali. Klidně, tvrdě, bezohledně! Všechny plány na stroj času
byly tady v hlavě. Bohužel k jejich odblokování došlo až v tak pozdním věku.“
Profesor
domluvil a s Helmutem po boku se vrátil zpět do křesla. Posadil se a řekl:
„Vyndej jim roubíky, Helmute. Asi budou mít otázky… A klidně nás rozvaž.
Nebudeme dělat problémy, když už víme, o co kráčí.“
Helmut
vytahal roubíky z úst čtyř Krakowských a odstranil pouta. Pak se postavil
stranou. Osmdesátiletý August Krakowski pokynul rukou a řekl: „Tak to vezmeme
podle věku, ne? Nejmladší Já. Nějaké otázky?“
„Jestliže to
dobře chápu, my všichni jsme já!“ pomalu řekl nejmladší August a zamnul si
bradu.
„Správně,“
odpověděl osmdesátník. „Jen Helmut s námi nemá nic společného. Když byl stroj
času hotový, to bylo před dvěma lety, a já mohl ještě normálně chodit, přenesl
jsem se do druhé světové války a přivedl sebou scharfürera Helmuta Brauna. Byl
mi vděčný. Kdysi jsem o něm četl v jakési historické publikaci a únosem z
minulosti jsem ho zachránil před umístěním do trestného komanda. Ten milý muž
byl i pro SS poněkud příliš tvrdý a bezohledný. Mně ovšem jeho morální povahové
rysy plně vyhovují. Ti technici, pracující na stroji času zmizeli naprosto beze
stopy. Policie je vede jako pohřešované.“
„Žádnej
problém,“ ucedil Helmut. „V pravěku je nikdo nenajde.“
„A jak to
vlastně funguje?“ zeptal se třicetiletý Krakowski. „Myslím z praktického
hlediska. Mě například Helmut vytáhl z postele a během několika vteřin jsme
byli zde. Lze se dostat kamkoliv?“
„Přenos tam i
zpět je poměrně jednoduchý,“ řekl starý profesor a ukázal na spodní část kruhu,
kde byl nevelký displej a několik tlačítek. „Do minulosti se vstupuje po
nastavení požadovaného data a souřadnic místa přistání na ovladači umístěném na
kruhu. Zpět se přenáší obdobným nastavením na přenosném ovladači, který musí
mít cestovatel sebou. Stroj tedy nepřenáší pouze v čase, ale i v prostoru. V
tomto případě, jsem nastavil příslušný čas a souřadnice mé ložnice, kde jsem
spal. Helmut prošel branou času a ocitl se v ložnici. Vzal tě, nebo tedy mě,
jako mladého a pak zadal souřadnice laboratoře spolu s dnešním datem a
požadovaným časem.“
Padesátník
Krakowski si zamyšleně podrbal ucho. „Ovšem čas neustále plyne. Nehrozí při
návratu z minulosti problém s přítomností? Nastavím-li odchod, dejme tomu do
roku tisíc a strávím tam hodinu, kam se mám vrátit?“
Osmdesátiletý
profesor pokýval hlavou. „Dobrá otázka. Pochopitelně, že při návratu je třeba
připočíst čas strávený v minulosti, protože jen tak se lze vrátit do
přítomnosti. Kdybych někde pobyl měsíc, musím si při návratu zadat datum tomu
odpovídající. Pokud by někdo naťukal do ovladače stejný čas a datum kdy
odcestoval, vrátil by se nikoliv do aktuální přítomnosti, ale do své minulosti,
takže by klidně mohl potkat sám sebe, jak odlétá do minulosti. Při jedné ze
zkoušek se nám to stalo. Helmut se sám se sebou srazil v kruhu. Jeden Helmut
odlétal a druhý, a přitom tentýž, se v tu samou vteřinu vracel.“
Nejstarší
Krakowski se podíval na šedesátníka a vybídl ho: „Nuže poslední Já. Máš
otázku?“
„Zajímá mě,
proč jsem tento vynález utajil?“ řekl šedesátník a promnul si odkrvené zápěstí.
„Vždyť to by byla světová senzace. Mnohem větší, než je pohon pro mezihvězdné
lety!“
„Proč?“
podivil se nejstarší Krakowski. „To se tak málo znám? Copak jsem to ještě v
šedesáti nechápal?! Inu tak. Kdo má tento stroj, a ten je a bude jediný na
světě, ten ovládá svět! Já jsem nyní pánem světa! Jsem jediný člověk na zemi,
který může ovlivňovat běh dějin. Helmut může odstranit téměř každého, na koho
mu ukážu. Zatím jsme to udělali jen jednou, ale mluví se o tom neustále,“
vášnivě řekl Krakowski a naklonil se přes stůl. „Řeknu jen jedno jméno a bude
vám to jasné. Kennedy pánové! Helmut prostě střílet umí!“
„To je
fantastické!“ vykřikl nejmladší Krakowski a dodal: „Takže já za nějakých
padesát let mohu ovládat dějiny!“
„Výborně,“
usmál se starý profesor, „poznávám se!“
Helmut si
odkašlal a poklepal na hodinky. „Herr profesor,
čas nám běží.“
„Ach ano,“
řekl profesor a gestem vyzval svá ostatní Já, aby k němu přišla. „Drazí
Augusti, v této chvíli zatím netuším, jaká bude má budoucnost, neboť ta ještě
neexistuje. Je jen přítomnost a minulost, ale vím jistě, že vy, jako má minulá
Já, uděláte vše pro to, abyste se se mnou, vaším budoucím Já, zde v tento den
sešli a já vás mohl nasměrovat k tomu, co vás v budoucnu čeká.“
Helmut už
stál u stroje času a nastavoval souřadnice a čas pro odchod prvního
Krakowského. Všechna pětijedinná Já si podala ruce a nejmladší z nich vstoupil
do kruhu a zmizel v minulosti. O chvíli později, za ním do své postele zmizeli
i ostatní. Osmdesátiletý Krakowski ještě chvíli po jejich odchodu zůstal sedět
v křesle a díval se na doznívající chvění kruhu.
„Herr
profesor,“ řekl Helmut, když se stroj času zcela zklidnil, „mám to vypnout z
proudu?“
„Už můžeš,“
kývl profesor a dodal: „A můžeš jít spát. Dnes tě už nebudu potřebovat. Do
ložnice dojdu sám. Ráno mě přijď obléknout“
„Gutte
nacht,“ řekl Helmut, odpojil přístroj a odešel do svého pokoje.
***
Profesor
Krakowski se došoural do své ložnice. Šel potmě, svítit nepotřeboval. V tomhle
domě znal každý kout. Zavřel dveře, opřel své hole o zeď a pověsil župan na
věšák. Udělal pár kroků k posteli, odhodil přikrývku a ztěžka si lehl. Zívl a
hlavou mu proběhla myšlenka na to, jak se před mnoha lety lekl, když k němu
poprvé Helmut prošel branou času. Strašně se tehdy bránil a Helmut ho musel
svázat. Ještě, že mu dnes řekl, aby sebou vzal na každou cestu pouta a roubík.
A pak se to v průběhu dalších let opakovalo ještě třikrát. Naposledy, v
šedesáti, to s ním málem seklo. To by byl
malér, kdybych tenkrát dostal infarkt, napadlo ho a musel se té představě
nahlas zasmát.
„Něco je tu k
smíchu?“ zeptal se náhle ze tmy povědomý hlas.
Starý
Krakowski sáhl po vypínači lampičky a rozsvítil. Promnul si oči a nevěřícně se
díval na své pětadvacetileté Já, sedící na židli u postele. Mladý August nyní
nebyl v pyžamu, ale v manšestrácích a roláku.
„Kde ses tu
vzal?“ zeptal se profesor a snažil se nenápadně stisknout knoflík na boku nočního
stolku, aby tak zvonkem přivolal Helmuta.
„Nesnaž se,“
řekl mladý Krakowski a špičkou boty ukázal na podlahu, kde byl přestřižený drát
alarmu. „To bylo první, na co jsem myslel. Vždyť to tady znám úplně stejně jako
ty.“
„Jak ses sem
dostal?“ zeptal se znovu profesor a zakroutil hlavou. „Odeslali jsme tě zpátky
a návratový ovladač nemáš!“
„Myslíš?“
zasmál se mladík a sáhl do kapsy. Vytáhl malou černou krabičku a zamával s ní.
„Tvůj ovladač nemám, ale mám svůj.“
„Tvůj? To
není možné!“ vykřikl profesor a posadil se. „V tomhle věku jsem jen matně
tušil, že něco takového vymyslím!“
„Nevyzpytatelné
jsou cesty času,“ ušklíbl se mladý Krakowski a zastrčil krabičku zpět. „Víš, mé
milé stařičké Já. Dneska jsi žvanil a žvanil, prostě jako dědek.“
„No dovol!“
ohradil se osmdesátník. „Jak to se sebou mluvíš?! Nemáš úctu před svými
šedinami? Já zítra odpoledne obdržím Nobelovu cenu! A dostanu jí, protože jsem
dnes sám sobě tak dobře poradil!“
Mladý
Krakowski se rozesmál a plácal rukou do přikrývky. „No jo. To byly rady. Nečíst
Fyzikální rozhledy a vzít si za ženu tu obludu Krausovou. Ještě, že jsem se tak
docela neposlechl!“
„Proboha!“
vyděsil se starý Krakowski a jeho prsty pevně sevřely lem přikrývky. „A cos
tedy udělal, když ne to co jsem ti poradil?“
Mladík se
dosmál, mávl rukou a se zlým úsměvem řekl: „Mám svou hlavu, dědku. Mám hlavu, o
které jsi tu dneska neustále mlel, že to v ní je! Že je v ní uložený nápad,
který jednou vyjde ven.“
„Takže jsem
se k cíli dobral nějakou oklikou?“ zeptal se starý Krakowski.
„Nebylo to
oklikou. Spíš zkratkou,“ odvětil mladík. „Víš, jak jsi nám každému zdůrazňoval,
že jsi to věděl už od mého věku, ale nemohlo to ven, tak mi to nedalo a trochu
jsem si v noci zapřemýšlel. Jak dostat z hlavy něco, co tam jistě je, ale já
nevím co a kde. A protože jsem génius, napadlo mě, že si zajdu k hypnotizérovi.
A požádal jsem ho, aby mě uvedl do transu, ve kterém by mi aktivoval dosud
spící část mozku. A co bys řekl, že se stalo?“
„Evidentně se
to povedlo,“ vzdychl starý Krakowski a dodal: „Hypnóza! Proč jsem na to
nepřišel už tenkrát?“
„No však jsi
na to přišel. Jenom jsi musel zestárnout, aby ses k tomu mohl nasměrovat,“
pokrčil rameny mladý. „To, že tu sedím, je toho důkaz. Zkrátka a prostě. V
hypnotickém stavu jsem sepsal všechny potřebné vzorce a výpočty. Dokonce jsem
udělal i technické výkresy. No, a pak už to byla hračka. Zastavil jsem u banky
dům, nakoupil materiál a najal pár inženýrů, kteří mi stroj času postavili.
Finančně to nebylo nijak náročné. Ta konstrukce je vážně geniálně jednoduchá.
Stejně jednoduché bylo odeslat inženýry bez návratového ovladače do minulosti.
Pěkně šup rovnou do kolosea, při gladiátorských hrách. No, a já nyní využívám
cestování časem k tomu, abych byl nechutně bohatý,“ řekl mladý Krakowski a
protáhl se. „Velmi velmi bohatý! Například není nad to, vědět, že na Aljašce
jsou zlatonosné řeky, dřív, než zlatokopové, kteří tam přišli až dávno po mně,
aniž by tušili, že tam byli přede mnou a ukázali mi tak, kde to zlato je!“
„Jsem
neuvěřitelný,“ řekl tiše starý Krakowski. „Jen mi vysvětli, jak je možné, že si
vůbec nepamatuji, že bych ten stroj už jednou vynalezl. Pokud jsi ho sestrojil
v mé minulosti, jak to, že o tom nic nevím?“
„To je
jasné,“ ušklíbl se mladý Krakowski. „Nemůžeš si pamatovat něco, co se v tvé
minulosti nikdy neudálo. Všechno se to děje teprve v mé přítomnosti. De fakto,
tvá minulost je nyní i tvou budoucností. Souběžně nám tu tedy existuje několik
přítomností, budoucností i minulostí. A pouze člověk vlastnící stroj času, je
může ovlivňovat ve svůj prospěch. Poněkud zamotané, ale hodno génia!“
„Nikdy se
nepřestanu překvapovat!“ řekl starý Krakowski a zavrtěl hlavou.
„A to
ještě není všechno, čím se překvapíš,“ ušklíbl se mladý Krakowski. „Jistě
chápeš, že ty a tvůj stroj času, jste pro mě nebezpeční. Klidně ať si existuje
několik realit, ale stroj času musí být jen jeden. Nemám zapotřebí, aby ses
objevil v minulosti a zkoušel jí ovlivnit, tak, abych jako mladý utřel nos. Moc
dobře vím, jak toužíš po té hloupé ceně. Mě na ní ovšem vůbec nesejde. Mně
stačí stroj času.“
„Co chceš
dělat?“ vyhrkl starý Krakowski a odsunul se dál od mladého. „Jestli si na sebe
něco zkusíš, tak budu řvát a přijde Helmut!“
„Ale prosím.
Beze všeho. Zařveme si třeba jako duo,“ řekl mladý Krakowski a temně dodal:
„Hlavně klidně, tvrdě a bezohledně!“ Pak se usmál, sáhl do kapsy a vytáhl malý
revolver opatřený tlumičem a namířil ho na profesorovu hlavu. „Můj život v této
době dospěl do konce. Nyní se zachovám přesně podle svého hesla. Klidně tvrdě a
bezohledně.“
Profesor se nadechl,
aby zakřičel, ale už to nestihl. Mladý Krakowski stiskl spoušť a revolver
opatřený tlumičem vydal jen tiché plop,
a hlava stařičkého profesora klesla na polštář, který se okamžitě zalil krví.
„Zajímavé,“
řekl mladý Krakowski a naklonil se k mrtvému, aby si ho prohlédl. „To se
málokomu poštěstí, aby spáchal sebevraždu a přitom mohl vidět svou mrtvolu.“
Pak vložil revolver do ruky mrtvého, vedle polštáře položil obálku a zamumlal:
„Tak, ještě zničit stroj času v laboratoři, a honem domů, do mé doby!“
***
Inspektor
Palmer stál u pitevního stolu a sledoval soudního lékaře Hilsnera, který
ohledával tělo profesora Krakowského. „Co tedy soudíte, doktore?“ zeptal se,
když si lékař stahoval gumové rukavice. „Je to sebevražda?“
Doktor
Hilsner odhodil rukavice do odpadkového koše a pokrčil rameny. „Je to
neobvyklé, ale vypadá to tak. Sebevrazi se většinou střílejí do spánku, nebo
zespoda do brady. Případně do srdce. Vstřel prostředkem čela je podezřelý, ale
netroufnu si tvrdit, že je to nemožné.“
„Takže to asi
uzavřu,“ řekl inspektor a povzdychl si. „Původně jsem si myslel, že to udělal
ten zvláštní chlap, který u profesora bydlí, jenže pro to nemám nejmenší důkaz.
Krakowski napsal i dopis na rozloučenou,
ve kterém světu sděluje, že sám omylem zničil jeden ze svých vynálezů a to ho vzalo
tak, že spáchá sebevraždu. Dopis je nepochybně psaný jeho rukou a na revolveru
jsou jen jediné otisky a ty všechny patří Krakowskému. Tudíž to bude tak.“
„Zvláštní
chlap?“ zeptal se Hilsner a zapálil si cigaretu. „To myslíte toho Brauna?“
„Ano. Helmuta
Brauna,“ řekl Palmer a podrbal se na nose. „Alespoň on tvrdí, že se jmenuje
Helmut Braun. Právě on nahlásil, že profesora nalezl mrtvého. Ovšem nemá žádné
doklady a navíc blábolí něco o tom, že se narodil v roce tisíc devětset
osmnáct. Jediné, co jsme o něm bezpečně zjistili, je jeho krevní skupina,
kterou má vytetovanou v podpaží.“
„Zajímavé,“
řekl doktor Hilsner a zamáčkl cigaretu v popelníku. „Kde je teď?“
„Nechali jsme
ho umístit v ústavu pro choromyslné,“ řekl Palmer a podal doktorovi ruku.
„Případ je uzavřen.“
***
Ráno,
patnáctého srpna, se profesor Krakowski probudil a zazvonil na svého věrného
sluhu a ochránce Helmuta. Helmut, nesoucí tác se snídaní vstoupil do místnosti
a pozdravil. „Gutten tag, herr profesor. Přeji všechno nejlepší k osmdesátinám.
Ať jste ještě dlouho živ a zdráv!“
„Díky,
Helmute. Když mi bylo dvacet pět, ani jsem si nedovedl představit, že mi někdy
bude tolik let,“ usmál se profesor, protáhl se a podíval se na tác. „Copak máme
dnes dobrého?“
„K
osmdesátinám jsem si dovolil připravit míchaná vajíčka a slaninu.“
„Vynikající,“
tleskl profesor a pohodlně se posadil.
Helmut
položil tác se snídaní na peřinu a zeptal se: „Přejete si, herr profesor, na
dnešní noc připravit ten pokus, jak jste o něm včera mluvil?“
„Dlouho jsem
přemýšlel a rozhodl jsem se, že ano,“ řekl Krakowski s plnými ústy. „Musím si
být jist, že stroj času vynaleznu, takže mi dnes v noci přivedeš mé čtyři Já,
která se ocitla na životních křižovatkách. Navedu je na správnou cestu.“
„Jak si
přejete,“ odpověděl Helmut a postavil se do pozoru. „Pro vás udělám všechno.“
„Já vím, já
vím,“ řekl s úsměvem Krakowski a nabral na vidličku vajíčka. Těsně před tím,
než je dal do úst, se zarazil. „Víš, co mě napadlo, Helmute?“
„Netuším,“
pokrčil rameny sluha. „Vždyť víte, že já na nějaký velký myšlení nejsem.“
„A proto jsem
tě sem přenesl,“ řekl profesor a po chvilce pokračoval: „Napadlo mě, že čas
možná neplyne pouze vpřed, ale že se za jistých okolností může točit i v
kruhu.“
„Jako v tom
kruhu, co je v laboratoři?“
„Ano. Přesně
v takovém kruhu. Jedna událost by se opakovala stále a stále…“
Helmut
vytřeštil oči. „Doneveter. To by bylo peklo!“
Krakowski se
uchechtl. „Naštěstí je to jen taková teorie a nepředpokládám, že by k ní mohlo
někdy dojít.“ Vložil si sousto do úst, polkl a zavrtěl hlavou. „Ale ne. To je
skutečně nesmysl. V noci provedeme vše podle plánu. Můžeš jít.“
„Jawohl!“
řekl Helmut a sklapl podpatky. „Jak si přejete!“
„Ano,“ řekl
profesor. „Tak si to přeju“ A když Helmut odešel, ještě si v duchu pomyslel Čas v kruhu. Ano, to by bylo skutečně peklo,
kterým by Bůh, pokud bych na něj kdy věřil, mohl trestat zlé skutky…
Pak se
ďábelsky rozesmál.
Konec
Žádné komentáře:
Okomentovat